Jan-Marek Šík
Na začátku roku 1974 se ve Tvorbě objevila zpráva s nezvyklým obsahem: „V kulturním týdeníku Sirp ja vasar (Srp a kladivo) vydávaném v Estonské SSR vyšel (…) článek Leo Metsara Na studijní cestě v Československu. Autor článku, estonský spisovatel a dlouholetý překladatel z českého jazyka, v něm (…) vyjadřuje svou lítost nad nedostatečným povědomím českého čtenáře o estonské literatuře. Má na to právo: sám totiž přeložil do estonštiny téměř tolik českých literárních děl, kolik je všech českých překladů z bohaté estonské literatury.“
Pod toto smutné konstatování se nikdo nepodepsal, avšak do své rozsáhlé bibliografie je zahrnul Vladimír Macura. Ten Metsara poznal v roce 1972 a jejich setkání Macuru nasměrovalo k zájmu o zemi, o níž toho tehdy nikdo moc nevěděl a která již několik desetiletí (opět) trpěla pod ruskou nadvládou. Estonský národ Macurovi učaroval i svým nezdolným emancipačním úsilím, v němž lze nalézat paralely s českým národním obrozením, pozdějším hlavním Macurovým odborným tématem.
Macurovo nadšení brzy získalo i „oficiální“ zastřešení. Jak vzpomíná v nepublikovaných pamětech zčásti později uveřejněných Pavlem Janouškem, již pět dní po otištění výše citované zprávy, 14. ledna 1974, nadešel „Památný den“. K manželům Macurovým přišel na návštěvu jejich přítel, rusista Vladimír Novotný, a „protože nás (…) Alena nechala sobě napospas a odešla si do vedlejšího pokoje cosi odborného dělat, založili jsme v nestřeženém okamžiku organizaci, která otevřela zcela novou kapitolu ve vztazích Estonsko a Svět. Protože jsme byli jen dva, ten Svět jsme byli jen a jen my“.
Podobných tajných spolků založených za zády žen již v dějinách vzniklo bezpočet – ne všechny však táhlo organizačně tak zdatné a zapálené vedení jako nově ustanovený Baltský svaz. Macura kolem sebe vytvořil kruh spolupracovníků, s nimiž se jal soustavně de facto vytvářet estonskou literaturu a vůbec Estonsko u nás, a to skrze společenské aktivity i osobní vztahy, články odborné i (řečeno dnešním slovníkem) popularizační, a především ony literární překlady – aby vyrovnal onu pro Československo nepříznivou recepční bilanci.
Macura během patnácti let převedl na dvacet básnických a prozaických titulů a také pilně obstarával předmluvy k překladům svých kolegů a kolegyň. Mezi jeho pozoruhodné příspěvky patří povídky Arvo Valtona, román ze začátku tzv. druhé sovětské okupace Estonska (1944–1991) Bramborový karneval (1968, č. 1978) Aimée Beekman či Klíč k určování rusalek neboli Úvod do naiadologie (1980, č. 1987) Enna Vetemaay. Posledně jmenovaná kniha ilustruje, co bylo Vladimíru Macurovi i Baltskému svazu vlastní – spojení vážného a odborného zájmu s dadaistickým, až recesistickým tónem, jímž čelili době normalizace.
Sametová revoluce tento estonský kvas ukončuje: Česko se po osvobození od dříve programově protežované sovětské cesty odvrátilo směrem opačným, na Západ. To, co bylo dlouhá desetiletí relativní výhodou estonské literatury – sovětská kontextualizace – ji prakticky ze dne na den na celá desetiletí odstraní z pultů knihkupectví a odkáže v lepším případě na stránky časopisů, v horším do šuplíků a následně osobních archivů.
Tam se po Macurově časné smrti, od níž si v dubnu připomínáme pětadvacet let, ocitl také rukopis jeho překladu románu „zázračného dítěte“ šedesátých let Viivi Luik, Seitsmes rahukevad (Sedmé mírové jaro, 1985). Ten se v Estonsku, kde se pozvolna drolila sovětská nadvláda, stal výpovědí poválečné generace, jejíž zkušenost se v mnohém rýmuje se zkušeností jejích československých vrstevníků: zažili tuhý režim padesátých let, naději let šedesátých i zklamání dalších dvou desetiletí. Macura na tomto svém opus magnum pracoval před Listopadem, avšak román se stal jednou z (nezamýšlených) obětí pádu komunismu a nakonec na nepřehledném, nově se rodícím trhu nevyšel. Publikovány byly jen úryvky, naposled v estonském čísle (12/2010) tohoto časopisu – ale i od toho už uplynulo mnoho vody.