Rozhovor s Martinem Ryšavým
Ačkoli své knihy nadepisuje „romány“, a nikoli cestopisy, byl rozhovor veden se spisovatelem a cestovatelem Martinem Ryšavým. Nabízí na úvod čísla zajímavá zamyšlení o motivacích k cestování i smyslu psaní a zveřejňování cestovatelských zápisků.
Silvie Mitlenerová: Jak vznikají vaše cestopisy? Píšete knihu už během cesty, nebo až doma – jsou to tedy více bezprostřední dojmy, nebo spíš dodatečné vzpomínky?
Martin Ryšavý: Roli hraje několik věcí. Když jsem se chystal psát Cesty na Sibiř, žádné deníky jsem si ze začátku nevedl. Lépe řečeno vedl, ale to byly vyloženě jen moje pocity. Takže jsem v nich buď nadával, brečel, nebo vyjadřoval nějaké emoce; k ničemu jinému to nebylo. Informační hodnota zápisků nulová. Když jsem z toho textu rekonstruoval zážitky a události ze svých prvních cest, říkal jsem si, že si toho i tak budu muset dost vymyslet a rekonstruovat ze vzpomínek. Když jsem ale potom začal psát víc, už jsem věděl, že mi ty cestovatelské zápisky pomůžou, a deník jsem si vedl pečlivě.
Když člověk vzpomíná na minulost, vždycky si ji taky nějak upraví. Rozlišoval bych v tomto dejme tomu tři vrstvy vzpomínky: jedna jsou vzpomínky na to, co se opravdu stalo. To se dá napsat s určitou přesností, člověk si prostě událost vybaví nebo ji má někde popsanou a převede ji do textu se záměrem, aby tam byla pravdivě zobrazena. Pak je druhá vrstva: jaká nálada se s událostí pojila. Tu už příliš přesně nezaznamenáte, pamatovat si můžete jen útržky. Vzpomínáte si třeba, co jste dělala loni dvacátého pátého června v sedm hodin ráno? Nevíte. Ale třeba se tam stalo něco, z čeho byste mohla usoudit, jestli jste se cítila příjemně, nebo nepříjemně. První fáze, fakt, že se něco stalo, se dá popsat poměrně přesně. Ale k popsání vnitřního prožitku tak, aby to odpovídalo pravdě, by bylo třeba vést si hodně podrobné zápisky.
Ve třetí vrstvě by pak bylo, jak jste konkrétní situaci tenkrát promýšlela, co vám běželo hlavou. A to už nevíte nejen přibližně, ale nevíte to vůbec. Respektive můžete si pamatovat, že vám ráno upadl hrnek, že vám to asi bylo nepříjemné, ale asi ne dlouho – to se zhruba zrekonstruuje. Ale jestli jste si u toho řekla „a saprlot“, nebo „a do prdele“, nebo „a – musím si koupit nový hrnek“, to se ztratí.
SM: I když největší část Cest na Sibiř tvoří záznamy z cest po Sibiři, kniha má na obálce slovo „román“. Proč?
MR: Samotná kniha vznikala tak, že jsem si záznam nebo deník přečetl, pak zahodil a napsal to celé zpaměti. Text tedy v žádném případě nekopíruje deníkové záznamy, ty jsou jen pomocné. Mimochodem, text, který potom vznikal, byl vedený záměrem, který mu vnucovala fabule – příběh je jednoduchý, bez složitých zápletek, ale zápletka tam je, a to dělá z knihy přece jen spíš román. Cestopisný žánr a reportážní momenty určitě nechybí, ale příběh, který celou knihu sjednocuje, je klíčový.
Když se snažíte do románu napsat, co se stalo, některé věci víte přesně, některé méně přesně a některé si prostě musíte vymyslet. I proto je možné literaturu, kterou píšu, považovat za beletrii nebo román. Z velké části totiž pracuje s fiktivní rovinou, ve které se popisují nejen události, které se staly, ale i to, jak se během nich lidé cítili a co říkali. To nemůže být nic jiného než fikce. Fikce, která je psaná s intencí přiblížit se pravdě, ale opravdu jen přiblížit, vrátit se a znova říct už řečené. Navíc když člověk začne popisovat nějakou situaci, k tomu, aby do úplné fikce sklouznul, stačí málo. Když třeba popisuju situaci, ve které jsem se nezachoval statečně, dá se to do románu zformulovat tak, že úplně nezalžu, ale napíšu to třeba ironicky a s odstupem. Trapno, které by z toho mohlo působit na čtenáře, se zmírní. Kniha je ostatně psaná s ohledem právě na to, aby působila, aby fungovala jako příběh, ne jako záznam života.Cílem románu jednoduše je, aby dával smysl. Naproti tomu deník žádný smysl dávat nemusí.
SM: Nakolik fabulujete, když píšete o sobě?
MR: Fakta jsou vesměs pravdivá, ale způsob, jakým je hrdina promýšlí, prociťuje a co o nich říká, je z větší části vymyšlený. Román zahrnuje asi deset let života a události se v něm odehrávají v určitém pořadí. Přestože je hodně autobiografický, myslím si, že některé události se reálně odehrály v pořadí jiném.
SM: Konzultujete vzniklé romány s hlavními postavami, s Anželikou z Cest na Sibiř či s Dmitrijem Gusevem z nejnovějšího Vrače?
MR: Konzultacemi bych to nenazval. Spíš bych řekl, že lidi, kteří byli předobrazem hrdinů oněch knížek, vědí o tom, co jsem jim provedl, a až na vzácné výjimky to nepovažují za nic špatného. Konzultuju to tedy jen do té míry, že jim o knize a jejich účasti řeknu. Pokud jde o hrdinu románu Vrač (který se v reálu jmenuje jinak než Dmitrij Gusev), ten byl ochotný na povstání hrdiny románu i aktivně spolupracovat. Dodával mi další historky a do jisté míry ovlivňoval obraz oné postavy. Vyloženě ho to bavilo. To ale snad nešlo ani tak o konzultaci, jako o spoluutváření, ne o korektury textu, ale spíš přidávání jednotlivých historek.
To, co jsem napsal, jsem konzultoval spíš s lidmi, kteří se v románu vůbec nevyskytují – se svými kamarády, kteří se vyznají v literatuře a mohou se tedy na román podívat očima člověka, který s ním nemá nic společného a čte jej jako beletrii. Právě ta nezainteresovanost byla důležitá, aby z románu vzniklo něco kloudného.
SM: Říkal jste hned na úvod, že cestopisy příliš nečtete. A čtete tedy, když cestujete?
MR: Ano. Hodně. Dlouhodoběji cestuji pouze na dvě místa – do Vietnamu a do Ruska. Co jsem četl ve Vietnamu, si nevzpomínám, protože vietnamsky neumím, ale v Rusku se vždycky snažím číst ruské knihy. Pomáhá mi to obohacovat slovní zásobu a vpravovat se do tamějšího prostředí. Ani tam si ale nekupuju specifické místní cestopisy, to už radši čtu noviny.
SM: Německá spisovatelka Tanja Dückersová na nedávné konferenci Umělci – prostředníci změny? popisovala, že romány jsou dnes považovány za anarchicky subjektivní žánr a čtenáři po cestopisech a reportážích touží, protože se jim zdají objektivní. Dá se ale vůbec napsat objektivní cestopis?
MR: I u nejobjektivnějších cestopisů je stále třeba vědět, že to, co se v nich popisuje, je především obraz mysli toho, kdo je sepsal – tak třeba Cesty na Sibiř nejsou jen o pastevcích sobů, jsou hlavně o tom, jak se na to všechno dívá český člověk, návštěvník. Je otázka, nakolik takový obraz odpovídá realitě a jestli vůbec existuje nějaká realita mimo obraz, do kterého ji převedeme. Snaha napsat cestopis objektivní se mi zdá nepřirozená, obvykle se u nich nudím.
Žánr románu a cestopisu se ostatně v evropské literatuře vyvíjely těsně vedle sebe. Za starých časů, tři sta, čtyři sta let zpátky, když se začal vyvíjet román, to téměř byla jedna kategorie – vzpomeňme španělský pikareskní román. Často jde o texty, ve kterých zápisky z cest a fabulovaný příběh jdou ruku v ruce. V dětství jsem měl představu, že román je ten příběh, kdy se hrdina vypraví z domova někam na kraj světa, zažije tam neuvěřitelná dobrodružství a pak se v lepším případě zase vrátí. Až později jsem pochopil, že román může být třeba o tom, že někdo zůstane doma a pohádá se s maminkou.
SM: Jak my anglisti víme, jeden z prvních románů byl Robinson Crusoe a ten vaší definici výborně odpovídá.
MR: Jistě. Nebo Tom Jones – ten sice necestuje nijak extra daleko, ale je také pořád v pohybu. Pokud jde o ty moderní: když jsem psal Cesty na Sibiř, měl pro mě velký význam Louis-Ferdinand Céline a Cesta do hlubin noci – román, cestopis a fantasmagorie v jednom. V základu je hrdina, který lítá sem tam celým světem a něco o tom píše. Románovost a cestopisnost prostě patří k sobě a pro mě je to přirozené spojení.
SM: Spisovatelů, kteří píšou o cestách, je u nás víc. Víte o sobě? Spojuje vás něco?
MR: Předloni, když vyšla moje knížka, napsal kdosi článek, v němž označil moji generaci nebo určitou část naší spisovatelské generace, lidí, kteří vstoupili do života po škole v devadesátých letech, za eskapisty. Petru Hůlovou, Markétu Pilátovou, mě, Jaromíra Rudiše… Právě ony spisovatele, kteří berou témata mimo Českou republiku. Rudiš v Berlíně, Pilátová v Argentině, já na Sibiři, Hůlová v Mongolsku. Escape znamená „opuštění“, „útěk“. K tomu bych se hlásil. Nevím jak ostatní, ale v mém případě vycestování s útěkem spojené bylo, ten termín mě neuráží. Ještě si dobře vybavuju pocit, který jsem měl – že je to tu jako v papiňáku. Potřebovali jsme vyletět.
Nějakou chvíli to bylo zákonité: Za komunistů se cestovat nemohlo nebo jen málo, a jak se otevřely hranice, každý se chtěl podívat, co je za vrátky. Být pořád na své zahrádce je totiž otrava. Cestopisné poličky ve všech knihkupectvích začaly najednou praskat ve švech – ty poličky, které v osmdesátých letech snad ani neexistovaly, protože do nich nebylo co dát. Každý, kdo odjel na týden na Aljašku, o tom napsal knihu.
SM: Z téhož důvodu, z téže potřeby vyletět, koneckonců cestují lidi dodnes.
MR: Jenže dnes je to normální, tehdy to bylo „generační“. Všichni se vyhrnuli ven najednou. A taky jet na výlet je něco úplně jiného než v dané zemi pracovat. Člověk chvíli přestane myslet na sebe, osvobodí se od sebe sama. Úplně před sebou samozřejmě neutečete, ale stejně je to velká úleva.