Alžběta Mixová
Martínez, Layla. Červotoč.
Ze španělského originálu Carcoma (2021) přeložila Blanka Stárková.
1. vydání. Praha: Paseka, 2024. 128 stran.
„Když jsem překročila práh, dům se na mě vrhnul.“ (9) Už po přečtení úvodní věty románové prvotiny španělské spisovatelky Layly Martínez je jasné, že půjde o neobyčejnou knihu, ve které realita nechává dveře dokořán snovým prvkům. Kde věc uschováte do zásuvky prádelníku, aniž si můžete si být jistí, že ji tam zase najdete. Kde se velké hrnce hodí stejně tak na zabijačku jako pro zbloudilé nebožtíky. Kde je běžné ulehat do postele, pod níž už leží někdo neznámý. Kniha, která v určitém ohledu navazuje na proslulý hispanoamerický magický realismus, stojí na pomezí psychologického a hororového románu. Na malém rozsahu otevírá řadu důležitých témat, která vychází z feminismu a sociální kritiky. V románu se postupně, jako při loupání cibule, odkrývá příběh jedné španělské rodiny. S každou kapitolou mizí další slupka a stále víc se tak poodhaluje jádro ukryté doslova na poslední stránce.
Ve vyprávění se v Červotoči střídají dvě ženské postavy: mladá žena, která se nečekaně vrací do rodného domu, stojícího na samém okraji malé vesnice, a její babička, která dům nikdy neopustila. Obě pak z vlastního pohledu vypráví o svých posledních měsících ovlivněných klíčovou tragédií a o životních peripetiích celé rodiny. Při srovnávání jejich verzí vychází najevo, že si obě často vymýšlejí a zakrývají, co se jim v jejich verzi příběhu zrovna nehodí. Ani ony dvě si nedůvěřují a obviňují jedna druhou ze lži. I přes jejich nevraživost je kromě krve spojuje zájem o úděl žen. Život pro ně a jejich předchůdkyně znamenal boj proti mužům, kteří si je podmaňovali, jednu generaci za druhou, kteří je fyzicky i psychicky týrali, ať už potají, nebo veřejnosti na očích: „Když jsi měla štěstí, tvůj otec a bratři toho tvýho zmlátili, aby mu tolik neujížděla ruka, jako to provedli manželovi Antonie, kterého v olivovém háji tak zvalchovali, že z něho na zbytek života udělali kripla. Když jsi štěstí neměla, mužští z tvé rodiny tě nakonec umlčeli, abys nedělala kravál.“ (36) Nejedná se o téma nové v moderní španělsky psané literatuře, už na přelomu 19. a 20. století se mu věnovala například významná spisovatelka Emilia Pardo Bazán. Méně obvyklé je ale pro současnou literaturu to, jak se obě hrdinky Červotoče ke svému údělu postaví. Jejich rozhodnutí vzepřít se a pomstít přitom v kontextu ženského utrpení vzbuzuje otázku, jestli zvolený trest, jakkoliv krutý, vlastně není ospravedlnitelný a jestli jím muži nepykají za staletou vinu svých předků.
Vinu nese i starý dům, dějiště románu, který stejně jako červotoč usídlený v dřevě pomalu nahlodává své obyvatele. V běžném chápání dávají domu život až v něm přebývající lidé, v Červotoči je tomu přesně naopak. Zde dům určuje život svých obyvatel. Není to jen rozpadající se stavení na kraji vesnice, kam přijdou jen ti, jimž nezbývá jiná možnost. Dům je další hlavní postavou románu s nabývajícími lidskými vlastnostmi: zadržuje dech, cítí chlad i horko, trápí ho úzkosti i vztek. Ožívá po částech: dveře se samy zavírají, schody skřípají, židle spadnou samy od sebe, nádobí v kredenci se roztřese a do toho se všude neustále zjevují stíny. Jedině v domě jsou hrdinky v bezpečí, zároveň ho však nemůžou opustit, a i když z něj odejdou, přivábí si je zpět. „Už jsem vám to řekla, z tohohle domu nikdo neodchází. Jsme tady lapené, my a stíny.“ (53) Dům všechny uvnitř svírá v objetí, ať už aby je chránil, nebo zničil. Musel být svědkem násilí, a tak se stane spolupachatelem jiného a zahlazuje stopy.
Jak sama autorka přiznává v závěrečném poděkování nebo v rozhovorech, při tvorbě postav se inspirovala vlastní rodinou a také dům má svůj reálný předobraz: v domě autorčiny babičky. Víra v existenci přízraků byla přitom v její rodině silně zakořeněná. I v lidové slovesnosti kraje La Mancha, která byla pro Laylu Martínez další inspirací, se věří na zaklínání a zjevení svatých s nadpřirozenou mocí. Babička v Červotoči podle místních ovládá černou magii. Kvůli tomu ji mezi sebe nepřijmou, protože na malé vesnici je každý, kdo se nějak odlišuje, podezřelý a neustále pod drobnohledem ostatních. Právě téma vyčlenění ze společnosti je v Červotoči pojímáno z různých úhlů a s různými příčinami i následky: ať už jde o třídní původ, roli rodiny, historické okolnosti, chudobu, či prostou jinakost. Layla Martínez přitom nezachází do hloubky, spíše jen postupně předkládá k posouzení znepokojivé obrazy krutosti, jíž se lidé dopouštěli a stále dopouští na těch, které vyloučí ze svého středu. Zvláště pasáže z doby španělské občanské války a následného frankismu uvíznou na dlouhou dobu v paměti.
Chceme-li hledat paralely s jinými současnými španělsky píšícími autorkami, nabízí se několik jmen, která by díky překladům jejich děl mohl znát i tuzemský čtenář. Mariana Enríquez v povídkové knize Co nám oheň vzal (2016, č. 2016) důmyslným způsobem prolíná fantastično se současnou realitou a stejně jako Layla Martínez si pro své povídky volí ženské hrdinky. Násilí páchané ve zlověstných příbězích ji pro změnu sbližuje s Argentinkou Samantou Schweblin a její sbírkou povídek Ptáci v ústech (2008, č. 2013). Mexičanka Fernanda Melchor pak v nebývale drsném románu Období hurikánů (2017, č. 2021; viz esej v Plavu 2/2022) nechává zoufalé postavy z okraje společnosti promlouvat vulgárním jazykem o svém neštěstí, a vytváří tak prostor pro bolest i vztek obyvatel zapadlého mexického městečka. Layla Martínez zase dala hlas ženám z malé vesnice, kterým jinak nikdo nenaslouchá. S poslední jmenovanou ji spojuje i místy zběsilé tempo vyprávění, v němž je interpunkce odstraněna jako nadbytečná.
České vydání tento stylistický prvek, v jehož rámci jako by postava pohlcená vlastním vyprávěním svůj příběh chrlila na jeden nádech, respektuje: „Řekla jsem že jsem nechala otevřené dveře a chlapec sám vyšel ven řekla jsem že jsem je zapomněla zavřít když jsem vynesla ven odpadky řekla jsem že jsem ten den pracovala víc než dvanáct hodin řekla jsem že to byla jen chvilička malá nepozornost a když jsem si toho všimla byl už pryč.“ (24) Stylisticky osobitý je i slovník hlavních postav. Nemluví spisovně ani učenými slovy, protože ta jsou vyhrazena vyšším vrstvám. Bohatí si mohou dovolit lepší vzdělání, umí správné skloňovat a používají složité výrazy, kdežto chudí jim to můžou jenom závidět a sami mluví jazykem pochyceným doma nebo na ulici. Ponižování, jemuž jsou obě ženy prostřednictvím jazyka vystavovány, také stojí za jejich pomstou. Ať už právě pro nápadité jazykové ztvárnění, jejž románu propůjčil překlad Blanky Stárkové, ponurou atmosféru, nebo šokující rozuzlení – Červotoč stojí nepochybně za pozornost.