Rozhovor s Helenou Stachovou
S dlouholetou překladatelkou z polštiny, která má na svém kontě přes dvě stě děl klasické i moderní literatury, jsme si jednoho podzimního podvečera povídaly v pavilonu Vojenské nemocnice. Oddělení traumatologie, společenská místnost pro pacienty. Na obrazovce fotbal se ztlumeným zvukem. Pod ní skromná knihovna, kterou má paní Helena již dávno pečlivě prostudovanou. Čapkovy Trapné povídky a Boží muka ji překvapily svým zastaralým jazykem, a naopak povídky O. Henryho jí přijdou stále aktuální a čtivé. Babičku Boženy Němcové měla v dětství nejradši.
Barbora Gregorová: Posledním autorem, kterého systematicky překládáte, je Mariusz Szczygieł, který vedle autorů jako Jacek Hugo-Bader, Wojciech Tochman nebo Wojciech Jagielski reprezentuje tzv. polskou reportážní školu. Čím je pro českého čtenáře zajímavý a čím oslovuje vás?
Helena Stachová: Já mám ráda to, co je živé a současné, a reportáž používá velmi živý jazyk blízký divadelním hrám, které mě pro jejich dramatický náboj vždycky bavilo překládat. Dneska už nemám chuť pouštět se do velkých románů a myslím, že reportážní styl mi sedí. Jsou to věci, které se lehce čtou, což ovšem neznamená, že by se lehce psaly. Když psal Szczygieł Gottland, tak tu vysedával v archivech Ministerstva vnitra a po knihovnách, aby kniha byla faktograficky správně. Zřejmě má však vrozený talent, protože si všímá všelijakých postranních detailů, z nichž potom sestaví zajímavý, čtivý obraz.
BG: Proč u nás taková literatura není rozšířená?
HS: U nás skutečně nic takového není, myslím, že nejblíž tomuto typu literatury má Jaromír Štětina, stojící na hranici válečného korespondenta a reportéra. Jeho texty jsou velmi dramatické, ale na druhou stranu hluboké a filosofické a já ho mám moc ráda. Nikoho dalšího kvalitního z reportážní literatury bohužel nedokážu jmenovat.
BG: Jaká jsou pro vás kritéria dobrého překladu?
HS: To je hodně široké téma. Překládám věrně, neříkám doslovně, a myslím, že to lze. Jde o to, aby překlad odpovídal duchu autora. Pro mě je nejdůležitější se do autora vcítit, neříkám vmyslet, to bych si netroufla, ale vcítit, a v tom vám hodně pomůže instinkt. Překládání je také do velké míry věcí zodpovědnosti. Musím si vzít zodpovědnost za to, co jsem si vymyslela, jak text přeložím, i když je to zdánlivě subjektivní řešení. Patří k tomu také velká pokora vůči autorovi, aby se překladatel nesnažil vypíchnout svoji vlastní osobu a nevymýšlel si nesmysly, které by autorovi neslušely a s nimiž by nesouhlasil.
BG: A stává se vám, že kvůli špatnému překladu rozečtenou knihu odložíte?
HS: No ano, samozřejmě. Vybavuji si knihu Axela Muntheho O životě a smrti, což byla reedice, ale kolik chyb v ní bylo. Navíc, říká se, že překlady stárnou a díla ne, ale to není pravda. Například Čapkova Boží muka, která jsem sem zařadila do knihovny, zestárla neskutečně, dokonce mě napadlo, jak by to překladatel v současné době překládal do polštiny: přijde mi to těžké, ba přímo nemožné… Dnes čtu jen nejlepší autory, které překládají nejlepší překladatelé, třeba Salmana Rushdieho.
BG: Já jsem nedávno chtěla odložit výborného Tuláka po hvězdách, protože mě v něm iritoval jiný pořádek slov, zastaralé výrazy… Pak jsem v tiráži zjistila, že je čtyřicet let starý, takže jsem začala být shovívavější a nakonec jsem se do něj také vcítila.
HS: No ano, například v souvětí jsme po čárce nemohli dát zvratné „se“, to jsme museli dát až za sloveso, čímž věta získává úplně jiný rytmus. Když si vezmu do ruky překlady nejen mé matky (Heleny Teigové, též překladatelky – pozn. B.G.), datované k roku 1946, ale i své vlastní, tak si říkám, že spoustu věcí už bych udělala jinak. Ale záleží na autorovi. Asi před rokem jsem vyhrabala ze šuplíku více než tři sta Mrożkových povídek, které nikde nevyšly. Musela jsem je překládat někdy kolem roku 1965. Ujal se jich pan Lukavský z nakladatelství Fra, jeho paní to přepsala na počítači a oprav v textu bylo minimum. Až jsem se sama divila… Čili to je autor, který mi úžasně vyhovuje.
BG: Jak si překlady vybíráte? Máte hranici, kdy si řeknete: tohle nevím, jak bych přeložila?
HS: Znám své možnosti a netvrdím, že umím přeložit všechno, proto se nepouštím do současné experimentální prózy. Před časem jsme se spolu bavily o knize Wojciecha Kuczoka Smrad a já jsem vám říkala, že mě od překládání té knihy odradilo slezské nářečí. Vy jste to nakonec vyřešila tak, že jste tam dala českou variantu slezského nářečí. Což je výjimečný případ, kdy existuje český ekvivalent, ale nemůžeme například nahradit slezské nářečí dialektem z jiné části země.
BG: Jak je to s kvantitou polských překladů do češtiny? Překládalo se dříve více titulů?
HS: No samozřejmě, že ano. A existuje jednoduché vysvětlení. Za totáče byla polská literatura privilegovaná a jakožto literatura bratrského státu byla přednostní. S tím souviselo i to, že jsme přeložili celou klasickou literaturu, a řekněte mi, kdo by dneska překládal Żeromského nebo Dąbrowskou. Tohle všechno tedy vyšlo a zaplaťpánbůh, že to tu je. Ani nevím, jestli jsou z klasických děl ještě knihy, které přeloženy nebyly.
BG: Z dob studií si některá vybavuju, ale pokud nebyly česky, daly se sehnat ve slovenštině.
HS: Samozřejmě že vycházely tituly poplatné době, ale vybírali jsme knihy, které i přes tuto vadu mají literární hodnotu. Já jsem četla snad všechno a měla jsem opravdu přehled. Dělala jsem i dost knih pro děti a mládež, které nebyly zanesené ideologií. A některé věci bylo potřeba procpat do vydavatelství vyloženě lstí. Například tři díly Krzysztońova Šílenství, velice zajímavou knihu, která musela mít razítko tzv. „superlektora“, což byl Jan Pilař. To znamenalo, že si paní Lehárová musí vzít pěkné šatičky a dojít za ním do Spisovatele, dát mu to k definitivnímu posouzení, tak jsme se všichni třásli, jak to dopadne, a on to asi třetí den skutečně podepsal, tak jsme se potom smáli, protože by z té knihy nepřečetl ani jednu větu. Nebo jsme do lektorských posudků museli psát věty typu, že by se zhroutil socialismus, kdyby ta kniha nevyšla, a tak dále. Muselo se na to jít tímto způsobem.
BG: Fungovala dříve nějaká polská generační překladatelská komunita?
HS: Ano, doktor Hradský kdysi založil Kruh překladatelů při Svazu spisovatelů, což se podle jazyků dělilo na jednotlivé kroužky. Ten polský vedla moje matka a scházeli jsme se přibližně jednou za měsíc a probírali určitá témata, o kterých jsme diskutovali, například zdali počešťovat křestní jména. Existovaly tam však i různé animozity, například mezi překladatelkami poezie Hanou Jechovou a Vlastou Dvořáčkovou, které se moc rády neměly.
BG: Já osobně mám ze své překladatelské generace pocit, že nic takového neexistuje. Rozhodně se nescházíme, maximálně si překlady pošleme mailem a diskutujeme o konkrétních věcech elektronicky. Ale na druhou stranu respektujeme to, kdo které autory překládá, a lidově řečeno si nelezeme do zelí.
HS: To bych řekla, že dnes funguje lépe. Například když se v Odeonu rozhodli vydat Sienkiewiczovu Trilogii, spustila se o ni opravdová bitva. A přestože moje matka dělala jeho povídky, bitvy se neúčastnila. Nepsaný zákon, že ten a ten překladatel dělá toho a toho autora, však neplatil. Ale on ostatně neplatil donedávna. Stala se mi dokonce taková vtipná příhoda, že jeden překladatel, který časopisecky uveřejnil úryvky z Herlinga-Grudzińského, za mnou poslal mladého bohemistu, kterého jsem osobně znala a který se mnou měl vyjednat, abych mu překlad přenechala. Tak jsem si s ním chvíli povídala a on to pochopil: proč bych měla někomu přenechávat autora, který je se mnou spokojený a vyhovuje mi? Navíc znám celou rodinu a máme spolu přátelský vztah.
BG: To je další aspekt vašich překladů. Často překládáte autory, s nimiž jste v osobním kontaktu či přátelském vztahu.
HS: S Herlingem jsem se seznámila v Paříži u Giedroyce, který měl v zahradním pavilonu dva pokoje pro hosty: v jednom jsem byla já, ve druhém on. V tomto případě tedy předcházel osobní kontakt překladu. A já jsem ještě před listopadem přeložila Jiný svět, což považuju za jednu z nejdůležitějších knih o sovětském koncentráku na světě, jenže Odeon od toho nakonec bohužel couvl a měl místo toho vydat vzpomínky Naděždy Mandelštamové. Nakonec Jiný svět vyšel v brožované vazbě v Institutu pro středoevropskou literaturu a úplně zapadl.
BG: Já měla pocit, že vyšel u Torstu. Nebo to byl jiný titul. Pro Torst jste ale překládala jiného autora – Witolda Gombrowicze.
HS: U Torstu určitě ne, a ani Gombrowicz tam nakonec nevyšel celý, protože vydavatel v jednu chvíli řekl: stop, my už překlady nevydáváme. Gombrowicze jsem udělala v podstatě kompletně – kromě jeho románů jako Ferdydurke nebo Trans-Atlantik vyšla nedávno u Revolverky útlá kniha jeho esejů, kterou jsem velmi pečlivě sestavila ze tří svazků. Měla jsem štěstí, že jsem nejdřív začala Gombrowiczovými Deníky, které jsou překladatelsky relativně snadné, a až potom jsem do toho postupně zaplula… Jedině Kosmos jsem přenechala Eriku Sojkovi, který tehdy neměl co překládat, a když jsme se poté potkali, pronesl: Tys mi zaťala tipec.
BG: Jakou pozici má etablovaná překladatelka v dnešní době?
HS: Kam co nabídnout jsem věděla za totáče, to bylo pět vydavatelství, teď to nevím, jsou jich mraky. A stalo se mi už také, že jsem přeložila Korczakova Krále Matýska Prvního, v úplných svých začátcích, a oni se tehdy v Albatrosu zalekli, že to není sovětská pedagogika, takže od toho ustoupili. A najednou to v 90. letech vyšlo v jiném překladu. Tak jsem se jich šla zeptat, co se stalo s mým překladem, a oni: jé, my jsme na něj zapomněli. Dali to někomu z ulice, není to nikdo z překladatelů z polštiny.
BG: To se bohužel stává. Každopádně, za svou překladatelskou kariéru jste přeložila přes dvě stě titulů, jak se to dá stihnout?
HS: Když jste na volné noze, tak to jde. Většinou udělám tři za rok. Dokonce jsem je s sebou nosila na tatranské túry a někde na kopci jsem opravovala.
BG: A jaký volíte pracovní rytmus? Zavřete se s knihou doma, a dokud ji nepřeložíte, nevytáhnete paty ven, nebo máte na každý den určený počet stránek, který se snažíte dodržet?
HS: Já volím ten druhý. Má porce většinou bývala takových šest stránek nanečisto denně a dnes je to ještě méně, protože už u počítače nevydržím tak dlouho. K tomu jsem ještě v mladých letech napůl pracovala jako tlumočnice, například v porotě Pražského jara, abych jen neseděla doma a potkala zajímavé lidi. A abych nezapomněla, kvůli zdravotním problémům s páteří jsem asi dvacet let diktovala písařce. Až od té doby, co máme počítače, jsem to začala psát sama, což ovšem neznamená, že by mě záda přestala bolet. Musím říci, že diktování je úplně jiný způsob překládání. Je mnohem namáhavější a překlad vám působí menší potěšení, než když si ho ťukáte sama.
BG: Tomu věřím. A koho byste ještě chtěla přeložit?
HS: Už se té ideje postupně vzdávám, ale lituji, že jsem nestihla připravit tři novely, které napsal Jerzy Andrzejewski a jejichž společným tématem je smrt. A pak se mi líbí reportér Jagielski, četla jsem od něj tři knihy a nejvíc se mi líbí ta o Čečensku.
BG: Andrzejewski je myslím právě ten případ válečného autora, kdy po revoluci o jeho knihy nebudou mít vydavatelé zájem. O vydavatelích se bavíme stále. Jak vycházíte s redaktory?
HS: Vždycky jsem s nimi vycházela velmi dobře, když se jim něco nelíbilo, společně jsme problematická místa prošli a nalezli nějaké další řešení, ale to, co mám teď u redakční práce Szczygiełových knih, to už přesahuje veškeré meze. Už po druhé knize jsem prosila šéfredaktorku, aby mi přidělila jiného redaktora, ale nevyhověla mi. A dělá to stále táž osoba, která při druhé korektuře zpanikařila, že jména musí být v originále, takže z textu vznikl příšerný guláš, kdy se prodíráme jmény jako Małgorzata, přestože existuje český ekvivalent Markéta, ale další deminutiva česky zůstat mohla… Vrcholem je Láska nebeská, což jsou na rozdíl od Gottlandu lehké fejetony, takže já bych autorovi nezazlívala, kdyby něco, co popsal jako modré, bylo ve skutečně zelené. Redaktorka si na to však údajně vzala dva lektory-historiky a začali mu z jeho textů dělat příručku literární vědy. Zejména se to týkalo Karla Čapka, kdy věty typu: „Čapek sám sekal trávu a sázel květiny“ paní redaktorka předělala na „Čapek pečoval o zahradu“. Pečujeme o kočku, o babičku, ale myslím, že tohle je děsná nivelizace. Mariuszovi jsem to ukázala až v knize, protože na můj mail nereagoval, úplně se zděsil. Navíc, většinu dotazů směřovala k němu, ne mně, inu, zeptala jsem se jí, proč se mě na nic nezeptá a že chci vidět veškeré změny. „Ne, já ti je nepošlu, musíš si přijít do redakce, ukážu ti to osobně.“ Což je šikana. A vrcholem byl její mail, v němž mi psala: „Můžeš si tam napsat, co chceš, ale stejně bude po mém, protože nakladatelka jsem já.“
BG: Zvláštní spolupráce. Respektive nespolupráce.
HS: No ano, ale hlavně už i Mariusz pochopil, že napíše-li další knihu a bude-li se připravovat její český překlad, tak tohle už se nesmí opakovat.