Klára Witzany Hutková
Lahiri, Jhumpa. Kde zrovna jsem.
Z italského originálu Dove mi trovo (2018) přeložila Alice Flemrová.
1. vydání. Praha: Argo, 2023. 152 stran.
Jhumpa (oficiálně Nilandžana Sudešna) Lahiri se narodila v roce 1967 v Londýně do rodiny indických imigrantů a od tří let vyrůstala ve státě Rhode Island v USA. Studovala na Kolumbijské a poté Bostonské univerzitě, kde absolvovala několik oborů: anglický jazyk a literaturu, tvůrčí psaní a komparatistiku. Na Bostonské univerzitě pak získala i doktorský titul v oblasti renesančních studií. První sbírku povídek Lahiri vydala v roce 1999 a o rok později za ni získala Pulitzerovu cenu. Jednalo se o Tlumočníka nemocí (č. 2009), po němž následoval román The Namesake (2003, v roce 2006 zfilmováno), sbírka Nezvyklá země (2008, č. 2009) a román The Lowland (Nížina, 2013). Předchozí díla zastřešuje téma střetu kultur z pohledu prvo- i druhogeneračních indických imigrantů v USA, v knize Kde zrovna jsem se od něj Lahiri však odklání.
V roce 2011 se spisovatelka s manželem a dvěma dětmi přestěhovala do Říma, aby se více ponořila do italského jazyka. Tím započala nová fáze v její tvorbě, přetrvávající i po návratu do Spojených států o čtyři roky později. Od té doby píše italsky a více se zabývá italským kulturním prostředím. O svém vztahu k italštině pojednává například ve sbírce úvah In altre parole (2015). Dále přeložila a připravila k vydání sbírku povídek Penguin Book of Italian Short Stories (Sbírka italských povídek nakladatelství Penguin, 2019), v níž představila práci vybraných italských kolegů. K překladatelské činnosti a jejímu významu se vyjadřuje i v nedávno vydané sbírce esejů Translating Myself and Others (Překládat sebe i ostatní, 2022).
Kde zrovna jsem Lahiri zasadila do nejmenovaného města, které se dle indicií nachází v Itálii, a představuje v něm introspektivní úvahy svobodné ženy ve středním věku. Jejich prostřednictvím poutá naši pozornost ke konkrétním, velice běžným místům, i k různým osobním příběhům s nimi spjatým. Díky samostatně funkčním a po řemeslné stránce působivě uzavřeným kapitolám se román zároveň blíží sbírce povídek. Krátké kapitoly autorka pojmenovala podle místa, kde se ústřední postava zrovna nachází (v papírnictví, na náměstí, u své matky či na slunci). Často se jedná o prostor, ke kterému již má sama vybudovaný vztah, někdy s ní ale naopak prožíváme postupné objevování a vyrovnávání se s neznámým prostředím. V kapitole U mě doma pak sledujeme i lehký, leč přetrvávající zásah cizí postavy do jejího osobního prostoru.
Popis míst se zároveň kontinuálně prolíná s niterným stavem hlavní postavy, takže se souběžně dozvídáme i o jejím aktuálním rozpoložení. Když se v myšlenkách vrací do minulosti, daná lokace je pak spíše druhotná. Především tři kapitoly se stejným názvem Sama se sebou mají silně introspektivní povahu. Zatímco některé pasáže tak primárně vytvářejí dějovou kostru románu, v jiných dochází více k zprostředkování unikátnosti nějakého místa. Ta pak pramení ze vztahu, který k němu žena má – často se totiž jedná o veřejný prostor, pro ni je ale spjatý se vzpomínkami, různými osobními rituály nebo konkrétními lidmi. Kapitola V papírnictví například pojednává o krachu malého obchůdku, dozvídáme se ale také o rodině, která ho kdysi vedla, a o nových zákaznících. Teprve radost, jakou má mladý pár z nově koupeného kufru, přiměje hlavní postavu smířit se se ztrátou svého oblíbeného obchodu s psacími potřebami. Pamětní deska v kapitole Na chodníku ji pak vede k úvahám o neznámém muži, kterého připomíná, a o jeho matce, jež tam kdysi přilepila vzkaz pro kolemjdoucí.
Žena zároveň nikdy nesdělí žádné jméno. Nedozvíme se tak název ulice, podniku, ani země, kde se nachází, dokonce se ani nepojmenuje jediná z postav. To textu dodává zvláštní neurčitost, která se doplňuje s již zmíněnými detailními popisy a osobními myšlenkami. Jednotlivé střípky informací nám navíc časem poskytnou poměrně konkrétní představu o rodinném prostředí, odkud žena pochází, jaké problémy dlouhodobě řeší a jak jsou tyto oblasti propojeny. Vlastní nezpracovaná témata, stejně jako starosti svých nejbližších, nám nastiňuje jakoby mimoděk, ale přitom velice jasně, stejně jako okolnosti, které brání tomu, aby se dotyční v životě posunuli dál. Toto se týká především jí samé, protože ani po letech nedokáže setřást důsledky příliš kritické výchovy. Za tu viní oba své sebestředné rodiče, a téma pochroumaného sebevědomí se průběžně vynořuje v izolaci i na veřejnosti.
Ačkoliv žena zjevně ráda žije sama, postupně vytušíme také obrysy nenaplněného milostného vztahu, což časem začne vyvstávat jako tísnivé a zároveň neřešitelné téma. Zároveň se pootevírá možnost nové budoucnosti. A tak ve chvíli, kdy čtenář nabyde dojmu, že už tuto ženu konečně zná a dokáže ji nějak definovat, je konfrontován s jejím odchodem a potenciální proměnou. Postava totiž ke konci románu ta nyní už známá místa opouští a vydává se na cestu do ciziny, vstříc další fázi svého osobního i profesního života. Tento posun je zprostředkován i začleněním kapitoly s názvem Nikde, která je zasvěcena pohybu, ale i pochybnostem nad možností opravdového ukotvení v prostoru: „Existuje nějaké místo, jímž jenom neprojíždíme?“ (139)
Většinu času kniha budí dojem autobiografické prózy, občas ale narazíme na prvky, jež působí více fiktivně. Například když v jedné z kapitol žena převypravuje hádku mezi svou kamarádkou a jejím manželem. Během celého konfliktu přitom za párem nepozorovaně kráčí po ulici, přičemž bez problémů slyší každé jejich slovo. Vzpomínky na mrtvého otce také vyvolávají dojem smyšlené dějové linky, přičemž ale dodávají postavě větší hloubku. Vedle chladné a sebestředné matky byl totiž otec rodičem, ke kterému žena více přilnula. Otec zároveň striktně trval na dodržování svých denních rituálů a tak nerad opouštěl známá prostředí, že rodině nikdy nedovolil vyjet na jedinou dovolenou. Jeho jediným zájmem bylo divadlo, ale když už se zdálo, že s dcerou poprvé vyrazí do ciziny na představení, otec nečekaně zemřel. V hlavní postavě toto trauma přetrvává a je symbolicky spjato právě s divadlem, do kterého chodívá na otce vzpomínat.
Kde zrovna jsem dává význam zdánlivě nezajímavým místům a propojuje je s příběhy konkrétních osob. Zároveň na různých příkladech zprostředkovává tíživost i radost spojenou s běžnými životními okamžiky, na jejichž dlouhodobý význam v životě člověka poukazuje propojením jednotlivých kapitol. Lahiri zároveň naznačuje všudypřítomný potenciál změny a posunu vpřed. Absence názvů míst a jmen postav kontrastuje s popisnými detaily, na nichž jsou jednotlivé kapitoly postaveny. I přes různá intimní sdělení tak při čtení vzniká dojem odstupu, jako bychom si ženin příběh směli vyslechnout pouze pod rouškou anonymity.