Rozhovor s Johannesem Eske Andersenem vedla a z dánštiny přeložila Markéta Kliková
Johannes Eske Andersen z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v rozhovoru doloží, jak pevně je ironie v dánské společnosti zakořeněná – tvoří totiž nejen součást každodenní komunikace, ale i širších společenských interakcí a představuje jednu ze souřadnic dánské kultury. Dánové se skrze ni vyrovnávají s realitou všedních dní, zůstávají však „nohama na zemi“. Zároveň rozhovor nabízí přehled toho, jakých podob ironie nabývala v dánské literatuře a kdo byli a jsou jejich průkopníci.
Při povídání s Dány si nelze nevšimnout ironických náznaků či přímo poznámek, které jsou sice pichlavé, ale přitom vlídné. Jak to vnímáš ty? Do jaké míry je ironie přítomná v dánské kultuře a společnosti?
Dánové si o sobě myslí, že jsou otevření multikulturnímu světu, ale spíš jsme skrz naskrz monokulturní – ať jsou cizinci a přistěhovalci klidně sami sebou, ovšem jenom dokud budou stejní jako my. To myslím samozřejmě zčásti ironicky. Dánsko je velmi homogenní země, národ se etabloval už hodně dávno a síla naší pospolitosti spočívá na prastarých kulturních pilířích jazyka a forem komunikace. Ironie zakotvila v hovorové mluvě a běžném soužití, proto se její užívání ve společnosti často shoduje s ironickými prvky v literatuře. Stejně tak jsme značně rovnostářská společnost, máme sociální stát a zároveň u nás platí takzvaný zákon Jante, jehož „desatero přikázání“ formuloval spisovatel Aksel Sandemose v románu Uprchlík kříží svou stopu z roku 1933. Zákon Jante ve stručnosti říká, že si člověk nesmí myslet, že je důležitější nebo lepší než druzí. Ironii využíváme k tomu, aby všichni zůstávali pevně nohama na zemi. Vytváříme tak rovnost – díky ironickému přehánění, protiřečení a podobně táhneme dolů na obvyklou úroveň i ty, kteří se povyšují.
Lze tedy říct, že mají Dánové ironii v krvi?
Ironie dánskou společností prostupuje. Máme také dlouhou tradici písní a proslovů, jež skládají přátelé a příbuzní u příležitosti narozenin a svateb a jejichž přednes bývá vyvrcholením slavnosti. Ovšem málokdy se jedná o patetický a honosný obsah. Přestože jsou písně i proslovy v jádru pochvalné a pozitivní, téměř vždy se nesou v ironickém duchu, který má ukázat něco trochu směšného na tom, o kom je řeč. Legrační a efektní vyznění vyžadují popis srozumitelný všem zúčastněným. Pomocí ironie se diskrétně poukáže na něco, co je zřejmé všem.
Chápu tedy, že v Dánsku se ironie stala běžným komunikačním kódem. Jak se na dánskou ironii dívá zahraničí?
Ironie je příbuzná se silnou tradicí satiry, která vyplynula z uzákonění svobody projevu v roce 1849. Od té doby všichni včetně premiérů a premiérek, králů i královen čelí zesměšňování prostřednictvím novinových kreseb nebo satiry ve filmu. Často tak vznikají kontroverze, a to nejen při kontaktu s jinými kulturami. Toho jsme byli svědky například v souvislosti s kauzou karikatur proroka Muhammada v roce 2005 – ta přerostla v mezinárodní politickou krizi, ovšem u nás byly kresby vnímány jako neškodné. Zkrátka tedy platí, že nabubřelost, patos a aristokracie mají v Dánsku těžký život. Ironie nám slouží i k tomu, abychom se vyhnuli přílišnému patosu, a různá tvrzení zmírňuje do stravitelnější podoby.
Pokud se přesuneme přímo k ironii v literatuře, na co je třeba se zaměřit?
To by vydalo na obsáhlé pojednání. Ironie má v dánské literatuře mnoho podob a samo o sobě je zajímavé, do jaké míry lze něco označit za sarkasmus, satiru, ironii či cosi zcela jiného. Ironii můžeme chápat v úzkém slova smyslu tak, že řekneme opak toho, co máme na mysli. Ale k pochopení literární ironie bude dobré samotný pojem rozšířit a zahrnout do něj i zjednodušení, nadsázku, vědomé rozpory a do očí bijící nepravdy.
Jak to bylo s ironií v literatuře před ustanovením svobody projevu?
Ještě na počátku 18. století byla v literatuře běžná a často nutná anonymita, protože bylo nebezpečné kritizovat moc. A prostřednictvím ironie se navíc šlo vyhnout cenzuře. Roku 1770 ji sice ministr Johann Friedrich Struensee, královský lékař, zrušil a zavedl svobodu tisku, jeho snahy však byly smeteny ze stolu hned v roce 1773. Skutečnou svobodu tisku jsme získali až se zavedením ústavy v roce 1849. S výjimkou okupace za druhé světové války od té doby svoboda projevu v Dánsku trvá.
Kdo jsou tedy průkopníci dánské literární ironie? A čím je jejich pojetí typické?
Literární ironie jde ruku v ruce s rozvojem společnosti a kultury. Pokud máme její pointy zachytit, musíme být s to rozpoznat, jaké stereotypy či skupiny se zesměšňují. Literatura s ironickými prvky je proto nejčastěji zasazená do současnosti a nese politický ráz. Skvělými příklady spisovatelů s velkými významem pro ironickou tradici jsou Ludvig Holberg a Søren Kierkegaard. Holberg sám vychází z dřívější evropské satiry a utahuje si ze sedláckého stavu a společenských rychlokvašek. Ti, kterým se nedaří a z nichž si v textech často tropí žerty, jsou právě jedinci, kteří se snaží být něčím víc, než čím ve skutečnosti jsou – například v divadelních hrách Konvář politik či Jeppe z Hůrky. Naopak Kierkegaard ironizuje mimo jiné dánskou lidovou církev a dánskou podobu křesťanství, v neposlední řadě pak také obecnou dánskou pohodlnost a teologickou tupost. Ironik je zastoupený v jednom z Kierkegaardových archetypálních přístupů k životu, totiž v estetikovi. Toho může reflexivnost ironie posunout do stádia etického, protože mu umožňuje zaujmout postoj k prázdné a nesmyslné existenci a snad se z ní i vymanit.
Ironizace dánské lidové církve a kněžského stavu je v dánské literatuře čestnou disciplínou, v níž lze dále vyzdvihnout Henrika Pontoppidana, jenž v postavě zlovolného a směšného kněze ve Šťastném Perovi, rozsáhlém románu z počátku 20. století, neskrývaně vyobrazuje svého vlastního otce. V témže románu Pontoppidan líčí i pohodlnost a sebemilství v celé dánské společnosti. Ironicky popichuje i umělce a spisovatele. A podobně je zesměšňování elity a těch, kdo se cítí povýšení nad druhé, ústředním motivem u Hanse Christiana Andersena – všichni si ostatně vybavíme třeba Císařovy nové šaty.
Jak se vlastně téma pro ironii od té doby proměňovalo?
Rozvoj společnosti a změna typu ironie jdou ruku v ruce – pokud má být ironie literárně efektní, musí být rozeznána a to vyžaduje, aby spisovatel i čtenář sdíleli určité referenční rámce a předsudky. Sociálně uvědomělí spisovatelé jako třeba Jeppe Aakjær či Johan Skjoldborg, kteří koncem 19. století psali o špatných životních podmínkách selského stavu a obecné chudobě na venkově, také využívali ironických prvků vůči vládnoucím vrstvám a statkářům – ti představovali skupinu, kterou znali všichni Dánové a mohli k ní zaujmout postoj.
Cosi podobného vidíme i u jejich vrstevníka Hermana Banga, který v románu U cesty z roku 1886 využívá subtilního impresionistického stylu a nechává promlouvat provinční Dány všednodenní mluvou. Jazyk je prošpikován drobnými kódy a ironie se objevuje právě ve chvíli, kdy Bang nechává postavy hovořit obyčejnou dánštinou. V románu vykresluje kupříkladu přednostu stanice, jenž nemá pochopení pro svou ženu, což lze vnímat jako vyobrazení moci či nedostatku porozumění ze strany dánského establishmentu pro ženy či jiné třídy. O desetiletí mladší román Dánové od Johannese V. Jensena pak z pohledu mladíka pojednává o frustrujícím studentském životě v Kodani a neschopnosti a směšnosti spolužáků i vyučujících. Skupina čtenářů, která znala prostředí a dešifrovala ironická líčení, byla přirozeně menší než u literatury o sedlácích, na druhou stranu však čtenáři – a to ti v kritickém slova smyslu nejvýznamnější – pocházeli většinou z univerzitního prostředí v hlavním městě.
A co 20. století? Koho bys jmenoval na čelném místě?
Jednoznačně největší a nejčtenější ironik dánské literatury je Hans Scherfig. Nikomu se nepodařilo používat jazyk s takovou elegancí a exponovat a popichovat tolik rozpoznatelných typů a vzorců v dánské společnosti jako právě jemu. Vycházel ze svého komunistického postoje a nikdy z něj neslevil. Navzdory této poněkud deprimující skutečnosti stojí jeho knihy i ironické a zábavné pointy dodnes za přečtení. Terčem jeho ironie se stává zemská šlechta, buržoazie, měšťáci – takzvaní obyčejní Dánové –, politici nebo policie. Ovšem také, a to je možná nejznámější, všemožní idealisté, kteří si myslí, že pěstováním buddhismu, chůzí naboso nebo raw salátem spasí svět; a hrdiny naopak najdeme v dělnické třídě nebo u proletariátu. Scherfigova ironie vycházející ze socialistických myšlenek inspirovala mladou revoltující generaci od roku 1968 do sedmdesátých let, kdy jsou ovšem patrné i známky toho, že se svět a politické přesvědčení braly tak vážně, až ironie vymizela: válka ve Vietnamu, atomové bomby, studená válka a globální nerovnost v mnoha ohledech vytvořily vážnou a z hlediska literatury relativně sebeuvědomělou generaci.
Abychom došli až k dnešku – co poslední desetiletí? Jak se ironie mění? A jsou v ní patrné třeba nějaké cizí vlivy?
V devadesátých letech, v době po pádu Berlínské zdi, zažívá ironie renesanci. Kulturní moc se do velké míry přesunula do jiných médií, jako jsou stand-upy, komediální seriály, různá talkshow a další. Společným jmenovatelem pro tuto generaci se zdá skutečnost, že odpadá jakýkoli závažný imperativ a veškeré hranice a tabu. Smí – a má – se zesměšňovat všechno a všichni. Náměty se často týkají předsudků a marginalizovaných skupin a oproti třeba Scherfigovým prózám už se za ironií neskrývá politické přesvědčení či společenský postoj.
V posledních letech proběhla jakási revoluce proti této generaci, ovšem s dvojsečným výsledkem. Na jednu stranu nám ironii a satiru v dánské kultuře a literatuře více než kdy dřív zkomplikovaly ideologie woke, politická korektnost a kultura urážení. Hranice toho, z koho a čeho si lze dělat legraci, se významně zúžily, ostatně jako všude v západním světě. Mnoho mladých spisovatelů do svých románů a básní vkládá korektní názory na pohlaví, životní prostředí, politické konflikty. Ať už to dělají vědomě, či nevědomě, každopádně se tak chtějí zalíbit kolegům a kulturní veřejnosti. Nicméně právě kvůli tomu jsou jejich texty mnohdy nudné, bezpečné a předvídatelné.
A zůstává tedy něco nebo někdo, z čeho si utahovat bez obtíží?
Ano – snad poslední takovou skupinou jsou bílí heterosexuální muži středního věku, kteří drží kulturní kapitál. A ti se opravdu nešetří: Kirstine K. Høgsbro právě vyšel román Paul, který si bere na paškál titulní postavu přibližně pětapadesátiletého kritika umění v dobře situovaném kodaňském deníku. Kristina Nya Glaffey zase napsala knihu To the Modern Man, v níž má rovněž na mušce lítostivost a patetickou sebestřednost kodaňské kulturní elity bílých heterosexuální mužů. Georg-komplekset – Georgův komplex – od Kirsten Hammann pojednává o spisovateli středního věku, kterému se zhroutí svět, když jeho žena nečekaně zažije větší úspěch než on sám.
Nejnovější podoba dánské literární ironie tedy cílí na skupinu, která měla jinak vždy patent na rozhodování o směřování kultury, literatury i ironie. Zároveň se do popředí dostávají mladí tvůrci jiné etnicity, například Yahya Hassan nebo Amina Elmi s palestinskými, respektive somálskými kořeny. Píší etnolektem a míchají dánštinu s jazykem ulice, se somálštinou, angličtinou a podobně. Díky svému původu poskytují vhled do jiného Dánska, které není ani kulturní elitou, ani homogenním společenstvím. Konfrontují a ozvláštňují etablovanou řeč i pohled Dánů na sebe samotné a zároveň ironizují rasistické struktury či levicové pokrytectví.
Johannes Eske Andersen (* 1983, Bornholm) vystudoval dánštinu, skandinavistiku a společenské vědy na univerzitě v Roskilde. V minulosti pracoval v různých oborech, od zemědělství po kulturu a sport. Od roku 2021 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako lektor dánštiny. Zajímá se o sociální prózu a lyriku.
Markéta Kliková (* 1986, Praha) vystudovala německojazyčné gymnázium a posléze překladatelství němčiny a dánskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Překladu a tlumočení se plně věnuje i v oblasti soudní. Podílí se na projektech zaměřených na propagaci dánské kultury, recenzuje dánskou literaturu pro portál iLiteratura.cz a připravila také dánskou část výstavy Severské jazyky či antologii Dánská čítanka (2022). Je členkou výboru spolku Překladatelé Severu.