Vratislav Kadlec
Jednou z mála oblastí, kde může překladatel v téhle zgooglované době beztrestně překládat vlastní jména, zůstávají kromě pohádek a jmen králů také mluvící jména indiánská – poštěstilo se mi to například u textu nazvaného Indiánův pohled na indiánské záležitosti, který vyšel v letošním čtvrtém čísle Plavu.
Překlady jmen zavedené v angličtině jsou ovšem někdy dost ledabylé, případně vůbec nejde o překlady, ale spíš o přezdívky asi na podobné úrovni, jako když Češi říkají vietnamskému prodavači Karel, aby se jim to lépe vyslovovalo. Tak třeba autor zmíněného textu, slavný nímíjský (nezpercéjský) náčelník Hinmatóówyalahtq̓it, byl mezi bělochy znám pod přezdívkou Joseph čili Josef, která navíc původně ani nepatřila jemu, ale zdědil ji po svém otci. Jeho jméno by se ve skutečnosti dalo přeložit spíš jako „Zvedající se bouře“, případně „Bouře stoupající z údolí do hor“. Podobně náčelníkovi ʔElelímyeteʔqenin̓ emovi říkali bílí Američané Looking Glass čili „Zrcátko“ – a tuto přezdívku také převzal po svém otci, ačkoliv jeho vlastní jméno by se dalo krásně přeložit třeba jako „Vichrník“.
Nejvíc práce mi kupodivu dalo zjistit, jak by se měl vlastně jmenovat náčelník Piyóópiyo x̣ayx̣áyx̣, známý pod anglickým jménem White Bird. Hned na první pohled člověk pojme podezření, že „Bílý pták“ se asi nikdo nejmenoval – čekal bych spíš, že půjde o ptáka nějakého konkrétního druhu. Výklady náčelníkova jména se skutečně dost rozcházejí, některé zdroje tvrdí, že se jmenoval „Bílá husa“, jiné z něj dokonce dělají „Pelikána“.
Kloudného překladu jsem se dlouho nemohl dopátrat – slovník nímíjštiny Harua Aokiho z roku 1994 uvádí, že x̣ayx̣áyx̣ znamená „bílý“ a piyóópiyo je „pták podobný jeřábovi, nyní vyhynulý, nikoliv pelikán“. Informaci jsem bral od začátku s rezervou; tušil jsem, že japonský lingvista zřejmě nebyl zároveň ornitologem a indiánští stařešinové, u kterých v devadesátých letech vymírající jazyk zaznamenával, nejspíš neměli přímý přístup k přírodní moudrosti svých předků ani k internetu.
Pokud Haruo píše „podobný jeřábovi“, myslí tím nejspíš „podobný jeřábu kanadskému“ (nímíjsky yehtíín), ptákovi dodnes hojnému. Že by měl nějakého nedávno vyhynulého příbuzného?
Po troše googlování zjišťuji, že možná ne- jsem daleko od pravdy. Ještě v 18. století přes americké pláně běžně táhli jeřábi američtí, největší bílí ptáci Severní Ameriky. Odhaduje se, že před příchodem Evropanů jejich populace čítala něco přes deset tisíc jedinců, což je mimochodem podobné číslo jako odhadovaný počet příslušníků kmene Nímíjů neboli Nez Percéů – před příchodem Evropanů. Indiáni jeřáby americké lovili a hojně využívali jejich peří. Po příchodu Evropanů ovšem začalo ptáků velmi rychle ubývat a nebylo by divu, kdyby je mluvčí zpovídaní Haruem považovali za vyhynulé.
Kolem roku 1940 přežívalo údajně jen posledních třiadvacet jeřábů amerických, což je mimochodem podobné číslo jako počet Nímíjů, kteří dodnes mluví svým původním jazykem (z přibližně 3500 lidí udávajících příslušnost k tomuto kmeni).
Zdá se tedy, že Piyóópiyo x̣ayx̣áyx̣ by ve skutečnosti mohl být „Bílý jeřáb“. S jistotou už to nejspíš nikdy vědět nebudeme, ale ta myšlenka se mi líbí. Krásně by se to hodilo.
Po několika slavných bitvách proti americké armádě a konečné porážce v nezpercéjských válkách náčelník Bílý jeřáb prchl do Kanady, kde se přidal k náčelníkovi Tȟatȟáŋkovi Íyotakemu, známějšímu coby Sedící býk, a ironií osudu ho nakonec v roce 1892 zavraždil příslušník jeho vlastního kmene.
S jeřáby americkými to dopadlo o něco lépe. I oni našli své útočiště v Kanadě – a díky intenzivním snahám o jejich záchranu se podařilo jejich počet postupně zvýšit na dnešních osm stovek.
Uvidíme, jak to dopadne s nímíjštinou.