Klára Soukupová
Ikstena, Nora. Mateřské mléko.
Z lotyšského originálu Mātes piens (2015) přeložila Anna Sedláčková.
1. vydání. Praha: Paseka, 2023. 192 stran.
Lotyšská spisovatelka Nora Ikstena zasadila svou novelu do druhé poloviny 20. století, kdy se tato pobaltská země stala součástí Sovětského svazu. Trojice ženských postav představuje různé vyrovnávání se s totalitním režimem: babička zastupuje přizpůsobení a snahu zapomenout; matka vzdor a porážku; dcera naději. Sebedestruktivní matka je obklopena babičkou a dcerou, které se o ni starají – mateřské role se tak obracejí a zvýrazňuje se i mezigenerační pouto. Text neprostupuje melancholie, ale smutek. Lítost nad životy zmarněnými v totalitě, která vyháněla lidi mimo jejich pole působnosti, nutila je ponižovat se a pokřivovat a ničila v nich radost. Matka není odmítavá ke své matce coby živitelce a vychovatelce, ale zavrhuje uměřený a poklidný způsob života, přizpůsobený sovětskému systému, nesvobodě a požadavkům nevyčnívat a neodporovat.
Současně však nechce svou frustraci a rozčarování přenášet na dceru: „To byl jiný svět. Ten jsem svým mlékem neotrávila. Jiný svět, který možná jednoho dne procitne z tohoto polospánku. Přežije to, aniž by ztratila touhu po životě. Bude ochutnávat mléko života, ne hořké, ale uklidňující.“ (78) Matka s dcerou tak působí jako zrcadlové odrazy, v lecčem jsou stejné, v mnohém přesné opaky. Obě mají pocit, že se obětují pro druhou – matka tím, že žije dál, a dcera tím, že o matku pečuje, aby nezemřela. „A tak jsme bojovaly – já jsem ho [světlo života] rozsvěcovala, ona zhasínala.“ (180)
Výrazným motivem Mateřského mléka je ženství, a to jako prožitek i jako objekt, protože matka pracuje jako gynekoložka. Léčí pacientky, pomáhá jim otěhotnět a zkouší asistovanou reprodukci, protože nejsou s to dosáhnout se svými násilnickými muži alkoholiky oplodnění přirozenou cestou. Ženskost jako definující znak je zdůrazněna i tím, že hlavní postavy (a mnohé další vedlejší) nemají jména. Vyprávění v první osobě se přelévá mezi matkou a dcerou, oddělované pouze drobným grafickým symbolem.
„Já“ tak působí velmi fluidně: součástí identity dcery, která je centrálním hlasem, se stává i matčino vyprávění – příběh jejího dospívání v padesátých letech 20. století. Splývají i matka a babička, když na střídačku vychovávají dceru, každá svým způsobem péče. „V mých snech vystupuješ jako já, řekla mi. V kruhu, kde tě tahají na obě strany a bolí to.“ (94) Hlavní tragickou postavu představuje matka, přestože nositelem narace je dcera, která do sebe vstřebává starší příběhy. To ale ukazuje i na zaměnitelnost jednotlivých vypravěčských „já“. Jazyky postav nejsou dostatečně charakteristické a od sebe jednoduše odlišitelné; zda mluví matka, nebo dcera, lze poznat z obsahu, nikoli stylu. V důsledku těchto propojení všechny ženy splývají v archetypální Matku, dárkyni života: „Otočil i samotnou ikonu. Pohoža na Vas, stálo na ní. Podobá se vám.“ (104)
Provázanost postav je podpořena několika symbolickými scénami, které nastiňují ambivalentní vztah matky k dceři – lásku, jež nechce poutat, ale dávat svobodu. Výrazné motivy, které je doprovázejí, se navíc dublují, objevují se buď ve stejném, nebo posunutém významu v navazujících pasážích obou postav: „zamrzlá duše“ (137, 140), „voda teplá jako mléko“ (96, 129). Text je v důsledku toho symboly přesycen – motivy zatěžkané významem (mléko, matka, prsy, bílá velryba, voda v řece, zvon s vytrženým srdcem, had) se v novele vyskytují tak nahusto, jako by chtěly příběh o trojici lotyšských žen v druhé polovině 20. století posunout na mytologickou úroveň. Tato snaha se pak střetává s popisy sovětivizovaného školství, práce ve vesnické ambulanci, brigády v sovchozu nebo Baltského řetězu. Přitom ono posilování archetypální roviny nebylo potřeba, celá trojčlenná kompozice je dostatečně symbolická a samotná tematizace ženství a porodu, bezejmennost postav či akcentace mléka by ke zvýraznění této bazální významové linie stačily.
Podobně se do vyprávění poněkud neorganicky vtahuje postava Winstona z Orwellova románu 1984 pouze jako „ikonické zobrazení“ totality, tu však vykresluje příběh Mateřského mléka dostatečně i bez toho. V některých momentech a metaforických vyjádřeních jazyk vyznívá až pateticky: „Byl to svět, který mě rozrušil. Odšrouboval mi hlavu jako prasklou žárovku. (…) Chtěla jsem být sítem, přes které se prosévá zrní, a to se pak smísí se zemí a začne klíčit.“ (149)
V poslední třetině vyprávění se zdá, že systém semele i dceru. Minimálně jí dokáže vzít bezprostřední radost ze života a donutí ji žít v přetvářce. Jakmile jí nestačí jen vzorně recitovat Majakovského, narazí do zdi tak jako její matka a musí se pokořit. Od truchlivého vývoje matčina osudu (znemožnění vědecké dráhy, odsunutí na periferii) jsme se nyní posunuli o více než deset let a společnost míří ke změně. V tu chvíli už však matka po neúspěšném pokusu o sebevraždu a pobytu v psychiatrické léčebně vidí jedinou možnost svobody mimo život – kdesi na Mléčné (!) dráze. Už nevěří v proměnu, respektive se kvůli všemu bolestnému odstřihla od světa a ve chvíli radosti už se do něj nedokáže a nechce vrátit.
Matka zcela jednoznačně symbolizuje podmaněné nesvobodné Lotyšsko: „žila v odlehlém koutu země, protože nechtěla žít dva životy, a nechtěla ani ten jeden, v němž ji znásilňovali jako Lotyšsko“ (134). Adekvátně k vývoji příběhu umírá v době lotyšské zpívající revoluce, kdy země nastoupila cestu ke svobodě. Figura matky splývá se zraněnou vlastí, kterou není možné jednoduše vrátit zpět, jako by se posledních padesát let nestalo.
Závěrečná transformace matky do postavy otce („Moje matka Serafima vždycky říkala, že vaše matka je můj otec, smála se, bez ní bych se nenarodila“ – 184) perspektivu na celou ženskou linii knihy pootáčí. Náhle se matka skutečně jeví jako chladně a ostře mužský element, zatímco babička a dcera jsou poddajné, vstřícné a pečující. Ne náhodou se skrze motivy buduje analogie mezi matkou a křečkem, který sežral svá mláďata, snad aby je ochránil před životem v zajetí, a následně sám v kleci pošel. Autorka ve vyprávění vědomě odsunula figuru otce do pozadí – muži jsou nepřítomní, mrtví nebo nevýrazní – právě proto, aby jeho roli mohla v novele implicitně a s všeobjímajícím gestem po své smrti převzít matka – dárkyně života.