Alexej Sevruk
Ulická, Ljudmila. Zelený stan.
Z ruského originálu Zeljonyj šaťor (2010) přeložila Alena Machoninová.
1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2016. 496 stran.
V únoru tohoto roku vyšla v Česku již čtvrtá kniha přední současné ruské prozaičky Ljudmily Ulické. Tentokrát jde o román z roku 2011 Zelený stan. Na bezmála pěti stech stránkách, členěných do jednatřiceti různě dlouhých kapitol je zde zachyceno období z nedávné ruské historie, vymezené rokem 1953 (smrt Josifa Stalina) a rokem 1996 (smrt Josifa Brodského). Na první pohled je patrné, že zde máme monumentální plátno, které se při bližším ohledání rozkládá na pečlivou a promyšlenou drobnokresbu jednotlivých výjevů. A soudě dle četných čtenářských komentářů na internetu, román vzbudil na domácí scéně jak značný zájem, tak i nemalé kontroverze.
Autorka volí hledisko běžného člověka. V poskytnutých rozhovorech Ljudmila Ulická opakovaně zdůrazňuje, že píše o tom, co dobře zná. Popisuje svou dobu a své prostředí. Hrdinové románu, z valné většiny Moskvané, spadají zhruba do střední třídy sovětské „beztřídní“ společnosti. V roce Stalinovy smrti přihlížíme sblížení tří spolužáků, Saňi, Ilji a Michy, v následujících šesti kapitolách pak sledujeme příběh jejich dospívání a utvářejícího se přátelství. Hmotně zajištěný Saňa, žijící s matkou a babičkou s velkopanskými manýry, syn matky samoživitelky Ilja, snící o kariéře fotografa, a sirotek Micha, kterého si příbuzní přehazují jako horký brambor a jehož se nakonec ujme teta, aby jí pomáhal s postiženou dcerkou, jsou do značné míry modelovými postavami. Všichni tři kluci – jako spousta dalších dětí poválečné generace – vyrůstají příznačně bez otců. Kladným mužským vzorem se pro ně stává nový učitel ruského jazyka Viktor Juljevič Šengeli, jenž je zasvěcuje do literatury a jejím prostřednictvím také do života.
Prvních šest kapitol tvoří jakousi základovou desku, na které román pevně stojí. Spolu s tím, jak se po maturitě osudy tří kamarádů rozchází, se totiž rozbíhá také románová fabule. V dalších kapitolách, z nichž mnohé obstojí jako samostatné povídky, sledujeme životy každého ze tří kamarádů z většího či menšího odstupu a pokaždé z trochu jiného vypravěčského hlediska. Ulická tu podává skupinový portrét epochy, přičemž sleduje víc než jen hlavní a vedlejší hrdiny – ti mají nezřídka předlohu ve skutečných historických postavách. Zajímá ji také, a to možná především, síť vzájemných vztahů, způsob, jakým se protínají životní osudy postav.
Jedním z témat Zeleného stanu je literatura. Literatura jako tajné vědění, které mistr předává svým nejnadanějším učedníkům. Jako soubor znalostí umožňující únik od děsivé a ubíjející každodennosti do přitažlivějšího světa s jiným ontologickým statusem. Literatura jako knižní oběživo potají půjčované, nezřídka darované, zabavované při domovních prohlídkách, dovážené ze zahraničí, sháněné po bleších trzích a antikvariátech, pečlivě schovávané, vyhazované do popelnic a znovu nalézané. Literatura jako kód, pomocí kterého lze lidem vštěpovat ty či jiné myšlenky a žádoucím způsobem tak ovlivňovat jejich jednání. A nakonec jako samizdat, ilegální literární provoz, o jehož fungování si dnešní čtenář, nepoznamenaný minulým režimem, po přečtení Zeleného stanu může získat lepší představu.
Co sovětský systém nabízel vzdělanému a přemýšlivému člověku? Vyhlídky nebyly kdovíjaké: kolaborace, emigrace, fyzická likvidace nebo kombinace těchto tří možností. Vztah moci a jedince, potažmo vztah mocenské a intelektuální elity ruské společnosti tvoří další téma románu. Téma je to aktuální také pro současné Rusko. Mluví-li autorka o jedinci, myslí tím dospělého jedince, tedy osobu, co už prošla individuací. Právě vzdělání, respektive výchova je pro Ulickou v souladu s antickým vzorem kritériem pro určení rozdílu mezi dítětem a dospělým, otrokem a svobodným člověkem, barbarem a členem obce. Hermetický svět sovětských disidentů, jak naznačuje Ulická ve svém díle a otevřeně říká v rozhovorech, totiž nikam nezmizel. Přemýšliví lidé schopní rozlišovat černé a bílé, tvoří prý v současném Rusku čtrnáct procent.
Román však nabízí také transcendentní, nadosobní rozměr – a ten se ukrývá už v názvu. Spojení zelený stan (v originále použité slovo šaťor pochází z perštiny a odkazuje k exotickým obydlím kočovníků nebo k cirkusovému či pouťovému stanu; nemá tedy takové vojenské konotace, které ve spojení se zelenou barvou vnucuje překlad názvu) ztělesňuje obraz ze snu hlavní hrdinky, Iljovy životní lásky Olgy. Lidstvo v něm jako jednota živých a mrtvých čeká před tímto stanem ve frontě (sovětská reálie). Olžin sen zachycuje přechod do jiného světa, ale také symbolizuje usmíření a jednotu lidského druhu, jakkoli se zdá být iluzorní.
Zelený stan pootevírá dveře do fascinujícího světa, který – ačkoli není časově ani prostorově vzdálen – zůstává v podstatě zcela neznámým, a to nejen pro mladou generaci Rusů, jimž byl román primárně určen. Dá se říct, že autorka vychází z pozitivistického kánonu, svým důrazem na „rasu, prostředí a dobu“ navazuje na velkou ruskou realistickou tradici a vzápětí ji překračuje. Její román není historickou monografií; některé historické reálie neodpovídají skutečnosti. To však neubírá textu na celkové síle a naléhavosti. Román Zelený stan zachycuje spíše ducha než literu dějin. Vždyť, jak praví románový učitel Viktor Juljevič, [h]istorická věda je poměrně mlhavá. (…) Literatura je v jistém smyslu mnohem exaktnější vědou. (36) A autorce se to daří mistrovsky doložit.