Michal Špína
Rosa, João Guimarães. Dál – dál a dál.
Z portugalského originálu Dão-Lalalão (O devente) přeložila a závěrečnou studii napsala Vlasta Dufková.
2., revidované vydání. Praha: Torst, 2010. 219 stran.
Zdá se, že sousto, jaké představuje Brazilec João Guimarães Rosa a jeho texty, je pro české čtenáře i literární instituce stále poněkud těžko stravitelné.
Drobná ilustrace na úvod: pokud si jde čtenář vypůjčit Rosovo magnum opus – tedy Velkou divočinu – do jedné z poboček Městské knihovny v Praze, najde ji pod roztomilým piktogramem kovboje, stejně jako například mayovky nebo Knihy odvahy a dobrodružství.
Nejde přitom o hrubý přehmat: prostor Velké divočiny, tedy nekonečného brazilského sertãa – odlehlého a řídce obydleného vnitrozemí s vlastním klimatem a vlastními zákony – skutečně zalidňují tlupy jagunçů, jakýchsi kovbojů-zbojníků-zabijáků, kteří křížem krážem táhnou suchým dobytkářským krajem a střílejí po sobě dočista jako v kovbojkách. Kovbojský piktogram se však dopouští nemístné redukce Rosovy knihy. Bylo by nutno doplnit alespoň piktogram srdce, neboť jde zároveň o delikátní milostnou novelu; a potom další a další piktogramy, které však nejspíš žádná knihovna nemá, ani ta babylonská.
Nebudu však spílat knihovníkům: sám jsem se už vystavil riziku trapnosti, mám-li na několika stránkách napsat o Rosovi něco, co by nebylo pouhým lepením piktogramů ani opakováním toho, co důkladněji napsali jiní.
Jak Velká divočina, tak ostatní Rosovy knihy jsou přehlídkou obdivuhodné práce s jazyky, mýty, archetypy a starými texty. Jsou obrovskou zkouškou možností portugalštiny, aniž by se přitom přestalo jednat o příběhy z brazilského vnitrozemí. Překládat je tak, aby nevznikla pouhá kovbojka nebo pouhá přehlídka jazykové hravosti, je těžké a nebezpečné. Na pionýrský počin Pavly Lidmilové, která už v roce 1971 převedla do češtiny Velkou divočinu – tehdy ještě bez přístupu ke stohům sekundární literatury, jež o Rosovi vznikla a vzniká –, navázala Vlasta Dufková, která na tomto poli odvedla obdivuhodný kus práce. Právě v jejím překladu se po delším textu Burití (2008) objevila o dva roky později novela Dál – dál a dál (Dlužník) (Dão-Lalalão (O devente), součást velkého cyklu Corpo de Baile, 1956), která je druhým, revidovaným vydáním (poprvé 1982). Text této novely doprovází rozsáhlá a pronikavá překladatelčina studie, která čtenáře navede k mnohému, co při čtení může zůstat skryto. Na zájemce tedy ve jmenovaných svazcích čeká bezmála tisíc stran Guimarãese Rosy včetně textů o něm. Přesto se nezdá, že by si zčeštěný Rosa našel alespoň takovou čtenářskou obec, aby se přiblížil svým slavným hispanoamerickým druhům, a to ani po Jungmannově ceně, kterou Vlasta Dufková obdržela za svůj překlad novely Burití.
Dál – dál a dál je jen nevelká novela, v níž čtenář dychtící po lineárním ději nenalezne o moc víc než to, že bývalý kriminálník přijel s dávným kamarádem domů, kde ho čeká bývalá běhna. Oproti dramatickým zvratům Velké divočiny i poněkud komornějšímu, ale přesto členitějšímu Burití se přítomný text tváří poněkud skromněji. O to více ovšem strhává pozornost na svůj vlastní jazyk a na intertextuální hry.
Text přejímá hledisko jedné z hlavních postav, Soropity, který býval jagunçem, nyní se však usadil v sertãu s krásnou Doraldou, kterou si odvedl z veřejného domu. Při návratu z cesty potká starého známého Dalberta, oba přijedou na svých koních k Doraldě, načež sledujeme Soropitovy pochybnosti, okouzlení i vnitřní běsy během improvizovaného večírku.
Samotná jména postav nejsou u Rosy snad nikdy náhodná, v češtině se však jejich asociace ztrácejí. I bezelstný čtenář však v Soropitově proudu vědomí zakusí zvláštní napětí: ostřílený chlap totiž mluví a přemýšlí jako ostřílený chlap, ale zároveň jako kanonická díla světové literatury:
„Všichni tě měli rádi… Piješ se jako víno… Ale proč jsem ti vlastně pad do oka? To ses snad zbláznila hned, když jsi mě viděla poprvně? (…) Teďko se projdi, chci si tě ještě prohlídnout, nabažit se nemůžu – projdi se, kvůli mně…“
A Doralda se ani nezasmála, vykročila na cestu pokojem. Chodila sem a tam, pevná, vláčná, hebká, měkounká chodidla, buclaté polštářky, světlé, růžové. A ona – tolik moc. Zachtělo se jí, a beze studu zmalátněla, anebo se zas začala tím víc nakrucovat, každým pohybem vábit. – „Sedni si, holka. Odpovíš, na co se budu ptát.“ Holka, a přece se jí žádná nepěknost netkla, když v té přemíře milování odložila ctnost, černá, ale milostná. (90–91)
Na několika řádcích je tu hned několik odkazů na „nejkrásnější z písní Šalamounových“, starozákonní Píseň písní. Nemusel jsem je vyhledávat sám: brazilští akademici dokonce sestavili tabulky konkordancí mezi Šalamounovou písní a Dão-Lalalão, které prostupují celým textem. Pro překladatele může jít o užitečnou pomůcku, a přece vždy nedostatečnou, neboť samotné přebírání motivů je jen jednou z forem, kterou Rosa povznáší protřelé provinční milence do univerzálních rovin.
Vezměme jeden z nespočetných případů z Burití. Tato odrůda mohutné palmy, „buritisko“, má v textu zřejmé falické konotace, je osou erotického života na statku. Text se neustále vrací k jeho popisu, který faličnost buritiska vytrvale zdůrazňuje, ovšem nejen prostřednictvím významů, jež se k němu pojí, ale také slovními názvuky, homonymií, aliterací, vnitřními rýmy. A pura luz de maio fá-lo maior (čiré květnové světlo ho dělá větším), říká se o obří palmě. Představa topoření je zde podepřena portugalským tvarem fá-lo (dělá ho), které přivolává falus coby své homonymum. Pokud se chtěla překladatelka přiblížit originálu, nestačilo použít sloveso „dělat“ nebo „činit“, bylo nutno poohlédnout se po nějakém faličtějším, což se v tomto případě zdařilo: „Čiré májové světlo ho pije, veličí.“ (Burití, s. 64.)
Podobné situace vznikají i v Dál – dál a dál a jistě není možné si překladatelsky poradit se všemi. Těžko hledat v češtině například ekvivalent portugalského pombear, které znamená „sledovat“, ale v němž se jasně ozývá holubice, a pomba (Píseň 1,15: „Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice“). Některé vztahy zkrátka zaniknou. Překladatel i čtenář se však mohou utěšovat tím, že převodem do češtiny zároveň nové vztahy vznikají: například když v kontextu lásky děvčat z veřejných domů zazní název městečka Curvelo.
Doraldina nevěstčí minulost i Soropitovy a Dalbertovy erotické fantazie a vzpomínky na její kolegyně jsou jazykem pozvedány z přízemní roviny směrem k Venuši a k lásce dávných chrámových souložnic. Jen zřídka je tu prostituce nahlížena z morální či sociální stránky, neboť přední je zde láska. Stejně jako v Písni písní jde přitom o „čistou“ erotiku bez potomků. Neboť nejspíš jen takováto milenecká láska může vyvracet schopenhauerovské přesvědčení, že láska je pouze klamným projevem vůle, která nám ukládá slepě zachovávat svůj rod.
Sama novela, která je českému čtenáři předkládána již podruhé, nezaujímá více než polovinu svazku. O přínosné překladatelčině studii již byla řeč. Mezi novelu a studii je však vklíněn rozsáhlý (a vzácný) rozhovor, který s Guimarãesem Rosou vedl v roce 1965 německý kritik Günter Lorenz. Tomu se podařilo přimět svého partnera k mnoha podnětným a někdy až podezřele smělým vyjádřením; ne vždy je nutno Rosovi věřit a ten, koho zajímá jeho rozpolcená osoba, by měl pro jistou korekci sáhnout například po vzpomínkách Viléma Flussera, který dokázal nahlédnout Rosovu velikost a zároveň zůstat kritický.
Vedle toho, že zde Rosa leccos prozrazuje o svém psaní a smýšlení, vyjadřuje se také na adresu soudobé literatury jak evropské, tak latinskoamerické; ta přitom v šedesátých letech prožívala velký vzestup – a mimo jiné znovu nastolovala otázku političnosti literatury. Téměř každý latinskoamerický autor měl ostatně zkušenost s nějakou formou vojenského puče nebo fašizujícího režimu.
Guimarães Rosa byl po dlouhá léta diplomatem, nikoli však politikem, stejně jako nebyl „angažovaným“ autorem. Nenajdeme u něho ani ironicko-satirický tón, jakým často promlouvá jeho krajan a vrstevník Jorge Amado, vypráví-li o životech v brazilském provinčním městečku. Brazílie sice je pro Rosu prvořadým tématem, ovšem paradoxně – navzdory „etnografickému materiálu“ ze sertãa, který je uložen v jeho knihách – nikoli jako země, kultura či dějiny, ale jako nevysvětlitelné metafyzické „brazilství“. „Rosa jevil suverénní nezájem o brazilské dějiny a geografii,“ píše Vilém Flusser, podle něhož Rosa považoval za Brazílii především sebe sama, podobně jako se to dělo Miguelu de Unamunovi se Španělskem (Bezedno, 151).
Proto může působit překvapivě Rosův postoj k polemice, v níž liberál Jorge Luis Borges napadl „angažovanost“, kterou představoval Miguel Ángel Asturias, autor románu Pan prezident (tedy: diktátor). Rosa sice nesouhlasil se vším, co řekl Asturias, ale nesouhlasil „vůbec s ničím, co řekl Borges“, u něhož postrádal jakékoli „vědomí odpovědnosti“. Rosa chtěl naopak odpovědnost přijímat – pod tím si ovšem nepředstavíme odpovědnost za politické události, ale spíše těžko uchopitelnou odpovědnost za jazyk a „závazek srdce“, k nimž se během rozhovoru několikrát vrací.
Možná že více než z tohoto názorového střetu dvou velikánů pochopíme ze střetu jejich textů. „Pěvec“ Rosa, fascinovaný zejména zvukovou stránkou jazyka, totiž představuje zcela jiný typ psaní než Borges, jehož rafinovanost neustále akcentuje intelektuální složku. Babylonská knihovna staví na jiném typu imaginace než brazilské sertão. A konečně – nevím, zda by mohla existovat borgesovština bez španělštiny; určitě by však nemohla existovat rosovština bez portugalštiny.