Rozhovor s Jacintou Escudos vedla Laura Martínez Abarca a ze španělštiny přeložila Petra Mračková Vavroušová
V rozhovoru s Laurou Martínez Abarca promlouvá současná salvadorská spisovatelka Jacinta Escudos o vztahu ke Kafkově tvorbě, svém pojetí inspirace nebo pozici v hispanoamerickém literárním kánonu, jemuž v poslední době dominuje silná generace autorek, jako jsou Mónica Ojeda, Claudia Hernández, Mariana Enríquez, Samanta Schweblin nebo Fernanda Melchor. V neposlední řadě popisuje neutěšenou situaci na středoamerickém knižním trhu i tlak nakladatelství, aby se věnovala „ženským tématům“.
Proč nás Kafka tak fascinuje?
Osobně jsem se ke Kafkovi dostala v rámci povinné četby. Školní osnovy obsahovaly díla španělského zlatého věku a evropské klasiky, četli jsme tak Kafkovu Proměnu a ta mě zasáhla a oslovila hned z několika důvodů. Hlavně to byla ponurá atmosféra nehostinného rodinného prostředí, v němž chybělo porozumění. Myslím, že na mě nejspíš udělala dojem kvůli některým neradostným událostem, které jsem sama zažila a které se odehrály v mé rodině, takže jsem se s obsahem povídky zcela ztotožnila. Rozuměla jsem bezútěšnosti té situace i skvělé metafoře, že se můžeme proměnit v bezmocný hmyz, kterým všichni opovrhují.
Až když jsem se později osamostatnila a byla starší, přečetla jsem si Kafkovy dopisy, deníky, později jsem si dokonce koupila celé jeho souborné dílo. Dalo by se vlastně říct, že jsem od Kafky přečetla všechno. Vždycky jsem obdivovala jeho schopnost vykreslit běžnou každodennost tím nejděsivějším způsobem, schopnost zobrazit osudovost všednosti, schopnost zachytit rutinu. Myslím, že právě v tom spočívá genialita jeho díla: jak dokáže znázornit naše nitro prostřednictvím popisu běžných, zdánlivě absurdních činností, avšak za pomoci zlomyslných metafor. A jeho slova jsou platná i dnes, o sto let později.
Kafkova tvorba byla nesčetněkrát interpretována, stále však převažuje hledání životopisných klíčů na úkor literární analýzy. Jaký na to máte názor?
Jsem proti tomu. U Kafky máme tu výhodu, že si můžeme přečíst jeho korespondenci nebo deníky, takže ho můžeme poznat blíže, nahlédnout do jeho nitra; takovou možnost však nemáme u všech spisovatelů, proto se domnívám, že by dílo mělo obstát samo o sobě, i když o autorovi nic nevíme. A to je úkol pro všechny autory, především pro nás, spisovatele ze Střední Ameriky, kde mnoho autorů umírá v chudobě a zapomnění. Když se u nás totiž publikuje dílo a nedočká se vysokého prodeje, už se znovu nevydá. Takže když někdo studuje literaturu minulého nebo 19. století a objeví nějaký román od neznámého autora, je velmi pravděpodobné, že dohledá pouze datum vydání knihy; o době, v níž autor žil a tvořil, se často nic nedozví. A tak by to podle mě mělo být, to nejcennější je přece sám text.
Ve vaší sbírce El Diablo sabe mi nombre (Ďábel zná mé jméno), z níž pochází v tomto čísle publikovaná povídka Já, krokodýl, najdeme několik převyprávění starších námětů: v povídce Cabeza de serpientes (Hadí hlava) zpracováváte řecký mýtus, v El árbol de serpientes (Hadí strom) se věnujete stvoření světa, v povídkách Días del fin (Poslední dnové) a La flor del Espíritu Santo (Květ Ducha svatého) se pak objevuje téma apokalypsy, v povídce Les Loups (Vlci) najdeme přepracovanou pohádku. Jaký byl váš záměr?
Nebyl to žádný vědomý proces, neřekla jsem si: „Tak, teď přepíšu příběh o bájné Medúse.“ Většinou je to tak, že se mi něco zdá, určitý obraz, něco, co mě zaujme, zasáhne, a hned ráno si vše zapíšu, ale nechci z toho hned udělat příběh, jde spíše o potřebu to nějak vyjádřit, zachytit. Tak třeba povídka o vlcích, to byl sen, který se mi zdál při odpolední siestě, a když jsem se probudila, nemohla jsem otevřít oči, protože jsem nechtěla ztratit nit celé té sekvence. Bylo to tak živé a názorné, že když jsem sen zaznamenala, bylo mi jasné, že mám jen dvě možnosti: napsat buď filmový scénář, nebo povídku, proto má text podobu scénáře. V těchto případech tedy dostanou narativní a mytologickou podobu mé sny, nepíšu ale tak, že bych cíleně chtěla zpracovat ten či onen mýtus. Některé své povídky nepovažuji za přepisy, ale spíše za jinou variantu – příběh je stejný, jen vyprávěný z jiného úhlu pohledu. Mým primárním cílem není přepsat nějaký již existující příběh. Strávila jsem třináct let na církevní škole, což mě bezpochyby formovalo, takže je logické, že zpracovávám náboženská a biblická témata.
Já si zamilovala povídku Hadí hlava, v níž se dozvídáme, co Medúsa prožívá a jak trpí s klubkem hadů na hlavě.
Ano, přesně, nevíme, co tato bájná postava prožívala, protože všechny mýty se vždycky líčí z pohledu hrdiny, z pohledu toho, kdo porazí zlé, kruté a nepřátelské netvory, ale co se děje s těmito příšerami, které chtějí uniknout svému osudu? Zajímá mě, jak lze vyprávět příběh jejich očima.
Ve sbírce Ďábel zná mé jméno je také všudypřítomné téma proměny. V povídce Película japonesa de los años 60 (Japonský film z 60. let) najdeme postavu, která se promění v obrovský hmyz, stejně jako Řehoř Samsa bydlí v malém bytě a je odkázána na cizí pomoc. Je to aluze na Proměnu?
Pokud tam je patrná nějaká inspirace Kafkou, tak rozhodně nevědomá. Já osobně trochu bojuju s konceptem vlivu či inspirace, nechápu, co se tím přesně myslí: Chce se tím říct, že se moje tvorba podobá dílu nějakého jiného autora, nebo že přebírám jeho prvky? Nikdy mi nebylo jasné, co se tím vlastně míní. Nejvíce mě vždycky pobaví, když mi někdo řekne, že je v mých textech patrný vliv nějakých autorů, jejichž dílo jsem nikdy nečetla. Koncept cizích vlivů mi přijde poněkud zvláštní. Jak už jsem naznačila, je-li v mém textu nějaký Kafkův vliv, tak k tomu rozhodně došlo nevědomky. Jde spíše o to, jak jsem vstřebávala Kafkovy texty, které jsem přečetla, a jak se smísily s mými osobními prožitky a mým emočním rozpoložením. V knize Ďábel zná mé jméno jsem zpracovala příběhy, které se mi zdály, a to bych chtěla zdůraznit.
Jakou roli hraje proměna v povídce Já, krokodýl?
Já, krokodýl je jedna z výjimek, které se ve snu nezrodily. Napsala jsem ji poté, co jsem si přečetla rozsáhlou reportáž o ženské obřízce a ta mě opravdu hluboce zasáhla, protože se v ní objevily osobní výpovědi žen, které ji podstoupily. Nejvíce mě překvapily různé pověry, které si lidé s tímto tématem spojují. Věří, že dívky potká něco strašného, pokud obřízku nepodstoupí, třeba že se promění ve zvířata.
Všechny prvky, které se v povídce objevují, jsem čerpala ze zmiňované reportáže, ať už jde o používání jehel zhotovených z kaktusových trnů, nanášení bahna a prachu k zastavení krvácení, nebo přesvědčení, že dívkám začnou z vaginy růst kozí rohy. Když jsem se v reportáži dostala ke smyšlence, že se neobřezané dívky mohou proměnit v krokodýla, má fantazie se rozjela na plné obrátky. První, co mě napadlo, bylo, jak bych se v dané situaci zachovala já sama: „Proměním se v krokodýla, ale nenechám na sebe sáhnout.“ Představovala jsem si, jak by ta proměna v krokodýla probíhala, a tak se zrodil celý příběh. Proměna je určitá forma útěku, jež postavám dovoluje realizovat věci, které ve své normální podobě dělat nemohou. Hlavní hrdinkou mé povídky je dívka, jež v sobě objeví dar proměnit se ve zvíře, což jí umožní vyhnout se zavrhovanému procesu, a navíc se jí podaří nastolit harmonii ve svém společenství a vytvořit z něj soudržnou komunitu.
Sbírku uzavírá dystopická povídka Květ Ducha svatého, v níž lidskou existenci řídí umělá inteligence. Tento text nás nutí k přemítání o smyslu psaní a čtení. V čem vy sama spatřujete význam knih?
Knihy mě zaměstnávají, jsou pro mě studnicí vědění a svým způsobem stvrzují to, co jsem už řekla o Kafkovi: Lidské bytí lze ztvárnit v různých příbězích, románech, povídkách, nemusíme žít ve stejné zemi ani ve stejné době, dokonce ani ne v téže realitě, myslím si, že právě v tom spočívá kouzlo psaní. Význam tvorby tkví ve skutečnosti, že z obyčejného a každodenního psaní se stane literatura. Kafkovo dílo přetrvává jednak právě kvůli tomu, že je stále aktuální, že je znovu vydáváno a je stále k dostání, jednak proto, že Kafkovy texty vykreslují lidské osudy. Jde o díla, která sepsal český úředník před více než sto lety, a přesto jsou dnes stále platná a čtou se po celém světě, v Latinské Americe, Africe i Evropě. A fakt, že se nás Kafkovo dílo dotkne a zasáhne nás, to je na literatuře to nejkrásnější.
Jak podle vás ovlivňují sociální sítě literární svět a spisovatele?
Myslím, že hodně. Celá situace je velmi vážná, protože pokud nejsme na sociálních sítích, neexistujeme, neví se o nás. A to je bohužel rozhodující faktor, když se zvažuje vydání nebo reedice nějakého díla. Vidím v tom opravdu velké nebezpečí, protože zapomínáme na to, že nejdůležitější je dílo samotné, ostatně na to bohužel často zapomínají i sami spisovatelé, především pak mladí autoři. My, co jsme nevyrostli v digitálním světě, to máme pořád na paměti, ale mladší generace nikoli – ti, kteří teprve začínají psát, vydávat, musí být velmi aktivní na sociálních sítích, sdílet nové příspěvky, založit si účty na Twitteru nebo Instagramu jenom proto, aby propagovali svou knihu. To je nutí přijmout několik rolí, musí být velmi činorodí, ale co kniha? Kniha nemusí být ve skutečnosti tak kvalitní, ale protože se o ní mluví a má celou řadu sledujících, tak si všichni myslí, že je to dobrá literatura, což ale nemusí být pravda. Jediným úkolem nás spisovatelů je napsat kvalitní dílo.
Jako autorka se nacházíte na pomezí dvou generací, které určily další směřování latinskoamerické literatury, a sice generace boomu a současné generace, v níž dominuje literatura psaná ženami. Kam v rámci středoamerické literatury řadíte sebe samu? A má aktuální zájem nakladatelského sektoru o literaturu psanou ženami nějaký dopad na vaši tvorbu?
Sama se nepovažuju za součást žádné generace, vlastně se cítím dost izolovaně. Píšu odmalička, začala jsem už před salvadorskou občanskou válkou v roce 1979 a první knihy vydala během ní. Po celou tu dobu jsem nenabyla pocit, že patřím k nějaké skupině umělecky spřízněných autorů. Řekla bych, že v Salvadoru jde o běžnou věc, protože ani dnes neexistuje žádná tzv. generace. V padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých letech existovalo několik literárních skupin, například Generación Comprometida (Angažovaná generace), La piedra y el signo (Kámen a znamení), La Pájara Pinta (Nabarvené ptáče) a někteří básníci a spisovatelé se sdružovali kolem literárních časopisů, ale dnes už nic takového není. Nemáme literární časopisy a nakladatelské domy jsou v prekérní situaci, takže ani my spisovatelé se nesdružujeme ve skupinách, které by se tvořily kolem nějakého díla či sdílely nějaké přesvědčení či myšlenkový proud.
A pokud jde o zviditelnění ženské tvorby, jsem ráda, že tomu tak je, žádnou výhodu to pro mě osobně však nepředstavuje. Ba naopak, je to pro mě složitější, protože od nás spisovatelek se očekává, že budeme psát o určitých tématech, jako je třeba těhotenství, mateřství, potrat či milostné a sexuální vztahy, jako kdybychom nebyly schopny psát o lidské povaze obecně. Přijde mi to komplikované proto, že mě nezajímají „ženská“ témata, já chci psát právě o lidské povaze, a to může mít rozhodující vliv, až si nakladatelství bude vybírat, co vydá, protože jeden typ ženské tvorby bude mít přednost před tím druhým.
O čem ráda píšete?
Témata, kterým se věnuji, se odvíjí od mého citového rozpoložení a životní situace. Momentálně mě zajímají spíše intimní, osobní otázky, ráda píšu o osudech své rodiny nebo sepisuji paměti města či země.
Jaká je současná situace středoamerické literatury?
Je poměrně komplikovaná, a to už hezkou řádku let. Pokud jde o literární tvorbu, domnívám se, že máme několik kvalitních povídkářů, romanopisců či básníků. Hlavní problém představuje knižní distribuce, mnohdy jsou knihy k dostání jen v hlavním městě dané země a možná v pár dalších. Obecně chybí více knihkupectví, chybí nakladatelství, neexistují žádné finanční příspěvky na literární tvorbu, spisovatelé nemají vůbec žádnou podporu, takže literatura ve Střední Americe je výsledkem individuálního úsilí, záleží na osobní snaze spisovatele, ale i tak má dílo pramalý dosah, to je jedna strana mince. K tomu je třeba ještě přičíst fakt, že knihy jsou drahé, přičemž náklady na život ve Střední Americe, a především zde v Salvadoru, jsou opravdu vysoké, takže koupit si knihu představuje veliký luxus.
Ve Střední Americe rovněž postrádáme čtenářskou kulturu, nemáme ani žádné čtenářské návyky – a zde se nebojím generalizovat, protože vím, že ani v Nikaragui, Kostarice, Guatemale a Hondurasu se nečte. V žebříčcích nejprodávanějších knih se v Salvadoru na prvních příčkách umisťují motivační příručky, knihy s náboženskou tematikou a young adult ságy, kdežto kvalitní literatura a národní literatura vůbec se nacházejí na okraji zájmu. Všechny tyto problémy se přitom odráží na celkové situaci, jde o začarovaný kruh. Nakladatelství nechtějí do knih investovat, protože se neprodávají; knihy ale nejdou na odbyt, protože lidé nejsou zvyklí číst nebo chtějí jiné knihy, navíc jsou pro ně drahé, nemohou si je dovolit, tak si je radši půjčují a stahují. To všechno má velký dopad na knižní trh, distribuci i postavení literatury ve středoamerických zemích.
Jaké má tedy středoamerická autorka možnosti, pokud chce při této zapeklité situaci knižního trhu publikovat a dočkat se uznání?
Získat nějakou cenu nebo vzbudit zájem literárního agenta, který zprostředkovává prodej knih jednotlivým nakladatelstvím. To se třeba poštěstilo Claudii Hernández, ta má svého literárního agenta a knihy vydává v Kolumbii, což ji zviditelnilo mimo oblast Střední Ameriky. Ovšem dosáhnout toho, co se podařilo jí, není nijak snadné.
Máte na kontě dvě knihy, které se dočkaly reedice. Kromě sbírky Ďábel zná mé jméno jde o román A-B-Sudario (A-Be-Cela), jejž v roce 2003 nejdříve vydalo nakladatelství Alfaguara a o dvacet let později pod novým názvem Memorias del año de la Cayetana (Vzpomínky na rok Kajetány) nakladatelství Catafixia. Proč došlo ke změně titulu?
Román zvítězil v soutěži o nejlepší středoamerický román, pojmenované po Mariu Montefortem Toledovi, a vydalo jej nakladatelství Alfaguara. Když jsme pak pracovali na posledních úpravách, trval nakladatel na tom, abychom změnili název, a tak vybrali jeden z mých pracovních názvů A-Be-Cela. O několik let později byl už první náklad rozebraný a guatemalské nakladatelství Catafixia chtělo knihu vydat znovu, avšak s původním názvem, což mě úplně nadchlo. Podruhé jsme tu knihu vydali také v Salvadoru, v jednom malém nezávislém nakladatelství, které se jmenuje Los sin pisto. Ve druhém vydání je minimum změn a obě reedice obsahují prolog, v němž jsem vysvětlila celou záležitost týkající se změny titulu.
Na čem momentálně pracujete?
Před pár lety jsem dopsala jeden román a nyní zvažuju, jak s ním naložím. Současně začínám psát další, zrovna promýšlím jeho strukturu a dolaďuju poslední detaily. Ráda bych v něm zpracovala několik rodinných osudů a vyprávěla příběhy spjaté s mým otcem.
Jacinta Escudos (* 1961, San Salvador) je salvadorská prozaička, básnířka a publicistka. Studovala francouzštinu a informatiku na nikaragujské Středoamerické univerzitě. Dříve se živila překladem a žila v různých zemích světa, což se propisuje i do její tvorby zaměřené na prostor a osobní identitu. Debutovala bilingvní básnickou sbírkou Letter from El Salvador / Carta desde El Salvador (Dopis ze Salvadoru, 1984). Následovaly sbírky povídek Contracorriente (Proti proudu, 1993), Cuentos sucios (Špinavé povídky, 1997) nebo Crónicas para sentimentales (Zápisky pro sentimentální čtenáře, 2010). Vydala také román A-B-Sudario (A-Be-Cela, 2003). Její dílo bylo přeloženo do angličtiny, němčiny a francouzštiny.
Laura Martínez Abarca (* 1983, Ciudad de México), spoluautorka koncepce tohoto čísla, získala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde obhájila disertační práci srovnávající dílo Roberta Bolaña a Jáchyma Topola. V Mexiku se podílela na různých edičních projektech, spolupřipravila například vydání knihy Consideraciones hermenéuticas en torno al arte y al poder (Hermeneutické úvahy o umění a moci, 2015). Vedla semináře o hispanoamerické literatuře na FF UK, vyučuje španělštinu a je jednou ze zakladatelek pražské Biblioteca Popular Pablo de Rokha (Lidová knihovna Pabla de Rokha). Publikuje odborné články a příležitostně povídky.
Petra Mračková Vavroušová (* 1986, Hradec Králové) vyučuje tlumočení a překlad na Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, tamtéž získala doktorát. Věnuje se tlumočení a překladu z/do španělštiny a němčiny. Je členkou profesních organizací Jednota tlumočníků a překladatelů a Asociace konferenčních tlumočníků, dlouhodobě spolupracuje s institucemi DAAD a Instituto Cervantes či spolky Slovo 21 a In-Báze.