5–6/2012 – Konec světa omeleta

Úvodník

Milé čtenářky a milí čtenářové!

Jako téma letošního dvojčísla – které trochu nezvykle nese nižší pořadové číslo než v předešlých ročnících – jsme zvolili námět chmurný jen zdánlivě. Jak totiž dokazuje již úvodní rozhovor s medievistkou Pavlínou Cermanovou, apokalypsa je téma veskrze optimistické. Nejenže člověka konejší vědomí, že konec světa lidé zjevně očekávají odedávna, a přesto ještě nepřišel – navíc se ukazuje, že i v katastrofě kosmických rozměrů lze povětšinou najít kousek naděje.

Ke starším vrstvám apokalyptického myšlení se vrátíme také prostřednictvím esejí Matouše Jalušky, jenž se rozepsal o sibylských proroctvích, a Jaroslava Achaba Haidlera, který nám dá nahlédnout do židovské eschatologie. Že proud náboženského mesianismu nevyschl ani v novověku, zase dokazuje brazilské okénko a ukázka z knihy Vnitrozemí Euclidese da Cunhy, která je zároveň pozvánkou k příštímu číslu, jež bude Brazílii věnováno celé.

Autorka slavného Frankensteina Mary Shelleyová se nám tentokrát představí úryvkem z méně známého románu Poslední člověk; ten je jedním ze základních děl moderního postapokalyptického žánru. Za povšimnutí stojí, že konec světa, přinejmenším ten literárně zpracovaný, je vůbec málokdy tak definitivní, aby se po něm nemohlo odehrávat již nic dalšího. I v povídce Franka L. Pollacka, kde je zkáza téměř totální, zbyde několik odstavců na úvahy o tom, co bude potom.

Někoho by také mohlo překvapit, že v úvahách o konci světa se najde poměrně dost humoru. To je případ povídky Jurije Izdryka, která si pohrává s motivem potopy světa – ačkoliv zde jde o humor malinko tísnivý a černý –, i Guye Basse, který na první pohled děsivé téma zombieapokalypsy přetavil do nečekané formy: do knihy pro děti.

Směle se tedy pusťte do čtení, ničeho se nebojte, ale raději si pospěšte, kdyby snad opravdu něco bylo za dveřmi. Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto Plavu, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko!

Vratislav Kadlec