Martin Pokorný
Bývá zvykem posuzovat věrnost překladu odkazem na to, zda čeština odpovídá originálu, a velmi často zde za kritérium slouží slovníky. Příslušná otázka pak zní, zda ten či onen ekvivalent – ať slova, či ustálené fráze – najdeme v uznávaných lexikonech.
Myslím, že to je kritérium klamné, a chci za ně navrhnout náhradu: neměřme věrnost tím, zda český výraz patří mezi slovníkové ekvivalenty formulace v originále, ale tím, zda se znění originálu dá získat slovníkovým převodem navrženého překladu. V zásadě tedy navrhuji počínat si, jako kdyby měl být originál zcela věrným, „doslovným“ překladem verze v češtině. Zní to jako paradox, ale nejde o pouhou hříčku.
Než se pokusím o zdůvodnění, uvedu stručný příklad z vlastní zkušenosti. V jednom uměleckém překladu jsem chtěl (v širším kontextu) anglické I die přeložit českým zdechnu. Narazilo to na protesty – mimo jiné se zdůvodněním, že anglické die přece především a hlavně znamená umírám, jak potvrdí každý slovník. Podle mého návrhu ale klíčová otázka zní, jak by se české zdechnout převedlo do angličtiny; a zde zjišťujeme, že se die nabízí jako velmi přímočarý, ne-li přímo prvořadý ekvivalent.
V čem tkví smysl celého manévru? Navrhuji postup, jak v redaktorských i kritických diskusích zachovat orientační funkci slovníků, aniž by přitom diktovaly, jak má překladatel postupovat. Překladatel nese u uměleckého textu zodpovědnost za svou verzi, vnímá drobné nuance, které často musí řešit různými oklikami, a musí mít právo pracovat se slovníkovou nabídkou aktivně a sebevědomě. V praxi to také každý zkušenější překladatel ví a počíná si tak, nemluvím zde tedy tolik o samotné praxi, ale především o reflexi a kritice překladu a částečně snad o jeho výuce.
Mnou navržený obrat dává překladateli svobodu, kterou jednoduše potřebuje. Jak ji využije, je jiná věc – věrnost překladu lze jistě posuzovat a kritizovat i z podstatně jiných hledisek než s ohledem na zavedené ekvivalenty. A o to právě jde. Věrnost by se měla posuzovat s ohledem na celek, aniž bychom se nechávali uhranout jednotlivostmi, ale současně lze právem namítnout, že nebýt jednotlivostí, nedáme celek dohromady. Pojmout originál jako překlad překladu nám ponechává uklidňující dojem, že není povoleno vše, zároveň ale naznačený přístup uznává, že překlad je výkon bytostně tvůrčí.
Překladatel ovšem nepřekládá slova, překládá slovní spojení a celé věty. Ale do jaké míry má jít o převod jedné formulace na jinou? Tkví překlad jen ve vztahu dvou jazykových entit?
Chci zde načrtnout možnost trochu jiného chápání problému.
V překladu uměleckého textu právě nejde jen o převod té či oné věty, prezentované samostatně jako při seminárním cvičení. Umělecký text evokuje svou vlastní, „fikční“ skutečnost (její přesnou povahu tu můžeme ponechat stranou), a právě k té se každé slovo a každá věta váže. Proto má umělecký text blíže k řeči v běžném užití než k tréninku při jazykových lekcích.
A v běžném užití věta nasvětluje svou situaci: vystihuje ji z určitého profilu. Každé slovo okamžitě něco zvláštního znamená, vztahuje se k něčemu, co situace již obsahuje anebo co by obsahovat mohla; a význam věty je jakoby tvarovanou hranou, která ze situace a jejích možností vystupuje.
Záleží v konkrétní výpovědi na slovosledu, na počtu slabik, na přesné intonaci, na asonanci, na stručnosti, na zdůraznění právě jen jednoho slova? Na tyto otázky nám nedá spolehlivou odpověď žádný typ věty a jeho zkoumání. Vztah je opačný: věta si střádá své typické rysy díky tomu, jak fungují konkrétní výpovědi, na nichž lze typ spatřit.
Slovníky a gramatiky nás mohou poučit vždy jen o tom, jak se určitá věta překládá jakožto typická. A vždy to je dobré první přiblížení: typ má svou moc a konkrétní výpověď se mu sotva kdy může vzepřít ve více rysech najednou. Avšak vzepřít se mu může – a navíc může využít nesčetných spojnic, o kterých typ nic neví, které nezaznamenal. Slovníky a gramatiky si tedy vždy zachovají svůj užitek, ale u uměleckého textu je není záhodno považovat za nezpochybnitelnou autoritu. Jedinečná výpověď skýtá jedinečné příležitosti, v realitě i v literatuře.
Nepřekládá se tudíž z jazyka do jazyka – tedy ne pouze. Překládá se ze vztahu do vztahu: profil, který mimetická situace nastavuje díky jedné výpovědi, je vzorem pro hledání výpovědi v jiném jazyce, vztažené k situaci skoro, ač ne zcela shodné. Striktně vzato to platí pro veškeré překládání, avšak tam, kde je situace v jistých rysech ustálená, je ustálený i jazyk: u odborných či praktických textů se lze do jisté míry podrobit formulačnímu automatismu, neboť nasvěcování uskutečňované řečí tu je též automatické, statické. V uměleckém textu se však světla řeči rozehrávají a každé pomezí situace a výpovědi je polem pro život.
Své trochu rebelantské glosy k roli slovníků a gramatik zakončím poznámkou k pravopisu, přičemž již nepůjde o specificky překladový problém.
Pravopis je instituce, ale zvláštní. Jiné instituce (státní, kulturní, společenské…) nás nutí k velkým, jednoznačným krokům, u nichž chápeme, jak se jim lze vzepřít a co to pro nás znamená. Pravopis (stejně jako jazyk vůbec) si vyžaduje konformitu mírnou, ale soustavnou; vzpírat se v jednotlivostech se proto jeví jako zbytečný exhibicionismus, a vzepřít se celkově se zdá nemožné, absurdní. Odtud dojem, že jazykové konvence jsou „prostě tak, jak jsou“, a že s nimi nemá smysl polemizovat.
Ale jazyk a pravopis fungují stejně jako ostatní instituce: formují, čím jsme, ale též se od nás – zdánlivě drobnými individuálními odchylkami – nechávají formovat.
Nevyzývám k revolučnímu zrušení vyjmenovaných slov, chci ale upozornit, že například rozhodnutí zcela bez výjimky následovat právě aktuální Pravidla českého pravopisu je rozhodnutí morální. Právo „psát si po svém“ nenáleží jen surrealistům a Ludvíku Vaculíkovi, náleží každému, kdo ví, co dělá. Redaktoři a redakce mají právo od autorů (a překladatelů) vyžadovat přesnou znalost všech pravidel, která chtějí porušovat: pokud někdo prostě nezvládl interpunkci (a ani u pravidelně publikujících lidí to není vzácností), pak na idiosynkrazie nemá právo. A stejně tak mají redakce nepochybně též právo nutit autory (a překladatele), aby se přizpůsobili jistému úzu. Ale je to podobné, jako když redakce odmítá jistá slova, jisté druhy formulací a jisté názory: to vše je v pořádku, může to patřit k identitě časopisu či nakladatelství, ale je to akt kulturního sebevymezení, kterým jisté možnosti získáváte a jiné se ztrácejí. Musím psát čárky kolem každého „myslím“? Mám psát „na rozdíl“, anebo „narozdíl“? Mohu vedle „například“ užívat i „kupříkladu“? Mohu použít archaismus, nářeční výraz, cizí slovo? Tyto otázky nestojí na zcela stejné rovině, ale tvoří plynulou škálu, každá je drobným rozhodnutím, jakou řečí se chceme vyjadřovat, a díky tomu je každá z nich zrnkem v mozaice rozhodnutí, v jakém světě chceme žít.