Tomáš Kozák
„Víš, próza má blíž k životu, báseň spíš ke smrti,“ řekl mi jednou Michael March (1946–2025), autor více než desítky básnických sbírek, jehož verše se snažily být úsporné a často působily jako říznutí do překvapené čisté stránky. S tou March pracoval stejně jako architekt s volným prostorem, který nakonec umocní význam stavby. A jako se dobrý architekt ve svých dílech stává básníkem prostoru, rozhodl se básník Michael March před více než třiceti lety stvořit své největší dílo, prostor, kde by se jednou ročně setkávaly myšlenky autorů a autorek kvalitní literatury se čtenářskou obcí, a toto místo nazval Festivalem spisovatelů. Do bizarního prostředí počátku devadesátých let, kdy v zanedbané Praze doznívala kafkovská magie a klíčily první prvky Disneylandu, vsadil March perlu, která nakonec pomáhala Prahu kulturně stabilizovat a tvořila protiváhu více či méně popových akcí s podobnými názvy, pořádaných s cílem dát do pohybu „knižní byznys“.
Michael March tvrdil, že „kultura není žádný závod, you know?“, a tvrdošíjně odmítal jakékoliv komerční přesahy svého festivalu. Dbal na to, aby diváky a posluchače každého ročníku oslovilo téma a plodilo tak diskusi, jíž se účastnili světoví spisovatelé. Jako úvod k debatě sloužilo zamyšlení nad mottem-tématem každého ročníku, obvykle v kontextu díla pozvaných autorů a autorek. A tak jsme si mohli dávat „pozor na jednoduché myšlenky“, obdivovat ty, kteří byli obviněni z „kacířství a rebelie“, přemýšlet nad tím, zda „krása spasí svět“, a příznačně s posledním ročníkem si říct, že „nezbývá než doufat“.
K té magii myšlenek ad hoc zval March nejen laureáty Nobelovy ceny, ale také řadu českých spisovatelek a spisovatelů, a navíc v Čechách nepříliš známé tvůrce – budoucí nobelisty nebo nositele jiných významných cen (March prostě věděl…). Například Arundhati Roy v Praze mluvila o kráse některých indických tradic a jejich odvrácené straně, jež popisuje ve svém románu Bůh maličkostí (1997, č. 2001). Za ten získala Bookerovu cenu a nepřízeň indických vládních kruhů; vyčítaly jí obscénnost, přitom vadilo především překročení některých kastovních tabu. To byl další přínos Festivalu spisovatelů: March se nebál zvát do Prahy kromě zvučných jmen světové literatury i autory a autorky, kteří zastávali společenské a politické názory ve svých zemích mnohdy nepohodlné.
Legendární se stala návštěva Salmana Rushdieho. Probíhala za přísných bezpečnostních opatření a člověk tehdy na chvíli získal dojem, že se síla slova skutečně může vyrovnat síle zbraní. Tématem onoho ročníku bylo „Když ne teď, kdy?“, festival se konal na jaře 2001… Pro mě osobně bylo nezapomenutelné setkání s bardem beatnické generace Edem Sandersem, ale taky s Michaelem Cunninghamem nebo Michelem Houellebecqem. Ano, festival byl elitní v tom nejlepším slova smyslu. Někdo ho obviňoval z toho, že je elitářský, avšak byl pouze elitní. A není problém festivalu, že je elitní – je problém elit, že nejsou vidět.
Jednou jsem letěl na hematologický kongres do New Yorku a zmínil se o tom Marchovi. Ten mi dal telefonní číslo na E. L. Doctorowa: „Zavolej mu, mohli byste jít na večeři, ale pozor, je to trochu bručoun.“ Sebral jsem odvahu a Edu Doctorowovi jsem v New Yorku skutečně zavolal. „Poslyšte, já nerad mluvím s lidmi, a už vůbec nesnáším s někým chodit na jídlo, ale, wait a minute, vy jste z Prahy? Od Michaela Marche? No tak jo, to půjdu…“ Byla to taková zapadlá indická nebo pákistánská restaurace, už nevím. Vím jen, že to byl skvělý večer – a že Marchovo jméno mělo v kulturním světě váhu.
Americký básník Michael March sloužil po několik desetiletí pražské a české kultuře. Opustil ji v době, kdy je naše planeta opět svědkem hrubosti, kultura se ocitá ne na druhé, ale na třetí koleji a zdá se, že u dvora mají hlavní slovo bohatí šašci. Nedá mi to své farewell nezakončit veršem, který mě v té souvislosti napadl: „… soumrak idejí, vítězí obchod“. Michael March na to – odchod.