Michaela Marková

Irská literatura se jako mnohé další pohybuje mezi extrémy esteticismu – mezi pojetím literatury jako svrchované hodnoty a vizí literatury jako nástroje k dosažení politických či jiných cílů. Někteří její autoři se do své tvorby snaží začlenit oba tyto postoje, jiní jsou přesvědčeni, že irská tematika je v menším měřítku rovna tématům civilizace samé.

Porovnáme-li rozlohu Irského ostrova s množstvím děl, kterými irští autoři přispívají do fondu světové literatury, bez ohledu na žánr, budou někteří z čtenářů zřejmě překvapeni, o jak velké množství se jedná. Neočekávaná se pak může také zdát rozdílnost představ evokovaných samotným pojmem „irská literatura“. Mnozí mají za to, že se pod tímto výrazem skrývá pouze tvorba v irštině, což je celkem přirozená asociace. Nicméně terminologie související s irskou literaturou zůstává i v dnešní době problematická – ať už se jedná o názvosloví v rámci literární teorie, pojmenování studijních oborů na univerzitách, či otázku specifičnosti tvorby autorů ze Severního Irska. Přestože byla nejstarší irská literární díla napsána v irštině, jazyce, který se po řečtině a latině může chlubit třetí nejstarší literaturou v Evropě, zahrnujeme pod termín „irská literatura“ rovněž díla irských autorů psaná v angličtině.1 Ta bývají mnohdy známější, což dokládá například proslulost tvorby Jamese Joyce (1882–1941), Oscara Wilda (1854–1900) či některého z irských držitelů Nobelovy ceny za literaturu – Williama Butlera Yeatse (1865–1939), George Bernarda Shawa (1856–1950), Samuela Becketta (1906–1989) nebo Seamuse Heaneyho (*1939). Na vývoji irské literatury v angličtině se ovšem velkou měrou podílela právě irština; viz vliv tradice ústního podání na poezii. Vzájemné ovlivňování obou jazyků pak mělo za následek vznik specifického anglického dialektu, který se nazývá hiberno-angličtina.

Kategorizace irské poezie je vzhledem k její rozmanitosti nelehkým úkolem. Dějiny tohoto žánru jsou velice bohaté, jelikož se irské básnictví víceméně nepřerušovaně vyvíjí již od šestého století. Nejstaršími dochovanými díly jsou krátké lyrické básně o náboženských či přírodních tématech. Autory těchto básní jsou písaři, kteří je vpisovali na okraje starých ručně zdobených rukopisů, jejichž kopie pořizovali. Další ukázky rané irské poezie se pak nacházejí v ságách (např. Ulsterský či Feniánský cyklus). Na rozdíl od jiných evropských epických cyklů byly irské ságy psané v próze s veršovanými vsuvkami, které sloužily k zachycení emocí a okamžiků zvýšeného napětí. Přestože dochované kopie těchto děl pocházejí obvykle až ze středověku, poskytují nám i tak zajímavý pohled na irskou předkřesťanskou kulturu. Po bitvě u Kinsale roku 16012 došlo následkem odchodu tehdejší irské aristokracie do exilu k úpadku tradice profesionálních bardů. Kvůli chybějící podpoře kulturních mecenášů pocházela většina irsky tvořících básníků v osmnáctém a devatenáctém století, například Aogán Ó Rathaille (1670–1728), Brian Merriman (1749–1805), Eoghan Rua Ó Súilleabháin (1748–1782) a Antoine Ó Raifteiri (1784–1835), namísto z profesionálních bardských škol z řad obyčejných lidí.

Osmnácté století představuje významný mezník, kdy se význam irské poetické tvorby v irštině a angličtině vyrovnal. Z tohoto období pochází tvorba významných irských autorů píšících básně v angličtině, Jonathana Swifta (1667‒1745) a Olivera Goldsmitha (1730‒1774). Avšak za nejznámější dílo tohoto století, jak v Irsku, tak i v Británii, bývá považován Žalozpěv na Arta Ó Laoghaira (Caoineadh Airt Uí Laoghaire) od Artovy ženy Eibhlín Dhubh Ní Chonaill (1743–1800). Jedná se o typický irský žalozpěv (tzv. keen), který prý Eibhlín složila bez jakýchkoliv profesionálních zkušeností a předchozích příprav a v němž líčí život a skon milovaného manžela. Báseň dodržuje tradiční rytmus pohřebních zpěvů a respektuje společenské konvence charakteristické pro bdění u lůžka mrtvého. Často bývá označována za jednu z nejvýznamnějších irských milostných básní vůbec.

Přestože v devatenáctém století došlo vlivem politických a ekonomických podmínek k úpadku irštiny a úředním jazykem se stala angličtina, rozhodli se básníci tvořící v angličtině využít bohatého zdroje poezie v irštině. Z tohoto dědictví těžili především tak, že překládali či převáděli keltské mytologické příběhy do písní. Obzvláště známé z tvorby tímto stylem jsou lyrické básně a písně Thomase Moora (1779–1852), například Irské melodie. Tento trend dosáhl svého vrcholu během irského literárního obrození (Irish Literary Revival), a to zejména v rané tvorbě W. B. Yeatse, jehož styl se ovšem počátkem dvacátého století narůstajícím vlivem modernismu podstatně změnil. Yeats úzce spolupracoval s Ezrou Poundem, který byl v jednu dobu dokonce jeho osobním asistentem. Právě díky němu se Yeats seznámil s tvorbou mnoha modernistických básníků. Významným přínosem pro irskou literaturu není pouze Yeatsova poezie, ale i jeho celková angažovanost na poli irského umění, o jehož rozvoj se tento držitel Nobelovy ceny z roku 1923 zasloužil.

Generace básníků, která následovala po Yeatsovi, bývá často dělena na autory pokračující v tradici Yeatsovy rané poezie a na ty, kteří navázali na modernistickou tvorbu Jamese Joyce či Samuela Becketta. Poezie těchto autorů bývá často opomíjena, jelikož většina pozornosti je věnována jejich próze a divadelním hrám. Dílo W. B. Yeatse v průběhu dvacátého století nadále hrálo podstatnou roli – ať už sloužilo jako zdroj inspirace, či vzbuzovalo odpor – na básnické scéně se však objevilo i několik dalších velice významných postav. Patří mezi ně například Seamus Heaney, Patrick Kavanagh (1904–1967) či Brian Coffey (1905–1995). Za zmínku stojí i poezie Johna Hewitta (1907–1987), kterého mnozí považují za duchovního otce severoirské poetické školy.3 V tomto období také došlo k obrození poezie psané v irštině, a to zčásti díky rozhodnutí vlády o podpoře irského jazyka. Bylo založeno nakladatelství An Gúm (1926), jehož provoz vláda dotovala, čímž vznikl unikátní prostor pro irsky psanou poezii a překlad děl do tohoto jazyka. Zapomenout nesmíme ani na ženské básnířky, které se na scéně začaly objevovat hlavně v druhé polovině dvacátého století. Nejznámějšími autorkami jsou Eavan Bolandová (*1944) a Eiléan Ní Chuilleanáin (*1942).

Současná irská poezie prochází zásadními změnami. Novodobí básníci hledají pod vlivem globalizace inspiraci nejen u irských předchůdců, ale například také u poválečných polských či současných amerických autorů. Pozornost akademiků i v dnešní době zůstává nadále zaměřená především na severoirskou poezii, avšak někteří autoři z mladší generace básníků, kupříkladu Justin Quinn (*1968) a Caitriona O’Reillyová (*1973), se kromě vlastní tvorby věnují i hodnocení současné básnické scény.

Stejně tak jako poezie se i novodobá irská próza může pochlubit bohatou tradicí. Přestože středověké epické skladby byly psané prózou, mnoho lidí považuje za počátek novodobé irské prozaické tvorby až díla Olivera Goldsmitha (Vikář wakefieldský) a Jonathana Swifta (Gulliverovy cesty). Příznačným rysem Swiftových děl je inteligentní humor, který se mnohdy vyskytuje v podobě satiry a ironie. Tuto vlastnost můžeme označit za všeobecnou charakteristiku irské prózy. Další typickou vlastností je i častá hra se slovy, objevující se již v raných ságách či později v dílech Jamese Joyce. Irští prozaici rovněž prosluli svým mistrovským stylem krátkých povídek. Opravdového vrcholu dosahuje tento žánr v dílech Daniela Corkeryho (1878–1964) a jeho žáků Franka O’Connora (1903–1966) a Seána O’Faolaina (1900–1991).

Irští spisovatelé se nemalou měrou zasloužili o to, že devatenácté století bývá označováno za zlatý věk literatury v anglickém jazyce. Maria Edgeworthová, George Moore, William Carleton či autorská dvojice Somerville a Ross se ve svých románech zabývají především zobrazením osudů šlechty, k čemuž využívají osobních zkušeností.4 Výjimkou je pouze Carleton, jehož otec byl chudým rolníkem, a proto se Carleton věnoval vykreslení života nižších vrstev. George Moore mimo popularizace osudů panstva proslul také jako autor, který mezi prvními použil metod francouzských realistických spisovatelů, jejichž techniky aplikoval v angličtině. Moora můžeme taktéž označit za jednoho z předchůdců nejslavnějšího irského romanopisce dvacátého století, Jamese Joyce. Joyce je považován za průkopníka literární techniky typické pro modernismus – volný tok myšlenek (stream of consciousness). Tu pak čtenáři naleznou zejména v jeho mistrovském díle, Odysseus, jenž je dle mnohých nejvýznamnějším románem dvacátého století. Mezi další díla tohoto autora, která byla přeložena do češtiny, patří Vyhnanci, Dubliňané či Portrét umělce v jinošských letech. Odkaz Joyceových děl ovlivnil tvorbu mnohých významných autorů – Samuela Becketta, Aidana Higginse či Briana O’Nolana (píšícího pod pseudonymy Flann O’Brien či Myles na gCopaleen) – a je patrný dodnes. Ačkoliv Joyce strávil většinu svého života v zahraničí, tématem jeho děl je život a osudy lidí v jeho rodné zemi, zejména pak v hlavním městě Irské republiky, Dublinu.

Život anglo-irské šlechty zůstal oblíbeným námětem i v pozdějších obdobích. Uznávanými autorkami tohoto žánru pozdější doby jsou Elizabeth Bowenová (1899–1973) nebo Molly Keaneová (1905–1996), které při zpracování této tematiky uplatňovaly především tradiční přístup. Naopak je tomu u Aidana Higginse, jehož román o úpadku honosného sídla Langrishe, Langrishe, Go Down, který byl pro BBC adaptován dramatikem Haroldem Pinterem, je značně experimentální.

Se vznikem Svobodného irského státu a později i se založením Irské republiky souvisel nárůst spisovatelů pocházejících z nižších společenských vrstev. Ti se věnovali popisu nuzných životních podmínek nižší střední vrstvy a drobných farmářů. Představiteli tohoto stylu jsou autoři od Johna Weldona (1890–1963) alias Brinsleyho MacNamary po Johna McGaherna (1934–2006).

Nejen poezii, ale i prózu je díky její bohatosti a rozličnosti nelehké kategorizovat. Kupříkladu dílo Abrahama (Brama) Stokera (1847–1912), autora světoznámého románu Drákula (1897), bychom jen obtížně zařadili do jedné ze zmíněných kategorií, stejně tak jako ranou tvorbu Edwarda Plunketta (1878–1957), autora sci-fi, fantasy, divadelních her a esejí, píšícího pod pseudonymem Lord Dunsany. Podobně je tomu s díly irsky píšících autorů, přinejmenším s tvorbou nejproduktivnějšího z nich, Cathala Ó Sándaira (1922–1996). Ó Sándair napsal přes sto románů, především westernových, ale kromě románů z Divokého západu se věnoval i detektivkám. Tento spisovatel je duchovním otcem nejslavnějšího irsky mluvícího detektiva, Réicse Carlóa. Současná irská beletrie pokračuje v tradici rozmanitosti, nejen stylem, ale i tematikou, kterou zobrazuje. Stále větší oblibě se těší jak drsné detektivní romány, tak i milostné příběhy. Přestože je těžké posoudit, kteří ze současných autorů obstojí ve zkoušce časem, někteří již nyní získávají uznání. O tom svědčí nedávné udělení ceny Man Booker Prize dvěma irským autorům – Johnu Banvillovi (2005) a Anne Enrightové (2007).

Poměrně rozšířenou domněnkou o irské dramatické tvorbě je, že většina autorů musela opustit Irsko, pokud se chtěli prosadit. Jak tomu s tradicí irského dramatu doopravdy je? Nejstarším textem v irštině, který se dochoval, je pravděpodobně Fintanův rozhovor s jestřábem achillským (The Colloquy Between Fintan and the Hawk of Achill). Tento text poukazuje na fakt, že keltská divadelní tradice je spíše pohanského původu a nevychází z tzv. pašijových her. Divadelní představení jako taková pak z počátku sloužila hlavně k prosazování politických cílů vládnoucích vrstev. S vzrůstajícím počtem divadel a s jejich rostoucí oblibou se zvyšovaly i požadavky na různorodost uváděných představení. Mnohá divadla navazovala styky s londýnskými divadelními společnostmi, jejichž produkce si tak našla cestu na irskou scénu. Prvním zdokumentovaným divadelním představením je inscenace anglické hry Gorboduc, která proběhla roku 1601 ve velkém tanečním sále dublinského hradu. Přestože Thomas Sackville a Thomas Norton napsali tuto hru pro londýnské vánoční oslavy již roku 1561, zdá se, že důvodem pro její uvedení byla podobnost příběhu s tehdejšími politickými podmínkami v Irsku.5

Významnějšími autory hodnými zmínky jsou dle mnohých až William Congreve, známý zejména díky svým komediím, Oliver Goldsmith a Richard Brinsley Sheridan. Goldsmith a Sheridan dosáhli věhlasu na londýnské divadelní scéně a patří mezi nejznámější dramatiky osmnáctého století. V tradici komediální tvorby pokračoval v následujícím století Dion Boucicault, jehož vtipné hry byly velice oblíbené i ve Spojených státech. Nicméně teprve v posledním desetiletí devatenáctého století dosáhlo irské drama vyspělosti a proslulosti, a to díky hrám George Bernarda Shawa a Oscara Wilda. Filmovou adaptaci Shawova Pygmalionu, My Fair Lady, s Audrey Hepburnovou (1964) či Wildovu komedii Jak je důležité míti Filipa zná jistě mnohý z nás.

Založení Irského literárního divadla (Irish Literary Theatre), v Dublinu v roce 1899, znamenalo radikální změnu v rozvoji irské dramatické tvorby. Význam této divadelní společnosti, později Abbey Theatre (1904), je patrný z přehledu autorů, jejichž hry inscenovala. Jednalo se o takové velikány, jakými byli W. B. Yeats, Lady Gregory (1852–1932), John Millington Synge (1871–1909) nebo Seán O’Casey (1880–1964). Prostřednictvím Abbey Theatre se diváci mohli například seznámit s prvky japonského divadelního stylu Noh či měli možnost zhlédnout mytologizované příběhy z každodenního života. Ani divadelní tvorba v irštině nezůstala pozadu. Rozvoje dosáhla zejména po založení An Taibhdhearc, divadla zaměřeného na tvorbu v irštině, v roce 1928.6

Díky sílící tradici irského dramatu se stále více dramatiků stávalo mezinárodně proslulými a uznávanými. Kromě již zmiňovaného Samuela Becketta můžeme připomenout řadu dalších, například Denise Johnstona (1901–1984), Brendana Behana (1923–1964), Johna B. Keana (1928–2002), Briana Friela (*1929), Thomase Kilroye (*1934), Toma Murphyho (*1935) či Franka McGuinnesse (*1953). Z mladší generace je známá tvorba Martina McDonagha (*1970), Conora McPhersona (*1971) a Mariny Carrové (*1964), jejichž hry jsou inscenovány i v mnohých českých divadlech.

Od sedmdesátých let minulého století vznikala postupně další divadla, která se snaží konkurovat dominantnímu postavení Abbey Theatre. Namátkou můžeme zmínit společnosti jako Druid Theatre, Rough Magic, TEAM, Charabanc a Field Day. Z nich pak vzešlo mnoho známých herců, režisérů a dramatiků, kteří se stali úspěšnými v Londýně, Hollywoodu a na Broadwayi.

Poznámky:

1. Tato díla bývají dodnes označována jako anglo-irská. Přestože lze tento výraz vnímat jako anachronický, ani označení irská literatura se neobejde bez problémů. zpět

2. Rozhodující bitva takzvané devítileté války (1594–1603), v níž bylo Irsko dobyto anglickými vojsky. zpět

3. Do tohoto směru spadá také tvorba Roberta Greacena (1920–2008), Padraica Fiacca (*1924), Michaela Longleyho (*1939), Dereka Mahona (*1941) či Paula Muldoona (*1951). Neméně významná jsou též díla Louise MacNeice (1907–1963). zpět

4. V angličtině jsou tyto romány označovány termínem big house, který se vztahuje k honosným sídlům šlechty, jejímiž osudy se romány zabývají. zpět

5. Hra popisuje rozepři o vládu nad Gorboducovým královstvím, která vedla ke krveprolití, vraždám, povstání a anarchii. zpět

6. Tento rok byl obzvláště bohatým na zakládání nových divadel. V současnosti druhé nejznámější divadlo v Dublinu, The Gate Theatre, vzniklo na popud režiséra a herce Micheála MacLiammóira téhož roku. zpět



Zpět na číslo