Rozhovor s Lanou Bastašić vedla Sara Radojković
Se svolením Lany Bastašić a Sary Radojković upravil a z bosenštiny přeložil Jakub Novosad
Lana Bastašić napsala román, který se vymyká očekáváním balkánské produkce, válka se totiž odehrává spíš v pozadí. V popředí se ocitá ženská zkušenost a přátelství aluzivně zasazené do temné carrollovské „říše divů“, kterou se ve vyprávění stává Bosna a Hercegovina. Vzhledem k aktuálně velmi kontroverzní publicitě spojené se svým politickým a společenským aktivismem Lana Bastašić přestala poskytovat rozhovory. Přestože tak sešlo z původně plánovaného rozhovoru s jejím českým překladatelem Jakubem Novosadem, nakonec svolila, abychom otiskli překlad jejího rozhovoru se Sarou Radojković, který vyšel bezprostředně po prvním vydání knihy Uhvaci zeca (č. Chyť toho králíka, 2022) v srbském časopisu VICE 7. září 2018. V rozhovoru se společně věnovaly genderu diskursů, které nás obklopují, menstruaci a otázce emigrantské identity.
Sara Radojković: Co bylo vůbec nejtěžší zachytit slovy při zabývání se tématem ženského přátelství?
Lana Bastašić: Pro mě ženské přátelství v podstatě hlavním tématem nebylo. Chtěla jsem především psát o vytváření identity v zemi, kde je celá myšlenka identity zpochybňována. Obzvlášť mě zajímalo, jakým způsobem je ta, která příběh vypráví, privilegovaná vůči té, o níž se vypráví. Proto jsem potřebovala dvě hrdinky – jednu, pro kterou vyrůstání v Banja Luce bylo relativně neproblematické a která měla to privilegium v sobě později potlačit doslova celou Bosnu, a druhou, která, jednoduše proto, že měla muslimské jméno, si ve stejném městě prošla docela jinou zkušeností.
Přátelství bylo odjakživa velké téma, způsob, jakým lidé mohou sloužit jedni druhým jako zrcadlo a odhalit o sobě to, co si možná nepřejeme, aby bylo odhaleno. Bohužel se o ženském přátelství píše tak málo, že je to v dnešní literatuře doslova exotické téma.
SR: V románu mužský svět působí někde v pozadí, přesto formuje ženské osudy, způsobuje jim modřiny, pozoruje je ve školní lavici, bere jim bratry. Umí se mu tvoje hrdinky postavit? Pokud ano, jak přesně?
LB: Pokoušela jsem se ukázat, že ten „svět mužů“ je ve skutečnosti jedním druhem diskursu, uvnitř kterého si musí mé hrdinky vytvořit svůj vlastní svět. Někdy se jim pak dokonce nedostává slov, aby se v tom světě našly – Sára (vypravěčka) v jednom okamžiku říká, že „hrdinky tehdy neexistovaly“. Dokonce i postavení hrdinky v románu je zpochybňováno rolí idealizovaného a fyzicky nepřítomného mužského hrdiny. Přijde mi, že Lejla a její bratr svým způsobem soupeří o úlohu hlavní postavy v Sářině životě. Lejla tím doslova bojuje o vlastní existenci ve vyprávění, dokazuje nám i vypravěčce, že má právo být hrdinkou jedné knihy.
SR: Jaké to je být holčičkou v době války v Jugoslávii?
LB: Záleží kde v Jugoslávii. Já jsem vyrostla v Banja Luce. Přestože tu docházelo k výpadkům proudu i dodávek nějakých základních potřeb, mohla jsem bez problémů slavit svoje narozeniny, hrát si s barbínami i gumovými vojáky, psát o tom všem do svého deníčku. Spousta dívek taková privilegia neměla. A možná právě i ten pocit jistého druhu viny mě dohnal k tomu napsat tento román. Na druhou stranu můžu říct, že máme aspoň jednu společnou zkušenost, a to vyrůstání uvnitř velkých mužských narativů o zločincích a hrdinech, v kultuře, kde se ženská identita redukovala jen na binární dělení panna–kurva a vždy se utvářela ve vztahu k muži, který ji pozoruje. Proto jsme vždy jen něčími dcerami, něčími ženami, něčími kurvami, ale nikdy samostatnými jednotkami mimo tento diskursní kruh.
SR: Vyprávění o prvním sexu, menstruaci nebo vyhození krvavého tampónu z okénka auta jsou velmi explicitní a zanechávají velký dojem. Jak by příběh vypadal, kdyby tam tyto scény nebyly?
LB: Menstruace je pro život padesáti procent lidí zcela obvyklým jevem, přišlo mi tedy nemyslitelné psát román o dospívání dvou žen, aniž bych se o ní nezmínila. V mnoha koutech našeho regionu je menstruace ještě stále vnímána jako nečistota ženy, důkaz jejího propojení s ďáblem, používá se při černé magii a tak dále. Považuji za pokrytecké, aby v oblasti, kde muži prolili tolik krve, docházelo ke zhrození ze zcela přirozeného procesu.
A první sex byl pro mě jistý druh iniciace do onoho diskursivního kruhu, o němž jsme před chvílí mluvily: narativ, v kterém jsou ženy definovány svým rozkrokem – někoho porodily, s někým spaly, někoho podvedly. Román by byl bez toho pravděpodobně pro četbu pohodlnější, ale zcela neupřímný ve vztahu k otázce ženské zkušenosti.
SR: Na co všechno lidé, kteří opustili svou zem, myslí, když přemýšlejí o domově?
LB: Otázka domova je v zemi, která každou chvíli trochu mění svůj název, mění název svého jazyka i národa, který v ní žije, značně problematická. Moje vypravěčka svou vlast sice opustila, ale má ji pořád uvnitř sebe. Návrat k mateřskému jazyku po mnoha letech jí to vlastně jen potvrzuje: dokud jazyk existuje, ať už odejdeme kamkoliv, neseme si s sebou historii a kulturu, které jsme v sobě potlačili. Nevím, jak o tom uvažují ostatní, ale mně se myšlenky na „mou zemi“ vždy vrátí, když se mě nějaký cizinec zeptá, kdo jsem a odkud pocházím. Pak si uvědomím, že bych potřebovala třístránkový esej, abych mu to vysvětlila. Nakonec si vždy vybavím to Alenčino: „Jak zvláštní je být cokoliv.“
SR: Na základě čeho jsi vybírala místa, kterými hrdinky projíždějí?
LB: Chtěla jsem nějak „přeseknout“ celou Bosnu, to byla moje prvotní myšlenka. Mostar je úlem turistiky, Jugoslávie proměněná v suvenýry a hostesky v národních krojích. Město Jajce pro mě bylo důležité kvůli Muzeu zasedání AVNOJ [1]. To, co je v sedmé kapitole Alenky v říši divů bláznivý čajový dýchánek, je pro mě to přízračné zasedání z doby, kterou si už moje generace nepamatuje, přestože nám ji neustále připomínají.
Banja Luka je v knize černá díra, návrat ke zdroji temnoty. Záhřeb je moje rodné město, i když ho skoro neznám. Proto jsem mu věnovala jen jeden hostel, ve kterém nechutné páry dělají děti. A Vídeň je tím velkým příslibem dobré budoucnosti, v níž je Bosna (kterou je pro mě v románu ve skutečnosti Lejla) znovu okupována, jen trochu jiným způsobem.
SR: Co cizinci na Balkáně nikdy nepochopí?
LB: Cizinci Balkán exotizují a romantizují války, které se tam odehrály. Hodně balkánských spisovatelů na tu kartu bohužel sází. Na Západě je přítomná jistá tendence kompartmentalizace: pokud jsi spisovatel z Islandu, bylo by nejlepší psát o vikinzích; pokud jsi spisovatel z Mexika, měl bys psát o drogových kartelech. No a pokud jsi z Balkánu, tak, surprise, musíš psát o válce. Přijde mi, že jen bílý Američan si může psát, co se mu zlíbí.
Díky tomu jsme zamrzli v čase, není nám dovoleno jít dál. Zdá se mi, že většina cizinců nerozumí tomu, že psaní o Balkánu není otázkou tematickou, ale jazykovou. Napsat klišovitý válečný příběh není nijak složité (jen se podívejte, co vzniká v Hollywoodu), já v tom ale vidím jakýsi způsob prostituování svého kulturního a historického dědictví. Je nutné bavit se o tom, jak mluvíme o válce, jak mluvíme o Balkánu a balkánských entitách. V opačném případě zůstaneme jen u povrchu. Tak jako lidé, kteří pokládají novou podlahu na rozpadající se základy.
Lana Bastašić
Lana Bastašić (* 1986) se narodila v Záhřebu, vyrostla v Banja Luce, delší dobu žila v Barceloně a Bělehradě, momentálně pobývá v Berlíně. Vydala tři sbírky povídek, sbírku poezie, dětský román i deník ze svého pobytu v Curychu. Její knihy dostaly několik významných literárních ocenění, její zatím nejúspěšnější román Uhvati zeca (2018, č. Chyť toho králíka, 2022) získal v roce 2020 Evropskou cenu za literaturu a byl přeložen do více než dvaceti jazyků. Vzhledem ke svému literárnímu stylu i tématům, kterým se ve svých textech primárně věnuje, je často označována za „jugoslávskou Elenu Ferrante“. Kromě psaní je známá i svým společenským aktivismem zejména v otázkách feminismu, poslední dobou také vystupuje velmi kriticky proti postupu Izraele vůči Palestině. Před pár měsíci z tohoto důvodu vypověděla smlouvu s renomovaným německým nakladatelstvím S. Fischer.
Jakub Novosad
Jakub Novosad (* 1985) vystudoval serbistiku a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Několik let vedl festival Šrámkova Sobotka, provozoval dvě letní kina. Dlouhodobě se věnuje překladům z jihoslovanských jazyků, knižně vyšly jeho překlady románů Lepší konec Bekima Sejranoviće (2013), Hypofýza v exilu Sofije Kordić (2018), Chyť toho králíka Lany Bastašić (2022) a kniha Rajko Grliće Neodvyprávěné příběhy (2023). Překládá i divadelní hry a filmy. V roce 2015 založil projekt BalCan CrossOver, pod jehož hlavičkou pořádá akce věnované současné kultuře jihoslovanského prostoru; od roku 2021 pod stejným názvem organizuje festival balkánského filmu a kultury v pražském kině Přítomnost. V Srbsku se příležitostně věnuje i standupu, v roce 2024 spustil svůj vlastní podcast RECI s hosty ze západního Balkánu.
Poznámky:
1. Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie. (Pozn. překl.) [Zpět]