Michaela Melichová
Japonská literatura vstupuje do nového roku s připomenutím dvou zásadních osobností moderní prózy – 14. ledna by oslavil sté narozeniny Jukio Mišima a 31. ledna by se dožil devadesáti let Kenzaburó Óe. Ač se oba autoři v učebnicích často objevují vedle sebe, těžko bychom mezi současníky hledali dva odlišnější typy.
Jukio Mišima (1925–1970) je možná – více než pro své pozoruhodné dílo – známý hlavně díky kontroverzním politickým názorům, které vyústily v dramatický konec jeho života, rituální sebevraždu seppuku ve jménu znovunastolení absolutní moci císaře. V deziluzi, s níž se společnost po druhé válce potýkala, se totiž Mišima upnul k vzývání tradičních japonských hodnot, zejména samurajské cti.
Zvláštní místo v jeho životě i díle zaujímá fascinace tělesnou mužskou silou a ideálem čisté krásy, která bývá často zobrazovaná v blízkosti násilí, smrti či úplné destrukce. To se vyjevuje nejzřetelněji v románu Zlatý pavilon (Kinkakudži, 1956, č. 1998). Příběh odkazuje k události, jež šest let před vydáním románu otřásla japonskou tradicí – žhářskému aktu, při kterém mladý novic z buddhistického kláštera v Kjótu zapálil Zlatý pavilon, skvost zen-buddhistické architektury ze 14. století. Mišima v románu vymodeloval portrét žháře, jehož očima čtenář vnímá situaci konce čtyřicátých let jako beznadějnou. Vypravěč se nachází ve světě, kde se již nemá k čemu vztáhnout, neboť vše, čemu věřil, se rozpadlo.
Odlišný přístup ke světu, jakož i zcela jiný autorský hlas, představuje druhý oslavenec, laureát Nobelovy ceny z roku 1994 Kenzaburó Óe (1935–2023; viz nekrolog od překladatele Michaela Webera v Plavu 4/2023). Oproti Mišimově „poetice destrukce“ s výrazně stylizovaným subjektem si Óeho vypravěč udržuje mnohem větší odstup. I on se musí vyrovnat s poválečnou zkušeností, nečiní tak ale z pozice egocentrické sebelítosti, nýbrž sám sebe ironizuje. Óe se ve svých raných prózách se zabývá otázkami humanity, lidské morálky a jejích hranic.
Povídka Chov (Šiiku, 1958, č. 1999) zachycuje příběh černošského pilota, který ke konci války spadl na území Japonska a stal se zajatcem skupiny dětí, jež se o něj starají jako o domácí zvíře. Otevření tabuizovaného tématu nehumánního zacházení s válečnými zajatci, notabene černé pleti, působí v kontextu své doby jako zjevení a třiadvacetiletému Óemu zajistilo Akutagawovu cenu. Povídku Seventeen (Sevuntín, 1961, č. 2011) o nepochopeném, do sebe zahloubaném středoškolákovi, nápadně připomínajícím mišimovského hrdinu, lze zase číst jako ironickou odpověď na Mišimovo vyhrocené ultrapravičáctví.
Zlom v autorově životě i tvorbě nastal v roce 1963, kdy se mu narodil vývojově postižený syn Hikari. Tato událost se propsala jako velké téma do pozdějších próz. Rok po synově narození vyšel román Soukromá záležitost (Kodžintekina taiken, 1964, č. 2010). Jeho autobiografický vypravěč si klade otázku, zda přijme za postižené dítě odpovědnost a obětuje mu celý svůj život, nebo ho nechá zemřít, aby si zachoval zdánlivou svobodu. Naturalizující syrovost včetně otevřeně sexuálních i tělesných popisů dává čtenáři nahlédnout na dno existenciálního prožitku, který má u Óeho – na rozdíl od Mišimy – nadějný konec.
Podobně jako Mišima – jemuž letos začne vycházet v překladech tetralogie Moře hojnosti (Hódžó no umi, 1969–1971) považovaná za vrchol jeho tvorby – i Óe nezřídka vychází v češtině, naposledy se z rozsáhlého díla dočkal překladu román Němý výkřik (Mannen gannen no futtobóru, 1967, č. 2023). Ten nám představuje autora o něco vyzrálejšího, schopného nést svůj úděl a pomáhat potřebným. A právě v tom je zřejmě největší rozdíl mezi oběma spisovateli. Zatímco Mišima s tragédií romantického hrdiny touží po návratu k tradici a mýtu japonské síly, Óe je otevřený demokratickým hodnotám, kriticky reflektuje společenské problémy a navzdory náročným životním tématům nepropadá beznaději.