Anna Lebedová
Na sklonku letošního září zamířila do Prahy po více než dvaceti letech francouzská spisovatelka Sylvie Germain (* 1954). Českému čtenáři je známá především prostřednictvím románů Kniha nocí (1984, č. 1997), Jantarová noc (1987, č. 2005), Dny hněvu (1989, č. 1995) a Tobiáš z blat (1998, č. 2005).
S československým kulturním milieu ji však pojí mnohem více než jen překlady do češtiny. V roce 1986 se přestěhovala do Prahy, kde do roku 1993 pracovala jako dokumentaristka, vyučovala filosofii na Francouzském lyceu a pokračovala v psaní románů a povídek. Předlistopadová zkušenost se propsala do jejího románu Immensités (Nesmírnosti, 1993), vyobrazujícího pražský disent, a pražský pobyt se dále výrazně promítl i do jejích děl La Pleurante des rues de Prague (Plačící dívka z pražské ulice, 1992) a Éclats de sel (Solné střepy, 1996).
Tentokrát ji do Prahy nepřivedlo volání srdce jako v osmdesátých letech, nýbrž druhé uvedení divadelní adaptace Knihy nocí – a snad i trocha nostalgie. Svou návštěvou tak zahájila sérii tří setkání s názvem Un été indien avec Sylvie Germain – tedy Indiánské léto se Sylvií Germain. Hned první setkání se neslo právě v divadelním duchu: na prknech Divadla Rokoko představila českoukrajinská skupina umělců pod vedením Vlada Troitského kolektivní dílo, které by se svým zpracováním mohlo hlásit k divadlu poezie či divadlu metafory. Příběh Knihy nocí je přitom rodinnou ságou sledující osudy rodiny Pénielů na pozadí rychle se měnícího světa a válečných konfliktů od konce devatenáctého století do druhé světové války, takže krásný jazyk a vyprávění plné narativních digresí a časových inverzí tvůrcům divadelní adaptace práci zrovna neulehčily. Hereckému spolku se ovšem podařilo zachovat magickou atmosféru Germainina realismu a příběh Knihy nocí tvůrci převedli do hudebně i vizuálně bohatého představení rámovaného rytmickým skandováním lidových říkanek – a volbou motivů a jejich uzpůsobením východoevropskému kontextu jako by zároveň poukazovali na přenositelnost a obecnou platnost válečné zkušenosti. Sylvie Germain, studentka Emmanuela Lévinase, se tak během diskuse po představení nemohla vyhnout tématu společnosti bez Boha a banality zla.
Druhé setkání se uskutečnilo v rámci pravidelných Literárních kaváren organizovaných Francouzským institutem v Praze. Během večera Sylvie Germain zmínila, že jí divadelní inscenace daleko více než její román připomněla Allenovu Purpurovou růži z Káhiry (1985). Svůj komentář rozvedla úvahou o pouti idey napříč uměleckými díly – idey, která si žije svůj život skrz fikce jiných tvůrců. Jovanka Šotolová, jež večerem provázela, otázkami rozproudila debatu o kolektivní paměti, o stopách, které po sobě zanecháváme. Diskuse se zaměřila i na román Nesmírnosti, jenž zobrazuje československou společnost v době sametové revoluce. Ačkoliv v něm Sylvie Germain dlouze popisuje obyčejnou skvrnu, jejíž florální aspekt ji zaujal, věnuje jen málo prostoru sametové revoluci jako takové, vlastně ji téměř v tichosti přejde. A právě v tom se odráží její citlivost a pokora. Necítila se oprávněná k tomu, aby popisovala tak významný moment, a přestože sdílela radost Čechoslováků, nechtěla riskovat, že by zkreslila zásadní část jejich dějin.
Poslední setkání se uskutečnilo v Česko-francouzském kulturním centru Petrkov v den třiapadesáti let od smrti Bohuslava Reynka. Dostalo se na čtení z nového vydání autorčiny knihy Bohuslav Reynek v Petrkově: Poutník ve svém příbytku (1998, č. 2000), již uvádí citace z Lévinase, která v české verzi zní: „Latentní zrození světa se děje z příbytku.“ Kniha je poetickým popisem mystického umělce Reynka a jeho ženy a básnířky Suzanne Renaud a je završená svého druhu bachelardovsky – a sice myšlenkou o synergii bytosti a jejího životního prostoru. V intimním duchu doznělo i setkání se spisovatelkou Sylvie Germain – a začal skutečný podzim.