Petra Grycová
Izdryk, Jurij. Voccek.
Ivano-Frankivsk: Lileja-NV, 1997. 109 stran.
O kom vlastně mluvíme, mluvíme-li o Vocckovi? Kdo zná německou literaturu, zřejmě tuší. Kdo četl aktuální program pražských divadel asi také. Jaký je ale ukrajinský Voccek, hrdina stejnojmenné románové prvotiny Jurije Izdryka? Tato kniha v češtině dosud nevyšla, nicméně autorka tohoto článku na překladu pracuje. Zájemci si zatím mohou přečíst přeložené ukázky v letošním 7. čísle časopisu A2.
Izdrykův Voccek je již čtvrtým známým nositelem tohoto jména. První z nich, Johann Christian Woyzeck, žil v letech 1780–1824 v německém Lipsku. V roce 1821 ze žárlivosti ubodal svou milenku, za což byl roku 1824 popraven. Podle lékařského posudku vykazoval příznaky schizofrenie, deprese a depersonalizace. Právě jeho příběh se stal inspirací pro dramatický fragment Georga Büchnera (1813–1836) Woyzeck. Büchner, který byl nejen spisovatelem, ale i lékařem, se o Woyzckově případu dozvěděl poprvé z odborného lékařského časopisu, což se mu stalo inspirací k napsání dramatu, jež však kvůli předčasné smrti nedokončil. Woyzeck byl zapomenut a objeven až roku 1878, poprvé vyšel v roce 1879 a na scéně se objevil dokonce až roku 1913 v Mnichově. Popularity se dočkal po druhé světové válce, zůstal ale kontroverzním dílem.
Hru zhlédl v roce 1914 ve Vídni rakouský hudební skladatel Alban Berg (1885–1935) a na její motivy zkomponoval operu s pozměněným názvem Wozzeck. Premiéru měla roku 1925 v Berlíně, obecenstvo na ni ale stále ještě nebylo připraveno a především kvůli národnostním sporům nebyla přijata kladně. Němečtí nacionalisté ji považovali za „nedostatečně germánskou“, naopak o rok později, při premiéře v Praze, musela být stažena z repertoáru kvůli rozsáhlým protestům a demonstracím, údajně kvůli svému progermánskému charakteru.
Izdrykův Voccek vyšel roku 1997 v Ivano-Frankivsku a také on se stal senzací. Reakce byly tentokrát velmi pozitivní, kniha vyprovokovala i několik pokusů o interpretaci, ze zoufalství nad nejednoznačností díla o ni byl požádán dokonce samotný autor. Jak ale říká jeden z kritiků, M. Pavlyshyn, jednoznačná interpretace není tak podstatná, hlavní je radost čtenáře z četby.
Jurij Izdryk (*1962) je ukrajinský prozaik, básník, kulturolog, esejista, překladatel, hudebník i publicista, autor a redaktor experimentálního konceptuálního časopiseckého projektu Četver (Čtvrtek). Má svou autorskou stránku ve lvovských novinách Post postup (Post pokrok) a pražském časopise Ukrajinskyj žurnal (Ukrajinský časopis). Izdryk začínal psaním poezie, následovala próza: román Voccek (1997), povídkový soubor Ostrov Krk a jiné příběhy (1998) a román Dvojitý Leon (2000), které dohromady tvoří volně spojenou trilogii. Z dalších děl jmenujme například prózy AM$^{TM$ (2004), Takové (2009) a sbírky kulturologických esejí Fleška (2007) a Fleška 2gb (2009).
Izdrykovy knihy jsou protkány bezpočtem odkazů na tvorbu jiných, současných i dřívějších autorů. Nejvýraznější jsou narážky na spisovatele tzv. „stanislavského fenoménu“, ke kterému sám autor patří, tedy např. na Jurije Andruchovyče, Tarase Prochaska, Volodymyra Ješkiljeva; pozorný čtenář na stránkách jeho děl rozpozná i odkazy na klasiky ukrajinské literatury (Taras Ševčenko, Pavlo Tyčyna), biblické texty, evropské filosofické proudy a kulturní fenomény. Přesto (nebo snad právě proto) dovede být Izdryk velice originální. Mísí různé žánry a styly (pohádku, parodii, hororové prvky), podle L. Stefanowské jsou jeho texty specifickou „hrou na palimpsest“, svéráznou kombinací snů a skutečnosti, fyzických a psychických prožitků hrdiny. Autor si s oblibou pohrává se čtenářem, nutí jej k dotváření svých textů, skrývá se, či naopak téměř exhibicionisticky odhaluje své nitro, pokouší se co nejdetailněji zmapovat mechanismy myšlení a prožívání, místy se jeho psaní stává až určitou formou autoterapie, nicméně nesklouzává ke grafomanství, neboť každá jeho kniha je do detailů naplánována.
Původní příběh o Vojckovi Jurij Izdryk zásadně změnil. Jeho Voccek se nestane vrahem, „pouze“ uvězní ve sklepě svého domu, a to na téměř celý rok, svou ženu a syna. Motivem zdánlivě hrůzného činu je ale láska a touha chránit rodinu před nebezpečným okolním světem. Vocckův čin měl být završen projevem na jezdecké soše Marka Aurelia na hlavním náměstí a následným sebeupálením, což ale překazili podezřívaví sousedé, a Voccek se následně ocitne v psychiatrické léčebně. Původnímu příběhu tedy zůstal Izdryk věrný, především co se týče duševních poruch hlavního hrdiny. Také jeho Voccek trpí očividnou depersonalizací a schizofrenií. Při hledání vlastního já se rozpadá na několik částí, – stává se z něj já-ty-on-Ten-Voccek, a v těchto střípcích osobnosti může každý z nás najít i kousek svého já. A to je to, do čeho se nás Izdryk snaží vtáhnout. A to je to, proč se nám Voccek stává blízkým…, a proto lidským.
Příběh Vocckova (zlo)činu se dozvídáme v knize až ve druhé části, vlastně až velmi blízko konci. Do té doby ho potkáváme pod různými jmény, respektive většinou zájmeny, převážně skrze sny a vidění. Podobně jako jeho předchůdci, je i Izdrykův Voccek člověkem nešťastným a trpícím. Tak nám ho podávají už první kapitoly, analyzující a klasifikující různé druhy bolesti, o jejichž příčině se můžeme jen dohadovat. Také tento Voccek přichází o svou milovanou dívku (zde tajemná A.), avšak ne zabitím, nýbrž rozchodem. Jako jeho předchůdci, i on detailně analyzuje pocity a situace, pouští se až do vědeckých a filosofických rozborů a není schopen žít život teď a tady – tedy ve skutečnosti a současnosti. Vytváří si (nebo má) svůj vlastní svět.
Kým je Voccek? Je „pouhým“ sympatickým psychopatem, který chce spasit svět, prorokem naší doby? Je zhmotněním nočních můr a temných stránek samotného autora (či nás čtenářů)? Nebo tím vším? Voccek je především rozpolcenou osobností, rozpadlou na několik osob hledajících sebe sama. Tato rozpolcenost je vyjádřena nenuceným a nenásilným střídáním ich-formy s oslovením ty, a použitím třetí osoby (on, Ten, Voccek) i využitím různých stylů. Rozdíly mezi vypravěčem, hlavním hrdinou, a vezmeme-li to do důsledků, i autorem a čtenářem se tímto stírají a je téměř nemožné odlišit jednoho od druhého. V knize se o tom praví toto: A tak si on, sám-sobě-ten, sám-sobě-autor, sám-sobě-hrdina, usmyslel zkonstruovat takový text (nebo o něm aspoň pohovořit), který by byl natolik hermetický a uzavřený, nakolik by byl symetrický a sebeničící. Přesněji řečeno, šlo by o dva texty, nebo dvě části jednoho, jež by se navzájem popíraly. A ještě: Ale i to bylo ctižádostivému debutantovi málo. Ten si usmyslel způsobem podobných trestuhodných manipulací odstranit nejprve autora, jehož postava se tají jako neviditelný stín za každou stránkou každé knížky, a potom se pustit do likvidace samotného jazyka.
Voccek řeší tajemství své existence. Vychází z existencionalismu, ale na rozdíl od něj se zastaví už na tom, že není schopen uznat své já. Toto já je navíc ještě rozděleno na ty a on. Stejně tak neuznává další z bodů existenciální filosofie – bytí ve světě s druhými. Má svůj vlastní svět, ve kterém je téměř výlučně sám. Voccek se tak stává jakýmsi psancem, který se zuřivě snaží dosáhnout pevného bodu, ale zároveň se tomuto pevnému bodu vzdaluje. Je bezdomovcem ve svém vlastním těle – ostatně tělo neuznává. Neuznává ho ani jako určitou vizuální hranici individua, ve snech se svého těla mnohokrát vzdává a nechce ho dovolit ani jiným.
Voccek se zoufale snaží porozumět sám sobě, ale od marných pokusů se utíká do stavu nevědomí, do stavu snů. Sny jsou únikem z reality, z nemožnosti dopátrat se vlastní identity. Ve snech je Voccek nejdůležitější osobou, hlavním hrdinou, středem světa. Ve spánku vládne všem svým snovým postavám, může s nimi libovolně manipulovat, členit je, přesazovat po vícero do jednoho těla, stávat se jejich součástí, může nerespektovat jejich individualismus, jejich tělesnost (či jednotu duše a těla). O to více ho překvapí, že u jeho milované, tajemné A. se mu to nedaří. Otázkou je proč. Možná, že A. není postavou ze snu. Možná, že A. je jediným člověkem, kterého Voccek nezištně miluje.
Kniha k příběhu o A. směřuje již od počátku vyprávění. Její historií se příběh uzavírá, stává se vrcholem a nejpravděpodobněji i klíčem (stále ještě nerozluštěným) celého románu. L. Stefanowská je toho názoru, že struktura knihy byla do detailů promyšlena, o čemž svědčí jak vypravěčův komentář v jedné ze závěrečných kapitol, tak i členění na dvě části (Noc a Den). V noci (Noci) přicházejí hrdinové (snů), ve dne (Dni) odcházejí. V Noci, kdy se seznamujeme s Vocckovými sny, jeho utrpením, touhou žít co nejdéle mimo realitu, kdy je Voccek jen pasivním pozorovatelem a vypravěčem svých snů, ale žádnou vlastní činnost nevyvíjí, je tempo pomalé a pozvolné. Ve Dne se postupně zrychluje: po probuzení, symbolickém roztažení závěsů, nastává čas konat a žít. Nejrychleji pak ubíhá děním doslova nabitý příběh o A., po něm se tempo opět uklidňuje a navrací do spánkové nálady. Závěrečná modlitba se stává prosbou o příchod spánku, prosbou o zapomenutí…, čímž se ve své podstatě dostáváme opět na začátek, kruh se uzavírá a přichází noc.
Hrdina své sny neinterpretuje, pouze je analyzuje, odděluje je od sebe, relativizuje, individualizuje. Vytváří jakousi topografickou mapu snového prostoru. Ve snění jako by prostor nahrazoval plynutí času, na nějž se zde nebere téměř žádný ohled; padne-li už o něm zmínka, pak je závislý na prostoru (chodby snového Grand hotelu jsou tak dlouhé, že stmívání je zde rychlejší). Ve vyprávění o A. je čas naopak vyjádřen nečekaně přesně: láska Voccka a A. trvala přesně 52 dní a 51 nocí. Zároveň je tato objektivní hodnota relativizována zcela osobním vnímáním: Stručně řečeno, byl to celý život. Bůhví, jak se vešel do těch padesáti dvou dnů a padesáti jedné noci.
Izdryk v knize vychází z teze, že člověk vnímá svět skrze jazyk, že jazyk formuje člověka i každou lidskou kulturu. Hrdina (nakolik je možné za hrdinu knihy považovat jednu část rozbitého já) tvrdí, že jazyk je jeho největším nepřítelem, s nímž musí bojovat. Čtenář však vidí, že autor řeč mistrně ovládá a chtě nechtě musí jeho umění obdivovat. Román hýří jazykovými hříčkami, dlouhými synonymickými, antonymickými a onomatopoickými řadami, autor využívá dvojznačnosti syntaxe, akustiky, rýmu, grafické podoby slov, homonymie. Je to právě jazyková hra, co text oživuje. A zároveň odhaluje moc jazyka, totiž že ve skutečnosti to není jen člověk, kdo jazyk ovládá, ale že jazyk především ovládá jeho. Abstraktní, neuchopitelné věci (např. bolest, sen) můžeme předat jen pomocí konkretizace, přiblížit je pomocí metafor. Ale je to stále ještě TA skutečnost, kterou jsme chtěli popsat? Nepřistupujeme tím potupně na zákony jazyka, jež jsou ale jiné než zákony světa?
Hlavní postava (tedy všechny její části já-ty-on-Ten-Voccek) si to až příliš dobře uvědomuje a naznačuje nám to hned na počátku knihy: Samozřejmě, něco je tu falešné. Je něco nepravdivého (…) v poloprofesionální drzosti těch synonymických výrazů, v jejich pochybné rytmice a rétorické syntaxi. Náš jazyk je pouhou náhražkou, něčím vyprázdněným, co jen zdánlivě dovede napodobit skutečnost. Bylo by třeba ho přetvořit, naplnit, dát slovům nové významy, podřídit pravidla řeči světu, sobě (lidem). Voccek-já-ty-on-Ten by svého silného protivníka rád porazil. Ale je mu až příliš jasné, že proti němu lze bojovat jen jeho vlastními prostředky. A podaří-li se ho zlikvidovat, stejně zase začne vše od počátku: Uvědomoval si, že ho (jazyk) lze zničit jen prostředky toho samého jazyka, ale to ho nelekalo… požere všechny, začne požírat sám sebe… a znovu začne vše od počátku a znovu bude likvidovat všechny, aby se nakonec dobral k sobě.
Destrukce jazyka tedy nemá žádný smysl. Co však dává řeči smysl, když je sama o sobě tak zoufale nedokonalá? Snad Bůh, který prosvítá skrze jazyk a dává mu i v jeho nedokonalosti smysl, stejně jako existence Boha dává smysl pozemskému výskytu jeho-tebe-mě? Podle hlavního hrdiny jsou naše běžně používaná slova prázdná, bez obsahu. Na základě domluvených pravidel jsme schopni jim rozumět, ale již v nich není v plnosti obsažen předmět vnější reality, který označují. Jako by slova svůj význam ztratila nebo jej nikdy neměla. Boj o nový jazyk je, jak již bylo popsáno výše, předem prohraný a Vocckovi nezbývá nic jiného, než se obrátit k Bohu. Vždyť v křesťanské věrouce je Slovo absolutní, zjevenou plnou pravdou, principem fungování světa, Božím vtělením. To je jediná naděje, naděje, že existuje nějaký dokonalý, Boží jazyk, který my sice neznáme, ale můžeme ho alespoň v náznacích rozpoznávat i v našem jazyce. Není náhodné, že obě části knihy končí modlitbami, obě modlitby se však rozpadají. Je to nedokonalostí našeho pozemského jazyka, který se tváří v tvář Bohu musí odmlčet? Anebo proto, že modlitba není myšlena vážně a nemůže být vyslyšena? Nebo snad Voccek usíná? Vocckova víra se zdá být upřímná, i když trochu pokřivená. Už samotné modlitby jsou poněkud heretické: v první prosí hrdina o konec noci, ale zároveň nekonečnost snů, ve druhé pak o konec dne a pro svou duši si přeje nekonečnost a pokoj (což je velmi křesťanské), zároveň ale i zapomnění. Zapomnění a věčné snění, sféry, kde člověk nemůže uplatnit svou největší svobodu, svobodu volby (pokud ovšem svoboda volby neznamená také tohoto privilegia se vzdát). Co víc, Voccek ji upírá i svým blízkým. Trápí ho, když nemůže ovládat vůli A. Žárlí na její svobodu, které on sám není schopen.
Voccek je bezesporu trpícím člověkem, jeho svět je plný bolesti a zoufalství, nerozhodnosti a strachu. Bolest pro něj znamená pokání, a tím ji nepřímo spojuje s vírou v Boha. Zvláštní vztah má ke strachu. Je základem jeho existence, je jím bytostně prostoupen. Nesnaží se ho (jako většina lidí) zbavit nebo překonat, naopak o něj prosí, modlí se za něj, nabádá k němu. Strach dominuje ve většině Vocckových snů, nejvýrazněji ovšem ve snu o velké vodě (můžeme se jen dohadovat, zda velká voda, ve spojení se zmínkou o neznámých podzemních tunelech, symbolizuje temné či skryté stránky v člověku). Nicméně i v tomto motivu můžeme najít odkaz na Izdrykova literárního předchůdce, v tomto případě Franze Kafku. Také v Kafkových prózách motiv strachu velice často dominuje, v jednom dopise Mileně Jesenské napsal dokonce: Mein Wesen ist Angst. (Moje bytí je strach.) V této souvislosti se ale odvažuji tvrdit, že u obou, jak u Kafky, tak u Izdryka se nejedná o běžně chápaný strach, tedy strach před něčím, ale o strach jako existenciální bázeň. Bázeň spojenou s pokorou, vztahovanou k vyšší instanci, k absolutnu, k Bohu.
Celá kniha se zdá být (bludným) kruhem, který Izdryk roztáčí: den a noc, vědomí a sen, spokojenost a bolest, začátek a konec… Zmíněné kontrasty jsou jen zdánlivé, ve Vocckově životě se ostré kontury smývají, jeden pól se stává zároveň tím druhým. Ukazuje se, že sen je možná skutečností a skutečnost je možná snem. Nevíme, jestli den už končí, nebo zda ještě ani nezačal.
Zvláštní rovinu románu tvoří vztah Voccka k jiným postavám. M. Pavlyshyn v této souvislosti odkazuje na filosofii Martina Bubera, jenž se zabýval vztahem já a ty, popřípadě on. Podle Bubera je živým vztahem vždy jen já a ty, vztah, kdy dva subjekty spolu přímo komunikují. Kdežto on je pouze pasivním činitelem, tím, o kterém se mluví, jenž ale sám do vztahu nezasahuje. Z Vocckova líčení jeho vztahů k druhým lidem vyplývá, že vztah já a ty nezná. Ostatní jsou pro něho pouhými třetími, volně manipulovatelnými osobami. Zákonitě se pak cítí být z tohoto vztahu vyloučen i z jejich strany. Tedy někým, kdo tu sice je, o kom se mluví, ale na kom nikomu nezáleží. Proto je třeba se bránit a chránit své já.
Jedinou osobou, která se pro něj stane ty, jedinou, kterou je nucen respektovat takovou, jaká je – je tajemná a krásná A. Pro Voccka je to cosi nepochopitelného, nerozumí tomu, že A. jedná z vlastní vůle, že ji ani trochu neovládá, že s ní nemůže jednoduše manipulovat jako s ostatními postavami. Může to být tím, že A. je živá, tedy skutečná bytost, ne výplod jeho snů. Nebo také tím, že A. vlastně představuje počátek abecedy, počátek toho překrásného, ale nepřemožitelného autorova nepřítele. Nebo proto, že ji Voccek skutečně miluje. Jeho láska k A. je bezpochyby opravdová, i když smí trvat jen krátce. Během těch několika málo stránek popisujících osudovou letní lásku se dozvíme celý příběh o A. Po rozchodu s Vocckem ji pak smíme sledovat i na toulkách světem. Pro Čechy není bez zajímavosti její zastávka v Praze. Potěšující jsou narážky na české reálie: Velvet Mothers of the Universe, což mohou být jedině Plastic People of the Universe; rádio Svoboda, tedy Svobodná Evropa; či Revolt-Revue – Revolver-Revue.
Zvláštní je, že ačkoli se toho o A. dozvídáme tolik, o hlavním hrdinovi máme jen minimum informací. Možná nám tím autor paradoxně chce Voccka co nejvíce přiblížit. Chybějící informace si můžeme dosadit vlastními a po čas knihy prožívat jeho-naše utrpení s ním. I kapitola Rodokmen, jejíž název vzbuzuje naději na více podrobností, je z tohoto pohledu zklamáním. O genealogii Vocckova rodu se nedozvíme nic. Zato se zde setkáme s postavami jako Adenauer, Chateaubriand, Kyklóp nebo Karp Ljubanskyj – se jmény skutečnými i zašifrovanými. Ke komu se vztahují? Jistě ne k Vocckovi jako k osobě, spíše k Vocckovi jako knize, respektive k autorovu stylu psaní. Podobně i v kapitolách Příchod hrdinů a Odchod hrdinů se objevuje množství jmen, mimo jiné celá plejáda zašifrovaných jmen současných ukrajinských autorů (místo Midjanka čteme v knize Kamidjan, místo Neborak Borakne, Irvanec byl překřtěn na Irpince a Karp Ljubanskyj je postavou z románu Jurije Andruchovyče; potkáme i Oksanu Zabužkovou nebo Tarase Prochaska). Kromě příchodu a odchodu však tyto postavy žádnou zvláštní úlohu v románu nehrají, stejně jako Miriam, Gustavové a jiní.
Izdryk však touto nevinnou hrou nekončí, někdy dokonce trochu podvádí. Vezměme si například úryvek, kde Voccek hledá své já a dobere se při tom až k nejmenším částečkám svého mozku: umanutě ses nořil do hlubin matérie, později jsi před sebou měl bizarní molekuly, které jsi vytrvale rozbíjel na trosky s urputností nemluvněte, které se dobývá k vnitřnostem nové hračky; a ještě později, ozbrojený ani ne tak optikou, jako spíš různým chimérickým nářadím – Wilsonovými teleskopy, elektronovými děly, Dopplerovými urychlovači a Focaultovými kyvadly – jsi zkoumal atomy a znovu jádra (…). Jak si všiml M. Pavlyshyn, Christian Doppler byl sice fyzik, ale s urychlovači částic a jadernou fyzikou nemá pranic společného. Stejně tak se ve výčtu matoucím způsobem objevil Foucault se svým kyvadlem. Foucaultovo kyvadlo je sice pojem, ale slouží k ilustraci pohybu Země kolem své osy, netýká se ani v nejmenším jaderné fyziky. Nehledě na to, že totéž jméno se objeví i v souvislosti s jazykem. Zde bychom ovšem museli dosadit jméno jiného Foucaulta, filosofa Paula-Michela. Hádanek tu tedy najdeme víc než dost, četbu nám mohou příjemně okořenit – a zároveň se stát jedním z klíčových kamínků mozaiky k pochopení románu.
Pokusme se ještě odhalit, kdo se skrývá za velkým počátečním písmenem abecedy a tečkou. Jednoznačnou odpověď čekat nemůžeme. Víme jen, že na rozdíl od ostatních hrdinů knihy jediná A. neodchází. Nikdy. Je postavou putující, snad nám Izdryk napovídá větou: jako by А. nebyla А., аle Ahasver. Tedy jméno označující postavu věčného Žida, který kvůli svému provinění musí až do dne Posledního soudu bloudit po zemi. Je to jeho (Vocckovo) alter ego? Nebo má význam výčet možných jmen A. končící výkřikem: Azbuko moje? Mohla by být A. azbukou? Tedy abecedou, základem jazyka, tím již výše zmíněným hořkosladkým, neporazitelným, ale milovaným nepřítelem, se kterým se spisovatel nemůže nikdy rozloučit?
Nabízí se otázka, co je podstatou a hlavním poselstvím knihy. Pod všemi vrstvami humoru, ironie a parodie vysvítají skryté otázky po smyslu života, po tom, co je v životě opravdu důležité. Izdryk nám nenabízí odpovědi, ale nutí nás přemýšlet. Chtě nechtě se musíme zamyslet nad tím, byl-li Vocckův (zlo)čin opravdu zločinem. Jaká je podstata Vocckova vztahu k jiným postavám. Co znamená ve Vocckově pojetí slovo milovat. Zda také my nejsme (občas) hermeticky uzavřeni ve svém bezpečném vnitřním světě. Jestli se normálnost dá měřit – a kde je hranice bláznovství. A konečně, jaký to má všechno vlastně smysl.
Co dodat? Kolik vyvstává nejasností, tolik existuje způsobů, jak tuto knihu číst. Jako zpověď, jako hledání pravdy, jako pátrání v podvědomí, jako hledání vlastního místa ve světě, jako velkou parodii života, jako pokus najít nový plný (nebo původní) jazyk, jako šílený postmoderní román, jako líčení vlastních snů, jako výplod choré mysli – nebo dílo génia.
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, č. projektu 224108.