Rozhovor s Jarkou Vrbovou
Už téměř čtyři generace malých čtenářů se baví či nedýchají napětím u příběhů detektiva Kalleho, Ronji, Madynky či bratrů Lví srdce. O překladech Astrid Lindgrenové, dětské duši a detektivkách hovořila se Zuzanou Mickovou rytířka Řádu za zásluhy Jarka Vrbová.
Zuzana Micková: Svými překlady mapujete především norskou literaturu, a to velmi zevrubně, od té starší, řekněme čítankové, až po tu nejnovější. Přesto se ale od začátku devadesátých let soustavně věnujete také tvorbě světově nejproslulejší švédské autorky dětské literatury, Astrid Lindgrenové. Co vás přivedlo z norských vod k téhle švédské spisovatelce?
Jarka Vrbová: S Astrid Lindgrenovou cítím vlastně jakousi hlubokou osobní spřízněnost. Osudovou mi byla její kniha Bratři Lví srdce. Do rukou se mi sice dostala až v dospělém věku, ovlivnila mě však na celý život. Poslali mi ji v sedmdesátých letech přátelé, kteří do Švédska emigrovali, a byla pro mě tehdy zjevením. Okouzlila mě svou přímočarostí, poetičností. Je to ten typ literatury, který osloví děti stejně jako dospělé. Do té doby jsem nijak nepomýšlela na to, že budu překládat dětskou literaturu. S touhle knihou to ale přišlo spontánně.
ZM: Českým čtenářům jsou z tvorby Astrid Lindgrenové notoricky známé knihy jako Děti z Bullerbynu, Pipi Dlouhá punčocha, Karkulín ze střechy nebo Ronja, dcera loupežníka. Ty u nás vycházely s úspěchem už od šedesátých let. I když, dlužno říci, Pipi Dlouhá punčocha nemohla tehdy vyjít podepsaná svým skutečným překladatelem Josefem Vohryzkem, který byl v té době nepřijatelný. Bratři Lví srdce, váš první překlad díla této autorky, vyšli až v roce 1992. Kniha je svým vyzněním a atmosférou těm předešlým vesele rošťáckým příběhům dosti vzdálená. Je právě tohle důvod, proč musela na své české vydání tak dlouho čekat?
JV: V tvorbě Astrid Lindgrenové můžeme vysledovat dvě hlavní linie. Do té první patří idylické a rozverné příběhy typu Dětí z Bullerbynu, druhou pak tvoří příběhy zádumčivější, melancholičtější, zároveň ale zvláštním způsobem povznášející. Právě sem se řadí také Bratři Lví srdce. Hlavním motivem jejich příběhu je smrt, téma podle mého názoru pro děti velmi důležité. Mě tehdy zaujalo, jakým způsobem ho autorka zpracovala. Ovšemže byly a jsou dětské knížky, ve kterých se smrt zmiňuje. Zemře třeba babička, maminka, někdo blízký. Lindgrenová přišla ale jako první s tím, že zemře hlavní hrdina, dítě. A právě ono samo o smrti také promlouvá a přemýšlí. A nejen o smrti. I o strachu, který je třeba překonat, nebo o zlu, kterému je třeba se postavit. Lindgrenová ve vyprávění sice využívá pohádkové motivy, ale nikoli tak, že by s jejich pomocí dětským hrdinům cokoli usnadňovala. Neobjeví se tu žádná nenadálá, zázračná pomoc. Děti si musí poradit samy a na vlastní pěst.
Koncem sedmdesátých let jsem tedy Bratry Lví srdce přeložila a odnesla do Albatrosu. Tehdy bylo vyloučené, aby knihu vydali. Nejen kvůli motivu smrti. Kniha je plná symbolů, které bylo možné vysvětlovat politicky. Alegorie neproniknutelné zdi oddělující dva světy, zloduch, zlovolná ideologie pod povrchem… Vlastně už ani nechápu, jak mě tehdy mohlo napadnout knihu nabízet, bylo jasné, že to nepůjde. Zkrátka jsem to chtěla zkusit. A tak se z Bratrů Lví srdce stal takový dětský samizdat. Pár let po sobě jsem knihu přepisovala, spolu s přáteli jsme ji pak vždy svázali a dokonce i vybavili několika původními ilustracemi. A na Vánoce jsem ji rozdávala dětem spřátelených rodin.
ZM: Máte ještě nějaký exemplář?
JV: Ano, jeden jsem si nechala.
ZM: A po revoluci, s pádem té skutečné zdi, padla automaticky také překážka, která bránila vydání?
JV: Ne tak úplně. Když jsem pak v osmdesátém devátém knihu znovu přinesla do Albatrosu, dočkala jsem se sice vstřícného přijetí, téma smrti však pořád zůstávalo problematické. Redaktoři požádali o vyjádření profesora Matějčka, výborného dětského psychologa. A ten napsal veskrze pozitivní posudek, který Albatros přesvědčil. Uvedl v něm mimo jiné, že ze své rozsáhlé praxe může jasně doložit, jak moc se děti otázkou smrti samy zabývají a jak se jim většinou nedostává pomoci. Ta může podle něj spočívat jedině v tom, že se z takového tématu nedělá tabu, že se dětem umožní něco si o něm přečíst, promluvit si o něm. Otevřenost uvolňuje napětí, pomáhá dětem odreagovat se. Pan profesor Matějček byl zkrátka nadšený způsobem, jakým autorka s motivem smrti nakládá, a chválil ji za její odvahu a psychologickou dovednost.
Děti tohle téma berou skutečně úplně jinak než dospělí. Ovšem i rodiče dětí, kterým jsem knihu dala, reagovali velmi různě. Někteří byli nadšení a knihu pak sami dál opisovali, jiní ji schovali a zamkli s tím, že jejich dítě něco takového číst nebude. Pro děti je ale smrt velká záhada. A zrovna v téhle knize je ztvárněná tak krásně. Že se tam, za hranicí života, splní to, co se nemohlo stát na světě…
ZM: Těch temnějších, melancholičtějších příběhů jste od Lindgrenové postupně přeložila víc. Později tedy už ze strany nakladatelství problém nebyl?
JV: Po Bratrech se na mě už Albatros sám obracel. Další z takových příběhů je Mio, můj Mio. Letos vyšla Jižní louka, drobná knížka podobného ražení, čtyři dojemné povídky s temnými podtóny, které opět spojuje motiv smrti. I když tady je smrt naznačená jen velmi okrajově, takže kdo pochopí, pochopí… Lindgrenová použila symbol pootevřené branky, kterou by za sebou člověk neměl zaklapnout, protože by si tím uzavřel cestu do skutečného světa. A zůstal by pak už napořád na té úžasné, krásné, teplé jižní louce, kde si může jenom hrát. Hlavní dětské postavy těch povídek pocházejí z nejchudších poměrů, jsou to sirotci často závislí na cizích lidech. Pro některé bylo zabouchnutí té branky nejlepší východisko ze stávající situace.
Právě to se mi na její tvorbě líbí. Je to autorka s velmi vyvinutým sociálním cítěním. Vyrůstala v době značných sociálních rozdílů a citlivě vnímala nejen venkovskou idylku, ale i bídu. Všechny tyhle kratičké příběhy také začínají formulkou: „Za dávných časů, v době chudoby…“ Dnešní Švédsko se nad tím může pousmát, může mu to připadat vzdálené – vlastně jako z pohádky.
ZM: Zbývá podle vás ještě něco, co tu od Lindgrenové vyloženě chybí? Plánujete vy sama něco dalšího přeložit?
JV: Nevím. Zdá se mi, že už některé z těch přeložených krátkých textů nejsou tolik důležité. Spíš mi ale některé přeložené knihy připadají neprávem opomíjené. Třeba knížku Rasmus tulákem mám opravdu moc ráda. I ta je postavená na neutěšených poměrech sirotka, který uteče ze sirotčince a začne se s jedním tulákem toulat po Švédsku. Ačkoliv jde o úžasnou knihu, asi nijak zvlášť nezaujala – možná je to právě tím, že její příběh vlastně není vůbec pohádkový. Je to spíš realistické vyprávění o klukovi, který uteče z nenáviděného místa – a najednou má celý svět před sebou.
ZM: Myslíte si, že se švédská nebo obecně severská dětská literatura nese od Lindgrenové v jejím duchu? Že by se dala charakterizovat právě stopou, kterou v ní Lindgrenová zanechala?
JV: Snad ano, není to ale jen její přínos. Ona sama už měla na co navazovat. Nikdo ji samozřejmě nemůže opomenout, ale určitě bych neřekla, že švédští autoři píší podobně nebo o podobných věcech jako ona. Její tvorba však rozhodně silně poznamenala pedagogické procesy. V tom smyslu, že s dětmi se má mluvit, že se mají považovat za spolupartnery a nikoli za objekty řekněme rodičovské výchovy a nasměrování. A tenhle dopad její tvorby není nijak nahodilý, celý život ohromně zbožňovala švédskou průkopnici na tomto poli, Ellen Keyovou.
ZM: Druhým autorem literatury pro děti a mládež, jehož tvorbě se věnujete soustavně, je Nor Jostein Gaarder. Z jeho tvorby je vůbec nejznámější kniha Sofiin svět, román o dějinách filosofie. Do češtiny jste ale už jeho knih přeložila celkem deset. Mají tito dva vaši vyvolení autoři něco společného?
JV: Jostein Gaarder se hlásí k tomu, že Lindgrenová je jeho múza, že je mu celoživotním vzorem. Přiznává, že ji četl od malička a teď že její knihy čte vnoučatům. I on ve svých knihách porušuje mnohá tabu. Třeba v knize Jako v zrcadle, jen v hádance. Ta vypráví o holčičce, která umírá na rakovinu, o jejích posledních dnech, ve kterých začíná postupně ztrácet vědomí. Právě tehdy ji navštěvuje anděl. Chvíle s andělem jsou stále delší, zatímco chvilky s rodinou se zkracují. Musím přiznat, že jsem s touhle knihou zpočátku sama měla trochu potíže. Pak mě ale potěšilo například občanské sdružení Cesta domů, pomáhající lidem, kteří jsou na konci své cesty, kde knihu zařadili do knihovny jako podpůrnou četbu a jejich klientům, zdá se, velmi pomáhá. Zrovna tak jako Bratři Lví srdce. Takže svým přístupem a způsobem, jak Lindgrenová a Gaarder zprostředkovávají dětem ta nejobtížnější témata, jsou si určitě blízcí.
ZM: Letos vyšla ve vašem překladu kromě Jižní louky také další dětská kniha, Vaflové srdíčko Marie Parrové. Je to mladá autorka, píše v jazyku nynorsk, méně obvyklé ze dvou oficiálních variant norštiny, vydala zatím jen dvě knihy, i když v Norsku velmi úspěšné. Našla jste si tu knihu sama, nebo s ní přišlo nějaké nakladatelství?
JV: Jsem ráda, že ji připomínáte. Oslovil mě s ní Knižní klub. Je to zajímavá a pozoruhodná knížka, a když bych ji vztáhla k Lindgrenové, řekla bych, že mezi těmi dvěma liniemi její tvorby bude tak uprostřed. Je přijatelná pro děti i rodiče, což je důležitá vlastnost, nakladateli vždy zdůrazňovaná. Hlavní hrdinka má mnoho společného s Pipi, i když v racionálních hranicích. Holka, která překračuje mantinely a chce si všechno dělat po svém, přitom zároveň křehká a citlivá duše. A proč by to nemohlo být takhle? Vždyť to všechno můžeme klidně postavit na hlavu. Tohleto si uděláme sami a jinak, a když se učíme o arše Noemově, tak si ji sami vytvoříme! A nanosí živá zvířata do sousedovy jachty – a samozřejmě to špatně dopadne. Je to moc dobrá knížka.
ZM: Stává se často, že si nakladatelé knihy sami najdou a pak vám je přímo nabízejí?
JV: Teď poslední dobou už ano. Samozřejmě se roztrhl pytel s detektivkami. Takže pomalu každý týden někdo nějakou nabízí. To bylo donedávna neslýchané. Právě tohle věčné obcházení nakladatelství a nabízení knih je vlastně na celém překládání ta nejnáročnější část práce. Nakladatelé mě oslovují také s konkrétními autory, které už nějakou dobu překládám. Albatros s Astrid Lindgrenovou, z nakladatelství Doplněk zase volají, jakmile vydá něco nového Lars Saabye Christensen.
ZM: Detektivky tedy nepřekládáte?
JV: Zatím jsem žádnou nepřeložila. Ale čtu je s chutí, ne že bych se jim vyhýbala. I když jedna autorka detektivek mě zajímala – Unni Lindellová. Přeložila jsem od ní totiž velice zajímavou dětskou knihu. Jmenuje se Strašidýlko Nela a vypráví o holčičce, která je látkové strašidýlko, tuším, že polštářek. Příběh se odehrává ve skladišti látek, v továrně na oděvy, viděla jsem to prostředí v duchu jako nějakou velkou konfekční dílnu. Všechny ty hadříky a látky v policích jsou nějaká strašidýlka, která v noci ožívají. Vládne jim brokátový kus látky, je tam i uťápnutý malý kapesníček a tak dál. Takový krásný svět strašidýlek, poučně zarámovaný. A zase je tu ten typ neposedné holky… No ano, tady jsme možná narazily na něco zajímavého, právě v tom by totiž mohl být onen trvalý vliv Astrid Lindgrenové v severské dětské literatuře. Stopa po Pipi. Typ holky, co se nebojí překračovat hranice, v téhle knize tedy Nela, která se nenechá zastrašit nějakým nóbl damaškovým prostěradlem, ale vydává se do světa za svým vlastním poznáním. Statečná, neohrožená, s osobitým vnímáním světa. Sice občas spadne do průšvihu, ale vždycky se z něj dostane díky vlastnímu rozumu, který umí samostatně používat.
ZM: Ve Skandinávii je obecně docela běžné, že spisovatelé, ať už jinak píší detektivky nebo cokoli jiného, vydají občas také knihu pro děti. Tak se sem už pár dětských titulů dostalo. Když už je tady nějaký autor známý z překladu svou tvorbou pro dospělé, pronikne snadněji i svou dětskou. U nás zavedení autoři, kterým tu v nedávné době vyšla dětská kniha, jsou například Erlend Loe (Ryba, 2009, Kurtovi přeskočilo, 2012 v Baobabu) nebo Jo Nesbø (Doktor Proktor a prdicí prášek, 2012 v Jotě). Napovídá tohle něco podstatného o rozdílu mezi českým a severským literárním prostředím?
JV: Určitě. Právě tohle je pro Skandinávii typické. Většina tamních autorů „si“ občas napíše i dětskou knížku. A řekla bych, že z knížek vyzařuje, s jakým gustem je psali. Třeba Ingvar Ambjørnsen, norský tvrďák ze skandinávského undergroundu, autor knihy Bílí negři, napsal úžasnou sérii knížek o prašivém psu a prašivé kočce – takže u obyvatel alternativního světa zůstal.
ZM: Český čtenář nabude z aktuální palety překladů ze severských jazyků snadno dojmu, že severská literatura, to jsou detektivky plus knihy pro děti. Je to adekvátní představa?
JV: Samozřejmě, že není. Knižní trh vypadá ve Skandinávii jinak. I když detektivek tam vychází spousta a dětské literatuře je věnovaná nesmírná péče a podpora, od nakladatelské politiky po akademickou reflexi. Takže v tomhle směru naše představa částečně odpovídá. Jinak ale ne. Mohu tedy mluvit hlavně o norském knižním trhu. Na něm je totiž ze sedmdesáti až osmdesáti procent zastoupená ryze současná tvorba, nehledě na žánr. Tedy tvorba mnohdy nezavedených, neznámých autorů, kterým se dává díky velmi vydatné oficiální podpoře původní literatury touto cestou příležitost proniknout. A prvotinou začínajících autorů bývá často kniha pro děti. Tamní knižní výběr je podstatně různorodější, než jak vypadá odsud.
A k současným českým překladům – vlna detektivek je velmi aktuální a časem může pominout, i když je severská krimi lecčím specifická a zajímavá; ale co se týče dětské literatury, pro tu bych rozhodně hlasovala a není divu, že je tu o ni zájem. Má nám hodně co říct. Nechci tím vůbec říct, že je naše česká dětská literatura špatná, právě naopak, ale ta severská sem svým přístupem a povahou rozhodně patří.
ZM: V roce 2010 jste od krále Haralda V. obdržela prestižní norský státní titul rytíř první třídy Řádu za zásluhy, který je udělován za šíření norské kultury a literatury v zahraničí. Setkala jste se při té příležitosti s králem?
JV: Ano, setkala, když jsem mu jela za řád poděkovat. Pokládá se totiž za slušnost vyžádat si pak u něj audienci. A byl to úžasný zážitek. Připadala jsem si vlastně tak trochu jako v norských pohádkách. Na těch mě totiž vždycky ohromně fascinovala právě postava krále. Královský dvůr vypadá jako statek a král, pupkatý tatík, osobně vychází na zápraží a vítá přišedší. A tak podobně to probíhalo i na tom skutečném zámku. Dali mi instrukci, ať dojdu k zámeckým dveřím a zazvoním.
ZM: Na čem teď pracujete?
JV: Je to pár dní, co jsem odevzdala k vydání norské lidové pohádky, které v 19. století sepsali a uspořádali sběratelé Peter Christen Asbjørnsen a Jørgen Moe. Nejde o výbor, ale o překlad celého svazku sto sedmnácti pohádek. Vyjdou spolu s původními ilustracemi pod názvem O obrovi, který neměl srdce v těle. To ale vlastně není kniha výhradně pro děti. Pohádky jsou ponechané v té podobě, v jaké je zprostředkovali tehdejší lidoví vypravěči. A ti se nikterak nesnažili brát si servítky a ohlazovat vnitřní hroty vyprávění. Padají tu hlavy a krev teče proudem. Většinou tu také chybí uklidňující pasáže, při kterých mají děti čas vydechnout. Děj je často velmi zhuštěný. Takže ani překlad není nijak cíleně upravený pro děti.
ZM: Nepodobají se právě takové pohádky těmi neuhlazenými hroty svým způsobem té části tvorby Astrid Lindgrenové, která je považovaná za nevhodnou pro děti?
JV: Nějaký společný základ by se tu možná našel. I když tihle lidoví vypravěči byli spíš starší lidé, kramáři, babičky a tak podobně, kteří vyprávěli o životě a své vyprávění sami komentovali. Děti si z toho mohly samy něco vybrat, vyprávění ale nebylo určené jen jim. Lindgrenová vyprávěla pro děti. Sice v sobě také neměla zábrany v hodnocení toho, co se hodí a co se nehodí, byla ale natolik empatická, že si to mohla dovolit.