Kateřina Bártková
Rabinjanová, Dorit. Všechny řeky.
Z hebrejského originálu Gader chaja (2014) přeložila Lenka Bukovská.
1. vydání. Praha: Paseka, 2022. 320 stran.
Na román Všechny řeky izraelské autorky Dorit Rabinjan láká nakladatelství slovy jako „kontroverzní“, „bestseller“ nebo „ohrožení svobody slova“. Zadní strana obálky dále informuje, že kniha byla izraelským ministerstvem vyřazena ze seznamu četby pro střední školy, a já začínám očekávat, že v ruce třímám politicky nabité čtivo, které otřese mým vnímáním izraelsko-palestinského konfliktu…
Děj se odehrává v New Yorku v době po teroristických útocích v roce 2001. Metropoli deformuje vlna rasismu a xenofobie, která se po 11. září vzedmula a dopadá i na hlavní hrdinku a vypravěčku románu Liat. Vyprávění začíná náhlou návštěvou policie v jejím bytě: spousta otázek a nakonec prosté vysvětlení, že ji někdo nahlásil kvůli blízkovýchodnímu vzhledu a tomu, že v kavárně psala e-maily v hebrejštině, již si ohlašovatel spletl s arabštinou. Ačkoli první kapitola uvozuje téma rasismu a osobní historie hlavní hrdinky – její rodiče, teheránští Židé, přišli do Izraele v šedesátých letech –, v průběhu vyprávění se ukazuje, že Všechny řeky nejsou ani tolik o Izraeli nebo Palestině, nýbrž o vnitřním konfliktu hrdinky a jejím střetu s kulturou, ve které vyrůstala. Policejní kontrola, za kterou stojí barva pleti, Liat otřese, vyhrocená antimigrační atmosféra se po zbytek vyprávění ale už neobjeví. Pro ni je New York snem a veškeré konflikty, problémy, ale i rasistické předsudky, které vnímá, budou spojené s izraelsko-palestinskou hranicí a tím, co pro ni znamená.
V ten samý den, co u ní zazvoní policie, se seznámí s Hilmím a zanedlouho spolu začnou chodit. On malíř z palestinského Ramalláhu, ona překladatelka z izraelského Tel Avivu, co je v New Yorku na Fulbrightově stipendiu. Liat sama sebe neustále ujišťuje, že o nic nejde; že tenhle románek za pár měsíců stejně skončí. V určitých situacích se k Hilmímu chová chladně, to ona v jejich vztahu zastupuje ratio a udává jeho směr. Ze všeho nejvíc se děsí případného otěhotnění, každá opožděná menstruace v ní vzbuzuje zděšení, vybavují se jí propagandistické reklamy a nejrůznější zkazky líčící hrůzostrašná manželství mezi izraelskými ženami a Palestinci, jež slýchala během svého dospívání v Izraeli. Nad její newyorskou svobodou, danou vzdáleností od domova a finanční stabilitou, jako by se neustále vznášela tato hrozba:
Hilmímu jsem neřekla nic o zpoždění ani o katastrofických scénářích, které se mi honily hlavou. Vyhýbala jsem se mu a různě se vymlouvala. Pracovala jsem pozdě do večera, nadšeně jsem vítala každou bolest zad, každou křeč v břiše, z každé návštěvy záchoda jsem odcházela trpce zklamaná. V noci jsem se viděla v neznámém domě v Ramalláhu s jeho rodinou. Představovala jsem si, jak tam s nimi žiju, Židovka, která přeběhla do nepřátelského tábora, představovala jsem si miminko, které se narodí, a to, jak můj osud nabere jiný směr. Znovu se mi vybavil minibus číslo 4, kde před pár lety znělo z rádia volání: „Dcery izraelské! Ztracené duše!“, v paměti mi vyvstal pohoršeně mlaskající řidič, „Bůh nám pomáhej…“ i žena na sedadle přede mnou, „… teď chudinka trčí v Nábulusu, má dvě děti, už jí nezbyly skoro žádný zuby,“ viděla jsem svoje rodiče, jak truchlí a oplakávají mě, představila jsem si svou babičku. (174–175)
Děj se vlní v rytmu klasické love story, bláznivé zamilování, pomalé probouzení se do reality a přibližující se předzvěst tragického konce. Liat navíc neustále pociťuje nejistotu a stud – jednak protože chodí s muslimem (když v New Yorku s Hilmím narazí na známé z Izraele, zahalí se celá do šály a předstírá, že je muslimka), jednak i proto, že si uvědomuje, jaké strašné předsudky vůči lidem z Palestiny dosud chovala a nikdy je nereflektovala. Stydí se před sebou samou, ale i před svou rodinou, Izraelem i Hilmím, který je svědkem jejího ustavičného skrývání a lhaní. Poté, co pomine prvotní vzájemné okouzlení, dojde i na diskuse o koexistenci dvou národů a vytyčování hranic – a ačkoli to Liat nikdy neřekne naplno, začíná vidět celý konflikt také z druhé strany.
Pokud román čteme bez hlubší znalosti problematiky, může skutečně působit jako problém jednoho vztahu, vždyť kdyby Liat chtěla, nemusela by se do Izraele vracet, určitě by se našlo nějaké řešení, jak několik týdnů před jejím odjezdem řekne jedna její kamarádka. Liat jí odsekne, že žádné řešení neexistuje. Roli nehraje jen byrokraticky složité prodlužování pobytu v USA, ale také skutečnost, že ona se chce do Izraele vrátit: cítí se sepjatá s vlastní kulturou a o to těžší pro ni je zjišťovat, nakolik se jí ta Hilmího podobá. Když v poslední kapitole jejich vztahu zasáhne New York krutá a dlouhá zima, Liat si uvědomí, že jejich nostalgie a stesk po domově voní a chutná stejně. Dovídá se, že z balkonu bytu Hilmího rodiny jsou vidět mrakodrapy v Tel Avivu nebo že jejich telefonní čísla mají stejnou předvolbu. Pomalu začíná rozumět Hilmího argumentům o soužití dvou národů v jednom státě a jeho vizi o budoucnosti obou zemí.
Izraelské ministerstvo školství odůvodnilo vyřazení knihy ze seznamu četby nutností chránit mladé lidi před „nebezpečím asimilace“ a tvrzením, že „intimní vztahy mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem ohrožují oddělenou identitu“. A je to dost možná právě tento zákaz, který knize dodává na mrazivé aktuálnosti. Podobné téma zpracoval i libanonsko-kanadský dramatik Wajdi Mouawad v divadelní hře Tous des oiseaux (Všichni ptáci, 2018) – také v ní se intimní vztahy stávají rozbuškou izraelsko-palestinského konfliktu, který neprobíhá mezi ozbrojenými silami nebo politickou mocí obou národů, ale uvnitř jednotlivých postav a v jejich přesvědčeních. Všechny řeky nepřibližují historii ani reálnou situaci v Izraeli, zato ukazují hranice, které se táhnou hluboce zakořeněné v hlavách jeho obyvatelstva.