Zuzana Šťastná
John Donne (1572‒1631) je už mnoho desetiletí vedle Shakespeara pravděpodobně nejčtenějším anglickým básníkem alžbětinsko-jakubovské éry a v průběhu dvacátého století lze jeho vliv vystopovat nejen v anglicky psaných literaturách, ale i u některých neanglicky píšících autorů, například Josifa Brodského či Octavia Paze, kteří jej oba zároveň překládali.
První překlady Donnovy poezie do češtiny se objevují teprve ve třicátých letech, nicméně ve srovnání s některými velkými evropskými literaturami nejde o nijak výjimečné zpoždění. Příčinou celkově opožděné evropské recepce Donna je jednoznačně to, že jeho mateřská anglická literatura se k němu dlouho chovala poněkud macešsky. Za Donnova života bylo oceňování jeho poezie známkou vytříbeného vkusu a ještě ve druhé polovině 17. století najdeme ozvuky jeho poetiky u jiných autorů. S nástupem klasicistní estetiky ovšem Donnova poezie postupně přestávala rezonovat s převládajícím čtenářským i kritickým vkusem. Zrcadlení citu v rafinované logické (či pseudologické) argumentaci, tendence k hyperbole, záliba v napětí vzniklém sbližováním protikladů, destilace času v přítomný okamžik podaný s maximální dramatičností, ono (leckdy hovorově přímé až drsné) „tady a teď“ donnovských počátečních veršů, které nás vrhají přímo doprostřed fiktivní dramatické situace a rafinovaně nutí domýšlet si podrobnosti – to všechno, co lze v úhrnu snad nazvat manýristickým a co si pro sebe znovu objevilo dvacáté století, způsobilo ve století osmnáctém nadlouho úpadek Donnovy básnické pověsti.
Až humorným dokladem toho, nakolik se Donne některými svými stránkami míjel s klasicistním vkusem, je „upravená“ verze začátku jeho slavné Kanonizace, otištěná v Gentleman’s Magazine v roce 1761 (pro stručnost uvádím jen první dva verše):
Originál: [1]
For God’s sake hold your tongue, and let me love
Or chide my palsy, or my gout (…)
Upravená verze:
Forbear your grave advice and let me love,
Or lay on Nature, not on me the blame (…)
Mluvčí Kanonizace se zde obrací snad k příteli, který mu vymlouvá jeho lásku. Ovšem zatímco v originále doporučuje dotyčnému, ať „probůh“ laskavě „zavře ústa“ (hold your tongue), nebo, musí-li ho už peskovat, ať mu vyčítá dnu a třesavku (a v dalších verších i šediny a chudobu), ne to, že je přes všechny své nedostatky zamilovaný, v „překladu“ do klasicistního stylu odpadá veškerá hovorovost i drsná konkrétnost – adresát básně se má „zdržet svých vážných rad“, popřípadě „dávat vinu Přírodě“. Nejen první dva verše, nýbrž všechny strofy zklasicizované verze navíc plynou v dokonalých pětistopých jambech, ačkoli u Donna délka veršů ve strofě kolísá mezi třemi a pěti stopami a rytmus těsně sleduje pohyb myšlenky.
S nástupem 18. století se octly v nemilosti nejen Donnovy kolokvialismy a drsná realističnost, ale i důmyslná metaforická a konceptuální hra, tak typická pro mnoho jeho básní – viz známá Drydenova kritika z roku 1693, podle níž Donne „mate krásnému pohlaví hlavinky složitými metafyzickými spekulacemi, namísto aby promlouval k jejich srdcím“. Přitom právě to, o čem s nádechem nesouhlasu mluví Dryden – tj. fakt, že ty nejlepší Donnovy básně nás nutí myslet i cítit, analyzovat i prožívat, zároveň –, se stalo ve dvacátém století pro jeho poezii veskrze kladným doporučením, ba téměř Donnovou obchodní značkou. Největší veřejnou zásluhu na tom má asi T. S. Eliot, který se právě z těchto důvodů přihlásil k Donnovi a dalším „metafyzikům“ jako k živé tradici, na niž podle jeho názoru mohla navazovat poezie modernistická.
U nás překládali Donna spíše okrajově E. A. Saudek a L. Pánková [2], jeho hlavními překladateli pak jsou Hana Žantovská (výbor Extáze, 1967) a Zdeněk Hron (vícero vydání; tím nejrozsáhlejším je výbor Komu zvoní hrana z roku 1987). Nověji pak byla přeložena Donnova duchovní lyrika, konkrétně Svaté sonety, Mons. Josefem Hrdličkou ve výboru Démant a slza (1999, 2007). Já se ovšem ve svém exkursu do překládání Donna soustředím jen na tři krátké ukázky z jeho milostných básní a spíše se budu snažit ukázat několik jeho překladatelsky obtížných rysů než souhrnně hodnotit jednotlivé jeho české výbory, protože pokoušet se o něco takového na několika stránkách by bylo nutně zkratkovité.
Jak už jsme viděli na prvních dvou verších Kanonizace, začátky Donnových básní často znějí až nečekaně hovorově a bezprostředně (s trochou nadsázky se dá říct, že Donna zpravidla „poznáte po hlase“). I proto měli čtenáři přirozenou tendenci brát například jeho Písně a sonety jako spontánní odraz autorových citových zážitků. Tato domnělá bezprostřednost pramení ze způsobu, jakým se mluvčí v řadě básní obrací ke svému dialogickému partnerovi. Ten, ať už je jím milenka, přítel nebo okolní svět obecně, zůstává blíže neznámý – zhmotňuje se jen skrze oslovení, otázky, prosby, invektivy či vzývání mluvčího a všechno, co o něm víme, si musíme vydedukovat z řeči Donnova lyrického subjektu.
Čtenář se tedy často ocitá přímo v rozehrané situaci a je na překladateli, aby mu umožnil se zorientovat pokud možno stejně rychle, jako to originál umožňuje čtenáři anglickému. Když ale srovnáme dva začátky Donnovy Elegie č. 7 [3] ve dvou různých překladech, můžeme si vybrat ze dvou dosti rozdílných výchozích situací:
Zdeněk Hron:
Lásce jsem tě, laik přirozenosti,
chtěl učit, a ty jsi v té jemnosti
moc subtilní: Tvé nitro nevnímá,
jak mluvit očima či rukama (…)
Hana Žantovská:
Já, šašek přírody, lásce jsem naučil tě.
Však ó – jak v její sofistice hbitě
ses také vyznala! Dřív pošetilá
jsi taje slov a očí neluštila (…)
Pomineme-li protentokrát stylistiku a soustředíme se pouze na základní popis situace, první překlad v nás vzbuzuje dojem, že mluvčí chtěl ženu „učit lásce“, ale jaksi se to nepovedlo nebo přinejmenším zatím nevede. Druhý překlad nám naopak kreslí ženu už „vyučenou“ ve všech ovidiovských uměních. Jak to tedy je? Nejprve originál:
Nature’s lay idiot, I taught thee to love,
And in that sophistry, oh, thou dost prove
too subtle: fool, thou didst not understand
The mystic language of the eye nor hand (…)
Sloveso taught nesignalizuje vid (učil/naučil), nicméně subtle, byť mnohovýznamové, ve spojení s osobou často znamená „rafinovaný“ a věta za dvojtečkou jasně odkazuje k minulosti. Ještě důležitější pro správnou interpretaci než samo znění originálu je ale v tomto případě celkový kontext: v dalších verších si mluvčí trpce stěžuje na to, že jeho milenka, kterou z naivní, zakřiknuté dívenky vzhlížející k manželovi přetvořil v rafinovanou a zajímavou ženu, se mu (zřejmě) odvážila dát kvinde. Na konci (mimochodem v témž překladu Zdeňka Hrona, který nás na začátku trochu nešťastně zavádí do jiných souvislostí), totiž najdeme nevěřícně rozhořčené zvolání: já dal ti půvab, řeč ti obrousil, strom poznání do tebe zasadil – ať plod má jiný? Je tedy zřejmé, že na začátku čtenáře uvádí do děje lépe Hana Žantovská. Pro zajímavost lze ještě dodat, že samo oslovení je v tomto úryvku tak trochu hádankou: nature’s lay idiot je totiž prosťáček, neznalý zákonů přírody/přirozenosti, což se v tomto případě dá vztáhnout jak na „propuštěného“ – nebo spíš nahrazeného – milence (netušil, chudák, jaká je ženská přirozenost), tak na ženu (milencova pohrdavá připomínka toho, jaká byla jeho milenka dříve, než ho poznala).
Dojmu živé řeči u Donna velmi napomáhá i dynamický vztah mezi veršem a myšlenkou, který se projevuje jednak odchylkami přirozeného přízvuku od metrického, jednak často proměnlivým počtem stop ve verši, který umožňuje jakési pulsační zrychlování a zpomalování tempa a vydělování důležitějších sdělení do kratších veršů, často i graficky zdůrazněných odsazením. Podívejme se na poměrně zdařilý překlad začátku básně Pohřeb:
Whoever comes to shroud me, do not harm
Nor question much
That subtle wreath of hair, which crowns my arm;
The mystery, the sign, you must not touch,
For ’tis my outward soul (…)
Hana Žantovská:
Kdo navlékne mi rubáš, nechť se snaží
neptat se, nehýbat
s tím křehkým proužkem vlasů na mé paži.
Tajemství je to, uzavřený znak,má duše zástupná (…)
Byť je překlad knižnější a potlačuje naléhavost oslovení, které v originále opakovanou druhou osobou zahrnuje i čtenáře (Do not harm, you must not touch), v obou kratších verších se překladatelce podařilo nenásilně zdůraznit důležitá slova. Obecně třeba říct, že v češtině je vzhledem k vyšší průměrné délce slova často obtížné kopírovat přesnou délku veršů v Donnových takto vnitřně proměnlivých strofických útvarech. Mechanické kopírování nemá ani smysl, protože rytmická organizace jen slouží dramatickému účinku či Donnově „dialektice“. Rytmus je asi třeba řešit u každé z básní zvlášť, podle její sémantické hustoty, přičemž prodlužování nebo dílčí změny rýmového schématu jsou, myslím, přijatelné, pokud se nestírá základní proměnlivost, jak v délce veršů, tak v tom, nakolik se liší nebo naopak splývají hranice verše a výpovědi – tj. nezaniknou-li s tím spojené dramatické či rétorické efekty.
Vedle dramatické expresivity a metrické náročnosti je pro Donnovy básně často charakteristická i důmyslná argumentační struktura. Například v provokativní hříčce Lhostejnost se na základě dosti pochybných axiómů „dokazuje“, že ženy nemají mravní osobnost. Jindy nejde o dokazování teze, ale o hledání definice nějakého jevu – další typicky donnovský prostředek, na němž je možno báseň postavit, příkladem budiž Záporná láska či Vzduch a andělé, které se zabývají podstatou lásky.
Krajním případem takové logické virtuozity pak je báseň Poslední vůle, která situačně vychází z klasické petrarkovské lamentace zhrzeného milence umírajícího na neopětovaný cit. Každá její sloka začíná paradoxním výčtem básníkových předsmrtných odkazů. Z nesouladu mezi povahou odkazů a jejich adresáty (Mine eyes to Argus [4], if mine eyes can see / If they be blind, then, Love, I give them thee) pak Donne na konci každé sloky vykouzlí logickou a vtipnou pointu, která v jedné formulce shrnuje, čím jsou odkazy v dané sloce charakteristické, a poukáže na analogii takovéhoto dávání s vlastní milostnou situací:
Thou, Love, hast taught me heretofore,
By making me serve her who’had twenty more,
That I should give to none, but such as had too much before.
Hana Žantovská:
Žes na mne uvalila služebnost
k té, jejíž aspoň dvacátý jsem host,
jenom tam rozdávám, kde sami mají dost.
Netřeba dodávat, že paradoxnost odkazů a tedy i povaha analogie je v každé sloce trochu jiná, takže celá báseň je výtečnou ukázkou manýristického vtipu a především dokonale poutá pozornost čtenáře, který (dá-li se autorem alespoň trochu intelektuálně vyprovokovat) se v každé sloce snaží odhadnout, co mají v ní jmenované odkazy společného (první, jednodušší úroveň analogie) a skrze jakou důmyslnou podobnost může vztah mezi odkazy a adresáty souviset se vztahem mezi mluvčím a jeho odmítavou láskou (druhý, rafinovanější stupeň analogie). Právě básně typu Poslední vůle jsou velmi náročné na překlad, protože je třeba nejen co nejméně porušit logiku originálu, ale zachovat alespoň zčásti i jeho suverénní, jakoby improvizovanou lehkost, ztělesněnou snad nejvíce v refrénu, jehož formulace se pokaždé trochu posouvá a popisuje nenaplněný vztah z jiné stránky. Tohle není muž do hloubi duše zhrzený, ale muž, který bere svůj neúspěch „sportovně“ a na odchodu furiantsky dokazuje své nepřístupné milé, jak zábavného ctitele si nechala ujít.
Podívejme se teď na originál a dva překlady jedné sloky Poslední vůle.
To him for whom the passing-bell next tolls,
I give my physic books; my written rolls
Of moral counsels I to Bedlam give;
My brazen medals unto them which live
In want of bread; to them which pass among
All foreigners, mine English tongue:
Thou, Love, by making me love one
Who thinks her friendship a fit portion
For younger lovers, dost my gifts thus disproportion.
Hana Žantovská:
Ten, koho za hrob pozve příští hrana,
mějž moje lékařské knihy. Má moudrost psaná
i s morálkou připadniž blázinci;
ti, kdo sní o chlebu, mohou mít po minci
z bronzu však, a kdo jsou v cizině navždycky,
nechť vezmou si můj jazyk anglický.
Že jsi mě, Lásko, pod jho lásce dala,
k té, jež si mnohem mladší vybírala,
v mých odkazech je disproporce stálá.
Zdeněk Hron:
Těm, kterým zítra bude zvonit hrana,
lékařské spisy zanechám; buď dána
všem bláznům sbírka úloh z mravnosti;
bronzové medaile ať pohostí
hladové; všem, co do ciziny jdou,
odkážu angličtinu svou.
Vždyť jsi mě, lásko naučila,
když často jsi svou přízeň uštědřila
mým mladším sokům, že mi štědrost není milá.
Jak se podařilo překladatelům vypořádat s Donnovou logikou a pointováním a s onou manýristickou nedbalou elegancí? Pokud jde o průzračnost argumentace, jde o to, aby jednotlivé odkazy vyzněly jasně paradoxně – aby i v překladu mluvčí odkazoval vždy to, co příjemce nemůže upotřebit – a aby v pointě byla zřetelná analogie mezi tímto nesouladem a vztahem mluvčího k jeho lásce, která dává přednost mladším, a tudíž je pro ni jeho náklonnost také jen „nevhodný“ dar. Tedy: lékařské knihy tomu, komu už léčení nepomůže, mravní naučení bláznům (v Bedlamu/Bethlemu byl a dodnes je nemocniční ústav pro duševně choré), staré neplatné mince těm, kdo nemají co do úst (medals jsou skutečně v dobovém významu mince, takže striktně denotační pravdu tu má Hana Žantovská) a mateřštinu těm, kdo jsou v cizině (tady nám do vnímání překladu roztomile zasahuje naše dnešní domácí perspektiva, kdy je angličtina naopak na cestu do ciziny tou nejlepší výbavou).
Žádný z překladatelů se na rovině významu nedopouští vyložené chyby, ale Hronova verze je celkově formulačně jednodušší a jasnější – i proto, že možná úmyslně pracuje s „nesprávným“ moderním významem slova medal, čímž ale umožňuje lakoničtější vyjádření paradoxu (bronzové medaile ať pohostí/ hladové), a proto pokládám jeho volbu za oprávněnou. Konotace („nejedlost“ a celková praktická nevyužitelnost, u medailí silnější než u mincí) je tu důležitější než denotace. V samotné pointě se pak překlady dost liší. Hana Žantovská pracuje s touž představou nesouladu, jaká je v originále (byť ji nazývá poněkud přeintelektualizovaně „disproporcí“, což se střetává s jinak archaizovaným laděním jejího překladu). Zdeněk Hron si opět počíná přímočařeji, protože jeho mluvčí se neobrací k personifikované Lásce, nýbrž přímo ke své milované. Ve snaze zachovat kromě základního významu i hříčku s opakováním latinského slovního základu proportion – disproportion ale dospívá k řešení, které je možná trochu překombinované. Doslova říká: „tím, že jsi často uštědřovala přízeň jiným, jsi mě naučila nemít rád štědrost“ a zřejmě spoléhá na to, že čtenář provede ještě další donnovsky pseudologický interpretační skok od „nerad vidím, když se druzí chovají štědře“ (tj. když se moje láska rozdává jiným) k „nechovám se sám štědře“ (což navíc není přesně totéž jako „dávám lidem to, co nepotřebují“). Ve vnímání většiny čtenářů se tedy vyznění pointy u Hrona patrně posune a její vazbu na zbytek sloky to oslabí.
Na výrazové rovině je ale i přes jistou násilnost pointy Hronův překlad jednoznačně zdařilejší. U Hany Žantovské je patrný sklon ke knižnímu výrazu až archaizaci (inverze přívlastků typu moudrost psaná, můj jazyk anglický, tvary mějž a připadniž oproti přímočařeji „performativnímu“ opakování I give, I (…) give). Archaizace se zároveň střetává s už zmíněnou intelektualizací nebo naopak s hovorovostí (připadniž blázinci), ale jen ojediněle, takže nemůže jít o záměrnou strategii. I tam, kde překladatelka přímo nearchaizuje, tíhne ke komplikovanějšímu vyjadřování, než jaké najdeme v originále (ten, koho za hrob pozve příští hrana, pod jho lásce dala). Navíc je její překlad značně metricky rozkolísaný, což v této virtuózní hříčce působí spíše nepatřičně. Samotný fakt, že v překladu jsou výrazové posuny, by samozřejmě nevadil – k těm dochází při překládání lyriky neustále. Problém je v tom, že jazyk svou výrazovou nesourodostí nevytváří věrohodnou postavu – přinejmenším ne takovou, v níž bychom poznávali nonšalantního mluvčího Písní a sonetů.
Kouzlo Písní a sonetů i některých Elegií totiž tkví z velké části v tom, jak v nich Donne dokáže kombinovat simulovanou „bezprostřednost“ mluvčího, který vyzývá, prosí, přesvědčuje, vyhrožuje nebo prostě jen nahlas uvažuje jakoby před našima očima a v reálném čase – a důmyslnou intelektuální ekvilibristiku, kterou při tom jakoby mimochodem předvádí. To, co se dá říci o Poslední vůli, platí pro i mnohé další Donnovy básně. Mužská mysl, jejíž obraz se nám tu podává, je, řečeno s nadsázkou, velmi „sexy“ – ať už totiž mluvčí reflektuje naplněný nebo nenaplněný vztah, ze samotného způsobu této reflexe, z toho, jak pohotově báseň sahá po příměrech ze všech možných oblastí lidského konání a vědění, pokaždé jasně vyplývá, že tu promlouvá sebevědomá individualita muže, který dokáže prožívat lásku silně a hluboce, ale zároveň ho do hloubi duše vzrušuje mnoho jiných věcí a je mu velmi vzdálená fixace na jeden milostný vztah i na erotickou lásku jako takovou.
Tím, co bylo právě řečeno, nechci rozhodně prosazovat nějaký obzvlášť psychologizující výklad Donnových milostných básní (je docela dobře možné, že i některé z těch nejlepších měly sloužit především jako jakási forma elegantní sebeprezentace dle pouček Castiglionova Dvořana, tedy jako „vizitka“ Donna coby uchazeče o vážnou funkci u dvora). Říkám jen, jak mluvčí Donnových veršů navenek působí a že právě tato Donnem stvořená postava, byť pod vícero maskami, je to hlavní, co na Písních a sonetech, ale i některých Elegiích čtenáře upoutává.
Donne má krom toho, o čem jsem se stihla zmínit, i další překladatelsky obtížné stránky (např. určité „oblíbené“ pojmy či představy prostupující celým jeho dílem), nicméně z této závěrečné poznámky lze vyvodit jedno: při překládání jeho milostných básní je třeba velmi pečlivě vyvažovat dvě složky – logiku a dramatickou expresivitu. Úsilí o co nejpečlivější převod Donnovy argumentace totiž může vést až k určitému pedantství a oslabit dojem, že báseň, jakkoli rafinovaná, vyrůstá z konkrétní situace a není dopředu promyšleným veršovaným traktátem na milostné téma (dojem bezprostřednosti může oslabit i případné „přistřihování“ veršů na jednu délku). Naopak, snaha plně zachovat Donnovo duševní a citové „divadlo“ se všemi zvoláními, povzdechy, přípodoteky v závorkách a náhlými paradoxními nápady může v překladu logickou linku velmi snadno zpřetrhat.
Poznámky:
1. Citováno podle John Donne’s Poetry. New York: W. W. Norton & Comp., 2007. V citacích originálů zachovávám i grafickou podobu básní, tj. odsazování některých (zpravidla kratších) veršů od levého okraje, které najdeme už v rukopisných a prvních tištěných verzích Donnova díla, byť v českých edicích nebývá vždy respektováno. U překladů rovněž přebírám grafické pojetí příslušných českých edic. [Zpět]
2. E. A. Saudek za života publikoval své překlady pouze časopisecky; po smrti vyšly péčí Aloyse Skoumala jako Několik básní od Johna Donna (1965) a později ve výboru Labuť a růže (1966, 1997). Libuše Pánková překládala Donna za války v londýnském exilu, kde byla v přímém styku s T. S. Eliotem i editorem Donnova díla Herbertem Griersonem. Její překlady vyšly pod názvem Ó duše, poutníku v roce 1945 v exilové edici Evergreen. Okrajově překládal Donna též Josef Lederer. [Zpět]
3. Citováno z výborů Extáze (Praha: Mladá fronta, 1967) a Elegie a písně (Praha: BB art, 2001). [Zpět]
4. Argus byl obr nejméně stooký, takže nedostatkem očí rozhodně netrpěl. [Zpět]