Alžběta Ambrožová
Boström Knausgård, Linda. Jiskra.
Ze švédského originálu Oktoberbarn (2019) přeložila Romana Švachová.
1. vydání. Praha: NLN, 2023. 143 stran.
„Prosím tě, aby ses nerozpomínala na víc, než zrovna zvládneš unést,“ (34) vyzývá ošetřovatelka Marie vypravěčku Jiskry, pacientku psychiatrického oddělení, která zde v rozmezí pěti let opakovaně podstoupila léčbu elektrošoky, nechvalně známou svými devastujícími účinky na paměť. Linda Boström Knausgård navazuje na linii autorů a autorek pojednávajících o leckdy mrazivé realitě pobytu v léčebně, od Antonina Artauda přes Leonoru Carrington, Kena Keseyho, Unicu Zürn, Sylvii Plath a Joan Didion po Zuzanu Brabcovou. V autobiograficky laděné či chcete-li autofikční novele Jiskra, kterou u nás v překladu Romany Švachové loni vydalo Nakladatelství Lidové noviny, se vzpomínky ze zakalené paměti vynořují nevyzpytatelně a na přeskáčku a někdy připomínají majáky naděje, jindy spíš špičatá skaliska, o něž by se protagonistka mohla roztříštit. Autobiografické psaní tu vystupuje jako metoda poctivého záznamu; zároveň je však podezřelé, protože otevírá možnost fabulovat.
„Sestra začala na čelo a horní část hrudníku připevňovat elektrody, mezitím se měřil tlak. Pak přišel medik s kyslíkem, aby se vám řádně okysličoval mozek. Anesteziolog oznámil, že za chvilku usnete, a pak vám připraveným katetrem vstříkl do krve ledové uspávadlo. Jako byste se napili tmy.“ (9–10) Tma, do které se pacienti před aplikací elektrošokové léčby až rituálně noří, v podání vypravěčky připomíná vodu bájné Léthé, z níž pijí zemřelí mířící do podsvětí, aby zapomněli na pozemský život. Ne náhodou byli Hypnos a Thanatos bratři, dokonce dvojčata. Boström Knausgård znepokojivou analogii zapomnění a smrti rozvíjí na rovině protagonistčiny psychické krize, ze které je bez poztrácených vzpomínek o to obtížnější najít cestu ven. „Těžká tma deprese, nicota a smrt za bdělosti – to mě čeká, když se nechám stáhnout ještě hlouběji. Tam, kde už nejsou žádná slova, žádné vědomí, jenom vleklý spánek ráno, v poledne i večer a úzkost, která obstupuje každou buňku,“ (86) předpovídá si žena. Zapomnění se tak ocitá v nebezpečné blízkosti smrti také na rovině krize tvůrčí: „Možná se nerozpomenete na všechno, to asi opravdu ne, ale je těžké, ba přímo nemožné přijít s nějakou léčbou zcela prostou vedlejších účinků. To určitě chápete, že ano? A vždycky si přece můžete něco vymyslet, tak to spisovatelé dělají, ne?“ (30) ptá se vypravěčky lékař a vystihuje tak mimoděk jeden z paradoxů psaní: spisovatelka potřebuje solidní matérii života, aby ji mohla tavit a přetvářet.
„Síla paměti nespočívá ve schopnosti vzkřísit k životu nějakou situaci nebo pocit, které skutečně existovaly, nýbrž je to konstitutivní akt mysli svázané s vlastní přítomností a zaměřené na budoucnost,“ [1] píše Paul de Man v eseji o Proustově Hledání ztraceného času. Soukat ze sebe vzpomínky, či se naopak bránit jejich neodbytnému náporu („Na svoje dětství bych zapomněla ráda, ale holt se mi do mozkové kůry zažralo, nebo jsem si to tak aspoň představovala. Na něj žádná elektřina nedosáhla.“ – 63) znamená touto optikou i pro vypravěčku Jiskry přikládat pero k nepopsanému listu. Představa, že naše přítomnost vyvěrá z naší minulosti, je ošidný klam, tvrdí de Man. Jakmile se tohoto iluzorního pouta zbavíme, vzpomínání se stává „tvůrčím momentem par excellence“ [2]. Množství aluzí, jimiž Boström Knausgård víří svět antického mýtu na pozadí svého příběhu, je součástí pohybu, kterým vyprávění tíhne nazpět k počátku. Ke svůdně přitažlivému bodu v čase, než se všechno zvrtlo a odkud by se dal příběh napsat znovu. „Vyrazit rovnou za nosem. Všechny děti to umí. Patří sobě samým, tak jako když člověka dosud nepotkalo žádné nebezpečí,“ (91) líčí vypravěčka pocity z narození první dcery. Dětství je na jedné straně zobrazováno jako čas nevinnosti a svobody a kdesi na obzoru vyprávění rýsuje zářnou šanci na nový začátek. Ta je však zároveň neustále zpochybňována a podrývána, neboť do myšlenek na děti jsou jako jed přimíchávány bolestné vzpomínky na vypravěččino vlastní dětství: agresivní otec; matka, která není oporou; odcizení od vrstevníků; první záškuby psychické lability. Co to znamená pro její děti? „Jaké budou mít vzpomínky?“ (114) táže se sama sebe.
I název Jiskra ironicky odkazuje k epizodě z vypravěččina dětství. Listuje starými novinami a její pohled upoutá fotografie dívky ze Sovětského svazu: „Dívala se tak, že okamžitě vzbudila můj zájem. Byla obklopená lidmi, a stejně působila osaměle. Vypadala přesně tak, jak bych chtěla vypadat já, kdybych si uměla dát dvě a dvě dohromady. Copy, modrá mašle, uzel na červeném šátku, bílá košile, modrá sukně a na hrudi rudá hvězda. (…) Jiskra, pomyslela jsem si, pionýrka. (…) Změním se. Na té fotce jsem viděla samu sebe.“ (65–66) Švédské děvče se začne na několik let oblékat jako sovětská pionýrka. Z kolektivu vrstevníků se touto poťouchlou idiosynkrazií sice spíš vydělí, paradoxně však pociťuje úlevu – absurdní stejnokroj jí dává pocit, že někam patří. „Vypůjčila jsem si formu, kterou stačilo na sebe navléct. Forma vede ke svobodě.“ (66) Otázka identity visí nad celým příběhem a vypravěčka se čím dál zřetelněji profiluje jako mistryně převleků. Jde o zdánlivé drobnosti: jako malá se snaží imitovat hlas své matky; v mládí se touží stát herečkou; i role milující matky v jejím podání vyznívá jako předsevzetí: „Budu spokojenější člověk. Lepší máma. Budu sama sebou. Nebudu žádná máma bez řidičáku paralyzovaná v nějaké debilní díře. Anebo jo?“ (120) K přesvědčivému inscenování vypůjčených identit má vynikající předpoklady, vždycky se toho dovedla spoustu naučit zpaměti. Miluje stará přísloví a rčení, neboť nabízí jednoduché návody na život. Z těchto střípků se postupně skládá obraz ženy, která se zoufale snaží někým být, z vnějšku vtisknout tvar děsivě beztvaré hmotě Já.
Vyprávění, jímž se na těchto řádcích zabýváme, můžeme číst jako hledání možnosti změny zevnitř. „Tra il dire e il fare c’è di mezzo il mare.“ [3] (129) Zrovna tuhle frázi si vypravěčka zapamatovala z italské konverzační příručky, když v mládí cestovala po Toskánsku. „Vším tím přeháněním a lhaním jsem se zašpinila,“ (20) lituje, když o desítky let později sedí na posteli v léčebně. Když pak v závěru knihy kliniku opouští, tušíme, že je to pro danou chvíli konec příběhu, ale nikoli konec života. Konec slov a začátek činů. Jiskra je v určitém smyslu příběhem jejich zápolení: psaní a život svádí souboj o to, komu připadne úloha obsahu a komu úloha formy.
Z hlediska kompozice lze knihu popsat jako agresivně útržkovitou, vířivě dynamickou, snově antichronologickou smršť vzpomínek a myšlenek, do které je čtenář rovnýma nohama hozen a může mu chvíli trvat, než se zorientuje. Chaotický časoprostor; prudké výkyvy stylu od vznešeně vycizelovaných sentencí až po frázovité a repetitivní „přežvykování“ vlastních myšlenek; místy až iritující posedlost vlastní osobou: to je vnější fasáda románu, která na první pohled může odrazovat. Kdo se ale do frenetického rytmu Jiskry zaposlouchá, uslyší promyšlenou metodu ztvárnění rozdrásaného Já – a touto metodou je názornost. Aneb kdo chce pochopit, jak se vypravěčka trápí, musí se trochu trápit s ní. Touto cestou její vyprávění pomalu, nepozorovaně zalézá pod kůži.
Poznámky:
1. Man, Paul de. Blindness and Insight: Essays in the Rhetoric of Contemporary Criticism. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1971. 92. [Zpět]
2. Tamtéž. 93. [Zpět]
3. „Slova a činy od sebe dělí moře.“ [Zpět]