Olga Pavlova
Arenas, Reinaldo. Barva léta.
Ze španělského originálu El color del verano (1991) přeložil Jiří Holub.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 560 stran.
Kubánský spisovatel Reinaldo Arenas strávil poslední desetiletí života ve Spojených státech. Ve svých knihách explicitně, groteskně a s velkou dávkou sebeironie popisuje život na Kubě, vlastní uvěznění, útěk a život v USA. Z jeho rozsáhlého díla v češtině vyšly doposud knihy Než se setmí (1992, č. 1994) a Vrátný (1987, č. 2006) v překladu Anežky Charvátové. Poslední svazek z Arenasovy pentalogie o osudu Kuby pod názvem El color del verano (Barva léta) vyšel posmrtně v roce 1991. Těžko říct, jestli třiatřicetileté zpoždění českého překladu zapříčinil někdejší dlouhodobý nezájem o queer tematiku, lhostejnost k životu na ostrově svobody, nebo urgentní potřeba zaplnit mezery z uznávanějších světových literárních trhů. Barva léta s podtitulem Nová zahrada pozemských rozkoší představuje rabelaisovský portrét krutovlády a samotného stárnoucího tyrana. Zachycuje boje a intriky privilegovaných vrstev společnosti a vyvrhelů, upozorňuje na to, že pokud člověk chce v tomto světě přežít, nesmí nic brát vážně. Nekonečné, často oplzlé grotesky zaznamenávají podrobnou historii hrůz, jimž byli obyvatelé vystaveni. Sex se ostatně nepropisuje pouze do podtitulu knihy skrze odkaz k slavnému Boschovu obrazu, ale i do celého příběhu v podobě pornografických scén a jako bezprostřední cesta k úniku, poslední záchrana a mocná zbraň.
Arenas tehdy svou předsmrtnou knihu situoval do budoucnosti, v níž vše spěje k velkolepému karnevalu. Diktátor Fifo (Fidel Castro) jej chystá ke čtyřicátému výročí své vlády v roce 1999, ale pro větší okázalost to výročí prohlašuje za padesáté. Nehledě na přesné časové vymezení příběh odpovídá kubánským reáliím z „nejaktivnějšího období (…) života většiny těch, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech byli mladí“ (s. 307). Návrat do mládí v případě Reinalda Arenase neznamená sentiment a nostalgii, ale rozčarování z Castrovy revoluce a odmítnutí despotického režimu, který kromě jiných spáchaných zločinů posílal homosexuály do pracovních táborů na „rehabilitaci“. Autor se celou pentalogií snaží kubánské tyranii postavit jako spisovatel a lidská bytost, cenzurovaná, pronásledovaná i vězněná kvůli názorům a sexuální orientaci.
Arenas načrtává osudy několika kubánských politiků, umělců, přátel, známých, světových osobností a také svých vlastních alter eg: Gabriela Fuentese, Reinalda Arenase a Temné smraďošky. Tito tři vypravěči se navzájem přerušují, vyvracejí a zesměšňují, píší si zamilované dopisy, mění hlasy, nálady a rod. „Smraďoška obratem úžasně rychle sepsala sáhodlouhou sebekritiku, v níž se označila za bídného, kontrarevolučního a mravně zkaženého zrádce (…) Plukovník podal Gabrielovi krabičku zápalek značky Jiskra. Reinaldo škrtl zápalkou a celý svůj román spálil (…) Okamžitě nato vyměnila všechny cigarety, které jí ještě zbývaly, za čisté papíry a začala psát svůj román znovu od začátku.“ (s. 397) Toto rozdělení vypravěče na tři persony se stává komentářem k nevyhnutelnému roztříštění osobnosti v autoritářských společnostech a vypráví o namáhavém přežívání v podmínkách tyranie.
Spisovatel si pohrává nejen s podobou vypravěče, ale i s tradičním rozvržením literárního díla. Předmluvu k románu začlení až zhruba do poloviny knihy a začne osmdesátistránkovou veršovanou hrou Avellanidin útěk inspirovanou skutečnými pokusy Kubánců dostat se přes floridský záliv ilegálně do USA na improvizovaných plavidlech. Za titulní hrdinku jednoaktovky zvolí básnířku, která se snaží z ostrova svobody utéct do Miami. Tento pokus, stejně jako tisíce předtím, skončí smrtí; tentokrát jí na jedné straně přihlíží politická a kulturní elita Spojených států amerických a na straně druhé vyvolení revoluce z karibského ostrova. Nikomu ze zúčastněných nejde o básnířčin život, ale o upoutání pozornosti skrz souboj politických systémů. Útěk se promění v reality show. Ve světle reflektorů Fifo nařídí, aby se všichni popravení či zesnulí političtí nepřátelé vrátili do života kvůli publicitě a také pro případnou potřebu potěšit se zabíjením. Prezident Spojených států nezůstává pozadu. V tomto ostrém konkurenčním boji dokáže zmlsané publikum oslnit souloží s králíkem v přímém přenosu. Bizarní představení končí, když se Avellanida utopí, pak už následuje jen záblesk fotoaparátů, společná momentka a tradiční opona.
Tato aluze na sílící exody z kubánských přístavů je tedy předehrou. Barva léta začíná znovu a opakovaně, stejně jako pokusy o útěk nehledě na jejich úspěch, či neúspěch. Hlavní postavou románu se stává psaní jako svědectví a pomsta. Arenas, smraďoška a Gabriel se pouštějí do práce na textu, ačkoliv neustále někde mizí, bývá ukraden, zabaven či zničen. Trojice se brání neustálým přepisováním ztraceného příběhu ostrova, který se po fantasmagorickém karnevalu odlepí od mořského dna, odpluje a pokusí se vyhnout vlastnímu osudu. Tehdy Reinaldo spatří, jak se jeho domov i s celým národem vzdaluje, Gabriel zůstane na místě, kde se ostrov ještě před pár vteřinami nacházel, a Temná smraďoška zachraňuje Barvu léta tím, že ji strká do prázdných lahví. Všichni se nakonec stanou obětí Krvežíznivého žraloka, speciálně vytrénovaného Fifem. I tehdy, kdy se zdá být všechno ztracené, se poslední myšlenky Smraďošky točí kolem znovunapsání příběhu.
Román nikdy nezačíná ani nekončí na žádném konkrétním místě. Vypráví příběh ostrova jménem Kuba, který se vymaní z jedné diktatury, jen aby vstoupil do tyranie, vypráví o právu žít a být lidskou bytostí, a ne anonymním otrokem režimu. Náročná kompozice románu neusnadňuje jeho pochopení, množství postav a trojjediný vypravěč zvládnou zamotat hlavu i zkušenějšímu čtenáři, ale v okamžiku, kdy přistoupíme na Arenasem rozehranou hru, nedokážeme se od této perverzní pozemské zahrady odtrhnout. Ke čtivosti přispívá i vydařený překlad Jiřího Holuba a dvacetistránkový glosář, jímž se překladatel pokusil vyvážit geografickou i časovou vzdálenost od vzniku románu.