Karolína Ryvolová
Nakladatelství Kher jako jediný nakladatelský dům u nás soustavně vydává a popularizuje romskou literaturu. Jeho redaktorka Karolína Ryvolová v následujícím eseji popisuje, v čem je taková práce specifická, a rovněž přibližuje, jak postupovala při překládání románu Čhávata z manéže. V něm se kromě nejrůznějších cirkusových reálií musela vyrovnat zejména s velmi neobvyklou angličtinou romaničelské menšiny.
Romové byli donedávna neliterárním společenstvím a svou bohatou ústní slovesnost, jakož i odvozenou autorskou literaturu začali ve větší míře zapisovat a psát až od druhé poloviny 20. století. Žijí po celém světě a kromě kontaktních jazyků také často píší romštinou, jedním z novoindických jazyků, bez jehož znalosti se naše práce neobejde. Všude se přitom potýkají s předsudky, které ve své strukturální podobě přímo ovlivňují tištění a šíření jejich písemnictví. S tím se pojí jeden zvláštní problém: výtisky knih romských autorů a autorek se těžko shánějí. Mým úkolem coby redaktorky nakladatelství Kher je tedy mj. neustále se po nich pídit, sbírat vzácné svazečky v nejrůznějších jazycích světa a čekat, až se pro některý titul otevře cesta. A ta může být někdy dost spletitá.
Romský cirkus Humberto
Příběh českého vydání knihy Čhávata z manéže: S romským rodinným cirkusem Amerikou třicátých let (The Gypsy Family Circus of 1933: Stories from a Long-Gone Era, 2019, č. 2022) je v tomto kontextu příznačný. Poprvé jsem o ní slyšela na sklonku roku 2020 na konferenci nazvané International and Transnational Dimensions of Romani Literature (Mezinárodní a přeshraniční dimenze romské literatury), kterou byl organizátor Slovo 21 z důvodu covidových omezení nucen pořádat online. Doktor William S. New z Beloit College ve Wisconsinu tuto ságu z prostředí romského cirkusu bratří Brewerových od Garyho G. Steela (* 1943) ve svém příspěvku přirovnával k jinému velmi úspěšnému románu, Vodě pro slony (2006, č. 2008) Sary Gruen. I ten se odehrává u cirkusu v Americe v období velké hospodářské krize. Zatímco však hvězdné obsazení (v hlavních rolích Robert Pattinson a Reese Witherspoon) filmové adaptace Vody pro slony z roku 2011 posílilo už tak závratné prodeje románu od zavedeného nakladatelství Algonquin Press, Gary G. Steele svou autobiografickou prvotinu vydal vlastním nákladem zcela mimo pozornost hlavního nakladatelského provozu.
Látka mě nadchla a okamžitě jsem se rozhodla, že by to byl vhodný adept k překladu pro naše nakladatelství. Doktor New se však ihned po přednášce propadl do off-line světa a už se mi ho nepodařilo zastihnout. Na e-maily neodpovídal a neozýval se ani častý spoluautor jeho odborných článků, romský historik Ian Hancock. Zprávy samotnému autorovi na adresu vylovenou z hlubin internetu zůstávaly rovněž bez odpovědi. Plynuly týdny a měsíce a nám se mezitím podařilo v americkém internetovém antikvariátu ukořistit použitý výtisk, po jehož přečtení jsme dospěli k názoru, že českou veřejnost odkojenou četbou Bassova Cirkusu Humberto (1941) by jeho romská paralela mohla bavit. Stále jsme však nedokázali navázat kontakt s autorem ohledně autorských práv. Nakonec nám napomohla náhoda. Při brouzdání internetem jsme na jeho jméno narazili v programu malého floridského literárního festivalu Sunshine State Book Festival. Napsali jsme organizátorům a ti nám spojení s autorem konečně zprostředkovali.
Gary G. Steele, potomek skupiny Romů z Anglie označující se jako Romaničelové, u rodinného cirkusu sám vyrostl. Projektem byl od začátku nadšený, ochotně spolupracoval a pomohl mi při řešení některých geografických a dobových specifik, ale s celou plejádou překladatelských oříšků mi při nejlepší vůli pomoci nedokázal.
Zásyp pro slony
Gary G. Steele se inspiroval nejen svým dětstvím v manéži, ale rovněž historkami o dekádu staršími, které se v rodině tradovaly. Při psaní byl veden potřebou zachytit a zdokumentovat jednu neopakovatelnou éru. Ve více než pětisetstránkové tapiserii ze života na kolečkách, osídlené výraznými osobnostmi z řad ansámblu i zvěřince, se projevuje jako pečlivý archivář s citem pro detail. Jeho popisnost a faktografická přesnost však přinášejí problémy v podobě různých forem žargonu, ať už technického rázu kolem šapitó a chodu cirkusu, nebo z průběhu artistických čísel. Zkrátka samá past, která si žádala trpělivé rešerše, ale především ochotné odborné poradce.
Typickým příkladem může být kapitola Sbohem, Jacku!, v níž se na šesti hustě popsaných stranách vysvětluje, jakým způsobem tenťáci v čele s celtmajstrem a za pomoci sloní síly stavěli a bourali šapitó. Na vrcholu každé ze čtyř středových tyčí se nacházela součástka odborně nazývaná bale ring: železný kruh, k němuž byly lanovým výpletem připevněny jednotlivé výseče stanu. Pasáž je tímto výrazem protkaná, nešlo ho tedy obejít. Obrátila jsem se na tehdejšího produkčního divadla Jatka 78 Štěpána Kubištu. Konkrétní pojem sice neznal, ale od zahraničního cirkusáka účinkujícího na festivalu nového cirkusu Letní Letná zjistil, že francouzsky se tomu říká couronne – koruna. Bale ring jsem tedy do evropského kontextu převedla jako korunu.
Pořádně mi dalo zabrat také lasování. Výstup ve třech kruzích manéže, v němž excelovala asi desítka dospělých i dětských lasařů najednou a každý předváděl jiné triky, je v románu rozveden do nejmenších podrobností. Musela jsem se obeznámit s anatomií trikového lasa, nastudovat si obvyklé figury a popasovat se s názvy jako „sušení nehtů“, „obracení lívanců“ nebo „kovbojský prstýnek“. Někdy jsem si konkrétní grif dokonce musela vyzkoušet aspoň se šňůrou na prádlo, abych pochopila, jaký pohyb ruka dělá a jak je situovaná smyčka neboli talíř.
Dalším minovým polem byli koně. Nejen jejich různá jména podle zbarvení, velikosti či původu, ale také koně tančící čtverylku za použití zkomolených francouzských povelů, koňské pětispřeží s jedním stojícím jezdcem zvané „uherská pošta“, koně pohybující se krokem, klusem, cvalem a tryskem, specifické druhy koňského krmiva, a dokonce koňská dvojčata. Vyvarovat se největších pochybení mi pomohl překladatel a chovatel koní Ladislav Nagy.
Cirkusový zvěřinec ovšem zahrnoval také psy, slony nebo pštrosa, přičemž každému zvířeti je věnovaná minimálně jedna košatá kapitola. Nečekaně mě třeba zdržel léčebný prostředek, který se u Brewerových používal na povrchové oděrky slonů. Cirkusáci si ho vyráběli z vazelíny a zásypu zvaného Massengill – údajně byl totiž hořký a zabránil tomu, aby si tlustokožci mast otírali chobotem. Lékárník Pavel Melichařík mi pomohl pochopit účinnou látku tohoto léčiva a pro lepší pochopení českého čtenářstva jsme výsledné natěradlo připodobnili k borové masti. Samostatnou kapitolou se ukázal být dobový motorismus: typy vozů, názvy jejich částí, časté problémy s jejich tehdejším provozem. I na tento jazykový okruh jsem si našla poradce a díky Dádovi Schickerovi a jeho znalosti veteránů se snad kniha blíží technické správnosti.
Zdaleka největší výzvu mi však připravil specifický dialekt romštiny, jímž mezi sebou komunikovalo romské vedení cirkusu.
Ta naše románo rat
Jak už zaznělo, Romové žijí po celém světě, vnitřně se dělí do geografických, profesních a kulturních podskupin a mluví mnoha dialekty romštiny. Ta může být ohebná, zachovávající si hlubinné rysy indických jazyků i na úrovni gramatiky, jako třeba tzv. slovenská nebo olašská romština rozšířená na našem území. Anebo to může být výsledek jazykové asimilace označovaný jako pararomština, tedy v posledku gramaticky plnohodnotná verze kontaktního jazyka obohacená o významný podíl romské slovní zásoby a některé osifikované frazémy. Pro většinovou společnost třeba ve Španělsku nebo v Anglii, kde se pararomštinami mluví, tyto jazykové kódy stále plní argotickou funkci, pro jejich mluvčí jsou stále významným etnickým markerem s vysokou symbolickou hodnotou, ale je to kód hybridní, jakási fáze cesty k úplné jazykové směně, tj. nahrazení etnického jazyka většinovým.
Hrdinové Steelovy knihy, členové romského klanu Brewerových, mezi sebou tedy mluví velmi neobvyklou angličtinou, která vypadá kupříkladu takhle: „We chored a grai!“ V doslovném překladu z angloromštiny: „Ukradli jsme koně!“ Anglická syntax je zachována, ale anglické sloveso steal – krást nahradilo romské čorel a substantivum horse zase romské graj. (Romismy jsou zapsány foneticky podle anglických pravidel.) Romské sloveso má navíc anglickou koncovku minulého času -(e)d a romské substantivum anglický neurčitý člen a. Nebylo tedy možné převzít celý romismus a pouze ho transkribovaný překlopit do české věty. Bylo nutné vytvořit vlastní, umělou pararomštinu na základě češtiny a lokálně nejrozšířenější slovenské romštiny, aby se čtenáři českého překladu dostalo zážitku srovnatelného s angloromštinou. S tvorbou „českoromštiny“ mi zásadně pomohla vystudovaná romistka Jiřina Stolařová.
Pararomštiny jsou vnitřně nesystematické, protože se vlastně nacházejí ve stadiu přeměny a jednotliví mluvčí s nimi pracují libovolně podle chuti a citu jako s příznakem romství. Proto ani sám autor není důsledný, romským lexikem nahodile „cukruje“ dialogy a tvary romských sloves i zájmen někdy tvoří anglickou koncovkou a jindy zbytkově podle romštiny. S ohledem na pravidla češtiny nebylo vždy možné otrocky dodržet logiku vzniku jednotlivých výrazů a vět. Proto jsem se spíše snažila vytvořit podobně „nesystémový systém“, s jakým operuje autor, a substituovala tak, aby se daný jev v knize objevil, ale ne nezbytně na totožném místě. Zde je další ukázka:
Dova gara’s boutyin’ kushti. And leste gins how to shoon. Maybe mandi’ll dell leste to the veshna.
V doslovném překladu z angloromštiny: „Ten kluk maká dobře. A umí poslouchat. Možná ho dám tomu cizákovi.“ Jde o naprostý hybrid, kdy třeba slovo boutyin vychází z romského substantiva buťi – práce, ale získalo anglickou koncovku přítomného příčestí -ing. Podobně romská zájmena mandi a leste nejsou v nominativu, nýbrž v (částečně zkomoleném) lokativu, přičemž funkci nominativu (respektive akuzativu) ale plní – včetně toho, že autor vytvořil stažený tvar mandi’ll podle vzoru I’ll, tedy I will. Takto jsme se s tím popasovaly my:
Láčhes keruje búťi, kada gádžo. A umí šunovat. Šaj les daha le gádžeske.
Místní Romové i nerodilí mluvčí romštiny budou schopni z této větné konstrukce vyrozumět její význam, ostatním by měla znít přinejmenším povědomě (a překlad si přečtou v závorce, což autor v textu důsledně dodržuje). Kdybychom ovšem pouze transkribovaly původní podobu citace, nechápal by nikdo nic.
Ještě poznámka k délkám, respektive přízvukům, které se v romštině neoznačují (platí obecné pravidlo, že přízvučná je druhá slabika od konce slova či frazému). Zvolila jsem je, abych evokovala typické řečové situace, protože dialogičnost a hovorový stylistický rejstřík jsou dalším charakteristickým rysem tohoto díla.
Těžkej úděl chudejch
Dějištěm jsou třicátá léta v USA a aktéry Romové, světští, chudí farmáři, černošské služebnictvo a krizí zbídačelí američtí dělníci, kteří křižují Státy pěšky nebo na vlacích jako hoboes – zkrátka prostý a nevzdělaný americký proletariát. Absence vzdělání tehdejší americké populace a Gillyho osamělá cesta jsou ostatně jedním z leitmotivů románu: Gilly jako vůbec první v rodině nastoupí na vysokou školu. Podobně jako Steinbeckovy postavy v Hroznech hněvu (1939, č. 1941) nebo Na plechárně (1945, č. 1965), situované do stejného historického období, mluví i Steelovi hrdinové tak, jak jim zobák narost. Bylo potřeba čtenáře do dialogů, které nezřídka suplují hlas vypravěče, posouvají děj a táhnou se přes mnoho a mnoho stran, upoutat a repliky ozvláštnit.
Snažila jsem se o jakýsi generický hlas obyčejného člověka, volila jsem tedy hovorové a nespisovné prostředky, především koncovky a stylistický rejstřík. Mírně archaizující charakter textu odporoval užití obecné češtiny. Hojně jsem využívala protetického „v“ ve slovech jako „vobavy“, „vodsouděj“, „vopustila“, nespisovné tvary „bysme“ a „bysem“, „eště“ apod. S ohledem na historické období jsem zkoušela zapojit slovní zásobu své babičky (např. „rajbovat“, „rajzovat“, „glancovat“) a svých rodičů. Jsem si vědomá, že nespisovné koncovky sloves (-ej, -aj) a přídavných jmen („chudý lidi“) mluvčí některých regionálních variet češtiny považují v psaném textu za nepřijatelné. Nespisovnost je zde ovšem významným stylistickým prostředkem, který děj situuje do konkrétní historické éry a sociální skupiny.
V originále se román Garyho G. Steela jmenuje The Gypsy Family Circus of 1933: Stories from a Long-Gone Era. Doslovný překlad by ale knize, potažmo místním Romům udělal medvědí službu, protože by nahrával stereotypům o „kočovných Cikánech“ a živil stále silně patrný společenský tlak na zachování politicky nekorektní nálepky namísto bezpodmínečného přijetí autoetnonyma Rom. Fakt je, že v anglicky mluvících zemích se pojem Gypsy vnímá méně příznakově než v češtině a není automaticky obtěžkán negativními konotacemi jako ve spojeních „vypadá to tu jak u cikánů“ nebo je „otrhaný jako cikán“. Současně je Gypsy často odetnizovaný a vztahuje se spíš k romantické ideji nekonvenčního volnomyšlenkáře než k národu.
Po zralé úvaze jsem nakonec sáhla k výrazu čhávata, tj. děti, chlapci, který je známý i v místní světštině a označuje mladé lidi z určité society, ať už profesní (jarmareční, cirkusácké) nebo etnické (Romy). Spojením původně romského slova čhave a prostředí manéže jsem se chtěla vyhnout explicitnímu pojmenování skupiny a vytvořit dojem jisté exkluzivity, do níž bude čtenářovi dovoleno nahlédnout. Bližší popis díla se pak objevil v podtitulu: S romským rodinným cirkusem Amerikou 30. let.
Ze stejného důvodů jsem román Oksany Marafioti American Gypsy (2012, č. 2019) nazvala Žij tam, kde jsou písně, což byl její podtitul v romštině, a titul knihy Ronalda Lee Goddam Gypsy (1971, č. 2009) jsem přeložila jako Mizernej cigoš, abych jasně oddělila nadávku od koloniálně chápané etnicity.
Kniha jako cukrová vata
Český překlad románu Garyho G. Steela z prostředí romského cirkusu vyvolal nečekanou pozornost. Na podzim roku 2023 odvysílal Český rozhlas Dvojka desetidílné čtení na pokračování v podání Miroslava Táborského. Grafici Jan Čumlivski a Juraj Horváth za umělecké zpracování získali 3. místo v kategorii próza v soutěži o Nejkrásnější knihu roku 2023 a letos zvláštní uznání v soutěži o Nejlepší knižní design z celého světa v německém Lipsku. Knížce vtiskli podobu růžové kapesní cihličky, která svým designem odkazuje k Divokému západu, putovním lunaparkům a knížkám lidového čtení. Uvnitř svazku v barvě cukrové vaty nalezneme kolorované dobové fotografie z autorova archivu, které do každého výtisku ručně vlepili zaměstnanci chráněné dílny, takže každý výtisk je originál. V knihkupectvích už se prodává druhé vydání a sám autor v květnu přijede do Česka, aby se setkal se svými čtenáři. Úspěch vícenásobně menšinového titulu dokazuje, že některé umělecké dílo může vlivem specifických lokálních podmínek a historie rezonovat lépe v zahraničí v cizojazyčném překladu než v zemi původního vydání.
Karolína Ryvolová
Karolína Ryvolová (* 1977) vystudovala anglistiku-amerikanistiku a romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je redaktorkou nakladatelství romské literatury Kher a dlouhodobě se formou přednášek, odborných i populárních textů a překladů věnuje šíření povědomí o literatuře Romů. Napsala knihu Špačkem tužky na manžetě (2021), přibližující fascinující cestu, kterou od sedmdesátých let 20. století romská literatura na našem území urazila.