Martin Hašek
Christian Morgenstern (1871–1914), básník často tematizující smrt a smrtelnost, od jehož úmrtí uplyne 31. března sto deset let, vložil do básně Šibeniční vrch verše: „To, čemu vyhnutí není, / právě cíl je pro náš šprým.“
Ačkoli tuto báseň najdeme v obvyklé podobě jeho nejslavnější sbírky Šibeniční písně (poprvé 1905), autor sám ji do ní nikdy nezařadil. Objevila se až v pozůstalostním vydání, které v rámci souhrnné sbírky Alle Galgenlieder (Všechny šibeniční písně, 1938) připravila a upravila (ne vždy úplně vhodně) Margareta Morgenstern. Že se báseň do autorských uspořádání sbírky nedostala, můžeme nejspíše přičítat právě poněkud explicitnímu vyjádření toho, co by se dalo označit „ideovým záměrem“.
Morgenstern se v doprovodných textech ideovým vyjádřením a výkladům nevyhýbal, měly ale spíš povahu ironického odstupu a v samotných básních začleňovaných do sbírky se podobně explicitně nevyskytují. I tak jsem přesvědčen, že báseň do vydání souboru „šibeniční poezie“ patří, a to nejen kvůli skutečnosti, že už se stala součástí percepční tradice – báseň totiž svým metrem odpovídá Prologu Morgensternovy první sbírky In Phanta’s Schloß (Ve Fantině zámku, 1895) a z tohoto intertextuálního odkazu lze dovodit, že měl Morgenstern právě takové určení na mysli. (Proto v mém uspořádání překladu Šibeniční písně, Jdujen a t. d., které vyšlo před rokem v nakladatelství Malvern, tvoří přechodový prvek mezi předmluvami a vlastními texty sbírky.)
Ideové předznamenání nás nasměrovává tam, kde bychom v síti tvořené různorodými básněmi groteskně laděné tvorby mohli vnímat jakési těžiště, k němuž se jednotlivé nitky sítě, třebas ne až tak přímo, sbíhají. „Šprým“ se obrací k tomu, „čemu vyhnutí není“ – a oním nevyhnutelným je zákon týkající se celé naší bytosti tak, že ho nelze za žádných představitelných okolností obejít. Jde o smrt, jíž v neúprosném časovém omezení každé existence podléhá všechno jsoucí.
Neustále přítomná smyčka šibenice kroužící životem je pro Morgensterna bytostně prožívanou zkušeností. Její počátek se začal odvíjet po jeho desátých narozeninách, kdy mu matka zemřela na tuberkulózu. Do té doby vyrůstal zahrnován láskou v mnichovském domě s velkou zahradou, kterým často (dokud to matce zdraví dovolilo) zněly klavírní tóny, a v letních měsících měl život zpestřený pobyty v přírodě, kam rodina vyjížděla s otcem krajinomalířem. Matčinou smrtí se svět proměnil, stal se nejistým, ba nepřátelským. Otec sám jej nemohl brát s sebou na cesty, ani si již nemohl dovolit předchozí stálé bydlení. Chlapec strávil nejprve rok u svého kmotra, pak dva roky na nenáviděné internátní škole. Zásadní prohloubení zkušenosti, že smrt tvoří s životem z podstaty nedělitelný celek, přineslo Morgensternovi ve dvaadvaceti letech vypuknutí tuberkulózy u něho samotného. „Bylo to, jako bych (…) od matky převzal dědictví utrpení,“ napsal v autobiografické poznámce začleněné do pozůstalostní sbírky aforismů Stupně (1918, č. 2002). Matka se tak pro něj stává dárkyní života i smrti, symbolem onoho nedělitelného celku. Navíc jej roku 1888 hluboce zasáhla nemoc a úmrtí blízkého přítele – tehdy Morgenstern četl Schopenhauera, o životě začal přemýšlet v kontextu filosofické reflexe. Když poprvé sám onemocněl, využíval čas léčby k intenzivní četbě Nietzscheho.
Básníkova naznačená zkušenostní i teoretická výbava vnímající ve smrti druhou stranu života, doplnění do celku, vytváří vztah k existenci jsoucího jako tomu, co je neustále na vahách mezi být a nebýt. Existence na vahách znamená být na pováženou, něčím závažným. Jak se to slučuje s postojem šprýmu vyjádřeným v básni? Druhá sloka slovy „Hluboké vážnosti bytí / dětskou pomstou chceš to zvát“ vylučuje možnost chápat šprým jako akt odvety či odporu, jímž se obracíme vůči něčemu negativnímu. Šprým je umožněn právě bezvýhradným přijetím povážlivosti, nebezpečnosti, rizika existence coby její nejzákladnější pozitivní jistoty – zajištění skýtá odlehčení a odlehčení vyjadřuje šprým, humor. Přijetí symbolické oprátky pomáhá nést vlastní tíži. V jednom z fragmentů k „šibeniční poezii“ stojí: „A osm veselých králů draplo svá roucha a nechalo se svým šaškem oběsit. Toho šaška ale vzápětí pohltil duch zapomnění.“