Adéla Provazníková
Jeden z nejzajímavějších dárků pod stromeček mi vloni přivezl na vánoční večírek spolužák z Bratislavy. Jako završení série kulturních počinů s blízkovýchodní tematikou, které se během roku uskutečnily v Česku, se totiž arabská literatura zviditelnila i ve slovenštině. Bylo jí věnováno zatím poslední číslo Verzie, čtvrtletníku zaměřeného na umělecký překlad a jeho reflexi. Nápaditě zpracovaných sto stran představuje úryvky z deseti románů arabského východu. Kontextualizuje je úvodní esej a doplňují ukázky tvorby šesti básnířek a básníků palestinského původu a krátký rozhovor. Než jsem to celé pořádně pročetla, vánoční atmosféra dávno pominula, ale radost mi tato kolekce dělá dál.
Číslo pojmenované Šepot miest otevírají výzkumnice ze Slovenské akadémie vied Katarína Bešková a Danuša Čižmíková. Ve svém eseji zdůrazňují propojení paměti, individuální i kolektivní, s konkrétními místy. Literaturu vnímají jako jedinečný prostředek k zachování vzpomínek na místa, lidi i skutečnosti, které se změnily k nepoznání. Umožňuje tak podle nich unikat plynutí času. Jakkoli je z čísla cítit určitá nostalgie a člověk znalý prostředí tzv. islámské Káhiry, bejrútského letiště nebo poměrů na checkpointech v okupované Palestině si ho v tomto smyslu vychutná, není nakonec ten konkrétní místopis zas tak klíčový. Zážitek z arabského literárního vyprávění je totiž dostupný nám všem.
Jelikož se texty rozpínají od klasiků až po nejsoučasnější trendy, ukazuje Verzia taky tematickou, stylovou a žánrovou rozrůzněnost arabských děl. Atmosféru klasického společenského románu přináší pikareskní zachycení námluv a manželství v uličce Za’farání od Džamála al-Ghítáního (1945–2015) nebo scéna z Trilogie (1956–1957) Nagíba Mahfúze (1911–2006), v níž se úzkostná manželka tajně vydává na procházku po městě. Českému čtenářstvu se zde nabízí srovnání s filosofičtější polohou egyptského nobelisty patrnou v románu Děti naší ulice (1959, č. 2024), jenž vyšel koncem roku v překladu Jitky Jeníkové.
Současné autorky pak využívají spíše postmoderní postupy. Ty sledujeme v introspektivním úryvku z nedávno hojně diskutované bezútěšné novely Nepatrný detail (2017) Adaníji Šiblí (* 1974), v politických intrikách z historického románu Rím Basijúní (* 1973) nebo v postavě sebevědomé Nadžíji z oceňovaného románu Džúchy al-Hárthí (* 1978). Vzpomínky na dětství v Nábulusu čtyřicátých let v podání Sahar Chalífy (* 1941) zase přibližují sentimentální polohu arabské tvorby. Osobně jsem byla nadšená ze zařazení Latífy az-Zajját (* 1923) do sekce „klasika“. Představovaný román Dvere dokorán (1960) zásadně formoval literární zpracování emancipované egyptské hrdinky – a o těch tady toho víme velmi málo.
Vzhledem k historii regionu, dědictví kolonialismu a válečným konfliktům žije mnoho autorů a autorek s arabskými kořeny v diaspoře. Jejich sepětí s místy a kolektivní pamětí tak bývá zase trochu jiné. V čísle však tuto skupinu zastupují jen palestinské básnířky a básníci žijící v Americe, což je možná škoda. Na druhou stranu potěší, že i díky takto pojatému výběru byla většina textů přeložena přímo z arabštiny. Ukázky pak doplňuje rozhovor s egyptským bohemistou a překladatelem Chálidem al-Biltágím, který zajímavě porovnává současnou českou, slovenskou a arabskou tvorbu.
K porovnání české a slovenské překladatelské praxe pak mohou posloužit uvedené romány Noční pošta (2019) od Hudy Barakát (* 1952) a Ženy luny (2010) al-Hárthí, z nichž vyšly česky (jiné i částečně shodně vybrané) ukázky vloni v létě v antologii Slova psaná do písku. Mě ve Verzii místy trochu rušily nadbytečné poznámky pod čarou a obecně by myslím bylo přínosné uvádět přesné bibliografické údaje originálů, naopak jsem ale ocenila množství kulturně specifických termínů zachovaných v arabštině. Celkově číslo pevně drží pohromadě, a hlavně přináší skvělé texty. Navzdory názvu Šepot miest tak každopádně doufám, že i díky Verzii bude znít ve středoevropském prostoru arabská literatura čím dál víc nahlas.