Olga Pavlova
Firestone, Shulamith. Dusivá místa.
Z anglického originálu Airless Spaces (1998) přeložila Ester Žantovská.
1. vydání. Praha: tranzit.cz, 2023. 136 stran.
Kanadsko-americká autorka Shulamith Firestone (1945–2012) se proslavila publikací The Dialectic of Sex (Dialektika pohlaví, 1970), ve své době základním, ale dnes pozapomenutým dílem druhé vlny feminismu. Zabývala se v něm především dělbou práce při výchově dětí: z nerovného rozdělení těchto povinností podle ní vyplývá hlavní příčina nadvlády mužů, což vede k následnému ekonomickému vykořisťování, rasismu, imperialismu a ekologické nezodpovědnosti. Firestone nebyla jediná, kdo se těmto tématům věnoval, sama však odmítla své feministické působení proměnit v kariéru.
V sedmdesátých letech, kdy její kniha vyšla poprvé, na Západě postupně docházelo k přehodnocování literárního kánonu, literární kritika se také nově zaměřovala na aspekty tvůrčího procesu psaní žen. Ovšem bohužel i dnes, více než padesát let od vydání Dialektiky pohlaví a jiných klíčových děl druhé vlny feminismu, bývá ve středoevropské literatuře „ženská zkušenost“ nahlížena převážně z autorsky mužské perspektivy. O to důležitější je vydání autorčiny povídkové sbírky Dusivá místa. Na českém knižním trhu sice vychází stovky knih věnovaných genderu a feminismu na teoretické úrovni, avšak na poli původní české a překladové beletrie tento dluh, k jehož narovnání pomalými kroky začíná docházet, stále čeká na adekvátní splacení.
Shulamith Firestone ve svých autobiograficky laděných mikropovídkách vynechává odborný výklad, nepřibližuje dějiny vzestupu a úpadku radikálního feminismu ve Spojených státech, ženskou zkušenost naopak nahlíží prizmatem sociokulturních podmínek a tvůrčího přístupu. Jedinou výjimku představuje povídka Vzpomínka na Valerii: „Abych byla upřímná, podle mě byla chyba považovat Valerii za jednu z nás, za zastánkyni ženské emancipace, natož abych přijímala její spis jako seriózní feministickou teorii.“ (108) Ani tady se Firestone neponořuje do teoretických úvah, ale nejvíce se ztotožňuje se ztrátou Valeriina bytu, sociálních dávek a jejího chřadnoucího duševního zdraví.
Dusivá místa vychází ze spisovatelčiných vlastních zkušeností s hospitalizací kvůli schizofrenii, s níž bojovala až do konce života. Na konci sbírky však píše: „Nakonec mi všechny ty teorie o jeho smrti, ať už se týkaly vraždy, nebo sebevraždy, ať věřily v Dannyho posmrtný život, nebo ne, začaly lézt silně na mozek – nakonec mě museli hospitalizovat, nasadit mi léky a já se totálně nervově zhroutila.“ (129)
Postavy napříč sbírkou jsou nuceny bojovat nejen s duševními nemocemi a chudobou, ale také prožívat strach, ponížení, bezmoc, stud a osamělost. Texty Shulamith Firestone jako by přeskočily několik desetiletí; kombinují v sobě myšlenky, které se staly zásadními pro třetí a čtvrtou vlnu feminismu, poukazují na mnohonásobné diskriminace, zvýhodnění či znevýhodnění na základě kulturní identifikace, pohlaví a příslušnosti k jisté sociální vrstvě. Skrz osudy jednotlivců dochází ke kritice tradičního pojetí práce, volného času a vnímání otázek duševního zdraví, chronických onemocnění, různých typů závislostí a chudoby. Vypravěčka se přitom až nápadně často vyhýbá slovu „feminismus“. Příběhy se spíše zaměřují na přehlížené lidi ve velkoměstě, na projevy dušeních chorob, které mohou přetrhat všechny ostatní citové vazby, na výslednou lhostejnost a na to, že k hluboké depresi se stejně jako k závislosti na alkoholu dokáže přiznat jen málokdo. V příbězích z pobytu v léčebně vystupuje sotva rozlišitelná řada žen a také několik mužů nadopovaných léky, kteří nemohou spát, přibírají na váze, ztrácejí na kráse, přicházejí o majetek. „V léčebně pak o svůj původ přišla; bylo až děsivé, jak na ni lidé reagovali jinak: na ulici stačil jediný pohled a už se odvraceli. Jen pomalu se drápala ze dna, snažila se maskovat ztuhlé pohyby a slintavý idiotský výraz v obličeji zapříčiněný medikací.“ (42)
Odchylku představuje ještě zoufalejší pacientka, která „považovala své prodloužené nemocniční pobyty za jedinou dovolenou a nechápala, jak se kdy mohla obejít bez nich. Měla pocit, že jedině v nemocnici může žuchnout až na dno a zůstat tam (dokud ji nezačali otravovat s propuštěním).“ (52) Postavy nepojí pohlaví, třída, rasa, sociální odlišnosti, ale pobyt v nemocnici, sebeidentifikace s místem. Tento pocit sílí s každou další povídkou, neboť s přibývajícími stránkami se stále dokola opakuje víceméně stejný příběh o ztrátě a osamělosti. Signifikantní je, že problémy spojené s pobytem v nemocnici nezmizí ani po propuštění, všichni se snaží najít práci, zaplatit nájem, navázat nějaký vztah a aspoň částečně se vrátit k životu před hospitalizací, tj. k svému původnímu já.
Texty svou úsečností a strohostí přibližují duševní neklid a trápení o to intenzivněji a díky citlivému přístupu, černému humoru a absenci egoismu přinášejí mimořádně silnou výpověď. Jednotlivé příběhy klamou krátkým rozsahem a nutí čtenáře k obezřetnosti; neměly by být primárně čteny jako příhody konkrétních jedinců, ale spíš jako ilustrace nefunkčního systému péče nejen o duševní zdraví, ale také o vlastní rodinu, komunitu a život jako takový. Shulamith Firestone si nečiní nárok na pravdu ani nenabízí východisko z popisovaných životných situací, pobízí však k přemýšlení – a hledání nesnadných odpovědí nechává na nás samotných.