Saba Vassileva
Robert-Diard, Pascale. Malá lhářka.
Z francouzského originálu La Petite menteuse (2022) přeložil Tomáš Havel.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 192 stran.
Román Malá lhářka francouzské novinářky a spisovatelky Pascale Robert-Diard detailně vykresluje soudní proces ve věci falešného obvinění ze znásilnění. S malou lhářkou, dvacetiletou gymnazistkou Lisou Charvetovou, se čtenářstvo setkává před odvolacím přelíčením, poté co byl za její znásilnění odsouzen dvaatřicetiletý štukatér Marco Lange. Lisa se vydává do kanceláře advokátky Alice Keridreuxové s prosbou o změnu právníka: přeje si, aby ji zastupovala žena. Pro zkušenou padesátnici Alici se případ zprvu jeví jednoznačně, téměř až učebnicově, dokud jí Lisa nepřizná, že lhala a chce obvinění stáhnout. Prostá obhajoba oběti se tak mění ve složité rozplétání sledu událostí, v jejichž středu stojí tělesnost, sexualizované násilí spolužáků, dezinterpretace dospělých – a nahodilý muž s ideálním profilem pachatele.
Sociální život lži
Pascale Robert-Diard zúročuje své dvacetileté působení právnické rubrikářky v deníku Le Monde, když prostřednictvím dialogů Alice s Lisou pečlivě odkrývá nabobtnalé vrstvy lži, kterou si přivlastnilo okolí. Původní svěření kamarádce se v učitelské sborovně pod nátlakem dvou vnímavých vyučujících transformuje v přiznání, které se od Lisy nenávratně vzdaluje a začíná žít vlastním životem. Starostlivá matka na naléhání policie označí najatého štukatéra s „divným pohledem“ a náhlý soucit, respekt a naslouchání dovedou mladou Lisu, která zažívala sexuální a psychologické násilí ze strany spolužáků, až k vynucenému křivému obvinění pachatele.
Autorka důvěryhodně líčí psychologické mechanismy bezmoci a zoufalství, v nichž nabídnutá pozice oběti představuje jedinou cestu ven z pasti sexualizujících pohledů, zničující reputace „školní coury“ a hrozby zveřejnění kompromitujícího videa, které bez jejího konsentu natočil spolužák Ryan. Přestože název knihy snad záměrně naznačuje opak, Robert-Diard iluzorně jednoznačné hranice mezi lží a pravdou rozostřuje, Lisa skutečně je přeživší sexuálního násilí, „jen“ neuvedla pravé pachatele. Jak zaznívá z Aliciných úst a jak francouzská spisovatelka opakovaně uvádí v mediálních výstupech, ústřední otázkou není, proč Lisa lhala, ale jak to, že tolik dospělých z řad policie, justice a školství lži snadno uvěřilo.
Obžaloba justice, nebo patriarchátu?
Malá lhářka vyšla v originále v roce 2022, tedy v době, kdy na francouzské kulturní scéně již feministické hnutí #MeToo vybojovalo několik vítězství, ale dosud stálo před kauzou spjatou s hercem Gérardem Depardieuem. Robert-Diard záměrně publikuje provokativní knihu, jejíž vyznění je óda na pochybnost a na zachování obezřetnosti, v dusném politickém ovzduší. Zatímco slibně identifikuje patriarchát jako příčinu zapletení se do lži v prvé řadě (i když jejím popisům patriarchátu dominuje groteskní obsese ňadry, „která mladé dívce narostla příliš brzy“), pomyslnými obžalovanými se před čtenářskou komisí nestávají sexualizace ženských těl, male gaze ani kultura znásilnění, nýbrž vybájená představa společnosti, která údajně ve vleku feminismu zbožšťuje slovo ženy a rezignuje na „zdravý úsudek“ a nestranné soudnictví.
Kromě lži je výrazným motivem knihy rovněž generační spor, reprezentovaný hned několika kontrastními a poměrně zkratkovitě vyobrazenými postavami. Nezaujatost a skepsi dosluhujícího ředitele školy Luca Fayolleho střídá přehnaná horlivost, s jakou se mladší vyučující Pauline Valettová a Francois Boehm vloží do pozorovatelného Lisina trápení. Komické fňukání stárnoucího a zhrzeného advokáta Thèryho nad ztrátou privilegií a přecitlivělou generací mladých advokátek a soudců kontrastuje s militantním postojem Adèle, partnerky syna právničky Alice, jež konfrontuje Alici s námitkou, že není vhodná doba přiznávat falešné obvinění v klimatu, kdy tolika jiným ženám pravé obvinění uvěřeno není.
Tímto náčrtem generačních sporů Robert-Diard demonstruje, jak se Lisina případu zmocňuje různé aktérstvo, přivlastňuje si jej a interpretuje v zájmu vlastních přesvědčení nebo kolektivních bojů, na něž je ovšem jedinečný individuální příběh nepřevoditelný. Vzhledem k výsledku rozsudku ovšem vposled získává navrch sečtělý rozum postarších mužů, zatímco snaha měnit zkostnatělé instituce vyznívá ukvapeně.
Pochybuji, ergo jsem
Prostřednictvím postavy Adèle autorka předznamenává otázky, jež po vydání dostávala od francouzských novinářek, zatímco převážně mužští kolegové oslavovali její odvahu „jít proti proudu“. Problematické ovšem je, že prostřednictvím této údajné odvahy Robert-Diard kritizuje uměle vytvořené zdání, že vítězství, jež vydobylo hnutí #MeToo, se nebezpečně překlápějí k identitářské justici. Ta přikládá větší váhu slovům vycházejícím z úst žen a ztrácí tak svou objektivitu a nestrannost. Nejenže tato teze vychází z falešného předpokladu, že dosud byla justice od společnosti zcela očištěná – jako by se do systematické bagatelizace procesů v předmětu sexuálního násilí patriarchát nijak nepropsal (sic!) –, ale také evidentně empiricky nekoresponduje s tím, co se v realitě současného soudnictví děje.
Snad proto se českému vydání nedostalo téměř žádné pozornosti. Nedávná výzkumná studie Masarykovy univerzity v Brně a neziskové organizace proFem Bagatelizace nerovnosti (2023) odhaluje, jak jsou rozsudky zdánlivě nestranné justice prošpikovány genderovými nerovnostmi. Zatímco Robert-Diard varuje před absolutizací ženského hlasu, jemuž nelze klást odpor, ze studie vyplývá, že neúměrně větší autorita je přikládána expertním lékařským a psychiatrickým posudkům než hlasu samotných přeživších sexuálního násilí, jejichž trauma je systematicky relativizováno. Nebo že hodnota zničeného života dosud neproblémového muže odsouzením má větší váhu než zdrcující následky násilí na životě ženy. Nelze se vyvarovat dojmu, že autorka hází kamením po slaměném panákovi.
Ačkoliv kniha dobře demonstruje zkázonosné následky sexualizace ženských těl a kultury znásilnění, marní potenciál být jejich obžalobou a pouští se do kritiky vybájené ideologičnosti, kterou údajně hnutí #MeToo přineslo. Malá lhářka tak pro mě byla čtenářsky iritující pro svou proklamovanou nestrannost, jako by Robert-Diard promlouvala z karteziánské pozice pochybující, která se pokouší očistit od společenských vlivů a hledat perspektivu zbavenou jakékoliv pozicionality. Její apel se v tomto kontextu míjí s relevancí. Zatímco vyzdvihuje pochybnost jako nástroj proti redukci komplexních lidských příběhů do šablonovitých kategorií pravda vs. lež, pachatel vs. oběť, sklouzává k argumentačnímu faulu, když do role slaměného panáka staví korumpovatelnou justici ve vleku generačních sporů a kulturních válek.