Anna Maślanka
Česká německojazyčná literatura zůstávala v Polsku dlouho na okraji zájmu. Kromě menších iniciativ (jako bylo zvláštní číslo časopisu Literatura na Świecie z roku 2008, v němž vyšly polsky texty Libuše Moníkové, Jiřího Gruši a Oty Filipa) byla jakousi terra incognita – cizí zemí jak pro bohemisty, tak pro germanisty.
V poslední době se situace začala měnit. A pokud bychom hledali konkrétní impulzy, které to způsobily, zdá se, že jedním z nich mohl být literární přechod Jaroslava Rudiše do němčiny. Rudiš (* 1972) si u nás získal okruh věrných čtenářů již během českojazyčné fáze své tvorby. Ti mu zůstali věrní i přes to, že jeho dílo je nyní psáno převážně německy – o neutuchajícím obdivu polského publika svědčí kupříkladu fakt, že polský překlad Winterbergovy poslední cesty získal v roce 2022 Cenu čtenářů v rámci středoevropské literární ceny Angelus.
Zčásti to byl právě Jaroslav Rudiš, pohybující se dnes na pomezí obou kultur a jazyků, kdo upozornil na jejich úzký vztah v dějinách české literatury a na další vynikající autory, kteří volně přecházeli mezi češtinou i němčinou. V rozhovoru se Zuzanou Lizcovou, publikovaném v knize Rozhovory.de (2021), spisovatel o Winterbergově poslední cestě říká: „Chtěl jsem se přihlásit k tradici dvojjazyčnosti naší země. Jsem český spisovatel, je to český román, ale napsaný německy.“
Důležité je, že Rudiš našel v Polsku talentovanou překladatelku – germanistku Małgorzatu Gralińskou. Ta nejenže soustavně přináší polským čtenářům další Rudišovy texty, ale začala sahat i po dílech jiných českých autorů. Vloni tak vyšel také její překlad románu Kavárna Slavia Oty Filipa.
Filip (1930–2018) – jehož cesta k němčině byla, také kvůli odlišným historickým a politickým souvislostem, zcela jiná než Rudišova a sám spisovatel se cítil až do konce svého života cizí jak v němčině, tak v češtině – se v Polsku stal známým autorem již dříve. Ve vynikajících překladech bohemisty Jana Stachowského vyšly jeho knihy Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (č. 1974, pol. 2005), Sousedé a ti ostatní (č. 2003, pol. 2008) a poměrně nedávno, v roce 2022, také Sedmý životopis (č. 2000). Filipovy německojazyčné práce však zůstávaly mimo zájem polských nakladatelů. Je to překvapivé, uvážíme-li, že Kavárna Slavia (něm. 1985, č. 1993) byla pro mnohé znalce české literatury inspirativní četbou. Nadšenou rekomendaci na obálce, otevřenou slovy „Konečně polsky!“, napsal pro knihu Andrzej S. Jagodziński. Také Mariusz Szczygieł hovořil o významu, který pro něj Filipův román měl, a vyjádřil radost, že je konečně k dispozici v polském překladu.
Iniciativy vydat Kavárnu Slavia se ujalo vratislavské nakladatelství Książkowe Klimaty, které již několik let přibližuje polským čtenářům českou literaturu a od svého vzniku vydává díla Jaroslava Rudiše. Jeho spolupráce s Małgorzatou Gralińskou pak dává naději, že se k polským čtenářům dostane více děl českých autorů psaných německy.
Je přitom podstatné, že jsou překládána přímo z němčiny – kdyby se za zdrojové texty pokládaly české překlady (nebo dokonce české verze přepracované autorem), sféra „ztraceného v překladu“ by se značně rozšířila. Neboť jak poznamenal v roce 2008 Ota Filip v rozhovoru s Andrzejem S. Jagodzińským: „Němčina je přísný, přesný jazyk (…), zatímco čeština (…) je jazyk jako stvořený pro básníky, pro velké lyrické obrazy.“
Kavárna Slavia se na polském předvánočním trhu objevila jako „Pražský komplet“ spolu s Rudišovými Vánocemi v Praze (něm. 2023, č. 2024), kromě nich vyšly v poslední době i další překlady Rudišových próz z němčiny. Známkou změny jsou také literární události a diskuse – poslední, loňský ročník festivalu Literatura Nieobca organizovaný vratislavskými bohemisty byl věnován mimo jiné právě české literatuře psané německy. Zdá se tedy, že pro českou německojazyčnou literaturu v Polsku nastávají dobré časy.