Helena Stiessová
Letošní Státní ceny už znají své laureáty. Cenu za překladatelské dílo obdržela Dagmar Hartlová, dlouholetá překladatelka především ze švédštiny, vysokoškolská pedagožka a nositelka švédského Řádu polární hvězdy.
Své první setkání s Dagmar Hartlovou si nevybavím přesně, ale bezpochyby se odehrálo na půdě pražské Filozofické fakulty, kde od roku 1989 přednášela mimo jiné o švédské literatuře. K zájmu o švédské autory mě tehdy nikdo pobízet nemusel, ovšem v jejím podání se svět Augusta Strindberga, Karin Boye či Pära Lagerkvista otvíral jako barvitý román, který opravdu chcete číst. Dagmar totiž oplývala nefalšovaným a nakažlivým zaujetím pro věc, jak může potvrdit řada jejích dalších studentek a studentů. Stejně jako to, že dovedla být břitká a nesmlouvavá, zejména pokud šlo o naše vědomosti. Občas jsem trnula, kdy přijde na to, co všechno nevím. A občas mě prokoukla. Přesto nás studenty ale vždy považovala za naprosto rovnocenné partnery v dialogu, což byl pro mě do té doby zcela nepoznaný a zároveň opojný pocit. A to jsem ještě netušila, že jí jednou budu říkat „ahoj Dášo“.
Když se náš ročník přehoupl přes kostrbaté začátky a začali jsme si myslet, že už jsme na výši, nastal čas na překladatelský seminář. Teprve tehdy nám došlo, s kým máme tu čest. S neúnavnou cizelérkou, která jde po smyslu a nuancích slov a každé obrátí jako oblázek, než ho položí na své místo. Ctí rytmus vět, jako by vibrovaly v notové osnově a jejich melodie dávala textu třetí rozměr. A věří nám, že dokážeme totéž vyprodukovat v překladu do češtiny. Se spolužačkami jsme doma na úryvcích zkoušely svůj jazykový cit a poté jí předkládaly své pokusy. Začátky byly krušné. Jako skočit do oceánu možností, kde se dá raz dva utopit. Nebo do Pičálu, jak zněl její trefný alternativní překlad pomístního jména z románu Popmusic z Vittuly. Ano, některé vzpomínky nevyblednou. Dáša nám s nadšením ukazovala, jak tím mořem slov plout, přemýšlela nad každým naším návrhem, házela do placu ty své. Nešlo nám to, ale nesmírně nás to bavilo. Ji evidentně taky. Bylo to jako luštit záhadu, která možná nemá řešení. Ale když tu výzvu přijmete, není cesty zpět.
Dagmar Hartlová už tou dobou měla na kontě desítky překladů, krásné knihy jako David a Bat-šeba Torgnyho Lindgrena (1984, č. 1992) či Vánoční oratorium Görana Tunströma (1983, č. 1990). Nebo třeba jeden z románů o zločinu slavné dvojice Sjöwall–Wahlöö. Detektivky mimochodem v lásce nemá a svým dílem se snaží ukázat, že současná švédská literatura má mnohem širší a zajímavější záběr, než jak se při letmém pohledu na české knihkupecké pulty může zdát. Od roku 2013 je dvorní překladatelkou Steva Sem-Sandberga, který neúprosně obnažuje hanebné kapitoly ze středoevropských dějin. Převedla díla výrazných autorek jako Majgull Axelsson, Märta Tikkanen nebo Kerstin Ekman, jejíž zatím poslední román V kůži vlka (2021) vyšel česky letos na jaře. Překládala knihy pro děti, za editovanou verzi slavné Podivuhodné cesty Nilse Holgerssona Švédskem (1906–1907) od Selmy Lagerlöf získala v roce 2005 Zlatou stuhu. A v neposlední řadě potěšila nás, své studenty tehdejší i všechny budoucí, když s pomocí kolegů sestavila Slovník severských spisovatelů (1998), snad abychom u zkoušek tolik nekoktali.
Když mě posléze oslovila s nabídkou redigovat jeden z jejích překladů, dala mi tím obrovskou důvěru a také možnost do hloubky sledovat její tvůrčí proces, onu nesmírnou, až umanutou píli, touhu pochopit, vcítit se, dojít na dřeň. Za každou relevantní opravu byla šťastná. Překladatel má přece udělat vše, aby hotový text plynul a zároveň zůstal sám sobě věrný, bez příkras a falešných tónů. Protože nakonec nejde o jednotlivá slova, spíš o melodii těch uhrančivých vyprávění ze severu Evropy, jež si díky její práci můžeme poslechnout a prožít. Mám radost, že cenu za překlad získala letos ta, která toho pro nás a pro švédskou literaturu tolik udělala. A nechystá se přestat.