Josef Opatrný
Téma tohoto čísla si přímo žádá zasazení literárních
textů do historických a společenských souvislostí. Do problematiky
španělské občanské války, jejích příčin a následků nás uvede Josef
Opatrný, přední český odborník na dějiny Španělska a Latinské Ameriky.
Už několik týdnů poté, co v Madridu převzala v roce 1936 moc vláda lidové fronty, vítěze únorových parlamentních voleb, došlo ve španělských kortesech k ostrým střetům mezi vládní většinou a opozicí. Intenzita vášnivých debat narůstala a dosáhla vrcholu počátkem léta roku 1936. Mluvčím opozice byl José Calvo Sotelo, uznávaný právník, bývalý ministr vlády Prima de Rivery a přesvědčený monarchista. Trávil sice valnou část první poloviny třicátých let v exilu, kam odešel po vyhlášení druhé španělské republiky, záhy po návratu se mu však podařilo sjednotit konzervativní síly v zemi a v parlamentu opakovaně obviňoval vládu z nepřijatelných komunistických experimentů inspirovaných příkladem Sovětského svazu. Volal po zastavení stoupající vlny násilí v ulicích španělských měst, kde se střetávali ozbrojenci z levé i pravé části politického spektra, vyjadřoval nedůvěru ve schopnost a ochotu kabinetu vyslyšet jeho volání a neskrýval přesvědčení, že jedinou institucí schopnou uklidnit situaci v zemi je armáda. Večer 13. července pak do poslancova bytu přišla skupina příslušníků přepadového komanda, státní ozbrojené složky určené k ochraně bezpečnosti republiky, doprovázená několika milicionáři socialistické strany. Navzdory poslancovým protestům (Calvo Sotelo podle svědectví svojí dcery opakovaně poukazoval na svou imunitu i ochranu, jež mu poskytuje ústava.) a prosbám manželky, ať ozbrojenci jejího muže neodvádí, se opoziční předák nakonec nechal přesvědčit, že s návštěvníky odjede na Nejvyšší bezpečnostní úřad. Když ovšem před domem nasedl do auta, jeden z milicionářů ho zavraždil dvěma výstřely do týla. Mrtvé tělo pak gardisté pohodili u zdi hřbitova a druhý den ráno informovali o svém činu představitele strany. Ti projevili především zájem o bezpečnost vrahů a někteří z nich, mezi nimi i socialistický předák Prieto, označili likvidaci jednoho z nejznámějších představitelů konzervativní části španělské společnosti za přímou předzvěst otevřeného konfliktu. Záhy se mělo ukázat, že se nemýlili.
Červenec roku 1936, jímž skutečně začala španělská občanská válka, přitom v dějinách země paradoxně neznamenal dramatický zlom, ale celkem logické završení dosavadního vývoje. Od začátku dvacátého století se politická scéna v důsledku významných ekonomických i sociálních proměn výrazně radikalizovala. Takzvaná generace 98, vlivná část španělských umělců a intelektuálů, traumatizovaná nečekanou porážkou ve válce se Spojenými státy, jež připravila Španělsko o zdání velmoci (tento pocit byl přinejmenším už desítky let pouhou kolektivní iluzí španělské politické elity; mnozí Španělé přitom žili v mimořádné bídě a skutečné či domnělé velmocenské postavení země bylo zcela mimo oblast jejich zájmu), požadovala modernizaci země. Její výzvy však odmítaly konzervativní kruhy, které za debakl roku 1898 přičítaly vinu právě reformátorům druhé poloviny devatenáctého století. Ti podle nich opustili tradice španělského monarchismu a katolicismu a dovedli zemi k marasmu a porážce.
Stále výrazněji se ozývaly hlasy mluvčích průmyslových dělníků, jejichž počet od počátku dvacátého století narůstal. Továrny, především v severní části země, přitahovaly obyvatele venkovských oblastí, sužovaných hladem fyzickým i hladem po půdě, kterou téměř z poloviny drželi velcí vlastníci. V rukách latifundistů a velkostatkářů, představujících dvě desetiny procenta hospodářů, bylo skoro čtyřiačtyřicet procent zemědělské půdy; na druhé straně necelých třicet procent půdy muselo uživit šestadevadesát procent vlastníků. To se dařilo špatně či velmi špatně, a není tedy divu, že venkované odcházeli do měst. Pracovní podmínky v průmyslu byly ovšem těžké, výdělky malé a pracovní doba dlouhá. Odtud pramenily sympatie významné části průmyslového dělnictva k socialistickým a anarchistickým myšlenkám, jež byly prezentovány jak v rámci odborového hnutí, tak politických stran. Tradice španělského socialismu, a zejména anarchismu přitom měly hluboké kořeny. Španělské anarchisty spojoval odpor proti státu, armádě a církvi, již považovali za oporu monarchie.
Brzy odvrhli myšlenku politického boje a za nejlepší způsob likvidace stávající podoby společnosti začali považovat fyzickou likvidaci představitelů moci. Regiony, kde měl anarchismus nejvíce stoupenců (Katalánsko a Andalusie), se staly dějištěm stovek pumových útoků, při nichž umírali ministerští předsedové i účastníci náboženských slavností z nejchudších vrstev. Na svátek Božího těla v červnu roku 1896 zaútočili anarchisté v Barceloně na procesí a zabili patnáct lidí. O rok později podlehl atentátu jeden z čelních představitelů kulturního a politického života země, umírněný liberál Antonio Cánovas del Castillo, v té době předseda vlády. V roce 1912 se stal terčem úspěšného anarchistického útoku další liberál a taktéž předseda vlády José Canalejas. V březnu 1921 provedla skupina anarchistů znovu útok na premiéra: na madridském náměstí Puerta de Alcalá zabila trojice katalánských anarchistických spiklenců významného právníka Eduarda Data, reprezentanta španělských konzervativců.
Větší štěstí měl král Alfons XIII., který ze všech útoků vyvázl. I on však nakonec podlehl atmosféře politické nestability, kdy se země přes ekonomický vzestup (daný také statusem neutrálního státu během první světové války – Španělsko během ní čile obchodovalo s oběma válčícími uskupeními) nepřestávala zmítat ve sporech a konfliktech. Stav v Barceloně připomínal skutečnou válku, noviny stále častěji psaly o projevech regionálního separatismu a prakticky denně přinášely zprávy o atentátech anarchistů a obětech střelců najatých katalánskými průmyslníky, a tak panovník pod tlakem okolností předal moc ve státě armádě. Vzhledem k tomu, že politikové nedokázali odstranit rozpory, vrátilo se Španělsko k praxi devatenáctého století: v čele země stáli generálové liberálních či konzervativních názorů. Co jiného si měl král ostatně počít za situace charakterizované paradoxním jevem? Na jedné straně měl obrovský vliv konzervativní katolický klérus – nejen pro své vztahy k politické a ekonomické elitě, ale také pro nespornou autoritu, jíž se těšil u širokých vrstev společnosti „nejkatoličtějšího“ státu Evropy; ta samá společnost na stranu druhou masově naslouchala hlasu anarchistů, kteří považovali církev za jednoho ze svých úhlavních nepřátel.
Když tedy v září roku 1923 generál Miguel Primo de Rivera ohlásil s heslem Vlast! Víra! Monarchie! převzetí vlády, politické elity trpně přijaly jak generálův manifest, tak následující diktátorovy kroky: rozpuštění parlamentu, zákaz činnosti politických stran, zrušení platnosti ústavy a vytvoření vojenského direktoria. Počátky vojenské diktatury budily jisté naděje – armáda dokázala pacifikovat povstání v Maroku a vrátit tak Španělsku pochybný status koloniální mocnosti; Primo de Rivera dále tvrdě zasáhl proti anarchistům a vyhnal je z ulic španělských měst, umlčel hlasy separatistů a státní investice pomohly dalšímu růstu ekonomiky. Po roce 1925 pak diktátor režim modifikoval: zemi už nemělo řídit vojenské, ale civilní direktorium a na politickou scénu se vrátila alespoň jedna politická strana. Nesla název Vlastenecká unie, založil ji sám Primo de Rivera a jejím prostřednictvím nabízel „všem dobrým Španělům“ účast na budování země.
Idyla však netrvala dlouho, inflace přisuzovaná masívním zásahům státu do ekonomiky budila rostoucí obavy a v roce 1929 zasáhla i Španělsko ozvěna černého pátku na newyorské burze. Ekonomická krize Prima de Riveru přiměla k rezignaci a odchodu do exilu ve Francii, kde vzápětí zemřel. Pád diktatury podnítil obnovení starých politických stran a vznik stran nových, jež ve svých programech často slibovaly vyhlášení druhé španělské republiky. V následujících týdnech a měsících radikální republikáni připravovali svržení monarchie, jejich plány však neměly okamžitý úspěch. Když ovšem v obecních volbách následujícího roku těsně zvítězili republikánští kandidáti, byla 14. dubna 1931 republika skutečně vyhlášena. Několik hodin poté provolali nacionalisté nezávislost Katalánska, a třebaže jejich akce skončila nezdarem, ukázala jeden z problémů, které v následujících desetiletích výrazně poznamenaly (a dodnes poznamenávají) politický život Španělska. Alfons XIII. pak polovičatě následoval příkladu Prima de Rivery: odmítl sice vzdát se trůnu, ale odjel ze země.
Po půl roce vystřídal v čele vlády umírněného republikána Niceta Alcalá-Zamoru radikál Manuel Azaña, který přišel s rozsáhlým programem změn: pozemkové reformy, odluka církve od státu, modernizace armády a poskytnutí autonomie historickým regionálním celkům. Postup reforem však brzdil nejen odpor konzervativců, ale také nedostatek finančních prostředků. Armáda, církev a velkostatky bránily změnám v období těžké hospodářské krize, anarchisté v tu dobu navíc obnovili svoje útoky a jejich stávky, barikády v ulicích a hořící kostely poskytovaly argumenty odpůrcům vlády při jejich výpadcích proti demokracii. Útoky na vládu přitom přicházely jak z pravé, tak z levé strany politického spektra a Azaña v září roku 1933 podal demisi.
V nových volbách zvítězili centrističtí radikálové a Španělská konfederace nezávislé pravice Gila Roblese. Vstup ministrů tohoto uskupení do vlády radikálů byl pro anarchisty a levici signálem k povstání. To proběhlo v říjnu roku 1934 formou generální stávky asturských horníků a předznamenalo další vývoj. Při zásahu armádních oddílů vedených generálem Franciskem Frankem přišlo o život skoro patnáct set lidí, tisíce utrpěly zranění a třicet tisíc osob skončilo ve vězení. V ovzduší rostoucího napětí potom prezident vypsal na únor 1936 další parlamentní volby, v nichž těsně zvítězila lidová fronta, široké uskupení socialistů, komunistů, trockistů, liberálů, katalánských nacionalistů, levého křídla republikánů, a dokonce části anarchistů, kteří překonali svůj odpor ke státu a lidovou frontu podpořili. Jejich hlasy pak byly částí z oněch 4,65 milionu hlasů, jež levicové uskupení získalo. Pravice, sdružená v národním bloku, dostala o pouhé procento hlasů méně – 4,5 milionu. Manuel Azaña si v čele nové vlády počínal podstatně razantněji než během svého prvního premiérského období, ale rozhodněji si počínala i opozice, a především armáda. Její část začala už na jaře 1936 chystat povstání, v jehož přípravách se angažovali zejména generálové Sanjurjo, Mola, Varela, Fanjul a další. Potom, co se v Madridu rozšířila zpráva o zavraždění Calva Sotela, se ke spiklencům připojil i Francisco Franco.
17. července povstala část pozemních sil v Maroku i v některých posádkách Pyrenejského poloostrova. Ne všude se jim však dařilo stejně. Vzbouřenci se zmocnili Navarry, Kastilie a Galicie, opanovali i část Extremadury a Aragonie, na jihu téměř okamžitě ovládli velká a důležitá města Sevillu a Cádiz. V Madridu, Barceloně a Valencii narazili na odpor dělnických milic a tato města nezískali. Republikánům navíc zůstala kontrola nad větší částí území státu, disponovali většími finančními prostředky a měli svá diplomatická zastoupení po celém světě. Na druhé straně se však rychle projevily rozpory doprovázející vládu lidové fronty už od jejího vzniku a ani hrozba likvidace republiky nedokázala republikány alespoň po dobu války sjednotit. Nezůstávalo přitom jen u napětí, sporů a střídání republikánských vlád. V květnu 1937 v Barceloně propukly boje mezi vládními oddíly a anarchistickými a trockistickými milicemi, při nichž zahynula tisícovka republikánů různé politické orientace. Na podzim 1937 zas jednotky, jež pro potřeby republiky sestavila komunistická strana, likvidovaly aragonské anarchistické komuny. Excesy anarchistů nabíraly od počátku války na intenzitě a boření a pálení kostelů a klášterů (často i s duchovními, řeholníky a řeholnicemi) poškozovaly věc republiky nejen v očích španělských katolíků, ale také mezinárodní veřejnosti. Fotografie Krista na kříži ostřelovaného anarchistickou „popravčí četou“ žádné sympatie republice získat nemohla, a to ani mezi ateisty.
Vraždění církevních osob bylo ovšem jen částí brutálního postupu obou stran proti civilistům. Zatímco nacionalisté na obsazených územích systematicky vyvražďovali osoby podezřelé ze sympatií ke komunistům, socialistům či anarchistům, ale také ateisty, intelektuály, zednáře a homosexuály, republikáni činili totéž se sympatizanty pravicových stran. Už na samém počátku války byl nacionalisty odvlečen a následně zavražděn básník a dramatik Federico García Lorca, který konzervativní část španělské veřejnosti jistě popouzel nejen svými politickými názory, ale také neskrývanou homosexualitou. O několik měsíců později se stali obětmi cíleného vraždění „fašistů“ v madridských vězeních spisovatelé Ramiro de Maetzu a Pedro Muñoz Seca. První z nich prošel složitým vývojem od člena generace 98 a intelektuála socialistického přesvědčení až po katolického tradicionalistu. Jeho slova, jimiž se obrátil k milicionářům mířícím na něj u zdi hřbitova krátce předtím, než stiskli spouště, pak často citovali všichni, kdož psali o tragických momentech španělské občanské války: „Vy nevíte, proč mne zabíjíte, ale já vím, proč umírám. Aby vaši synové byli lepší než vy.“ Pro osudy obětí masového vraždění na obou stranách občanské války je pak příznačné, že pamětní deska na dům, v němž Maetzu v Madridě bydlel, byla umístěna teprve před třemi lety, kdy se znovu rozeběhla debata o občanské válce.
Španělští biskupové začali pod vlivem zpráv o masakrování církevních osob a ničení církevních symbolů povstalce počínaje 1. červencem 1937 podporovat a jejich válku prohlásili za válkou křížovou. Biskupské prohlášení (nepodepsali ho pouze dva z církevních představitelů) znamenalo jistě vítanou podporu nacionalistů, ovšem pro ty byly největšími devízami jednota a vojenská hodnota oddílů. Franco disponoval nejkvalitnější částí španělské armády nasazené v Maroku, letecká neštěstí ho navíc zbavila možných konkurentů na postavení hlavy boje proti „bezbožné a komunistické republice“. Třebaže oddíly věrné legitimní vládě nacionalistům kladly vytrvalý odpor, vítězství se stále zřetelněji klonilo na stranu povstalců – tomu dopomohla i skutečnost, že západní demokracie vyhlásily politiku nevměšování, která republice bránila v přístupu na mezinárodní trh se zbraněmi.
Do vývoje událostí na Pyrenejském poloostrově přitom intenzivně zasahovaly státy založené na jiných než demokratických principech: fašistická Itálie na proklamovaném korporativismu, Německo na národním socialismu a Sovětský svaz na socialismu bez přívlastků. Všechny tři země nebyly pouhými vzory jednotlivých skupin španělského politického života, ale dění na Pyrenejském poloostrově přímo a výrazně ovlivňovaly. Německé letectvo přepravilo na poloostrov už na samém počátku konfliktu povstalecké jednotky z Maroka a pak je podporovalo nálety na pozice republikánů, a to i na města a vesnice v republikánském týlu; nacionalistům pomáhaly i pozemní a námořní síly Mussoliniho Itálie; Sovětský svaz republice posílal nejen zbraně, ale i poradce, kteří posléze organizovali vraždy politických protivníků španělských komunistů (ty nevyhledávali pouze mezi nacionalisty, ale v heterogenním táboře stoupenců republiky). Na straně republikánů bojovaly i jednotky interbrigadistů z celého světa, kteří sem přišli na výzvu Kominterny.
První dubnový den roku 1939 válka po necelých třech letech bojů skončila, ale počet obětí nebyl zdaleka konečný. Vítězové začali s perzekucí, která trvala, byť s klesající intenzitou, celá desetiletí. Ještě v roce 1963 byl za „zločiny spáchané během války“ popraven Julián Grimau, poslední z padesátitisícové množiny poražených, kteří přežili nemilosrdné boje na frontách a vraždění v týlu, a nakonec je „spravedlnost“ vítězů poslala na popraviště. Jejich jména tak byla připsána do seznamů skoro půl milionu lidí, které válka Španělsko stála. Další statisíce lidí strávily léta ve vězení. Čtyři sta tisíc osob z tábora poražených uniklo oprátce, kulce i vězeňským celám jen včasným útěkem do zahraničí.
Exulanti žili ve východní Evropě, v Sovětském svazu, ve Francii, v řadě zemí Latinské Ameriky, kde psali romány (velmi často s tematikou občanské války), malovali obrazy a ovlivňovali politický i kulturní život. Někteří se pokoušeli zvrátit výsledek občanské války ze zahraničí, jiní se vrátili do Španělska, aby tu proti Frankově režimu vedli neúspěšnou guerillu. Ale ani exulanti, ani partyzáni ve svých ambicích neuspěli. Franco se u moci udržel a po kritických letech, během nichž musela země překonávat obrovské ekonomické ztráty válečných let (průmyslová produkce klesla v době konfliktu o třetinu a produkce zemědělství o pětinu), nastal pomalý růst a nakonec přišel hospodářský zázrak.
Třebaže se Frankův režim roku 1975 v ekonomických, sociálních a nakonec i politických ukazatelích podstatně lišil od režimu roku 1939 a teror prvních měsíců po uchopení moci byl dávnou minulostí, pohled vítězů na minulost se neměnil. Tažení povstalců proti republice zůstávalo křížovou výpravou, a pokud byly někdy vůbec zmíněny tisíce republikánů povražděných během války, uváděly se druhým dechem příklady znásilněných a zavražděných jeptišek, vypálených kostelů a klášterů, postřílených příslušníků jednotek, které se připojily k povstání a padly do zajetí republikánů.
Teprve po Frankově smrti se objevily nesmělé pokusy o revizi tohoto pohledu a trvalo desítky let, než Zapaterova socialistická vláda začala s cílevědomou kampaní proti klasickému obrazu války, s bořením starých mýtů – a památníků. Její počínání však vzbudilo značný odpor, a to nejen mezi tou částí veřejnosti, která Franka stále považuje za zachránce země před komunistickým nebezpečím, ale i u těch Španělů, pro něž válečné události zůstávají nepřekonaným traumatem. Řada rodin, možná dokonce většina z těch, které ve válce ztratily své nejbližší či „pouze“ bratrance nebo sestřenice, měla ztráty na obou stranách – vítězů i poražených. Dělící linie totiž za války často rozdělovala rodiny a přátelské svazky. Proto se dodnes ozývají hlasy proti otevírání konkrétních hrobů; nepožadují samozřejmě zapomnění toho, co se v letech 1936 až 1939 dělo, ohrazují se však proti jakémukoliv obecnému závěru. Nechtějí hledat v minulosti viníky, ale poučení, aby se události tragického období už nikdy neopakovaly. Občanská válka tak pro Španělsko zůstává i po třech čtvrtinách století aktuálním tématem, stejnou měrou politickým jako morálním.