Rozhovor s Lubomírem Martínkem
Volba, s kým vést rozhovor na úvod námořního čísla, byla nabíledni: není mnoho českých spisovatelů, kteří by se plavili. Korespondenční rozhovor s Lubomírem Martínkem probíhal mezi jeho srpnovou cestou k moři do Francie a lednovým „pravidelným útěkem před zimou do Indonésie“.
Luděk Liška: Na záložce knih, které jste vydal v Pasece, najdeme na dva tucty profesí, kterými jste prošel: přidavač na stavbě, lakýrník, konstruktér, rýsovač, rybář, pašerák… Můžeme mezi nimi najít i stavitele a přepravce lodí. Přimotal jste se k lodím náhodou jako Jeroným Fok, hrdina vaší knihy Mezi polednem a půlnocí? A jak to bylo dál?
Lubomír Martínek: V dobách, kdy přijímačky na univerzitu byly zatěžkávací zkouškou páteře a žaludku, byl dobrovolný odchod k lopatě nejen způsob, jak si vybojovat nezávislost, ale také nejspolehlivější prostředek, jak se dostat mezi charakterní, inteligentní a vzdělané lidi. Po odchodu do Francie jsem v obdobném životním stylu pokračoval, abych nahlédl do dalších prostředí. Na dvanáctimetrové plachetnici jsem podnikl plavbu přes Atlantik, ve společnosti marseilleského majitele sběrných surovin, ruského emigranta třetí generace, který Solženicyna považoval za pomlouvače Ruska, a černocha z ostrova Dominik, který chtěl vidět sníh. Přihodilo se to jen díky tomu, že mi jistá nána odmítla vrátit klíče od bytu, který jsem jí před odjezdem za prací do Alp na pár měsíců zapůjčil.
Odjel jsem tedy na Guadeloupe, kde jsem se dal naverbovat jako pomocná síla. Navštívil jsem při té příležitosti nejen Antily, Bermudy, Azory a bezvětří, ale rovněž přivoněl i k mořské a ponorkové nemoci a nahlédl do světa rybářů. V té době se ještě poloha určovala sextantem, což mělo různé, občas vzrušující následky. Kdybychom Bermudy minuli, skončili bychom někde v Labradoru. Pak už bylo snadné si vydělávat na živobytí třeba stavbou jachty. Nebo se podílet na přepravě lodí zazobancům, jimž vydělávání peněz a podělanost neumožňuje se dopravit na místo určení vlastními silami. A také mi to otevřelo cestu k bretonským, thajským, marockým i polynéským rybářům. Obzvlášť hrdý jsem na přátelství s námořními indiány kmene Haida. Za důležitou část námořního vzdělání považuju také studium map a četbu lodních deníků, záznamů o ztroskotáních, chlapáckého chvástání lodníků, líčení tragédií, které se na lodích odehrály, nebo znalost mytologií vážících se k slané vodě.
LL: Moře, lodě, plavba, přístavy jsou jednou z konstant vašich knih. Vedle roviny symbolické používáte lodě i jako paralely k dějinným změnám (velikost lodí, rychlost jejich technické proměny) nebo jako výmluvné důkazy (dokonalost džunky). Jednou nejzajímavějších kapitol námořních dějin, kterou uvádíte v různých kontextech, je historie pirátů, korzárů, bukanýrů. Myslíte, že se dočkáme českého překladu některé z knih Michela Le Brise?
LM: Měl jsem v edičním plánu jeho knihu O zlatu, slzách a krvi, když jsem v nakladatelství Paseka řídil edici Poseidon. Majitel jí však zaťal tipec, protože ho vytrhovala od jeho koníčka, pivního žvástu. Dodnes mi leží v šuplíku překlad knihy Piráti: námořní lupiči, flibustýři, bukanýři a jiní mořští gézové od Gillese Lapouge, kterou si u mne pro změnu objednal majitel nakladatelství Dauphin. V těchto případech nejde o šimrání surovostí, jak ho rádi provozují puberťáci, zastydlí romantici a kavárenští satanisté, kteří se tupým primitivům do spárů nedostali a do vyvrhelů jen promítají své plytké představy o buřičích, ale o nesmírně zajímavé zamyšlení nad původem, průběhem a podobou nejdůslednějšího odmítnutí společnosti v dějinách. Gangster, bandita, anarchista, revolucionář žijí mezi ostatními, navštěvují restaurace, chodí na poštu, zatímco pirát mizí na své černé lodi za obzor. Je to jediný povstalec, který má sílu spálit veškeré mosty a nezanechat po sobě stopy. Nejde o to popírat jejich krutost, ale dobrat se jejích příčin, následků a nečekaných souvislostí. V dobách, kdy v královských loďstvech vládla neúprosná hierarchie, piráti měli možnost neúspěšného kapitána sesadit, a dokonce položili základ pojišťovnictví. Kolik lidí ví, že se podařilo dokázat, že kapitán Johnson, jeden z mála zdrojů dějin pirátství, není nikdo jiný než Daniel Defoe? On, považovaný za ideologa kolonialismu a protestantských ctností, na stará kolena vysedával v putykách a zpovídal veterány. Kdo něco ví o pirátské republice na Madagaskaru? Mimochodem, fascinaci grázly skvěle popsal Jean Genet, a naopak odpudivost idealizování chuligánů rozcupoval v esejích o světě zločinu Varlam Šalamov. Oba znalci věci.
LL: Jak je to s terminologií spojenou s mořem? Bral jste si k ruce při překladu Gillese Lapouge a Georgese Blonda (Velký příběh oceánů: Atlantský oceán) nějakou sekundární literaturu, nebo jste české ekvivalenty znal? Jak jste naložil s těmi, které českou obdobu nemají? Nebo ji snad všechny mají?
LM: S námořnickou terminologií jsem se seznámil nejprve ve francouzštině a teprve dodatečně hledal české ekvivalenty. Dodnes je řada pojmů, které znám pouze v řeči cizí, a ta se ještě navíc různě mísí s angličtinou. Francouzi například říkají lodnímu kuchaři coq, což není galský kohout, ale zkomolenina anglického cook. Když jsem připravoval ediční plán edice Poseidon, vykoupil jsem po antikvariátech vše, co mělo nějakou souvislost s mořem, abych si udělal představu, co už bylo přeloženo. A užasl jsem, jak stará a poctivá tradice zde kdysi bývala a jak dobře je ošetřeno třeba i názvosloví věcí tak odtažitých, jako je výstroj vícestěžníků. Částečně za to zřejmě vděčíme rakousko-uherskému námořnictvu, částečně jazykovému citu hodnému buditelů. A dodnes vycházejí slovníky a příručky psané nadšenci, takže bílých míst, která by se nedala zlikvidovat, není mnoho. Je to až zarážející třeba ve srovnání s pojmenováváním mořských ryb, kde jsou mezery obrovské. Buď padnete na název zcela neznámý a nepoužitelný, nebo je u každé druhé ryby jméno treska. S tím se třeba při popisu trhu daleko nedostanete, ani když máte po ruce Labužníkův lexikon Vladimíra Počtulky. Ve francouzštině existují nejen různé krajové názvy, ale dokonce se jedna a táž ryba jmenuje jinak podle stáří, čili velikosti. A o zábavu je postaráno. Jak praví náhrobek českých námořníků z první světové války na vinohradském hřbitově: „Bože, odpusť naší vině, že zemřeli jsme na pevnině.“
LL: Co vnitrozemec nikdy nepochopí?
LM: Co se s člověkem děje, když je k zachování života nutné vystačit si s tím, co si naložil v přístavu. Není možné si odskočit pro těsnění, vhodný vrták, doplnit docházející zásoby, vyměnit společníka, zchladit si žáhu na sousedovi, učesat pocuchané nervy, odpočinout si od sebe ve stolní společnosti. Také oblíbené snění se na lodi proměňuje v nebezpečí větší než bouře. Aby člověk v pořádku doplul do přístavu, nesmí dovolit minulosti, aby mu otravovala přítomnost, a musí bránit přítomnost proti podloženým i nepodloženým obavám z budoucnosti. Na zemi si může plést náladovost se svobodou, ztráta sebekontroly tam není trestána zlomenou rukou a nepořádek okolo i v sobě může mít jistý půvab lehkomyslnosti. Také zjistit, co všechno si o sobě člověk namlouvá a zač vlastně stojí, je na zemi podstatně těžší. Styděl jsem se, když jsem mnohem zkušenějšího chlapa musel praštit přes ruce násadou od kormidla, aby v noci v panice neodvázal spinakr odspodu a nebyl vymrštěn do moře, kde už bych ho nenašel, ale dnes už z toho čerpám zadostiučinění a vzpomínám na něj s láskou. Philippe byl chorobně úzkostlivý člověk, který však nakonec překonal hrůzu a splnil si svůj klukovský sen: osamělou plavbu přes Atlantik. Škoda, že se na zpáteční cestě utopil, ale v mé paměti zůstal jako obdivuhodný frajer, který umíral šťastný, protože přemohl svůj strach.
LL: Když jsme před létem domlouvali rozhovor, psal jste, že mizíte na měsíc do Francie k moři – do La Rochelle, Normandie a Bretaně. Jaká byla poslední cesta?
LM: Vydařená. V Rochefortu jsem se opět shledal s přítelem, s nímž jsem podnikl nejen několik plaveb v bretonských vodách, včetně Morbihanu, a po Středozemním moři, ale především okružní cestu po docích v celém Turecku, když uvažoval o tom, že by žil na lodi, aby ušetřil za nájem. V La Rochelle jsem zavzpomínal na Zdeňka Vašíčka, se kterým jsem plánoval plavbu do Jižní Ameriky, v níž nám zabránily události roku 1989. V Normandii jsem si připomněl pláže Omaha, Utah, Juno a Sword. Nejvíc mne však potěšilo setkání s Jean-Jacquesem, kterého jsem potkal letos v zimě na Molukách, v Indonésii. Vyklubal se z něj pěstitel ústřic. Do moře na traktoru, to jsem ještě nezažil. O líčení potíží, s nimiž se staří i noví přátelé potýkají, a gastronomických radovánkách ani nemluvě.
LL: Prozradil jste mi také, že v zimě pravidelně utíkáte do Indonésie. Kam? Je ještě vůbec možné někam „utéct“?
LM: Vzhledem k tomu, že zájem o moje knihy je nepatrný, jsou zimní odjezdy do provincie Moluky bezmála nezbytností. Ušetří se tím nejen za zimní oblečení, boty a topení, ale i za jídlo, protože v teplých a vlhkých rovníkových oblastech stačí malá porce ryby a rýže. A protože v edici Revolver Revue právě vyšla kniha Muškátový oříšek, nemá smysl tajit, kam se ženou jezdíme. Jsou to prapůvodní Ostrovy koření, takové oko hurikánu. Ani se o ně příliš nebojím. Jsou tak nepatrné, že tam nelze postavit mezinárodní letiště a dopravit se tam dá jen nepohodlnou lodí, která vyplouvá velmi nepravidelně. Kdo si neudělá aspoň dva měsíce času, nemá šanci se tam dostat. Kromě sopky a čtyři století trvajícího rozkladu tam nic zvláštního k vidění není, a navíc v těchto končinách občas propuká amok. Před deseti lety se do sebe v hlavním městě provincie pustili čtenáři Koránu a Nového zákona. Argumentovali granáty a kalašnikovy, v jejich stínu se sousedské spory vyřizovaly noži a sekerami. Dodnes se mi nepodařilo zjistit, jestli se oběti počítají na tisíce nebo desetitisíce, oficiální zprávy, jak už to tak chodí, hovoří o „nepokojích“. Na lékařských mapách malarických zón je oblast označena červenou barvou.
LL: V rozhovoru s Karlem Halounem Otrava krve jste se zmínil, že jste v podstatě podnikl pouze čtyři cesty – expedici anglosaskou, evropskou, asijskou a antickou. Antickou? A ty zbylé? Ve vaší knize esejů Nomad’s land se můžeme dočíst: (…) už nerozděluji svět na země, ale pouze na města, podle toho kolik cizinců v nich žije a jak v nich snáším spleen. Podle toho, jak se blíží přístavům. Kde všude se rozprostírá síť přístavů a „přístavních“ měst v atlasu Lubomíra Martínka?
LM: Zmizelá města mají pro duševní růst často větší význam než města, v nichž člověk prožil kus života. Alexandrie, která mne zajímá, končí u Lawrence Durrella. Antická Alexandrie s knihovnou, observatoří, laboratoří a geniálními mozky, jejichž přístup ke světu lze převzít, je nedílnou součástí mého vnitřního světa. Chilonovo „poznej sám sebe“, Kleobulovo „míra je nejkrásnější“, Periandrovo „klid je krásný“, Solonovo „nauč se poslouchat, budeš umět vládnout“, Thaletovo „pamatuj na přátele“, Pittakovo „vrať svěřené“ a Biasovo „většina lidí je špatná“ tvoří solidní základ pro vlastní pozorování a úvahy. Diogenes stále ještě hledá s lucernou člověka za bílého dne a epiktetovské ohmatávání toho, co je a co není v naší moci, dodnes neskončilo. Spor o svobodnou vůli je možné rozlousknout jenom introspekcí a srovnáním. Jakmile zjistím, jestli za moje potíže může někdo jiný, nešťastná náhoda, nebo já, situace se značně projasní. Kdo svaluje vinu za vlastní potíže na druhé, nemá šanci se z bludiště vymotat. Těm, kdo zničili rozsáhlé dílo Epikura, se to zatraceně nevyplatilo, protože tím prozradili slabost svých argumentů. O kvalitách Demokritových knih svědčí, že je chtěl spálit už Platon. Fragment má často větší sílu než celek, protože ponechává větší prostor imaginaci. Běsnění svatého Cyrila, který na alexandrijskou knihovnu poštval své mnichy, a ti, kdo rozsápali filosofku Hypatii, dodnes vyznavačům jejich učení komplikují život. Antika pro mne není ztracený ráj, ale cosi mnohem důležitějšího: metr z platiny a iridia normality a přirozenosti. Hledání extáze, uspokojování primitivních choutek nebo usilování o rovnováhu si vyžadují zcela odlišné strategie. Samozřejmě, že v antice existovali otroci, ale dobrovolnými otroky se to kolem jen hemží. Kolik řidičů uvízlých v zácpě auto skutečně potřebuje? A přesto mu přinášejí oběti. Antickou cestu jsem se pokusil popsat v Rozvazování gordického uzlu. Na jejím konci stojí Odysseus, prototyp hrdého člověka. Třebaže byl do války zavlečen proti své vůli, pomohl ji vyhrát a pokusil se dopravit své druhy domů. On je před nebezpečími varoval, není jeho chyba, že jeho varování nedbali. Dokonce odmítl i věčné mládí a nesmrtelnost, protože cena za ně byla příliš vysoká. A pobil ženichy, kteří se roztahovali v jeho domě, aniž se nimral v důvodech, které je k tomu vedly. Některé věci se prostě nedělají, i když na ně zákonodárci nepamatovali. Matení pojmů je záludné. Život není plavba, nevyplout není hanba. Ale pouze reflektovaný život musí brát v potaz úskalí, bouře, tišiny, aby dosáhl přístavu. Svět tu není proto, aby nám dělal radost, ale ani proto, aby usiloval o naše bezživotí a působil nám utrpení. Na nás záleží, co si z něho vybereme a čemu se budeme věnovat. Pouze směřování nás rozděluje nepřekročitelnými a nezrušitelnými hranicemi. Něco jiného je vynakládat energii na hromadění majetku a něco jiného na záznam v učebnici dějepisu nebo na potutelný úsměv. Stručněji, než to řekl Zdeněk Vašíček názvy svých knih, to říct nelze: Podmínky volby a Přijetí podmínek.
Přístavem, kde jsem pobýval zdaleka nejdéle, byla Belleville, dříve báječná kosmopolitní pařížská čtvrť s levným trhem a desítkami putyk všech národností. Kdykoli vypukla někde na světě válka nebo revoluce, otevřela se na Belleville hospoda. Pak se stala čtvrtí turistickou, dnes se proměňuje v Chinatown. Díky tamějším přátelům jsem byl ušetřen rozčarování po roce 1989, kdy nová vláda odsoudila zločinný režim bez zločinců a zvolila cestu právní kontinuity s dobou bezpráví. V té době jsem už byl dospělý chlap s určitými zkušenostmi, odolný proti skupinovému nadšení. Psal jsem tehdy Mys dobré beznaděje, kde se události objevují jen jako bouře. Kdo nemá přehnané očekávání, je ušetřen i blbé nálady. Přátelé z Argentiny, Kambodže, Španělska, Alžírska a Portugalska mne imunizovali dokonce i proti naději na zásadní změnu. Od nich jsem už tehdy věděl, že národní smíření vždy převáží nad spravedlností, že na lidské charaktery režim vliv nemá a že změny může člověk zkoušet jen sám na sobě. Teprve až si gangsteři dost nakradou, prosadí vládu zákona. Většího přítele ctihodnosti a pořádku než mafiána strachujícího se o svůj majetek těžko pohledat. Dokonce i založit univerzitu, muzeum nebo nemocnici jsou schopni, když jim to vynese vážnost u lidu obecného. Potřeba spořádanosti a serióznosti je zřejmě přímo úměrná omezenosti a chamtivosti. Několik mých cest začalo tím, že jsem jel navštívit pařížské známé do jejich domovů nebo útočišť. S Xavierem, který mne přivábil až do Polynésie, jsem žil ve společném bytě na samém začátku emigrace. Mořeplavba pomáhá odhalovat účelové lži politiků i bezděčné lži historiků příliš zakořeněných ve svých představách a ideálech. Tvrzení, že v románu má každý pravdu, se ukáže v lodní kajutě jako nebetyčná blbost. To, že je možné vidět věci z různých úhlů a v různém osvětlení, stále ještě neznamená konec poserů, vychcánků, naivních snílků, zaslepených bojovníků. Tvrdit, že estébák, donašeč, kterého estébák vydíráním přinutil k spolupráci, a jejich oběť mají všichni svoji pravdu, může jen ten, kdo z toho má nějaký zisk. Světová proslulost stačí, materiální požitky následují. Drobný zádrhel spočívá v tom, že jsou pravdy útěšné a bezútěšné. S držiteli těch druhých je třeba zatočit, aby nepřekáželi obecnému blahu. Ani bůh nemůže zároveň existovat a neexistovat. Takže buď se mýlí věřící, nebo ateista. Někdo se ale mýlit musí. V tomto případě ale může mít jistotu jen idiot.
LL: Jaká byla Francouzská Polynésie osmdesátých let?
LM: Do Francouzské Polynésie jsem dorazil teprve v letech devadesátých, protože ostatní emigranti mířili do Čech. Větší odstup zaujmout nešlo, jít proti proudu považuji za hozenou rukavici, kterou je nutné zvednout k získání sebeúcty, surfaři na dobových trendech ve mně vyvolávají jen útrpný úsměv. Nepoučitelní mají právo se nepoučit, ale ať neobtěžují fňukáním. Polynésie byla především setkáním s obrovskou rozlohou Pacifiku a způsoby, jak se s ní vyrovnat. Zaučoval jsem se na Společenských ostrovech, skoro dva měsíce nedobrovolně pobyl na perlové farmě na atolu Katjú v souostroví Tuamotu, protože lodě, které mne měly odvézt, z technických důvodů nedorazily. Na Tubuai, v Jižních ostrovech, kam se uchýlila část vzbouřenců z Bounty, jsem se nechal vysadit na pár dnů na neobydleném ostrůvku, jemuž se říká motu, abych si vyzkoušel robinsonádu. Na Tahiti jsem se spřátelil s řadou zajímavých lidí: žabím mužem z bojového komanda, s ugandsko-anglickou míšenkou Viki, kterou tam vydíral její bývalý manžel, s potomkem českých kolonistů z Markéz, jenž dnes učí Polynésany jejich vlastním zmizelým tradicím, s pilotem létající sanitky Gillesem, který pět let se svou ženou Michele brázdil Tichý oceán. Od nich jsem se dozvěděl řadu důležitých věcí. Třeba že Ohňová země je z celého jihoamerického pobřeží nejkrásnější nebo jak je důležité se příliš nepřibližovat k ostrovu Pitcairn, protože jeho obyvatelé si pro návštěvníka připlují na veslici a pak ho hostí až do úmoru. Mimochodem Pitcairn byl osídlen ještě předtím, než se na něm ukryli vzbouřenci s Bounty, ale obyvatelé vymřeli. Příběh vzájemné závislosti atolu Mangareva, Pitcairnu a ostrova Henderson je odstrašující případ přelidnění a následné katastrofy z vyčerpání zdrojů. Schopnost přírodních národů ničit si vlastní prostředí si nikterak nezadá s destruktivním talentem technické civilizace. Ani nemůže, hrabivost některých lidských bytostí a jejich neschopnost vidět dál než za okruh kmene patří k antropologickým konstantám. Opak rovněž platí. Život na atolu je tvrdostí srovnatelný s životem za polárním kruhem. Dnes už si umím představit, co cítil domorodec, který pálil poslední strom, který mu mohl posloužit na stavbu lodi, na níž měl šanci se zachránit…
LL: Ze svých knih si nejvíce ceníte knihy Sine loco, sine anno. Někdy z té knihy mívám lehce paranoidní pocit…
LM: Chápu, že ze Sine loco, sine anno máte paranoidní dojem: byla to právě nezbytnost demolice (nebo módněji „dekonstrukce“) dřívější osobnosti, která musela uvolnit cestu nové, vědomější sebekonstrukci, jež byla podnětem k napsání tohoto textu. Po Joyceových a Proustových pokusech zachytit realitu v její úplnosti jsem chtěl zjistit, jestli by nešlo vyslovit podstatné pouze pomocí náznaků. Dál už to nešlo, a proto musel přijít cizinec, nomád a bloud. A po nich Lynkeus, který vlastně tvoří k Palimpsestu jakýsi pandán. Alespoň tak to vidím já, ale možná si jen něco, ač nerad, namlouvám. V každém případě jde vždy o novou výpravu a vyrovnání se s problémy, na něž při tom narážím. Zakopnu-li přitom o vlastní zbytečný náklad, nezbývá než ho odhodit, někdy s lítostí. Jakmile si uvědomím, do jaké míry je člověk utvářen jazykem, jímž se vyjadřuje, je třeba se utkat s jazykem, aby bylo možné pokračovat dál. Motivace psaní jsou různé: sláva, peníze, zkouška sil, touha dostat se do kruhu vyvolených… Psaní, které není výpravou do neznáma a mapováním neznámých světů, což se bez odvahy neobejde, mne nezajímá. Franz Kafka byl Jack London úzkosti, který měl sílu popsat vlastní démony. Kniha mne může upoutat z nejrůznějších důvodů, ale svádění nebo posluhování k nim nepatří. Byť by to bylo prosazováním ideálu, který sám vyznávám.
LL: Vzpomínám si, že mi jeden přítel vrátil Palimpsest se slovy: „schizoidní, egoistický“. Přiznám se, že i mně došlo až po několikátém čtení, s jakou pečlivostí jsou vaše knihy utkány a že jsou v nich, skryté do nesouhlasu, postoje, které jiní obvykle vyjadřují explicitně. Jak daleko má individualismus k egoismu? Byl jste při psaní Palimpsestu naštvaný? Zdá se mi, že jak Sine loco, sine anno, tak Palimpsest mají silný emocionální náboj. Nebo je naštvanost jen jedna soukromá čtenářská bitva?
LM: Mezi tunami nesmyslů, jimiž nás dennodenně poskoci převládajících trendů urážejí, je obzvlášť nechutné tvrzení, že současnost je příliš individualistická. Jak na podobný nesmysl ve světě ovládaném reklamou, zjevnými bláboly, lehce vyvratitelnými polopravdami a nerealizovatelnými chimérami přišli, jsem dlouho nechápal. Odpověď mi přinesl až muž, který mi řekl, když jsem nadával na auta zaparkovaná na chodníku: „To víš, my Francouzi si nenecháme od nikoho nic nařizovat. Jsme příliš velcí individualisté.“ Nalézt v šedesáti milionech rozmazlených egocentriků individualistu je stejně těžké jako ho najít mezi znormalizovanci. Když se jeden novinář zeptal Becketta, jestli je Angličan, Samuel odpověděl: „Naopak.“ Potkal jsem v životě spousty lidí, ale individualistů byla mezi nimi jen hrstka. Zatímco sobec pouze ukájí své přízemní pudy a většinou si plní své kýčovité a převzaté sny, individualista pracuje na modelování své osobnosti. Protože neměří svým ukoptěným „já“, ani žádnou nadosobní hodnotou, nezbývá mu než se spokojit s jednotlivcem. To nebrání ani solidaritě, ani účasti na dlouhodobých projektech. Posádka lodi musí spolupracovat, aby loď dovezla náklad. Teprve myslící člověk je mírou, pokud však si dá práci se myslícím člověkem opravdu stát. K tomuto objevu se lidstvo dobabralo po nějakých padesáti tisících letech vývoje před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Od té doby už na nic lepšího nepřišlo. Proto je tak důležité vědět, co je v lidských silách a co od člověka lze žádat a očekávat. Existuje jakési lidské minimum, které lze požadovat od každého. Kdo není ochoten nebo schopen poskytnout ani to, klesá pod úroveň zvířete, které možnost zaujmout odstup od přírody nemá. Ale i to patří k jeho potencionálním možnostem. V mládí mne fascinovali autoři, kteří říkali věci, jež jsem cítil podobně, ale bál se je vyslovit. Dnes už dokonce přezkoumávám i vlastní pocity, abych se ujistil, že pouze necítím to, co bych cítit údajně měl. Teprve zkušenost potvrzená i z jiných zdrojů nabývá na váze. Kdybych byl při psaní naštvaný, znamenalo by to, že jsem si vybral špatnou cestu. Emoce máme všichni, odlišujeme se od sebe především tím, jak s nimi nakládáme a co jim dovolíme.
LL: Zdá se, že jste z toho, co někteří pokládají za slepou uličku a pouhopouhé stylistické cvičení – francouzského nového románu – vytěžil maximum. Do jaké míry vás dál ovlivnila (formovala?) při přistupování k problému francouzská zkušenost? Jak se podle vás v českých vodách daří eseji? Psal jste někdy ve francouzštině?
LM: O světě a jeho obyvatelích jsem se dozvěděl mnohem víc od Nathalie Sarrautové a Roberta Pingeta než od většiny disidentů nebo multikulturních globalizátorů. V dobách Jerôma Lindona byla značka Éditions de Minuit skvělým majákem ve stále více překnihovaném světě. Michel Serres je filosof, který byl námořním důstojníkem. Claude Simon mne odvedl po své cestě na rok do Flander. Samuel Beckett je přímo ukázkový příklad lidsko-autorské koherence, protože se nerozptyluje přežvýkáváním aktualit ani chvástáním se svým odbojem za války. Jeho průzkum obtíží domluvy je srovnatelný s objevy Darwina nebo Magalhãese. Dokonce i jeho přiznání, že bez psaní by asi život neunesl, voní povzbuzující skepsí. O to smutnější je zjištění, že ani jeho nic nerespektující humor neodradil ztracence prahnoucí po modle. Jestliže se i z něj dá učinit předmět uctívání, pak je to skvělý důkaz nevykořenitelnosti modloslužebnictví.
Vzhledem k mílovými kroky postupující dekulturizaci žasnu, jak dobře se esej drží. Texty Jiřího Krupičky, Josefa Kroutvora, Stanislava Komárka, Václava Jamka, Martina Hilského, Martina Hyblera nebo Michala Ajvaze patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na pultech knihkupectví nalézt. Vlastně spíš nenalézt. Jistě není náhoda, že se jedná o autory, kteří nejsou odkázáni pouze na češtinu. Francouzsky vznikla Dlouhá partie biliáru, zhruba polovina Nomad’s landu a pár dalších textů. Od francouzštiny jsem upustil, protože jsem v ní pozbýval nezávislosti. Bylo to krásné dobrodružství, které mi odhalilo další z mých hranic. A protože jsem se psaním vzhledem k době a místu narození nikdy neměl v úmyslu živit a protože čtenář knih, které věci komplikují, je ohrožený živočišný druh všude na světě, je lhostejné, v jakém jazyce spřádám své knihy.
LL: V článcích, které jste napsal pro Českou pozici (Melville, Cioran, Conrad, Pessoa), si všímáte i bílých míst na mapě českého překladu: od Ciorana jsou přeloženy jen dvě knihy, ani Conradovo dílo není dosud přeloženo v úplnosti. Ve vašich knihách, Palimpsestu zejména, odkazujete na celou řadu spisovatelů. Co pokládáte za zásadní dluhy českého překladatelství? Stanislav Komárek, o kterém se zmiňujete v předchozí odpovědi, v jednom rozhovoru horoval pro vydání románů Arthura Koestlera (Náměsíčníci, Janus, Přítel ropuch, Zloději v noci). Ale jistě takových polozapomenutých nebo zcela opomíjených autorů bude více…
LM: Především je třeba ocenit úžasnou práci, kterou v posledním dvacetiletí předvedli nadšenci zaplnivší neuvěřitelný počet děr vykutaných cenzory. Na zachraňování jazyka si člověk musí najít čas až po práci, protože honoráře se od dob Augustina Husáka nejenže nezměnily, ale pod záminkou krize ještě klesly. Zato za prznění jazyka v Bruselu, kde je povinností kopírovat chyby, se dá poměrně slušně žít. Úžasná překladatelská škola nemá šanci přežít v zemi, jejíž představitelé nejsou s to pochopit, jak důležité jsou překlady i z malých a mrtvých jazyků, které si žádný soukromý nakladatel dovolit nemůže. Kniha Petrušky Šustrové Služebníci slova je nejen labutí písní tradice, na niž by bylo možné být hrdý, ale zároveň i bohatou pokladnicí spletitých osudů, absurdit, průvodcem po moderní historii a nemilosrdnou obžalobou lidí, kteří překladatelům brání pracovat na tom, co má vysokou, třebaže finančně nevyjádřitelnou hodnotu. Kultivace se totiž vyplácí, protože starý kultivovaný člověk je na tom podstatně líp než starý blb, i když zazobaný. Je hanba, že dodnes není přeložen kompletně Montaigne, ale Václav Jamek se už snaží dát dohromady skupinu, která by tuto neuvěřitelnost napravila. Snad jim nikdo nehodí klacek pod nohy. Osobně považuji za největší neštěstí, že chybí autoři, kteří právě na montaignovskou tradici různými způsoby navazují. André Compte-Sponville, Luc Ferry, Pascal Bruckner nebo Michel Onfray. Také od Tzvetana Todorova zůstává nepřeložena řada zajímavých knih. Nakladatelé zřejmě tuší, že autoři vybízející k osobní odpovědnosti mohou v zemi tuzemského rumu zaujmout jen hrstku čtenářů. O to větší zájem je o výzvy k rozplizlé kolektivní odpovědnosti rovnou za celý svět, kterou je těžké odlišit od kolektivní viny. Přednost má zcela logicky sebelítost, svalování viny na temné mocnosti, relativizování zločinů a rozněžňování nad obyčejným člověkem, jenž se vydává za oběť. Další obrovské mezery zůstávají především v oblasti moderních klasiků. Je řada vynikajících autorů, kteří jsou zde známi jen několika knihami. Překladatelé by se ještě nějací našli, ale pro nakladatele neustále slídící po novinkách, které jsou často jen přepsáním starých ztracených iluzí a jiných obratníků Raka, nejsou finančně zajímaví.
LL: Lynkeus „přijetím paradoxu (…) doplul do výchozího bodu.“ Kam vede cesta po Lynkeovi?
LM: Není zakázáno doufat, že jednoho krásného dne nabudu dojmu, že jsem řekl, co jsem měl na srdci, a bude ode mne pokoj. Jenže i když člověk ví, jak marná je psaní činnost, nedá mu to a rád by si alespoň ujasnil svůj postoj k světu, což je s tužkou v ruce snazší. Ještě jednou Beckett: „Je třeba ztroskotat pokaždé lépe a lépe.“ Můj přítel Benjamin Villari říkával: „Člověk si musí dávat zatracený pozor, aby neuspěl.“ Tragicky zahynul ve třiceti letech a zbyly po něm dvě knihy: Vzdorná hrdost, že jsem se odvážil žít a Západní ulice je lepší než sebevražda. Kéž by se objevili autoři, kteří by člověku pomohli odstrčit klávesnici, neboť na rozdíl od Milana Kundery po smrti konkurence rozhodně netoužím. Používat literaturu ke sklizni ženských skalpů je vcelku běžné, ale ne pro každého nezbytné. Pro mne totiž literatura nejsou dostihy, ale závratný prostor rozmanitosti. Protože však v útoku na literaturu se shodnou jak sebestřední autoři léčící si své mindráky, tak čtenáři, nakladatelé, kritici i hlavy mediálně pomazané, obávám se, že budu na truc ještě nějaký čas pokračovat. Nevím proč, ale jaksi mi vadí dát za pravdu hlavě státu, která tvrdí, že když se maluje, tak se knihovna vystěhuje na pavlač, kde ji spolubydlící rozkradou. Koneckonců jsou horší úchylky a snad nezměknu natolik, abych své výplody někomu vnucoval. Dokonce si za tím účelem nezaložím ani hudební těleso, natož abych se pustil do psaní filmových scénářů. I v budoucnu mám v úmyslu rozlišovat mezi těmi, kdo píší, aby svět poznávali, a těmi, kdo ho chtějí dobývat a měnit. Naštěstí k ukájení chorobné ctižádostivosti nebo hrabivosti byly objeveny nové prostředky, takže se prostor literatury trochu vyprázdnil. Buď se člověk přikloní k názoru Jiřího Koláře, který tvrdil, že do literatury patří všechno, nebo si vytvoří vlastní kritéria, jak ji posuzovat. Já si spíš myslím, že literatura by se měla vším zabývat, ale je možné se alespoň rámcově dohodnout, co už do ní nespadá. Pro mne je literatura jen jednou z forem poznání. Proto mne produkce hysterek, exhibicionistů, moralistů, vyznavačů kultu Knihy a nebožáků nemajících a toužících spatřit své jméno na obálce nechává lhostejným. A osobní preference také mají právo na slušné zacházení.
LL: V 80. letech jste v Paříži spolupracoval s Jiřím Kolářem. Prý pro něj bylo důležitější ptát se „jak?“ než „proč?“. Jistě s ním máte společnou ne-sentimentalitu, nelpění na minulosti, na dětství. Počítám, že jste ho potkal kolem třicítky… Co jste se od něj, ač téměř „hotový“, naučil?
LM: Pro mne byl Jiří Kolář nejdůležitější jako průvodce po zemi mého původu. Když jako začínající básník navštívil muzeum Karáska ze Lvovic, řekl chlápkovi v montérkách, který tam postával: „Strejdo, prý sem občas zajde sám Karásek?“ – „Já jsem Karásek ze Lvovic,“ odpověděl pantáta. Díky Kolářovi jsem docenil také Vrchlického, který překládal Baudelaira nebo Whitmana už v době, kdy je ještě nikdo neznal. Ale i vlastní Vrchlického Odysseova smrt je dodnes zajímavá. Kolář také udělal to, co by měl udělat každý, komu není sebeúcta ukradená. Totiž pohlédnout do očí lidské nízkosti, jak to on udělal v Černé lyře, a udělat si jasno v tom, odkud pochází, jako on v České suitě. Jen díky tomu se mohl rozčilit, že ho Antonín Brousek nezařadil do antologie stalinské poezie Podivuhodní kouzelníci: „Vždyť já jsem taky psal stejné hovadiny, ale na mne si netroufl.“ Jeho frajerství se projevovalo také tím, že mu věci nesplývaly. Havel byl pro něj nejen prezident, ale i autor agitek naruby. U nikoho jiného jsem neviděl takovou lásku k umění hraničící s náboženským zápalem. Myslím, že postavil umění na příliš vysoký podstavec a sliboval si od něj věci, které nemůže přinést. V tom zůstal věrný svému mládí. Zajímavý byl také tím, že třebaže vycházel z avantgardních východisek, byl dostatečně inteligentní, aby nedovolil programu zastínit realitu. To Artur London byl onačejší pašák: ten dokázal hlásat jasnou hvězdu komunismu ještě z kolečkového křesla, do nějž ho souvěrci na doživotí uvrtali. Zvláštní byl také Kolářův vztah ke smrti a k Bohu. Protože Boha po první mozkové mrtvici proklel, musel mu po vyléčení, za nějž vděčil především své obrovské vůli, přiznat nadpřirozené schopnosti. Zřejmě i to byl důvod, proč se v obvyklém chaosu emigrace stále častěji obracel i k tradicím, které svou škodlivost už prokázaly.
Jako ještě lepší průvodce po zakázaném, cenzurovaném, zamlčovaném a zfalšovaném se ukázal Jan Vladislav. Třebaže jsem měl z českých fabrik a staveb už obstojné znalosti poválečné historie z úst vysloužilců a trestanců, poskytl mi řadu dalších zajímavých informací. Zrovna včera jsem poslouchal na France Culture přednášku již zmiňovaného Michela Onfraye o Jean-Paul Sartrovi a Simone de Beauvoirové, v níž konečně veřejně hovořil o jejich patologické ctižádosti jdoucí doslova přes mrtvoly a chorobné nenávisti k měšťanské kultuře, o jejich oportunismu a doložitelných účelových lžích. Michel Onfray, který svou intelektuální poctivost projevil již v knize o Freudovi nazvané Soumrak jednoho idolu, přitom používal stejné příklady a takřka stejná slova jako před čtvrt stoletím Jan Vladislav. Kariéristé typu Freuda nebo Sartra jsou především ostudou intelektuálů, kteří měli možnost jejich podvod prohlédnout, a přesto jim naletěli a ještě šířili jejich slávu. Bernard-Henri Lévy, který v roce 2000 sesmolil tlustou knihu nazvanou Sartrovo století, v níž tvrdí, že je lépe se mýlit se Sartrem, než mít pravdu s Camusem, se v ničem neliší od revolucionářů domnívajících se, že strana má monopol na pravdu. I to je dobrá lekce umožňující se zbavit přemrštěných očekávání. Každá deziluze je dobrá, každá lež, byť sebezbožnější, špatná. A byli i další pamětníci. Odsouzenec na smrt Pavel Tigrid, zachránce stovek lidí před smrtí v koncentráku Oldřich Dubina a jeho žena Maryška, nepíšící básník a hvězda surrealistického souhvězdí Prokop Voskovec, zakladatel prvního evropského časopisu A. J. Liehm, kosmopolitní elegán Jiří Mucha nebo třeba jen nenápadný masarykovský pěšák pan Peška, který mi jednou řekl: „Ostatní ať si dělají, co chtějí, já mám svoje zásady.“ S pomocí těchto a řady dalších lidí z Paříže odjížděl siláckými gesty oplývající beatnik, jímž jsem při příchodu do tohoto města byl, jako spisovatel středoevropského původu.
LL: Podle Karla Zlína (v rozhovoru pro Souvislosti z roku 2007) se Francie po roce 1996 radikálně změnila. Jak vidíte Francii posledních dvou desetiletí?
LM: Ničení je nedílnou součástí pařížské tradice. Sám jsem bydlel v domě postaveném ze sutě domů, které musely ustoupit bulvárům. Pompidou zmasakroval břehy Seiny, několik čtvrtí a z kanálu Saint-Martin chtěl udělat dálnici vedoucí do středu města. Mitterrand zlikvidoval přežívající cáry předměstí, aby si vybudoval několik monumentů. K francouzskému vládnutí patří monarchistická zpupnost stejně jako Eiffelovka k Paříži. Zřejmě proto je pro Francouze revoluce totéž, co pro Němce les nebo pro Angličana moře, jak správně postřehl Canetti. My jsme Belleville bránili, ale v souboji se spekulanty a pokrokáři jsme prohráli. Výhodou půvabné dekadentní současnosti je, že nikdo nemusí dělat, co nechce. Přesněji řečeno, že prozatím nikdo nemá prostředky nutit ostatní, aby dělali, co chce on. Jestliže se Pařížané rozhodli vyklidit krásná café a nechat je na pospas fastfoodům a bankám, bránit jim v tom nemohu. Přitom zlikvidovat banku nebo fastfood je tak snadné: stačí jim nevěnovat své peníze. Odešel jsem z Paříže také proto, abych nezatuhl. Nejsem tak silný jako účastníci schůzí nebo televizní diváci, kteří jsou přesvědčení, že mohou odolat záludnému vlivu prostředí. Dalo by se doložit, že dlouhodobé civění na televizní zábavu má ještě horší následky než jednohlasné hlasování. Ale v současných románech jsou už televizní narážky nedílnou součástí dorozumívacího kódu. Poturčenci nalezli společnou řeč. Stárnutí je pasivní blbnutí, zrání usilovná, ale dobře odměňovaná činnost. Z Paříže je do přírody nejméně dvě stě kilometrů. Pozorování ptáků může být stejné dobrodružství jako učení cizího jazyka. Nehybnost má podobné následky jako ovzduší nasycené jedovatými plyny nebo slabomyslným blábolem. Mám rád vše, co létá: ptáky, ryby, kytovce, netopýry, želvy i lidi, kteří se naučili vznášet.
LL: A na závěr otázka na odlehčenou: V alternativním místopise, který vytyčujete, hrají důležitou roli chutě. Můžete prozradit některý z oblíbených receptů?
LM: V oboru rozdávání receptů všeho druhu jsou podle mých zvědů největšími mistry televizní baviči. Já mohu předložit pouze následující zkušenost. Všude se mi vyplatilo ochutnávat i věci, které ve mně vzbuzovaly nedůvěru nebo apriorní odpor. Když jsem požádal polynéského rybáře, aby mi dal ochutnat mořskou okurku, řekl, že to chutná pouze jim. Měl pravdu, něco tak hnusného jsem v puse ještě neměl, ale následujícího dne jsme už vyplouvali v jeho rybářském člunu. Ochutnávání a hlavně zjemňování chuti je nesporně jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Je normální, když člověk ve dvaceti požírá a popíjí srágory, ale když to dělá ještě v padesáti, je to na pováženou. Gastronomická nostalgie je nedílnou součástí paměti, ale nechat se jí svázat je eufemisticky řečeno ochuzení. A protože mne na eufemismy neužije, nazývám to blbostí. Jestliže si někdo celý život vystačí s dvěma oblíbenými jídly, je to samozřejmě jeho věc, ale pozvání na večeři nejspíš odmítnu. Možná je jeho řízek s bramborovým salátem opravdu vynikající, ale o čem bych s ním u stolu mluvil? Pozvolna se vkrádá do obecného povědomí, jaké následky má jednostranná a nevyvážená strava. Ale v případě duševní potravy se o dramatických následcích podvýživy taktně mlčí, aby se někdo náhodou necítil dotčený ve své posvátné jedinečnosti analfabeta. Nečtení má za následek smrt, i když jen duševní, jako kurděje způsobené nedostatkem vitaminů. Ničím neředěná konzumace fantasy se projevuje podobnou křivicí, jakou vyvolává nedostatek slunce. Specializace na paměti postav známých z normalizačních seriálů má za následek vole jako nedostatek jódu. Kdo se spokojí výhradně s detektivkami nebo komiksy, je na tom podobně jako výlučný konzument bůčků nebo slepice na smetaně. Což neznamená, že neexistuje skvělá detektivka, zajímavý komiks, dobrý bůček a výborná slepice na smetaně. Pouze jsem se ji nenaučil jíst bez pobryndání košile. Pomeranč, aby přežil cestu k zákazníkovi, musí být utržen nezralý. Proto když se chce člověk dozvědět, jak opravdu chutná, musí se za ním rozjet do subtropického pásma. Na cestu se ale musí vydat i obyvatel tropického pásma, protože tento plod nemá v mírném pásmu dost slunce a v tropickém pásmu mu chybí noční chlad. A převážet ho bez ztráty chuti nelze.