Rozhovor s Mieko Kawakami vedla a z japonštiny přeložila Anna Křivánková
Rostoucí popularita japonské prozaičky Mieko Kawakami dorazila i k nám. Nejprve v českém překladu Kláry Macúchové vyšel mezinárodní románový bestseller Prsa a vajíčka, loni následoval starší román Nebe. V rozhovoru s oceňovanou autorkou se japanistka Anna Křivánková ptala na mužské výhrady k jejím románům založeným na ženské perspektivě, chudobu v Japonsku, zkušenost s covidovou pandemií nebo odkud čerpá inspiraci.
Zdá se, že nemálo japonských mužů, například dnes již zesnulý spisovatel a konzervativní politik Šintaró Išihara, bylo po přečtení vašich románů znechuceno upřímnou výpovědí ohledně ženských těl, tělesných funkcí a tužeb. Stejnou averzi lze občas najít i ve čtenářských recenzích českých mužů. Co je podle vás příčinou tohoto odmítání ženských zkušeností?
V Japonsku se moje romány překvapivě těší stejné oblibě u čtenářů jako u čtenářek. Například Prsa a vajíčka nepojednávají pouze o feminismu, ženském těle a s ním spojených nepříjemnostech, nýbrž také o třídní příslušnosti, nerovnosti a výhodách a nevýhodách antinatalismu. Je tudíž pravděpodobné, že se v knize poznala spousta různých lidí. Nedokážu si přečíst české čtenářské recenze, takže si mohu jen domýšlet, v čem mohla spočívat případná nechuť některých mužů. Dovedu si však představit, že se cítili nepříjemně, protože se cítili viktimizováni a odstrčeni do vedlejší role, neboť se v příběhu nevyskytují ženy, které by se chovaly podle jejich přání. To dokáže vzbudit nelibé pocity. Vlastně jde o typickou primitivní a misogynní reakci. Někteří muži chtějí, aby vůči nim ženy vystupovaly laskavě a konejšivě, aniž by byly panovačné a jakkoliv je ohrožovaly svou přítomností či kompetencemi. Jenže ty časy jsou pryč.
Zmíněná problematika třídní příslušnosti a nerovnosti vzbudila u nás rovněž pozornost. Některé čtenáře Nebe překvapilo realistické líčení chudoby, protože Japonsko považovali za bohatou zemi. Myslíte si, že současné Japonsko svou chudobu skrývá, a to jak v literatuře, tak ve společnosti?
Japonsko je v podstatě bohatá země. Avšak existují zde velké nerovnosti. Stejně jako v každé zemi platí, že bohatí zůstávají bohatými a chudí chudými. Nemyslím si, že japonská literatura chudobu skrývá, ale je možné, že v dnešní době mnoho aspirujících spisovatelů opravdovou chudobu nikdy nezažilo, takže jejich realita a motivace psát s chudobou příliš nesouvisí. Jistě, chce-li člověk psát o tom, co nikdy nezažil, může zapojit představivost. Nicméně chudoba existuje, ať už o ní někdo píše, nebo ne. V současnosti je možnost psát a číst určitým privilegiem. Myslím, že v budoucnu bude privilegiem i sňatek a rodičovství. Japonsko je stále chudší a chudší, nebo spíše přestalo růst a zbytek populace jen stárne.
Oba zmíněné romány, v nichž vystupují citlivé, zato nekompromisní hrdinky, mi připomněly tvorbu komiksových autorek sedmdesátých let zvaných Čtyřiadvacátnice – zejména příběhy Jumiko Óšimy – nebo introspektivní dívčí mangu Kjóko Okazaki z devadesátých let. Našla jste v dívčím či ženském komiksu inspiraci nebo útěchu?
Nepochybně, díla Jumiko Óšimy a Kjóko Okazaki mě značně ovlivnila, byť ne úplně coby spisovatelku. Jde pro mě především o autorky sdílející velmi reálnou zkušenost ženy zakoušející dospívání a druhou i třetí dekádu svého života. Touha i znechucení, útěcha i zoufalství – v jejich komiksech to vždy jiskří oběma extrémy. Jejich čtení je pro mě zároveň osobní zkušeností i podnětem ke kritice doby, v níž jsem žila a stále žiji. Do dnešního dne jsou pro mě obě tyto autorky i jejich díla skutečně velmi důležité.
Jako literární inspiraci jste v dřívějších rozhovorech uvedla také Jamese Joyce a Franze Kafku. Jak přesně tito dva spisovatelé ovlivnili vaši prózu a poezii?
Kafka i Joyce jsou pro mě nenahraditelní spisovatelé. Jak jsem kdysi zmínila v rozhovoru pro The Guardian, četba Kafky mi připomněla, že zoufalství není neštěstí, které by nás nemělo potkat, ale nutná podmínka pro život. Joyce mě nenaučil, co je to poezie, ale přímo mi ji předal. Za to jsem velmi vděčná i jejich překladatelům.
Překladatelství se přitom svým způsobem sama věnujete – v roce 2015 jste do moderní japonštiny přeložila příběh Zápolení od Higuči Ičijó, slavné básnířky éry Meidži. S jakými obtížemi jste se při překládání tohoto díla potýkala?
Původní text z roku 1896 je tak krásný, až jsem si říkala, že nemá smysl ho překládat, vždyť je koneckonců psaný stejným jazykem. Obtíže mi působila neznalost tehdejší kultury z první ruky, takže i když jsem si prohlížela například knížky a materiály o oblečení či různých doplňcích používaných nevěstkami, netušila jsem, jak byly na dotek cítit nebo kolik vážily, což mi znesnadňovalo výběr správných slov.
Vaše postavy často používají ósacký dialekt. Tvoří tento dialekt významnou součást povahy těchto postav? Pokud ano, jak jej lze přeložit, aby byla osobnost postav dobře zprostředkována?
Ósacký dialekt je velice osobitý, takže jej vlastně nepovažuji za pouhý dialekt, ale spíš za cosi jako lidskou povahu. Čili když ósacký dialekt překládáte do češtiny, nevystačíte si pouze s tím, že na takzvaně standardní češtinu aplikujete venkovské nářečí. Ósačané hovořící ósackým dialektem mají svou kulturu pláče a smíchu. To by se podle mě mělo projevit ve slovní zásobě, rychlosti řeči, rytmu hovoru, v tom, co jedí, jak vyjadřují žal a jak veselí.
Jaké byly vaše zkušenosti s pandemií covidu? Ovlivnila nějak vaši práci?
Na tříleté období pandemie vzpomínám, jako bych jej prožila v jakémsi kokonu, přestože jsem byla prokazatelně naživu, a dokonce vydala sbírku povídek Haru no kowaimono (Jarní děsy), které se odehrávají v předvečer propuknutí pandemie! Mám to všechno tak trochu v mlze. Když se však nad tím zamyslím, jsou si mé vzpomínky na dobu předtím a potom dost podobné. Ráda bych strávila více času přemýšlením o tom, co ty tři roky vlastně znamenaly. V mé práci se z praktického hlediska příliš nezměnilo. Dobře si však pamatuji atmosféru liduprázdného města.
Španělská chřipka si v minulosti vyžádala miliony obětí po celém světě, ale zdálo se, že nikdy nezanechala příliš výraznou stopu v japonské nebo světové literatuře či umění obecně. Jako by se všichni tiše dohodli, že na tuto pandemii zapomenou. Bude podle vás pandemie covidu také zapomenuta, nebo vyvolá novou literární vlnu?
Ať už je to dobře, nebo špatně, když jste uprostřed vichřice, je těžké se pokoušet vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Během pandemie jsme byli zaplaveni informacemi, panoval velký zmatek a jistě to byl strašný zážitek, ale dnes už nepůsobí zdaleka tak čerstvě a živě. Přitom jsem to do jisté míry předvídala, snad proto, že pocházím ze země často ohrožované nějakou katastrofou. Na toto téma jsem pro web časopisu Granta napsala esej The Flowers Look More Beautiful Now Than Ever (Květiny se teď zdají krásnější než kdy jindy). Naše životy dozajista částečně pohání kupředu zapomínání a možná jednou z mála věcí, které můžeme udělat, je zaznamenat, jakým způsobem se na věci zapomíná. Samozřejmě pro ty, kteří ztratili své blízké nebo trpí následky, je to událost, na kterou se zapomenout nedá. Proto je důležité neustále přemýšlet o tom, jak může stejná událost působit na různé lidi tak odlišně a jak dokáže způsobit takové odtržení od lidí a času.
Mieko Kawakami (* 1976, Ósaka) je japonská prozaička, básnířka a blogerka. V roce 2006 debutovala básnickou sbírkou, celkem vydala devět knih. Získala nejprestižnější japonská literární ocenění – Akutagawovu cenu za novelu Čiči to ran (Prsa a vajíčka, 2008), kterou rozvedla a přepsala do svého nejznámějšího románu Nacumonogatari (Letní příběhy, 2019, č. Prsa a vajíčka, 2021), Cenu Murasaki Šikibu za román Hevun (2009, č. Nebe, 2023) a Tanizakiho cenu za povídkovou sbírku Ai no jume toka (Sny o lásce atd., 2013). Mezi lety 2015–2017 vedla sérii rozhovorů s Harukim Murakamim, které později vyšly knižně. V roce 2016 ji časopis Granta zařadil na seznam nejlepších mladých japonských romanopisců. Anglický překlad románu Nebe se v roce 2022 dostal do užší nominace na Mezinárodní Bookerovu cenu.
Anna Křivánková (* 1982, Praha) je japanoložka, překladatelka a publicistka. Vystudovala japonologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tamtéž získala doktorát. Z japonštiny přeložila romány Jasutaky Cucuie či Nacuo Kirino, věnuje se zejména překladu komiksu. Současně překládá anglickou beletrii a publicistiku; je redaktorkou časopisů Nový Orient a Archiv orientální. Externě přednáší o japonském komiksu a populární kultuře na FF UK a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Je spoluautorkou knih Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře (2014) a Planeta Nippon (2017) a držitelkou komiksové ceny Muriel v kategorii nejlepší překlad za komiksy Ghost in the Shell (2017) a Zpráva pro Adolfa (2019).