Jitka Malečková
Když v polovině 19. století vyšla jedna z prvních tureckých kuchařek, její autor, profesor lékařství Mehmed Kâmil Efendi, vysvětloval její vydání tím, že s měnícím se způsobem života už staré pokrmy nejsou dostačující, a proto „potřebujeme přijmout novou kuchyni ze Západu, která by lépe odpovídala našim novým podmínkám“. [1]
Stejným receptem se řídila i dobová osmansko-turecká literatura. Její autoři byli přesvědčeni, že klasická osmanská literatura s převahou lyrické poezie neodpovídá současným potřebám modernizující se společnosti, a snažili se do Osmanské říše uvést západní literární formy. Překlady často předcházely nebo doplňovaly jejich vlastní literární tvorbu a byly školou spisovatelů i čtenářů.
V následujících sto padesáti letech prošla turecká literatura stejně jako celá společnost dramatickým vývojem. Po první světové válce se rozpadla více než šest století trvající mnohonárodnostní Osmanská říše a nová Turecká republika pod vedením Mustafy Kemala (Atatürka) se přihlásila k západnímu světu, což posléze vyjádřila i úsilím o začlenění do Evropské unie. S osmanským dědictvím se turecká společnost vyrovnávala nejprve jeho odmítnutím a příklonem k sekulárnímu nacionalismu, a později reinterpretací vlastní minulosti z perspektivy konce druhého tisíciletí. I když funkce překladů se přitom proměňovala, zachovaly si významné místo v turecké literatuře a popularitu mezi čtenáři.
Počátky překladů
Překlady z evropských jazyků neměly v Osmanské říši příliš dlouhou tradici. V 18. a na počátku 19. století se překlady omezovaly na předměty, jako je geografie, astronomie nebo matematika, které měly sloužit vojenským potřebám státu. Literární překlady, počínaje Fénelonovým Télemachem a výběrem z francouzské poezie, se začaly objevovat po polovině 19. století. V následujících letech se turečtí čtenáři mohli seznámit s dalšími evropskými autory od Shakespeara a Schillera po Victora Huga a Alexandra Dumase.
Rozvoj knihtisku a větší gramotnost obyvatelstva koncem 19. století vedly k vydávání překladů z arabštiny a děl klasiků islámu, rodící se moderní tureckou inteligenci však zajímala především evropská kultura. Státní hodnostáři i intelektuálové si v této době uvědomovali kritickou situaci Osmanské říše. Řešení viděli v modernizaci společnosti, chápané v souladu s přežívajícím osvícenským pojetím jako jednotný, univerzální proces s jedinou možnou volbou – projít západní cestou. Intelektuálové proto považovali za nutné napodobit Evropu nejen v oblasti vojenské, ale i ve sféře vzdělání a kultury, i když o rozsahu výpůjček v oblasti kultury se od počátku vedly diskuse. Z tohoto hlediska byly i překlady z evropských jazyků pojímány především jako nástroj modernizace.
Po roce 1880 počet překladů výrazně rostl a do první světové války vyšly téměř dva tisíce překladů z evropských jazyků, z toho asi polovina beletrie. K nejpřekládanějším autorům patřili Jules Verne, Molière, Alexander Dumas a Paul de Kock. Vůbec nejčastěji se ovšem na stránkách překladů objevovali detektivové: Sherlock Holmes soupeřil o přízeň čtenářů s Arsènem Lupinem a Nickem Carterem. Všechny pak zcela zastínil Nat Pinkerton, hrdina více než osmdesáti přeložených příběhů. I když se překládalo z různých jazyků, více zastoupena byla jen anglická, německá, ruská a zejména francouzská literatura. Převaha francouzštiny, odrážející tradiční francouzský vliv v Osmanské říši a v její kultuře, byla tak výrazná, že lze hovořit o „závislém literárním systému“. [2]
S rostoucím počtem překladů se rozrůstala skupina lidí, kteří se věnovali překládání. Kromě profesionálních překladatelů se překladem zabývali i přední myslitelé a osobnosti společenského života. Překladatel první sbírky francouzské poezie İbrahim Şinasi například patřil k nejvýznamnějším představitelům opozičního hnutí a napsal také jedno z prvních tureckých dramat. Mnozí mladí překladatelé se později proslavili jako novináři, vědci a spisovatelé. Patřily k nim i ženy, např. překladatelka francouzské poezie a básnířka Nigâr Hanım, Fatma Aliye, která překládala Georgese Ohneta a Victora Huga a psala práce o ženách, či nejslavnější turecká spisovatelka první poloviny 20. století Halide Edib (Adıvarová). Překládání bylo považováno za stejně podstatné jako originální tvorba. Mnohá díla byla vydána pod jmény překladatelů bez uvedení autora; navíc překladatelé často text zkracovali, upravovali, komentovali a lokalizovali.
V obecnější rovině bylo cílem překladů zaplnit existující mezery v osmanské vědě a kultuře. Pokusy o napodobení evropských literárních žánrů nebyly zpočátku příliš početné a nemohly se rovnat svým evropským protějškům. Tradiční osmanská kultura ztrácela pro mladou generaci přitažlivost, takže mnozí dávali evropským románům přednost jak před klasickou osmanskou literaturou, tak i před novými díly inspirovanými Evropou. Jak to vyjádřil v sedmdesátých letech jeden z nejvýznamnějších intelektuálů a spisovatelů 19. století Namık Kemal: Zatímco Evropané rozvinuli metodu románu do takové míry, že v jazyce každého civilizovaného národa vycházejí tisíce příběhů, které prospívají morálce a vzdělání, v turečtině nenajdeme ani tři beletristická díla, která by se četla s radostí. [3] V této situaci se překládané texty stávaly integrální součástí osmanské literatury a měly v ní ústřední postavení.
Překlady byly hodnoceny podle toho, jak prospívaly „pokroku“ a modernizaci (v dobové terminologii „westernizaci“). Podle kritiků se překlady přelomu 19. a 20. století příliš soustřeďovaly na literaturu a přehlížely vědu, a protože kvalita překládaných děl byla navíc nízká, nepřinesly nezbytnou „revoluci“ v kulturním životě říše. Z dnešního pohledu je ovšem zřejmé, že překládaná západní literatura, a to i dobrodružná a braková, či snad právě ta, přispívala k rostoucímu zájmu tureckých čtenářů o četbu a k sekularizaci společnosti. Ostatně, i když výběr překladů měl často vznešené motivy, poptávka hrála také roli a často vedla k vydávání dalších děl úspěšného autora, jako v případě Vernových románů či oblíbených detektivních příběhů.
Prostřednictvím překladů vyjadřovali intelektuálové kritiku politického útlaku v říši. Když se za vlády Abdülhamida II. (1876–1909) stalo nebezpečným diskutovat o politice, dostaly se do popředí literární a vědecké aktivity včetně překladů. Abdülhamidův režim pochopitelně podobné překlady nevítal. Jeho cenzoři zakazovali publikaci děl se zřejmým politickým posláním, jako práce francouzských osvícenců, i literární texty, které mohly být interpretovány jako kritika autokracie, včetně děl Shakespearových, Hugových a Schillerových. Tyto překlady proto často vycházely v Evropě a byly do Osmanské říše pašovány.
Zatímco mnozí spisovatelé konce 19. století stále užívali složitý osmanský jazyk a tradiční styl, překladatelé často zdůrazňovali, že je nutné překládat do nového jazyka, blízkého hovorové turečtině, v němž jsou arabská a perská slova i gramatická pravidla nahrazována tureckými. Pro tyto překladatele byl jazyk nejen prostředkem překladu, ale i cílem sám o sobě. Svými překlady se snažili jazyk obohatit, přizpůsobit jej novým potřebám a kultivovat literární a vědecký slovník. S rodícím se národním uvědoměním na přelomu století dávaly překlady příležitost ukázat, že je možné vyjádřit v osmanské turečtině to, co bylo napsáno v jiných jazycích.
Překlady se podílely na vzniku moderní turecké kultury, která jen částečně sledovala osmansko-tureckou tradici a aktivně hledala inspiraci v cizích vzorech. Ovlivňovaly vývoj literárního vkusu, probouzely zájem o evropské myšlenkové proudy a literární hnutí i o dříve neznámé literární žánry a ovlivnily jazyk, styl a někdy i obsah vlastních tureckých děl.
V kemalistickém Turecku
Po rozpadu Osmanské říše a vzniku Turecké republiky v roce 1923 patřilo vytvoření moderní sekulární společnosti orientované na Evropu a moderní turecké národní kultury k hlavním cílům nového státu. Úkol byl usnadněn tím, že autoritativní kemalistický režim měl možnost zasahovat do řady oblastí života. V roce 1928 bylo arabské písmo nahrazeno latinkou. Tak se najednou část obyvatelstva stala vlastně negramotnou a nové generace, které se učily číst a psát pouze latinkou, naopak ztratily možnost číst starší práce psané osmanskou turečtinou a arabským písmem. Tím byla turecká společnost odříznuta od své osmanské minulosti.
Stoupenci nového režimu zdůrazňovali podobnost turecké a evropské kultury a jejich společné zdroje. Překlady hrály v tomto úsilí významnou úlohu. Roku 1940 vznikl Překladatelský úřad, pověřený výběrem cizojazyčných děl pro překlad. Úřad připravil seznam doporučených překladů se zaměřením na „humanistickou kulturu“. Podle Nurullaha Ataçe, jednoho z nejvýznamnějších překladatelů a kritiků poloviny 20. století a obdivovatele antického světa, dosáhli Evropané vysoké civilizační úrovně tím, že se učili latinsky a řecky. Aby Turci mohli chápat evropskou mentalitu, měli také znát antická díla. Sabahattin Eyuboğlu, přední představitel humanismu v Turecku, zase zdůrazňoval společné rysy „středomořské kultury“: v ní se promísily různé kultury a civilizace a rozšířily se pak po celém světě. Montaigne, La Fontaine, Shakespeare, Rabelais, Thomas More a Omar Chajjám, jejichž díla Eyuboğlu překládal, podle něj sdíleli stejné hodnoty bez ohledu na kulturu, z níž pocházeli. Obratem k předkřesťanským zdrojům evropské civilizace se Turci zároveň vyhnuli problému křesťanství v evropské kultuře. [4]
Mezi lety 1940 a 1967 vyšlo téměř tisíc překladů. Na prvním místě zůstávala francouzština, i když zájem o anglickou, německou a ruskou literaturu rostl. Polovina překladů byla publikována do roku 1946, kdy bylo Turecko ještě pod vládou jedné strany, a stát je rozšiřoval po celé zemi prostřednictvím veřejných knihoven, škol a vesnických institutů. Ve čtyřicátých letech byli nejpřekládanějšími autory Molière, Balzac a Platón. Římským a řeckým klasikům byla vůbec věnována velká pozornost, zatímco z východních literatur se na seznamu Překladatelského úřadu objevilo jen několik málo děl.
Překlady stále sloužily potřebám modernizace, chápané nyní jako demokratizace, sekularizace a zapojení do západního světa. I nadále měly doplňovat prvky chybějící v domácí tvorbě, spoluvytvářet literaturu západního typu, která by byla alternativou k osmanské, a vychovávat čtenáře. Rostl důraz na jazykovou funkci překladu, snaha očistit turečtinu od arabských a perských prvků a obohatit ji o koncepty západního myšlení. Překlady se často upravovaly tak, aby zněly, jako by je psali turečtí autoři, včetně místních idiomů a hovorových výrazů.
V období vlády jedné strany před polovinou 20. století měla turecká literatura napodobovat evropské vzory. Kromě toho se ve velkých městech hrály evropské opery a symfonická hudba, vzdálené tureckým hudebním tradicím, rozhlas uváděl skladby západních klasiků, protože turecká hudba byla považována za méně hodnotnou, a divadla dávala přednost západním dramatům před domácí tvorbou a tradičním tureckým lidovým divadlem. Celá turecká kultura tak byla svým způsobem překladem té evropské.
Po vojenském převratu roku 1980
V reakci na přechod od autoritativního kemalistického režimu k systému mnoha politických stran se po druhé světové válce a zvláště od šedesátých let turecká literatura výrazněji rozrůzňovala a politizovala. Rostl vliv islámu a levicových proudů. Dřívější důraz na humanistické poslání kultury, jenž se projevil v překladech z latiny a řečtiny a v zájmu o klasickou literaturu, byl kritizován jako příliš elitářský. Překládalo se více politických a filosoficky orientovaných děl, ale i populární beletrie. Ta sice zůstávala stranou pozornosti kritiky, těšila se však oblibě mezi širšími vrstvami obyvatelstva.
Vojenský převrat v roce 1980 ovlivnil všechny aspekty společnosti. Západní kultura a modernizace přestaly být považovány za jediný možný model hodný napodobování. Místo toho byl kladen důraz na domácí hodnoty. Spisovatelé, hlavně představitelé mladší generace, se odvraceli od politiky, od sociálních otázek a realismu. Místo velkých příběhů kemalismu a modernizace se otevřel prostor pro mozaiku nových příběhů vyprávěných v nové formě či formách.
Přesto v Turecku stále vycházel velký počet překladů: v osmdesátých a počátkem devadesátých let představovaly téměř polovinu vydávané beletrie. V situaci, kdy se mladší generace ve své tvorbě odkláněla od politiky, plnily překlady mimo jiné i politickou funkci. Představitelé intelektuálních elit, z nichž mnozí se věnovali překladům, se snažili seznámit turecké čtenáře s tím, co se publikuje a čte ve světě. V Turecku se překládala stejná beletrie jako třeba ve Španělsku nebo v Řecku. Oblibě se těšila literární díla psaná ženami a mezi bestsellery byly romány Zadie Smithové, Ursuly Le Guinové či Elfriede Jelinekové. [5] Vedle západních literatur rostl zájem o Latinskou Ameriku a muslimské země. Přesto se z východních jazyků překládalo málo a často až tehdy, když bylo nějaké dílo přeloženo do světového jazyka, zvláště angličtiny, která vytlačila francouzštinu z prvního místa v překladech. Jedním z důvodů je snad skutečnost, že překladatelé a vydavatelé pocházejí často ze sekulárních elit a nezajímají se o nábožensky zaměřenou literaturu, určenou specifickému okruhu čtenářů.
Prostřednictvím překladů se do tureckého kulturního života dostaly některé literární proudy a intelektuální hnutí. Patří k nim například feminismus. Zájem o feminismus byl spojen s překlady klasických děl, od Mary Wollstonecraftové po Simone de Beauvoirovou, a později současných západních a blízkovýchodních feministických prací. Překladatelky těchto textů se soustředily kolem Kruhu žen, jenž vydává překladovou i původní tvorbu a pořádá kulturní akce a divadelní představení. Nová generace autorek se překlady inspirovala ve své vlastní tvorbě a od osmdesátých let začala psát feministickou literaturu.
Podobně měly překlady evropských historických románů vliv na rostoucí popularitu historické tematiky mezi tureckými autory. K zásadní změně došlo ve vztahu k osmanským dějinám a jejich obrazu v literatuře. Od osmdesátých let 20. století se objevila řada románů, které se vracejí do dob Osmanské říše a jsou inspirovány přeloženými postmoderními historickými romány (např. Umberta Eca) a překonáním kemalismu. (Oficiální kemalistický pohled na dějiny, prosazující zájem o antiku a potlačující osmanskou minulost, se totiž odrazil i v literární tvorbě.) Současní autoři přehodnocují přehlížené dějiny Osmanské říše a islámu, znovu si je přivlastňují a začleňují je do národních dějin. Ty se zároveň rozšiřují o řadu nových témat a předešlých tabu, jako je soužití různých etnik a příspěvek menšin k dějinám, prolínání jazyků, kosmopolitismus, náboženství či homosexualita.
Mění se i celá turecká literatura. Je to literatura bohatá a ideově, obsahově a formálně velmi rozmanitá. Překlady tak již nemusí zaplňovat mezery v domácí tvorbě, která nabízí čtenářům širokou škálu děl srovnatelnou se světovou tvorbou. Dochází k úspěšné syntéze vlastního dědictví a přejatých prvků. V posledních letech se turecká literatura překládá do řady cizích jazyků, od albánštiny přes čínštinu po angličtinu, francouzštinu a češtinu. [6] Čtenářům se tak do rukou dostávají originální, ale v zahraničí málo známé starší práce (Reşat Nuri Güntekin, Sait Faik Abasıyanık, Ahmet Hamdi Tanpınar, Orhan Kemal, Oğuz Atay či Peyami Safa), i experimentální texty představitelů střední a nastupující generace (Orhan Pamuk, Elif Şafaková, Murathan Mungan, Nazlı Erayová, Şebnem İşigüzelová).
Překlady z evropských jazyků mají stále významné místo v turecké literatuře, ale nejsou již nástrojem modernizace a napodobování Západu. Jako turecká kuchyně, která je směsicí prvků středoasijské, blízkovýchodní a balkánské kuchyně, ale přesto je zcela nezaměnitelná, vstřebala turecká literatura, částečně i prostřednictvím překladů, různorodé podněty a spojuje je v originální a jedinečné syntéze.
Poznámky:
1. Hilmi Ziya Ülken. Türkiye’de çağdaş düşünce tarihi (Dějiny současného myšlení v Turecku). İstanbul: Ülken, 1966. 40. [Zpět]
2. O závislém literárním systému srov. Itamar Even-Zohar. „Interference in Dependent Literary Polysystems“. Poetics Today 11 (1990), 1: 79-83. [Zpět]
3. Tento názor cituje Mustafa Nihat Özön. Metinlerle muasır türk edebiyatı tarihi (Dějiny současné turecké literatury spolu s texty). İstanbul: 1930. 309. [Zpět]
4. O Překladatelském úřadu píše podrobněji Özlem Berk. „Translating the ‚West‘: The Position of Translated Western Literature within the Turkish Literary Polysystem“. Revue des Littératures de l’Union Européenne 2006, č. 4: 1–18. [Zpět]
5. O tomto tématu přednášela Müge Gürsoy Sökmenová v švédském PEN klubu roku 2002. [Zpět]
6. Od roku 2005, kdy vznikla nová turecká iniciativa na propagaci turecké literatury ve světě (TEDA), bylo s podporou tureckého ministerstva kultury přeloženo do cizích jazyků více než šest set třicet děl sto padesáti tureckých autorů. [Zpět]