Silvie Mitlenerová
Murakami, Haruki. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování.
Z japonského originálu Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši přeložil Tomáš Jurkovič.
1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 280 stran.
Haruki Murakami se v Česku uchytil. Dá se diskutovat o příčinách, o tom, zda je to vlivem odeonského marketingu, kvalitních překladů Tomáše Jurkoviče, nebo tím, že Murakami na rozdíl od jiných Japonců vycházejících mnohem víc z tradice (Óe, Mišima a další) píše vlastně výrazně západním stylem. Nicméně množství prodaných knih hovoří jasně už od prvního česky vydaného románu Norské dřevo (č. 2002). Murakami frčí. V posledních měsících vyšly krátce po sobě dvě knihy: objemná Kronika ptáčka na klíček, přeplněná typickými murakamiovskými rekvizitami – kočkami, lidmi s tělesnou vadou, malými bary a nonstop samoobsluhami, whisky značky Cutty Sark, Tokiem, paralelními realitami a bránami do jiných světů, které jdou otevřít, i zavřít, ale znovu otevřít už ne. Subtilnější Cukuru Tazaki v tomhle ohledu hodně překvapil. Žádné kočky. Skoro žádní divní lidé. Jen smutný, přesmutný lidský příběh.
Bezbarvý Cukuru Tazaki tak spadá mezi civilnější Murakamiho díla s jen velmi střídmou dávkou fantasy či magického realismu, patří do linie zastupované právě Norským dřevem nebo novelou Na jih od hranic, na západ od slunce. Cukuru Tazaki, inženýr železničních staveb, si žije poklidným životem řadového inženýra v Tokiu. Do metropole se dostal s nástupem na univerzitu, přijel ze střední školy v Nagoji, kde za sebou v podstatě nic nezanechal: rodinné vztahy ochably, přítelkyni neměl. Jediné, co ho do Nagoje táhne dodnes, je neuzavřený příběh jejich středoškolské party. Kamarádi Aka a Ao, stejně jako holky Širo a Kuro s ním jednoho dne prostě přestali komunikovat. Pouta se rozpadla, vazby povolily a Cukuru si až teď, po šestnácti letech, konečně znovu dodává odvahu – respektive mu ji dodává jeho nová přítelkyně Sara – začít zjišťovat, co se tenkrát stalo.
Postava Cukurua Tazakiho je pro Murakamiho poměrně typická. Šestatřicetiletý inženýr vedoucí poklidný mládenecký život, ze kterého ho najednou něco vytrhne. „Něco“, tedy Sara, mu zničehonic připomene, že se v jeho životě zastavil čas, který ale okolo běží dál. Cukuru Tazaki si, podobně jako Hadžime z Na jih od hranic, na západ od slunce nebo Tengo Kawana z 1Q84, racionalizoval svůj způsob života: takhle to má být, takhle je spokojený, tohle pro něj osud připravil. Jenže věci, děje a osoby, jež člověka formovaly, které obdivoval a utvářel si k nim silný vztah ve věku okolo dvaceti, nejde jen tak snadno vymazat. Neuzavřené příběhy, které nezacelil samovolně čas, se z různých příčin vynoří na povrch a dovedou klidné plynutí zpřevracet naruby. To se přihodí i Cukuruovi. Setkání se starými přáteli je podstatné ze dvou důvodů: v první řadě se dozvědět, co se vlastně tenkrát stalo – to asi nebudu prozrazovat, stejně se neví, jestli se to opravdu stalo, nebo jestli zase někdo přelezl zábradlí na dálnici v Sangendžaje jako hlavní hrdinka Aomame v románu 1Q84 a odstartoval tím dění v paralelní realitě. Ovšem je tu ale ještě jedna věc, která Cukurua zasáhne: i když se vazby mezi čtyřmi zbylými přáteli taky postupně rozpadly, životy ostatních to nezabrzdilo. Jeden úspěšně prodává auta, druhý organizuje lehce pochybné kursy osobnostního a podnikatelského rozvoje, vtipná a společenská Kuro se provdala do Finska. Žijí „dospělé“ životy, kdežto Cukuru vězí v minulosti a onen nevysvětlitelný konec čtyř krásných přátelství mu pořád leží v žaludku, či spíše na srdci jako tvrdý a studený kámen.
Ani návrat do Nagoje ale Cukuruově duši nepřinese kýžený klid. Všechny nitky už se nepodaří znovu navázat. Ani když za jednou z party, Kuro, jede až do Helsinek. Kdesi v Cukuruově nitru stále zůstává onen malý, studený a tvrdý kámen. Málem ho rozpustí objetí s Kuro, málem péče ze strany Sary, ale Murakami na osobě Cukurua Tazakiho ukazuje důležitou věc: někdy, ať se člověk jak chce snaží, některé věci napravit nejdou. Může být příliš pozdě, nebo na to nedostačují jeho síly. V nejlepším případě se dosáhne smíření. Jakkoli totiž člověk může být ochoten vynaložit maximální úsilí, svět je prostě často příliš složitý a příliš spletitý, než aby s tím mohl pohnout jeden obyčejný Japonec.
Snad právě tady někde vidím jádro Murakamiho spisovatelského umění, které mě vždy znovu vtáhne i do těch nejtlustších bichlí. Autor ve svých románech vytváří vnitřní pnutí mezi minulostí a budoucností, tradicí a modernitou, klasickou japonskou literaturou a západním stylem psaní. Často odkazuje například na studentské bouře na japonských univerzitách na konci 60. let. Mezi tím ale vždycky stojí hrdina, kterému cosi uteklo. Který se nestihl přizpůsobit společenské změně a najednou jen kouká, co že se to kolem něj děje. V případě Cukurua jde o sotva znatelné změny, o to, co se dělo v Nagoji, zatímco jeho pohltilo Tokio. Jak se ukazuje, i nepřizpůsobení se drobnostem může s jedincem zacvičit.
Zajímavou paralelu filosofa Marujamy, která se k příběhu Cukurua Tazakiho váže, zmiňuje Tomáš Jurkovič v doslovu: Cukuru a jeho kamarádi jsou jako chobotnice chycené do pasti takocubo, několika hliněných džbánů spojených lanem, jež rybáři pravidelně vytahují z vody. Do každého z nich se chytí vždy jedna ze skupiny chobotnic, které k sobě ale navzájem nemůžou. Podobně se dnes cítí mnoho Japonců – jako osamělá součást skupiny nebo i více skupin. Vazby jim buďto chybí, nebo jsou uměle nařízené shora jako ty provazy spojující hliněné džbány. Propastný rozdíl od „pestrého individualismu cizinců“. Cukuruovi nakonec cestu částečně ukáže Sara, živoucí a přirozená Sara. Ve mně zůstal za poslední stránkou intenzivní pocit smutku či snad melancholie, nostalgie po tom, co by mohlo být kdyby, kolik šancí vlastně člověk v životě promarní a už nedožene. Jenže bezbarvý Cukuru Tazaki se k tomuto faktu nestaví jen úkorně. Vzkazuje nám: Takové věci se dějí. Můžeme se jim snažit předcházet. Ne vždycky uspějeme. Stejně nám nezbude než se smířit s tím, že některé cesty osudu jsou předurčeny a nebudeme na ně mít už nikdy vliv. Jednoduše řečeno, všechno prostě neurveme ani nejsilnější vůlí. A tak to má být.
Ukázka
I tak mu po sobě přece sem tam někdo nechá nějaký ten menší dárek na památku. Haida mu například zanechal Léta putování, sadu gramodesek i s krabicí. Nechal je Cukuruovi v bytě, pravděpodobně vědomě. Rozhodně je tam nezapomněl jen tak náhodou. A Cukuru tu hudbu zbožňuje. Právě ona ho pojí s Haidou a zrovna tak i se Širo. Je to vlastně takové pokrevní pouto, pojící vjedno tři lidské bytosti, které už jinak nespojuje nic. Je to jen taková vlásečnička, slabounká jako marný sen, stále skrz ni ovšem proudí rudá krev. Taková je totiž moc hudby. Pokaždé, když Cukuru tu skladbu zaslechne – a zvlášť to platí hlavně pro část Le mal du pays –, vyvstanou mu ve vzpomínkách velice živě ti dva. Občas dokonce tak živě, že má až dojem, že snad právě stojí vedle něho a tiše tají dech.
Oba dva Cukuruovi v jistém okamžiku nadobro odešli ze života. Udělali to náhle až běda a nikdy mu nevysvětlili proč. A vlastně jaképak odešli? Řekněme raději, že ho spíš odkopli a nechali tak. A není tu třeba zvlášť rozvádět, že tím Cukurua dost ranili a jizva po té ráně že je dodnes vidět. Jenže když se to tak vezme, nebyli to spíš nežli Cukuru právě ti dva, kdo si odnesl největší rány a kdo si nejvíc ublížil? Právě tohle si Cukuru poslední dobou myslívá.
Já dost možná jsem úplně prázdný člověk bez jakéhokoli obsahu, říkává si. Jenomže snad právě proto, že nemám žádný obsah, se zřejmě našli i lidé, co ve mně shledali útočiště. Tak jako si samotářští noční ptáci hledají bezpečný úkryt k dennímu odpočinku někde v neobývaném podkroví. Zřejmě se jim totiž právě ten prázdný, zšeřelý a do ticha ponořený prostor velice zalíbil. V tom případě by měl být Cukuru za svou vnitřní prázdnotu naopak spíš vděčný.
(179–180)