Míla Janišová
Binet, Laurent. Perspektivy.
Z francouzského originálu Les Perspective(s) (2023) přeložila Michala Marková.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 232 stran.
Laurent Binet patří už od vydání překladu svého prvního románu HHhH (2010) k miláčkům českého čtenářstva, jeho díla se objevují na trhu jen s mírným zpožděním oproti francouzským originálům. Jeho fanoušky a fanynky přitahuje mimo jiné autorův obvykle neotřelý a subverzivní pohled na dějiny spojený s čtivostí. V roce 2024 přineslo nakladatelství Argo nejnovější román Perspektivy, kde podobně jako v předchozích knihách Binet rozehrává historickou a žánrovou hru.
Příběh nás přenáší do Florencie 16. století, Florencie – města malířů a intrik, v té době pod vládou Medicejských, konkrétně toskánského vévody Cosima I. Smrt Cosimova dvorního malíře Pontorma, zavražděného před freskou, na níž pracoval deset let, spouští vyšetřování, které sledujeme prostřednictvím korespondence mezi dvacítkou protagonistů a protagonistek – od členů vévodovy rodiny přes Michelangela Buonarrotiho a řadu významných manýristických malířů až po Kateřinu Medicejskou, toho času francouzskou královnu.
Román vypráví o temné aféře, dvorských intrikách, tajné diplomacii, lstech a úskocích, ale jak už naznačuje název, nebo přesněji jedno jeho čtení, a také zápletka, točí se zejména okolo malířství a světa malířů. Otázka, jak naložit s odkazem renesance v době nastupujícího náboženského fundamentalismu a znovu vnucované prudérnosti, jak se vztahovat k nahotě a realisticky působícímu zobrazování, se vrací v nejrůznějších obměnách a skrze ústa, tedy vlastně pero části postav. Spor o to, kdo dokáže lépe zprostředkovat nekonečno, zda obrazy a sochy umělců, či slova kněží, napětí mezi autorskou svobodou a restriktivními pravidly nastolenými církví, která je však zároveň významnou objednavatelkou uměleckých děl, se autor zjevně snažil umístit do samého jádra pozornosti. „Perspektiva nám dala hloubku. A hloubka nám otevřela dveře k nekonečnu,“ píše románový Michelangelo malíři Vasarimu, jenž je pověřen vyšetřováním vraždy. „Byla to strašlivá podívaná. (…) Perspektiva, to je nekonečno na dosah ruky každého, kdo má oči.“
Jenže s nekonečnem tak nějak operuje i Laurent Binet, byť poněkud neuměle – vypadá to, jako by věřil, že do románu o dvou stovkách stran lze nacpat nekonečné množství témat. Nespokojuje se jen s úvahami o schopnostech obrazu a s vykreslováním politických vztahů tehdejší Francie, Itálie a Španělska, ale vydává se i na pole feminismu, sociální nespravedlnosti, homosexuality, cenzury, mocenských vazeb… Jako by si vytvořil seznam témat, která dnes hýbou západními debatami a objevují se na stránkách médií, a jedno po druhém je zapojoval do příběhu. Téma pak coby špatně padnoucí háv navěsil na postavu či postavy – ty se téměř nahodile zjevují a vzápětí mizejí, jakmile je problém nakousnut a požvýkán (i o jídle a následném vyměšování si toho v dopisech přečteme víc než dost). O hloubce ponoru se totiž opravdu mluvit nedá. Kateřina Medicejská tak předává nejapná a banální moudra rádoby zkušené ženy své mladičké neteři Marii („I já jsem kdysi snila o lásce. (…) My ženy jsme figury, kterými se pohybuje po šachovnici říší, a i když máme svou hodnotu, rozhodně o svých tazích nemůžeme svobodně rozhodovat samy.“) a velmi vyšumělou ozvěnou se nám tak vracejí rafinované repliky markýzy de Merteuil uvádějící do pletiva společenských vztahů nevinnou Cecilii de Volanges v Nebezpečných známostech. Když Pontormův drtič barev Marco Moro káže dělníkům z uměleckých dílen a vybízí je k revoluci, čteme tak trochu Machiavelliho, ale také vyšeptalé ozvuky manifestů Karla Marxe.
Intertextualita představuje jeden z Binetových úhelných stavebních kamenů. Možná nejvíce mě čtení Perspektiv zavádělo k románu Orhana Pamuka Jmenuji se Červená, k němuž se Binet sice hlásí mottem v úvodu knihy, ale jinak jej jako inspirační zdroj v rozhovorech neuvádí. Zpočátku jsem doufala, že půjde o jakýsi pandán k příběhu o smrti osmanského iluminátora okouzleného uměním Západu, že se Binet pokusí vyprávět renesanční a manýristické malířství z druhého břehu Středozemního moře. Jsme ve stejném století, spouštěčem vyprávění je tu rovněž vražda, vypravěčů přímo se obracejících ke čtenáři ve snaze přesvědčit ho o své pravdě je rovněž dvacet. A stejně jako u Pamuka ani těm Binetovým nelze do poslední chvíle věřit zhola nic. Ovšem zatímco Pamukův styl je jiskřivý, stylisticky bohatý, každý vypravěč, ať už je jím člověk, či pes, kůň, strom nebo oliva, mluví vlastním jazykem odlišným od jazyka ostatních, freska zachycující dobovou společnost má pronikavé barvy a Michelangelem deklarovanou hloubku a kromě nároků na malířství zprostředkovává také podmanivé a překvapivé lidské životy, Binetovi vypravěči působí ploše a nevěrohodně (nikoli jen nedůvěryhodně!) a florentská společnost je spíše barvotiskovou coververzí té naší, přestože autor používá dobové kulisy. A tak je tu vše skoro jako v Pamukově románu, a přece docela jiné. Mé očekávání zůstalo nenaplněné, a navíc se mi neodbytně vtírala otázka, nakolik jsou Binetovy hry ještě hrami či pastiši a nakolik nepodařenými falzy.
Z hlediska žánru je román rozkročený mezi historickým, detektivním a epistolárním. A zdá se mi, že i v tomto ohledu selhává. Ač Laurent Binet důsledně pracuje s uvěřitelným dobovým pozadím (v rozhovoru pro Librairie Mollat sám sebe pro mě překvapivě přirovnává k Alexandru Dumasovi v souvislosti se způsoby zpracování historického materiálu), jeho protagonisté a protagonistky se chovají a uvažují veskrze současně, a hlavně nepřesvědčivě. Promluvy malířů o umění svou zjevnou snahou poučit působí škrobeně, tak trochu jako z učebnice kunsthistorie pro vyšší dívčí školu. Vyšetřování vraždy je neustále rozmělňováno dalšími tématy a nesouvisejícími epizodami, až nakonec vyústí v rozuzlení, které by možná obstálo tak leda ve Váchalově Krvavém románu nebo v knížkách lidového čtení. A co se týče epistolární formy, o té francouzský kritik Arnaud Viviant v časopise Transfuge prohlásil, že ze všeho nejvíc připomíná komunikaci ve whatsappové skupině.
Autor přitom propojení s epistolárním románem, ve francouzské tradici ustaveným na konci 18. století Novou Héloisou Jeana-Jacquesa Rousseaua či už zmíněnými Nebezpečnými známostmi Choderlose de Laclose, simuluje i předmluvou podepsanou B. (Binet? Nebo Beyle, vlastní jméno spisovatele Stendhala, jehož v souvislosti s Perspektivami Binet často zmiňuje jako klíčovou inspiraci?) Ta v duchu osvícenských románů uzavírá se čtenáři a čtenářkami autorský pakt, jímž prohlašuje dopisy za pravdivé, B. sebe coby autora zbavuje zodpovědnosti za obsah a žádá si čtenářskou aktivitu. Volí také podobnou strategii jako Choderlos de Laclos, tedy polyfonii, jistě s cílem znejišťovat čtenáře a čtenářky do poslední chvíle, a především nabídnout prostřednictvím pisatelů z různých sociálních vrstev a skupin rozličné perspektivy. V tomto ohledu je název, ve francouzštině variující mezi jednotným a množným číslem – Perspective(s), sice další hrou, leč poněkud návodnou.
A tak se zdá, že Binet v Perspektivách ze všeho nejvíc hraje hru na chytrou horákyni. Je to Binet – používá dříve osvědčené strategie fikcionalizace historických událostí, je ironický a poťouchlý, nebojí se subverzivního zacházení s kanonickými tématy či postavami. Děj románu je plný zvratů a literárních odkazů. A přitom to už není Binet – opakuje se, nedaří se mu dějové přískoky stmelit, postavy, ač sociálně rozrůzněné, píší všechny skoro stejně, více než na svou originalitu spoléhá na úspěšné vzory a svěží pohled a břitkost stylu vystřídala spíše nuda a úmornost. Ještě že knihu do češtiny přeložila Binetova dvorní překladatelka Michala Marková. Její hra s jazykem je totiž o dost zábavnější a povyšuje román na učtitelný text.