Materiál anglického PEN klubu
Přeložila Silvie Mitlenerová
Úryvek z materiálu vydaného anglickým PEN klubem nám zprostředkovává základní informace o stavu lidských práv a svobod na Kubě, o represích ze strany kubánské vlády a také o literátech, raperech a blogerech působících na Ostrově svobody.
Lidská práva a uvěznění spisovatelé
Za posledních padesát let Kuba dosáhla významných pokroků v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, obzvláště pokud jde o zdraví, vzdělání a boj proti diskriminaci žen. Míra gramotnosti dospělých se drží na pozoruhodných 99,8 %.
Avšak celkový stav lidských práv v zemi je nadále předmětem vážného zájmu mezinárodních pozorovatelů. Téměř všechny aspekty života na ostrově kontroluje komunistická strana a spřízněné organizace, a to prostřednictvím vládní byrokracie a systému státní bezpečnosti.
Politická opozice vůči komunismu není na Kubě výslovně postavena mimo zákon, existují zde malé opoziční strany. Vláda nicméně podniká restriktivní kroky, aby si zajistila politickou převahu, přičemž využívá trestních oznámení, dlouhodobých i krátkodobých zadržení, šikany, policejních napomenutí a policejního dohledu, domácího vězení, omezení svobody pohybu, nucených odchodů do exilu i politicky motivovaného propuštění ze zaměstnání.
Kubánská vláda odmítá povolit návštěvy země neziskovým organizacím zajímajícím se o lidská práva (Amnesty International, Human Rights Watch aj.). Kuba také zůstává jednou z mála zemí na světě, která do svých věznic odpírá přístup Mezinárodnímu výboru Červeného kříže.
Oficiální kubánská místa odmítla uznat mandát zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva na Kubě, což v červnu 2007 OSN vedlo k ukončení této iniciativy.
Represe „Černého jara“
Kvůli rozšířenému kubánskému antiamerikanismu se lidé, kteří vyjadřují podporu proamerickým postojům, stávají nejponižovanějšími členy společnosti. Kubánská vláda si může dovolit proti takovým disidentům využívat extrémně tvrdá opatření za minimálního odporu veřejnosti.
Nejznámější vlna represí, k níž došlo v březnu 2003, vešla ve známost jako „Primavera Negra“ (Černé jaro). Sedmdesát pět lidí – včetně bojovníků za lidská práva, odborových aktivistů, příslušníků opozice, novinářů, spisovatelů a knihovníků – bylo zatčeno a uvězněno. Tyto události si v mezinárodním měřítku získaly velmi málo mediálního prostoru, protože se překrývaly s americkou a britskou invazí do Iráku.
Disidenti byli souzeni podle zákona číslo 88, který zakazuje činnosti považované za ohrožení „národní a ekonomické nezávislosti Kuby“, nebo podle článku 91 kubánského trestního zákoníku, který staví mimo zákon činy proti „nezávislosti teritoriální integrity státu“. Nejvyšším trestem za tyto přečiny je smrt. Důvodem pro potrestání byla skutečnost, že obvinění průkazně obdrželi finanční nebo jiné hmotné prostředky od neziskových organizací sídlících v USA a placených americkou vládou. Omezené množství informací dostupné ze soudních dokumentů dokládá, že nikdo z disidentů nestanul před soudem za násilné nebo jednoznačně kriminální chování, ale spíše za mírumilovné uplatňování svých práv na svobodu slova, sdružování a shromažďování. Většina zadržených podporovala projekt Varela – petici za volební a legislativní reformu na Kubě, která je v oběhu od roku 1998 a přímo napadá hegemonii státu.
Řízení byla zjednodušená, ve všech případech trvala pouze jediný den. Obvinění nedostali dostatek času na přípravu obhajoby a bylo jim upřeno právo na nezávislého obhájce. Rozsudky dosáhly výše šesti až osmadvaceti let.
(…)
Svoboda vyjadřování
Svobody vyjadřování, sdružování a pohybu jsou na Kubě vážně omezovány.
Všechen tisk, rozhlas i televize jsou kontrolovány státem. Někteří novináři se dokáží uplatnit jako „nezávislí žurnalisté“ a píšou články pro zahraniční webové stránky nebo undergroundové zpravodaje. Avšak zákony zakazující protivládní propagandu, šíření „neautorizovaných zpráv“ a kritiku vládních úředníků z něčeho takového dělají riskantní podnik.
Novináři a knihovníci, kteří pracují mimo státem posvěcené instituce, běžně zažívají šikanu a ponižování ze strany autorit a jsou často vězněni, čím dál tím častěji z důvodů „společenské nebezpečnosti“ nebo „rizika budoucí nezákonné činnosti“.
Zahraniční zpravodajské kanceláře musí zaměstnávat místní novináře výhradně prostřednictvím vládních úřadů. Přístup k internetu je mimo budovy vlády a vzdělávací instituce významně omezen. I přesto rychle klíčí blogy s upřímnějším svědectvím o každodenním životě na Kubě, které často píší mladí lidé či profesionální novináři.
Literatura
Jednou z oblastí, kde není svoboda vyjadřování tak přísně regulována, je krásná literatura. Autoři, mezi jinými například Leonardo Padura Fuentes a Pedro Juan Gutiérrez, vykreslují nepřikrášlený obraz Kuby se zdůrazněnými společenskými rozpory a podrývají představu, že jejich země je socialistický ráj. Postavy jejich knih zažívají korupci, bezostyšně participují na šedé ekonomice a černém trhu a stěžují si na pevnou ruku, kterou elity zemi vládnou.
Přesto kubánští pohlaváři obvykle autory těchto knih neobtěžují. Počty výtisků takových románů jsou nízké a vzhledem k tomu, že kupovat a číst romány si může dovolit pouze vrstva bohatých Kubánců, zůstává taková literatura menšinovou, a tím pádem politicky nevýznamnou zábavou. Autoři typu Padury nebo Gutiérreze se mnohem více čtou v zahraničí, odkud může jejich dílo jen těžko rozložit režim.
Dalším omezením svobodného vyjadřování je Instituto del Libro (Knižní ústav), který musí schválit všechny knihy vydané na ostrově. Sice neexistují žádné oficiální „zákazy“ knih a formální cenzura je jen slabá, ale byrokracie související se získáním souhlasu k vydání knihy stačí na to, aby odradila mnoho potenciálních autorů od hledání možností, jak šířit svá díla dále – nebo již dokonce od toho, aby vůbec vzali pero do ruky. Tím pádem zde máme významnou zásobu nevydané literatury, jež obtížně nalezne publikum na Kubě samotné, ale možná by si našla čtenáře na jiných trzích.
Další umělci
Ve srovnání se spisovateli se výtvarným umělcům daří na Kubě nacházet mnohem velkorysejší prostor pro svobodné vyjádření. Kritický komentář na adresu režimu se v takových dílech lépe ukryje a nabízí rozdílné interpretace. Oproti zpravodajským médiím se umělecká sdružení přiklánějí spíše k existenci mimo formální státní aparát, a uvolňují tak umělcům ruce ve výběru témat.
Na druhou stranu na populární, masově rozšířené formy umění kubánští představitelé dohlížejí pozorněji. Například se pokusili sdružit hip hopery do nově ustavené organizace Agencia Cubana de Rap (Kubánské rapové agentury), svazu rapových umělců spřízněného s kulturní buňkou Svazu mladých komunistů – Asociación Hermanos Saíz (Asociací Hermana Saíze). Tito umělci nyní zjišťují, že jejich příležitosti ke svobodnému vyjádření jsou omezovány, protože kubánská vláda postupně pochopila význam rapové hudby jakožto prostředku masové komunikace a sdílení příběhů.
Přístup k internetu a blogy
Hlavním omezením informační svobody (a tedy svobodného vyjádření) na Kubě je nedostatečný přístup k internetu a jeho nedostupnost pro běžné Kubánce. Navíc ti, kteří přístup na internet mají (například vědečtí pracovníci), zjišťují, že služba funguje extrémně pomalu. Hotely často nabízejí připojení na internet zahraničním turistům, ale užívají-li tyto počítače běžní občané, považuje se to ze strany bezpečnostních složek za podezřelé.
Přesto se mnoho lidí pustilo do blogování. Tato nová generace aktivistů se kloní k nezávislosti na tradičních disidentských hnutích a svazech, většina dbá na to, aby přímo neútočila na režim. Místo toho hostí drsné debaty o povaze kubánského systému a kultury.
Originál: „Freedom of expression in Cuba“. Englishpen.org. Srpen 2011. 24. dubna 2012
<http://www.englishpen.org/legacy/wipc/countries/cuba/englishpen_cuba_2010_web.pdf>.