Rozhovor s Camilou Sosa Villadou vedla a ze španělštiny přeložila Dominika Tesařová
Potvory jsou královny, transsexuální pracovnice, ženy. Smečka. Argentinská spisovatelka Camila Sosa Villada se ve svém debutu noří do nejtmavších koutů Parku a hlasitě deklamuje příběhy těch, kterých se společnost bojí a které zneviditelňuje. V rozhovoru s hispanistkou Dominikou Tesařovou autorka zmiňuje argentinskou světici Difuntu Correu, jejíž příběh stál v pozadí Potvor, a popisuje své doslova fyzické reakce na přijetí knihy.
V české literární tradici existuje jen velmi málo textů, které by – podobně jako ten váš – otevíraly debatu o trans ženách. Dokonce bych řekla, že v naší literatuře ani společnosti se moc nezpracovávají LGBTQIA témata obecně. Jak je to v Argentině? Existuje zde LGBTQIA literární tradice a probíhá zde živá diskuse kolem ní, anebo ji Potvory teprve otevírají?
Myslím si, že Potvory neotevírají žádnou debatu a čtenáře k diskusi ani nevybízejí. Je to kniha, v níž hlavní hrdinky prožívají epický příběh, který není ničím jiným než latinskoamerickou epikou – epikou přežití, podřízenosti a určité svobody, o níž by mohlo svědčit jen velmi málo lidí na světě. Možná queer témata nebyla dosud zastoupena otevřeně, jen v anekdotické rovině, ale řekněme si pravdu. Mezi filosofy, spisovateli, básníky, ženami, které usedly k psaní knih, byl odjakživa značný podíl homosexuálů a leseb. A to nejen tady v Argentině, ale i v Severní Americe a v Evropě. Kdo nepodlehl kouzlu Capoteho? Kdo nečetl Gabrielu Mistral? Prosím vás. Kdo si troufne říct, že Hadriánovy paměti (1951) nebo Alexis aneb Pojednání o marném boji (1929) nejsou hluboce homosexuální knihy?
Nejrafinovanější literatura historie je naše. Nijak nezaostáváme.
Jak vznikla myšlenka napsat a vydat Potvory?
Myšlenka vznikla v divadelní hře Kabaret Difunty Correy. Difunta Correa je argentinská lidová světice. Velmi zázračná. Má svůj vlastní chrám, dlouho byla považována za pohanskou světici. Moji rodiče se k ní modlili, abych přestala s prostitucí. O tři měsíce později proběhla premiéra divadelní hry, která se stala hitem, a už jsem nikdy nemusela pracovat jako prostitutka. Na konci hry, zrežírované jako divadelní pocta této světici, se objevila moje postava, teta Encarna, a její vyprávění, jak našla syna Difunty Correy. Během hraní jsem věděla, že můžu tenhle příběh sepsat. Příběh tety Encarny, která našla ono dítě. Nevěděla jsem, jestli to je román, nebo jen šílenství, ale začala jsem psát.
V následujícím roce, tedy 2018, mě spisovatel Juan Forn oslovil, jestli se nechci stát součástí edice Rara Avis v nakladatelství Tusquets. Požádal mě, ať mu pošlu něco, co bude naprosto podivné. Poslala jsem mu příběh tety Encarny. Tehdy, pod jeho vedením, jsem také napsala Potvory.
Nakolik je váš román Potvory autobiografický a nakolik se pohybuje ve světě fikce?
To opravdu nevím. Nebo lépe řečeno – vím o tom asi tolik co vy. Jisté je, že žádná travesti se ve skutečném světě nemůže přeměnit v ptáka ani v divokého vlka a nemůže se dožít sto sedmdesáti osmi let. To jsou věci, které spadají do říše fantazie, do světa, kde platí jiná pravidla než v tom našem.
Potvory obsahují silnou mytologickou dimenzi, kde se realita mísí s magickými prvky. Jak chápete mýtus?
Mýtus je vyprávění. Každý příběh je nový mýtus. Některé mýty získají popularitu, jiné zůstanou zapomenuty. Mýtus identity, mýtus tety Encarny, mýtus psaní jako nástroje ke změně světa. Vždy jde každopádně o mytologické postavy. Každá autorka si píše svou vlastní kosmogonii.
Jazyk Potvor mi přišel naprosto jedinečný. Občas se mi zdálo, že některé metafory kontrastují s krutostí příběhu. Jak vnímáte jazyk? Přistupujete k němu intuitivně, nebo záměrně vytváříte napětí mezi poetickou krásou a brutalitou reality?
Je to argentinský, córdobský a latinskoamerický jazyk. Je to upřímný jazyk. Jeho mluvčí zažívají opravdu děsivé události, a přitom si udržují takovou povahu, jakou nikde jinde na světě nenajdete. Jsme vykořisťovaný národ a použili jsme jazyk k tomu, aby obarvil všechno, co mu bylo vzato. Takový je můj jazyk. Život tady je hrůza. A někdy také oslava.
Tam, odkud pocházím, k životu neodmyslitelně patří humor. Je to zbraň i únik, způsob, jak přežít v realitě, která nás neustále tlačí ke dnu.
Často píšete o těle jako místě bolesti, proměny a svobody. Jakou roli hraje tělo ve vaší literatuře? Považujete svou tvorbu za součást žánru body horror?
Tělo v literatuře je pro mě: BOLEST PRSTŮ, BOLEST ZAD, HRB, SLÁBNUTÍ ZRAKU, LITRY ALKOHOLU, ZAKÁZANÉ LÁTKY, TABÁK, FYZIOTERAPIE JEDNOU TÝDNĚ, BOLEST KYČLÍ, OSLABENÍ PÁNEVNÍHO DNA.
To je pro mě tělo v literatuře.
Nemyslím si, že moje knihy patří k jakémukoli žánru. Jsou to mimozemšťani. Chci je takové – pokřivené a nepochopitelné.
V románu Potvory zobrazujete trans ženy nejen jako osoby bojující o přežití, ale především jako lidské bytosti plné touhy, vášně a radosti ze života. V literatuře, která se věnuje marginalizovaným skupinám, často dominuje narativ oběti. Bylo pro vás důležité tuto jednostrannou perspektivu zpochybnit a nabídnout jiný pohled?
Ne. Nebylo to mým cílem. Přijala jsem výzvu vytvořit syntax podobnou létajícímu koberci. Chtěla jsem, aby se kniha četla jako cesta – taková, která se neřídí lineárním časem, ale neustále osciluje mezi minulostí, přítomností a budoucností. Aby připomínala strašidelný vláček, projíždějící různými rovinami času i reality. Toho jsem dosáhla díky specifickému rytmu vět, určité gramatické svévoli, záměrné neúctě k běžným pravidlům psaní. Možná i díky nevinnosti, která byla přirozenou součástí mé první knihy.
Potvory se staly mezinárodním fenoménem, už vyšly překlady do mnoha jazyků. Jaký to byl pocit? Překvapily vás nějaké reakce?
Cítila jsem, jak mi přicházejí peníze na účet. Cítila jsem, že ochutnám lahůdky, které by si možná travesti z Latinské Ameriky bez dědictví nikdy nemohla dovolit. Cítila jsem chuť humra, kraba, kaviáru, těch nejvybranějších whisky na světě. Cítila jsem, že jedna Camila umírá nebo se konečně ukládá k odpočinku. Ta chudá Camila, stvořená k přežití v nepřízni osudu, si mohla dovolit odpočívat.
Člověka vždycky překvapí, když ho okolí přijme pozitivně. Ale také je pravda, že Potvory jsou trojský kůň. Díky té knize jsem dostala možnost psát dál a víc se zkoumat jako autorka.
Jak vidíte budoucnost trans a queer literatury v hispanofonním literárním prostoru? Máte pocit, že se její pozice mění?
Do budoucnosti se nedívám. Nevím ani, co si dám k obědu. Pokud mluvíme konkrétně o literatuře psané travestity nebo trans lidmi, jak říkáte v Evropě, jsme jen malá skupina autorek. Velmi málo z nás proniklo do nakladatelství, která skutečně hýbou literárním průmyslem. Nemůžeme o tom mluvit jako o obecném trendu. Pořád je to něco neobvyklého, na co se mě ptají v rozhovorech. Zvědavost stále vzbuzují spíše témata ohledně našeho rodu než našeho jazyka.
Řekla jsem, že se nedívám do budoucnosti. Ale přeji si budoucnost, v níž budou tisíce, miliony travesti spisovatelek psát prózu, filosofii, psychologii ve formě literatury.
V posledních letech Argentina zažila boje o klíčové feministické otázky: legalizaci potratů, vznik hnutí #NiUnaMenos (Už ani jedna neubyde, pozn. red.) a debaty o trans právech. Jak vnímáte svou roli spisovatelky v tomto politickém kontextu? Myslíte si, že literatura může být formou aktivismu?
Spisovatelství ano, ale literatura sama ne. Literatura je záhada. Jak by mohla být formou něčeho jiného?
Existuje nějaký spisovatel či spisovatelka, která vás inspiruje? Cítíte se být součástí určité literární tradice?
Ano, několik autorů a autorek mě hluboce ovlivnilo a jejich dílo pro mě bylo v mnoha ohledech zásadní. Mezi mé největší vzory patří Marguerite Duras, Joan Didion, Carson McCullers, Sharon Olds, Leila Guerriero, Gabriela Wiener – a samozřejmě Lorca, můj milovaný, můj nejmilovanější literární idol, Federico García Lorca.
Pokud bych měla vyjádřit, jak bych si přála být zařazena do literární historie, chtěla bych, aby na mě lidé vzpomínali jako na autorku, která se věnovala erotice a nebála se psát o touze, tělesnosti a vášni. Chtěla bych být známá jako spisovatelka, která zkoumala erotismus v literatuře a přetvářela ho do upřímné, syrové a zároveň poetické podoby.
Camila Sosa Villada (* 1982, La Falda) je argentinská spisovatelka, herečka a dramaturgyně. Pochází z provincie Córdoba, kde studovala sociální komunikaci a divadlo. Začínala jako herečka, mezi její nejznámější filmové role patří například postava Ale, kterou ztvárnila ve filmu Mía (2011) režiséra Javiera Van de Coutera. Její literární debut Las malas (2019, č. Potvory, 2024) byl přeložen do více než patnácti jazyků a získal několik ocenění, včetně Premio Sor Juana Inés de la Cruz. Kniha vychází z jejích osobních zkušeností a reflektuje život transgender komunity. Podle druhého románu Tesis sobre una domesticación (Analýza jedné domestikace, 2019) byl vloni natočen stejnojmenný film, v němž autorka hraje samu sebe. Dále vydala povídkový soubor Soy una tonta por quererte (Jsem blázen, že tě miluju, 2022). Věnuje se také poezii a esejistice, v současnosti je jednou z nejvýraznějších argentinských autorek.
Dominika Tesařová (* 2002, Brno) vystudovala umělecké gymnázium v Brně. V rámci svého univerzitního vzdělání přesídlila do Prahy, kde vystudovala bakalářský obor hispanistika. V současnosti studuje na Univerzitě Karlově hispanistiku a komparatistiku. V roce 2024 vyhrála druhé místo v Iberoamerické ceně za esej o Milanu Kunderovi a Ricardu Pigliovi. Věnuje se psaní recenzí pro časopisy Dílo či A2, recenzuje především hispanoamerickou prózu a současnou českou literaturu.