Robert Svoboda
Zprvu se Robert Svoboda zařekl, že poslední knihu Pétera Esterházyho, vydanou v maďarštině těsně před autorovu smrtí, překládat nebude. O tom, co ho nakonec přimělo změnit názor a jak se zrodil český titul románu Deník se sl. Inivkou, pojednává v následujícím eseji. V něm rovněž provází Esterházyho jazykovou ekvilibristikou nebo prozrazuje, před čím varuje adepty překladatelství.
„Konečně text, který nezačínám výrazem ‚slinivka břišní‘. Ačkoli se obávám, že já sám jsem ten, i kdybych neřekl ani slovo, jen tady postával, kdo na to všechno, na to, upozorňuje. To se ale nedá změnit. Zahalme mě tedy závojem. Kvůli tomu závoji mám tak zastřený hlas, jako bych byl hlasem dabujícím film z mafiánského prostředí…“
Těmito slovy – a ujištěním, že zmíněný film nemá nic společného s maďarskou vládou, může to být jedině film zahraniční, na což poukazuje samotný fakt, že musí být dabován, i když dnes by občas možná neškodilo dabovat i maďarštinu do maďarštiny – uvedl šestašedesátiletý Péter Esterházy 9. června 2016 svůj zahajovací projev 87. ročníku Svátečního týdne knihy na Vörösmartyho náměstí v centru Budapešti. Hlas měl opravdu zastřenější a tišší než jindy, jeho emblematická „hřívajzna“ (jak sám druhdy nazýval mocnou korunu svých šedivých vlasů) byla prořídlá a zplihlá, marná sláva, spisovatelova zákeřná choroba, která v té době již byla více než veřejným tajemstvím, byla veřejnou záležitostí, ba kulturním fenoménem, se podepisovala na fyzickém vzhledu statečného a klidného, až chladnokrevného pacienta sebevědomě, ač ještě s určitým taktem a shovívavou zdvořilostí, blahosklonností již neoddiskutovatelného vítěze.
Bouřlivější emoce prozrazovalo chování a vzezření saxofonisty a hudebního skladatele Lászlóa Dése, který stál na pódiu vedle něho a s jehož hudebními improvizacemi vedl spisovatel dialog (úvodní projev byl koncipován jako „řeč pro dva hlasy“, v níž bude Esterházy pouze jakoby komentovat saxofonové kadence svého dlouholetého přítele). V Désově hře každou chvíli zaznívaly povědomé motivy, neustále však sklouzávaly do kakofonií trhajících uši, což se snad nejnápadněji projevilo na konci nesměle rozehraného útržku Ódy na radost. Ano, Evropa… klasická kultura a vzdělanost… radost… ale vždycky se to někde pokazí, dřív, než si tu radost můžeme jaksepatří vychutnat, vždycky se to nějak zhatí… Druhý hlas, vycházející z hrdla nemocného spisovatele, naproti tomu emoce zklidňoval, knihy tu jsou a budou a s nimi a v nich i jejich autoři. Někdo proto, že si netroufal, jiný proto, že doufal v zázrak, ale nikdo nevyslovil myšlenku, která se v tu chvíli nad náměstím zaplněným stánky s knihami vznášela: Esterházy se svojí bující slinivkou stojí dnes na tomto pódiu naposledy. Vždyť už samotnou jeho přítomnost a slavnostní projev si každý mohl dešifrovat jako loučení, jež se dalo shrnout do pár slov: Lidé, měl jsem vás rád, čtěte!
Statistika potvrdila předběžná očekávání. Esterházyho poslední kniha, jejíž vydání nakladatelství načasovalo právě na Týden knihy, se stala nejprodávanějším prozaickým titulem 87. ročníku tradičního maďarského svátku autorů, nakladatelů a zanícených čtenářů. Tak odchází ze scény Mistr hodný toho jména. Nájemná mafiánská vražedkyně – krutá slečna Inivka – v jeho vnitřnostech mu po skončení této literární akce dopřála už jen necelý měsíc života. Spisovatel Péter Esterházy, jeden z nejvýznamnějších představitelů maďarské postmoderní literatury, zemřel 14. července 2016.
Musím poznamenat, že Péter Esterházy patřil k lidem, jejichž smrt mě velice zasáhla. Rozhodl jsem se, že Esterházyho deník, který si začal vést 24. května 2015 po zjištění zhoubného nádoru, jenž napadl jeho pankreas, a uzavřel jej – zřejmě s ohledem na nakladatelský proces, který z deníku vytvoří pod názvem Hasnyálmirigynapló knihu podávající z první ruky autentickou zprávu o větších i drobnějších, smutnějších i veselejších událostech, myšlenkách a pocitech (jak už dnes víme) posledního roku autorova veřejného, profesního a intimního života – 2. března 2016, překládat nechci a nebudu. Snažil jsem se vnitřně zpracovat truchlivý fakt Esterházyho skonu a po jiné stránce jsem se celou záležitostí nezabýval.
Po jisté době se ale ohlásilo nakladatelství dybbuk a požádalo mě o překlad. Manželé Šavrdovi znali moje dva dřívější a celkem úspěšné, ba (aspoň co se toho prvního týče) oceněné pokusy o překlad Esterházyho stěžejních románů, Harmonie caelestis (2000, č. 2013) a navazujícího Opraveného vydání (2002, č. 2014), přičemž první z nich je unikátní apoteózou otce, zatímco druhý podrobně popisuje jednotlivé úseky a záchvěvy procesu, kterým musel krátce po vydání prvního románu autor projít, aby se jakžtakž vyrovnal (?) s nově odhalenou skutečností, že oslavený otec byl v Maďarské lidové republice řadu let konfidentem tajné policie. Opravdu vydařená paralela, mohl by poznamenat černý humorista, slinivka bují v těle podobně jako špiclování ve státě dělníků a rolníků (a kdoví v jakých jiných státech ještě) a obojí vede autora k tomu, aby si psal deník… „Vždycky mám po ruce lístečky papíru, abych si kdykoli mohl cokoli poznamenat, ale nejsem ten (pravý) typ, co si píše deník. Typ, co si píše deník, by kontroloval čas, chtěl by zaznamenat den se vším všudy. Já jako bych se jím stával, jenom když něco není v pořádku. Stejné to bylo u Opraveného vydání. Zkoušel jsem, zkouším chytit neštěstí za pačesy. Obtížit je jhem vět. Jho vět – to jsou přesně ty výrazy, podle kterých se pozná, že něco není v pořádku,“ vyznává se Esterházy v úvodu Deníku se sl. Inivkou (č. 2019).
Nabídka z dybbuku radikálně změnila můj názor. Pokud chtějí, abych poslední knihu tenkrát už nežijícího spisovatele pro jejich nakladatelství přeložil, nemůže to být náhoda. To je znamení odněkud shůry, možná z onoho světa od samotného autora, není tedy radno neuposlechnout. V takových okamžicích je člověk pod vlivem onoho mystična, jež se nad dílem a jeho budoucím překladem vznáší, plný napjatého očekávání – jaká dobrodružství ho s touto knihou čekají?
Stěžejním úkolem a překladatelským oříškem, o jehož louskání se musím bezpodmínečně zmínit, bylo vytvoření českého titulu knihy – ten se sice obvykle řeší až na konec, ale pro čtenáře bývá koneckonců vstupní branou, jež mnohdy rozhoduje o tom, zda se vůbec čtenář stane čtenářem, tedy zda knihu otevře. A samozřejmě nezaškodí, když ho už samotný název orientuje a napovídá, s jakým obsahem a formou může počítat. Původní název zní: Hasnyálmirigynapló. Toto děsuplné složené slovo můžeme rozložit na snad méně děsivé „součástky“; has = břicho, nyál = slina, mirigy = žláza a napló = deník (od slova nap = den nebo slunce, protože den trvá tak dlouho, dokud sluneční vůz neujede svou dráhu od východu k západu). Hasnyálmirigy je tedy slinivka břišní (neboli pankreas) a s ní je nějak spojen nějaký deník. Slovenská překladatelka Renáta Deáková vymyslela pro Esterházyho knihu titul Pankreasník, účelovou „slitinu“ slov „pankreas“ a „deník“. V německé verzi se na obálce skví sáhodlouhý název Bauchspeicheldrüsentagebuch, tedy doslovně přeložený titul zvolený autorem původního díla, protože tvorba německých složenin se od možností maďarštiny na tomto poli nijak neliší.
„Slovenskou cestou“ jsem se vydat nechtěl – měl jsem v úmyslu na každý pád zachovat slovo „deník“, už jen jako informaci o použité literární formě. V „Pankreasníku“ mi „deník“ připadal až příliš ztracený, těžko dešifrovatelný. A pokud možno jsem se chtěl vyhnout nějaké nepovedené, trapné složenině nebo odvozenině. Ale jakou knihu máme vlastně před sebou? Navzdory okolnostem, za kterých deník vznikal, a jeho smrtelnému postliterárnímu vyústění (otázkou však je, nakolik jsme oprávněni použít tento pojem u spisovatele, pro kterého život a literatura, Wahrheit a Dichtung byly vždycky dvěma stranami – ne-li jednou stranou – téže mince) si tyto zápisky pořizuje Péter Esterházy, jak jsme ho vždycky znali: hravý, ironický, sarkastický, pokorný i vzdorný, znevažující vše, co se znevážit dá i nedá, a neustále pitvající jazykové jevy, výlevy a projevy: „(…) no jo, za všecko můžu já, který soustavně nahlížím za jazyk, vše beru doslovně, a pokud možno v tom nacházím jiný, chybný, pomotaný smysl. Nemít na vybraná, přijít jazyk a vlepit mi pohlavek. A teď zase život. Ten bych též mohl organicky opatřit poznámkami pod čarou. – No tak, copak takhle mluví slušný člověk? Stop.“
Svědčí o tom i níže uvedené scény z nemocničního prostředí:
Předtím na mě někdo houkne, automechanik, dělal u Kovácsových. No, ty vole, jsem tady podvázanej, vole, co ti je, slinivka?, týýý vole, to je teda fakt k posrání, vole. Tomu se musíme zasmát. Ti jeho volové se mi dobře poslouchají. Jako by to byli býci plní životní síly. Musím poodejít a slyším, jak vykládá, kdo jsem, jo, jo, Marciho brácha. A pak nečekaně přeskočí do úplně jiné stylové roviny a dodá k tomu: Moc slušná rodina.
Előtte valaki leszólít, a Kovácséknál volt autószerelő. Hát, bazmeg, ki vagyok kötve, bazmeg, neked mi van, hasnyálmirigy?, hú, bazmeg, az nagyon szar. Ezen muszáj röhögnünk. Jólesnek a bazmegjei. Olyan, mintha az életerőről szólnának. Arrébb kell állnom, hallom, ahogy meséli, ki vagyok, igen, igen, a Marci testvére. Aztán még váratlanul, stiláris töréssel hozzáteszi, nagyon rendes család.
V originále, jak vidno, používá Esterházy „univerzální“ nadávku pocházející z neslušného slovesa označujícího pohlavní styk. V daném kontextu ji v českém překladu adekvátně zastoupil výraz „ty vole“, nemluvě už o pokračování, v němž lze od volů plynule přejít k býkům plným životní síly, zatímco u Esterházyho ztělesňují životní sílu jeho zemité „bazmegy“. Ale nepomiňme ani hravou sebeironii skrytou v tom, že v očích automechanika není autor deníku ani tak slavným spisovatelem, jako spíš bratrem neméně slavného fotbalisty Mártona Esterházyho. Lidské zájmy a preference jsou rozličné…
Dopoledne se na mě přišla podívat taková bledá paní, že prý je asistentkou nemocničního kaplana, jestli mi něco nechybí. Nechybí, říkám přátelsky. Jestli mi může nějak pomoci. Děkuji, ne. Přes pokrývku mi pohladila nohy. Nedokážu rozhodnout, zdali je to křesťanská rutina, nebo opravdu to, čím se to zdá být: dojemná láskyplnost. Ještě nedovřela dveře, a už za ní volám, víte co, můžete mi pomoci! Neslyší mě, zavře dveře, tak ohleduplně, jak to v nemocnici podle mých zkušeností nikdo jiný nedělá. Zavřeným dveřím říkám: Můžete mi pomoci, drahá paní. Modlete se za mě. A pak ještě dveřím řeknu: Proč modlete se, do prdele, když je to podle vzoru prosí?! Proč to má, kurva, imperativ jako umřete?!
Benézett még délelőtt egy sápadt hölgy, hogy ő a kórházi lelkész munkatársa, van-e valami panaszom. Nincs, mondom barátságosan. Tud-e valamiben segíteni. Köszönöm, nem. Megsimogatja a takarón át a lábam. Nem tudom eldönteni, hogy ez keresztény rutin-e, vagy az, aminek látszik: megható kedvesség. Még nyitva az ajtó, amikor utánakiáltok, de tud segíteni! Nem hallja, becsukja az ajtót, olyan finoman, ahogy a kórházban, tapasztalatom szerint, senki. A csukott ajtónak mondom: Tud segíteni, drágám. Imádkozzék értem. Az ajtónak mondom még: Ikes ige, basszájba.
Ve scéně s bledou paní bylo nutné nahradit maďarský gramatický jev, českému čtenáři bez rušivé vysvětlivky nesrozumitelný. Ikes ige je česky „ikové sloveso“ a iková slovesa tvoří v maďarštině samostatnou slovesnou skupinu (v češtině jim často odpovídají zvratná slovesa), která ve třetí osobě singuláru končí na -ik a mají nepravidelné časování. To však jazykový vývoj poněkud potlačil, a proto dnes „správné tvary“ těchto sloves působí trochu archaicky. S tím si tu Esterházy pohrává.
Mně čeština sama od sebe nabídla řešení, že bych si lepší nemohl ani přát. Opět se mi potvrdila teorie, kterou už dlouho razím, že totiž nad „hodnými“ překladateli bdí překladatelský Pánbůh, který jim ve chvílích nejtěžších přispěchá na pomoc. Nic není třeba složitě či kostrbatě vymýšlet, vysvětlovat nebo lámat přes koleno, neb to, co právě potřebujeme, je v jazyce českém k dispozici – jen je třeba v pravý čas a na pravém místě mít to pravé vnuknutí! A kdo nám je sešle? No tak vidíte!
Druhým podobně důležitým charakteristickým rysem a hybnou silou jeho deníku je vztah Pétera Esterházyho, zároveň autora i jednoho z protagonistů díla, tedy literární postavy, k chorobě, kterou trpí. Je to vztah neobyčejně intimní, „tělesný“ v pravém smyslu toho slova; rakovina přišla, hlásí se z útrob a je odhodlána zůstat. Koho se nemůžeme zbavit, toho si dříve či později musíme zamilovat, i když v nás primárně vzbuzuje obavy. Vztah mezi autorem a jeho onemocnělou slinivkou břišní se vyvíjí a vibruje jako vztah dvou milenců, kteří se v jedné chvíli mohou samou láskou sežrat, aby se v následujícím okamžiku do krve pohádali. Esterházy cítí, že musí pro svoji neodbytnou „milou“ najít vhodný tvar, konkrétní podobu a jméno, neboť dokud nepřestane být abstraktní a víceméně amorfní nemocí, bude mu stále unikat a on nedokáže jejich vzájemný vztah postihnout, chytit za pačesy a obtížit jhem vět. Chvilku ovšem trvá, než se ustálí na slečně Inivce, která ho – zatím jako Víla Slinivěnka – v níže uvedeném citátu poprvé vážně varuje, poprvé ho upozorňuje, že jde do tuhého…
Padla na mě tíseň. Nebo je to bání? Víla Slinivěnka mi říká, abych to tady s těma svýma srandičkama nezkoušel. Vždyť ale přece i komouše odrovnal smích, výsměch, a s rakovinou to půjde nemlich tak, povídám. Veselí je u Boha, říká ona. A dodá k tomu, abych se vmyslel do nebo zamyslel nad nebo radikálně promyslel znovu svůj život.
Szorongok. Vagy ez félés? Azt mondja nekem a hasnyálmirigytündér, hogy itt evvel az én derűmmel ne próbálkozzam. Hogy a komcsikat is a nevetés, a kinevetés győzte le, és hogy ez a rákkal is megy, mondom én. A derű Istené, mondja ő. És még hozzáteszi, hogy gondoljam át vagy el vagy újra radikálisan az életem.
To by ovšem nebyl Péter Esterházy, kdyby se jen tak vzdal „srandiček“, které patří k jádru jeho osobnosti. Mnoho deníkových zápisků hýří černým či šibeničním humorem – ale v pozadí stále cítíme jakési napětí, které nám autor přichystal tím, že už víme, co víme, a tak se nám může zdát, jako by všechny svoje excesy prováděl své milované a současně nenáviděné slečně Inivce natruc.
Příznačný je Esterházyho rozhovor s publicistou Gusztávem Megyesim na jakési zahradní slavnosti. Zmíněný novinář, jeden z nejlepších maďarských publicistů posledních desetiletí, měl rovněž rakovinu a zemřel jen o pár měsíců později než autor deníku, totiž v prosinci 2016.
Před geniální gulášovkou a po šťastně zvolených škvarcích jsme si povídali o smrti. Můj žánr je fajn, ve středu napíšu článek, ve čtvrtek vyjde a já můžu v pátek klidně umřít. Víš, že bych, chlape, ani nechtěl být romanopiscem? To jsou teda fóry, říkám a s jedním ze svých oslňujících úsměvů ho posílám do hajzlu.
Tohle mi v zásadě vadí. To, že se mi bortí plány nebo spíš že začaly být tak nějak vachrlaté. I když teď to zrovna necítím, cítím jen nečekaně příjemné vzrušení, co bude, co ty kapky ve mně, v nás, s mojí slečnou Inivěnkou, udělají. Broučínku, ty svině.
Fecserésztünk a halálról a zseniális gulyás előtt, a szerencsésen választott töpörtyűk után. Jó műfaj az enyém, megírom a cikket szerdán, csütörtökön megjelenik, pénteken nyugodtan meghalhatok. Tudod, nem szívesen lennék regényíró. Bazmeg, mondom legszívélyesebb mosolyaim egyikével.
Ez elvileg zavar, ez a fölbomlása a terveknek. Vagy inkább bizonytalansága. Bár most ezt nem érzem, csak a váratlanul jó izgalmat, hogy mi is lesz, mit csinálnak a cseppek bennem, bennünk. Hasnyálkámmal. Édeském, te szemét.
Místo Esterházyho bazmeg píšu na daném místě „to jsou teda fóry“, ale přílišnou slušnost těchto slov vyvažuji na konci věty tím, že Megyesiho posílám „do hajzlu“. Édeském – doslova „(ty) moje slaďoučká“ tu nahrazuji „broučínkem“.
Některé Esterházyho „schválnosti“ jsou vysloveně samoúčelné, ale s tím se setkáváme i v jiných jeho dílech. Jako by se při psaní občas nudil nebo si potřeboval oddechnout; v takových případech pak začne popichovat – čtenáře, budoucí překladatele, každého, kdo mu na jeho hru skočí: „Z podřimování mě začalo vytrhávat neodolatelné nutkání vložit do textu slovo píča. Kterýžto úkol jsme, jak vidno, tímto splnili. Verze píšící sama sebe.“
Další citáty uvádím pro vykreslení hektického vztahu deníkového Pétera Esterházyho a slečny Inivky, s níž někdy jedná jako s nóbl dámou, jindy zase jako se špinavou courou nejhorší sorty. Jak jsme viděli, dokáže ji v jediné větě nazvat broučínkem i sviní. Ale kdo to vlastně je, ta sl. Inivka? Je to autorova slinivka břišní? Je to zhoubný nádor na této slinivce? Je to slinivka poté, co onemocněla rakovinou? Obestřená navíc autorovým vědomím smrtelné choroby? – Je všechno toto dohromady. A protože nemoc bují v Esterházyho těle, občas ani sám spisovatel neví, kde končí slečna a kde začíná on. Jejich vztahy jsou povýtce fluidní.
Chtělo by to sl. Inivku Břišní pořádně oprcat, pak by dala pokoj. Nebo by chtěla ještě. To znamená, že by to chtělo oprcat ji nepořádně. Dost ubohá logika, řekl bych.
Jól meg kéne baszni azt a Hasnyálmirigy kisasszonyt, akkor nyugton lenne. Vagy még többet akarna. Akkor tehát rosszul kéne megbaszni. Siralmas logika, mondanám.
Jsem z vás štěstím bez sebe, špitá Slibřiška. Zůstat tak, telegrafuji v odpověď. Slibřiška je možná lepší než slečna. Ba ne, není. Slibřiš. Slibřík. Hm. Budu potřebovat, abyste mi s tím pomohla, drahoušku. Ale uvidíte, že ve dvou to zvládneme. A vy jste šťastný? Hele, už neví roupama, co by chtěla, ozývá se ve mně fotbalista pálící za každou sukní, jímž jsem se nikdy nestal.
Boldog vagyok magától, susogja Hasmika. Így maradni, táviratozom vissza. A Hasmika talán jobb, mint a kisasszony. Nem, mégse. Hasmi. Hasnya. Hm. Ehhez maga is kell, drága. De majd ügyesek leszünk. És maga boldog? Ez is mindent akar, mondja bennem a csajozó focista, aki sose lettem.
Řekněte, broučínku, to děláte vy, ty téměř křečovité stahy mých lícních svalů, když kousnu do jablka? A přitom už si teď na velikost sousta dávám pozor. Musím pak pohybovat čelistmi sem a tam. Berete doufám jako poctu a důkaz mé lásky, že za vším tuším vás… Ty moje příčinečko a důsledečku! Eukleidovským světem tohle onkologické oddělení určitě není, to ne.
Vyhnala jsi moji ruku ze svých kalhotek, copak to se dělá? Já na vás nesnáším jenom to, že mi hned začnete tykat, jakmile se dostanete do blízkosti mých kalhotek. Jakmile na ně kápnete. Padnete. No, ale budeme vidět, chlapečku, co se stane, až budu bez kalhotek, jak se to od sl. Inivky Břišní, jíž byly vštěpeny vybrané mravy, právem očekává. Moji ruku vyhnala.
Ty moje vílo nebo slečno Inivko nebo jak ti říkají, zdalipak bys mě uměla zevnitř vykouřit? – Tato věta ve Freudově duchu, v jeho ztrivializovaném duchu, cituje moji matku, jak si pletla jména, když nás chtěla volat, a ty sexuální erupce k tomu jako by signalizovaly sílu těla. Ne, jako by se s ní vytahovaly. Nebo prostě jenom tak je.
Asi bych měl tu… jaksejíříká popsat, jak vypadá. Řekněme, že je mladá, z jednoho klišé (navíc) nebudu dělat vědu. To už je samo o sobě dobré. Slyšíš, Inivko? Máš to – u mě – dobré.
(…) Tak tedy Inivka bude holka jako lusk. Ano, ale zase ne tak, jak je zvykem. Bude dost vysoká, bude mít nad 170, což na vysokých podpatcích už něco znamená. Ale jak se do mě svine? Zase stojíme před spletitým geometrickým problémem.
Deprimuje mě. Musí být tam uvnitř, ve mně, dost osamělá. A přitom obrovský sex, takové spojení, že se nedá určit, kde jsem ještě já a kde už ona. Ačkoli jsem já a je ona. Možná už je ze mě Jáona. Ale o tomto novém sobě toho moc nevím.
A ještě jedna úvaha, jejíž česká verze se zrodila za vydatného přispění překladatelského pánaboha:
Kdyby mi bylo až moc do žertu, řekl bych si, to je v pořádku, že musím umřít (kdo nemusí?), ale nejíst a nepít, co hrdlo ráčí, to je fakt krávovina. (A ta nemá daleko k rakovině, ba ještě blíž má k rakvovině, čímž nechci nic proklamovat ani naznačovat, prostě jenom vidím, jaká jsou v tom slově písmenka. Ale také je možné, já nevím, že už opravdu proklamuji a naznačuji. Na psaní ceduliček je tu královna rakovina, já jsem pouhý šohajek. Čobogaj, nebogaj.)
Túl lazában úgy mondanám, hogy az rendben, hogy meghalok (ki nem?), de hogy ne egyek-igyak kedvemre, az tényleg rákúrás. (Rák-úrás, nem akarok evvel mondani, sugallni semmit, csak látom, ha ránézek a szóra. De lehet, nem tudom, hogy ez már mondás és sugallás. A rák az úr, én csak cifra szolga.)
Rákúrás odpovídá v češtině přibližně – abychom to vyjádřili o chloupek slušněji – „padnutí na držku“. Nemá to sice nic společného s rakem nebo rakovinou, ale jsme-li na to citliví a na rakovinu myslíme, kudy chodíme, můžeme dané slovo rozdělit na „rák“ a „úrás“ jako Esterházy (správně jde o slovo kúrás s předponou „rá-“).
Ještě štěstí, že slečna a slinivka začínají v češtině stejnou skupinou hlásek! Máme možnost nazvat Esterházyho deníkovou partnerku sl. Inivkou a jeho dílo dostane v souladu se svým vpravdě „onkoidylickým“ obsahem, vyjadřujícím na každé stránce přesvědčení shrnuté v Esterházyho sentenci, že „dobře se může žít i v nedobru, protože už samo žití je ohromně dobré“, hravý český titul Deník se sl. Inivkou. Slyšel jsem sice hlasy, že deník může být jen něčí nebo o někom či něčem, ale Péter Esterházy je spisovatel, který si – zejména stran jazyka – nedá nic zakazovat. Sl. Inivka je přítomná jak v deníku, tak v jeho psaní, ba i v jeho autorovi. Deník by bez ní nebyl. Zrodil se – a od počátku existuje – s ní, nepojednává jen o ní a není její.
Jako post scriptum pro překladatele, kteří se upínají na prózu a vyhýbají se překládání poezie, zde závěrem ještě uvedu jeden výstražný příklad. Neboť jak říkávám v roli mentora nejmladším adeptům překladatelského řemesla, připravte se i na básně, protože než otevřete kupříkladu román, nikdy nevíte, nač v něm narazíte. V Deníku se sl. Inivkou narazíme u data 27. září 2015 na tuto krásnou pasáž:
Čtu tady, že Kosztolányi literárně ztvárnil svoje „radiové zážitky“. To si najdu. V sebraných spisech sestavených péčí Pála Réze si nalistuji báseň, která po zmíněném ztvárnění následuje. Kdo jiný by si mohl dovolit takový úvodní rým? Takovou drzost. Vyzáblého kloučka u kabiny okna / překvapím, zevnitř sklem do tváře mu jukna. Nádhera. Referát se ani slovem nezmiňuje, ani narážkou nenaznačuje, co a proč tam Kosztolányi dělá. Jako by jen náhodou zabloudil na zajímavé místo, s kterým teď seznámí i velectěné čtenářstvo. A jakou větou to zakončí! Žít, žít, vzhlížet ke slunci, nebo zmizet, zemřít, zemřít, což švédsky zní tak měkce jako chůvina píseň, sladce jako dětské žvatlání, je to totiž pouhé kraťoučké dö.
Kosztolányi megírta a „rádiumélményeit”, olvasom itt. Kikeresem. A Réz Pál-os kötetben rálapozok az írást követő versre. Ki más engedhetné meg magának a nyitó rímet? Ekkora pofátlanságot. Egy vézna kisfiú arcomba bámul, / amint kinézek fülkém ablakábul. Csodálatos. A beszámoló egy szóval se említi, nem is sejteti, mért van ott Kosztolányi. Mintha csak egy érdekes helyre keveredett volna, és akkor arról beszámol kedves publikumának. Milyen utolsó mondat! Élni, élni, föltekinteni a napra, vagy eltűnni, meghalni, meghalni, ami svédül olyan lágyan hangzik, mint valami dajkadal, oly édesen, mint valami gyermekgügyögés, és csak ennyi: Dö.
Dezső Kosztolányi – básník, prozaik a žurnalista, jedna z největších osobností maďarské literatury první poloviny 20. století – se rovněž léčil s rakovinou a v roce 1936, tedy osmdesát let před Péterem Esterházym, na ni taktéž zemřel. Podstoupil i radioterapii, jejíž stopy nacházíme ve výše zmíněné básni. Povinností překladatele je dosáhnout toho, aby dva citované verše i v češtině spojoval onen „drzý rým“, který se autorovi Deníku se sl. Inivkou tak zalíbil… I při dnešním čtení mám – bez falešné skromnosti – dojem, že požadovaná míra drzosti byla naplněna.
Robert Svoboda (* 1956, Praha) je hungarista žijící v Budapešti. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofické fakultě Univerzity Lóránda Eötvöse (ELTE) v Budapešti. Působil jako novinář, rozhlasový redaktor, v devadesátých letech jako budapešťský korespondent různých českých a slovenských médií, dnes se živí jako překladatel, tlumočník, redaktor a publicista na volné noze. Překládá do češtiny maďarskou prózu i poezii a zabývá se i popularizací české kultury v Maďarsku. Za překlad Esterházyho románu Harmonia caelestis (2013) získal Cenu Josefa Jungmanna i Magnesii Literu za překladovou knihu.