Martina Šímová
Čeština se stala prvním jazykem, do nějž byl převeden finský román Průsvitné srdce. Jeho překladatelka Martina Šímová v následujícím eseji přibližuje okolnosti svého šťastného shledání s knihou, neblahé historické paralely, které příběh odehrávající se za druhé světové války v přístavním městě Hanko vyvolává, a především práci na samotném překladu. Popisuje snahu o zachování autorčina poetického i přesného jazyka, kreativní převádění švédských výpůjček do češtiny a rovněž se zamýšlí nad tím, jakou výhodu při překladu poskytuje důvěrná znalost prostředí.
„Vážení občané Hanka a místní drbny (…). Šušká se, že já, Inger Kullbergová, jsem odešla s Němcem a teď ležím mrtvá a pohřbená někde v Evropě. Ti, kteří chtějí vědět, kde se skutečně nacházím, ať se laskavě obrátí na mluvčí organizace Lotta Svärd v Hanku.“ (220)
Tato pasáž, autentický výňatek z dobových novin, se objevuje v závěru atypického milostného románu Průsvitné srdce (Tämä läpinäkyvä sydän, 2021, č. 2023) z pera finské spisovatelky Katji Kallio (* 1968). Hlavní hrdince Beatě ji na podzim roku 1944, kdy Finové podepisují příměří se Sovětským svazem a svého někdejšího spojence Německo vykazují ze země, ukáže její matka. Ta přitom netuší, že dceru zanedlouho čeká ještě větší hanba – je totiž těhotná se sovětským válečným vězněm z místního pracovního lágru.
Prozatím poslední literární počin jedné z nejvýraznějších současných finských autorek se mi dostal do rukou, když jsem jistého deštivého podzimního odpoledne seděla v helsinské kavárně Ursula a za jejími okny se vlnilo rozbouřené moře. Byl to dárek od mojí známé Mii Kankimäki, dlouholeté přítelkyně Kallio a rovněž spisovatelky, jejíž knihu jsem přeložila zhruba rok předtím. To je na menších literárních trzích ostatně velmi sympatické – každý zná každého a spolupráce se často nese ve velmi osobním duchu. Navzdory své popularitě v rodném Finsku byla Katja Kallio dosud překládána jen minimálně a v případě Průsvitného srdce mělo jít o první převedení do cizího jazyka vůbec. Když jsem darovaný román, o němž jsem zhola nic netušila, za trochu smířlivějšího počasí otevřela na odřené sedačce příměstského vlaku, hned z první stránky na mě dýchla jazyková vytříbenost, neotřelá krása a jakási křehká jinakost. První setkání s textem, potenciálním překladatelským projektem, tehdy dopadlo na jedničku – naštěstí, protože prvotní dojem z knihy je pro mě v překladatelské roli stejně klíčový jako v té čtenářské. Následoval o něco méně příjemný proces s cílem přesvědčit o kvalitách knihy také některého z českých nakladatelů – podobný „skauting“ je u překladů z malých jazyků typický. Moje snahy byly úspěšné a román letos na jaře vyšel v nakladatelství Kniha Zlín.
„První ráno mi k nohám spadl zmrzlý ptáček. Okna jsme na noc zakryli dekami, ale stejně byla taková zima, že mrazem prokřehly dokonce i naše sny, a my z nich za svítání procitli úplně ztuhlí.“ (7) Tyto věty otevírají vyprávění svobodné matky Beaty, která se v nezvykle mrazivém únoru roku 1942 za „Molotovova počasí“ s rodiči a nemanželskou dcerkou vrací do válkou poznamenaného rodného Hanka. Finové město právě dobyli zpátky ze spárů Sovětského svazu. Beatin bratr Cyrus je stejně jako všichni mladí bojeschopní muži na frontě a sestře odtamtud posílá upřímné dopisy, jaké matka nedostává – „v posraný prdeli“, píše obvykle hned pod datum a vzápětí už popisuje, jak jednomu z vojáků ustřelili nohu. „Břízy byly rozstřílené na cimprcampr, muži křičeli a skučeli. Všude kolem se rozléhaly rány a vzduchem poletovala hlína, dřevo, ruce a nohy.“ (59) Poetický jazyk – vnímavé popisy proměnlivé přírody a umně vylíčený, zčásti fantazijní vnitřní svět hrdinky, jímž brojí proti krušné realitě – se tak proplétá s vulgární, drsnou realitou války proti ruskému medvědovi, která sice běsní daleko za hranicemi Hanka, ale je ustavičně přítomná v každodenním životě strádajících lidí. Bylo jasné, že v překladu půjde především o zachycení těchto dvou stran mince – vzletných snů, touhy po lásce, svobodě a lepším životě, a naopak zmaru, bolesti a nekompromisní konfrontace se skutečností.
Samotný překlad vznikal v průběhu půldruhého roku, přičemž nejintenzivnější práce připadly na měsíční překladatelskou rezidenci ve Finsku, kde jsem s železnou pravidelností vstávala v šest hodin ráno, šla se smočit do zamrzlého moře, uvařila překapávanou kávu (slavnou finskou suodatinkahvi) a od té chvíle překládala na plné obrátky. Rezidence shodou okolností probíhala přesně v té době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Jen pár dnů po únorové invazi jsem se s autorkou sešla v kavárně v Helsinkách (necelých dvě stě kilometrů od ruských hranic), kde jsme, stále v područí nevěřícného šoku, kromě fines a překladatelských úskalí románu probíraly i bezútěšnou politickou situaci, která jako by ještě podtrhovala protiválečné vyznění knihy. Pro Katju Kallio jde ostatně o velmi osobní téma – rodina jejího manžela pochází z té části Karélie, již Finsko po válce ztratilo ve prospěch Sovětského svazu; přibližně osmina finských obyvatel se tehdy stala vysídlenci bez domova. Překladatelský proces byl za daných okolností velmi intenzivní, zároveň jsem možná víc než kdy jindy cítila, že má smysl dostat knihu na český trh. Román si mě navíc získal i po další stránce – jeho dějiště, někdejší lázeňské středisko Hanko, do něhož svého času jezdívala předválečná ruská smetánka, bylo shodou náhod úplně prvním finským městem, které jsem kdy navštívila. Od té doby jsem v něm byla přinejmenším dvacetkrát, za všech ročních období. Příležitostí k výkonu „terénních prací“ byl tedy víc než dostatek a k zachycení genia loci jsem měla ty nejlepší předpoklady – jinak bych během překládání jen obtížně dohledávala, jak vypadá Mořský pavilon (Meripaviljonki) či pobřežní Kasino nebo kde v parku u kostela kvetou kaštany.
Dá se říct, že z překladatelského hlediska jsem měla štěstí: do noty mi padlo nejen silné téma a sama autorka – její pohled na svět, osobnost, styl psaní i uvažování –, ale také hlavní ženská postava, jejíž myšlenkové pochody se překládaly jedna báseň. Autorčiny protagonistky přitom na první pohled nejsou nijak zvlášť líbivé, nepředstavují žádné zosobnění ctnosti, naopak jde spíš o zřetelně nedokonalé, opakovaně chybující antihrdinky, které jsou však výjimečně autentické. Vymykají se, jdou proti proudu, často jsou sobecké a nesnesitelné, mnohdy upřímné a odvážné, občas vyloženě sympatické. Beata není výjimkou. Nedbá na společenské konvence, a přestože miluje svou nemanželskou dcerku, často ji vnímá jako přítěž a její výchovu nechává na své matce a sestře, chodí s hlavou v oblacích, je zbrklá, sní, touží po lásce, chce hlavně žít: „Už tolikrát a na tak dlouho jsem přišla zkrátka. Teď byla konečně řada na mně. Nesešlo mi na tom, co se stane s ostatními, (…) bylo mi to jedno, protože já jsem ten nejdůležitější člověk na světě. (…) Ničí život nemá takový význam jako ten můj.“ (85) Od raného dětství nad ní jako Damoklův meč visí osud nepřizpůsobivé „ženštiny“ (naisihminen), který nakonec i naplní, a to víc než jednou. Ze všeho nejvíc se však strachuje, aby neskončila jako ostatní vdané a životem strhané ženy ve městě: „Tohle nikdy, pomyslela jsem si. Nikdy.“ (123)
Jedno z formálních specifik románu je patrné na první pohled, a to absence uvozovek: ta přispívá ke stírání rozdílů mezi přímou a polopřímou řečí i hrdinčinými úvahami – „Harriet pořád opakovala, zůstaňte přece, zůstaňte, ale nezdálo se, že by toužila po mojí společnosti…“ (136). Text místy připomíná jednolitý, jaksi lyrický proud vědomí, což ale neznamená, že by byl nepřehledný nebo snad nudný; místy je naopak velmi epický a výpravný a jeho absolutní plynulost přidává vyprávění na dynamičnosti, jako třeba ve chvíli, kdy Beata prchá od oploceného vojenského lágru, kam se Ivanovi naivně rozhodla hodit karton cigaret: „Pes mi hafal za patami, skutečně byl celou dobu na volno a taky čím dál blíž, blíž, blíž, a najednou se ode mě pilíře odtrhly a já vystřelila vpřed a utíkala jako nikdy v životě, teď mě nohy naopak o pořádný kus předběhly, ale psisko se hnalo za mnou a odmítalo se vzdát, co mám dělat, co mám dělat, co mám dělat, v místě, kde z hlavní cesty odbočovala menší ulička, jsem prudce zahnula doprava a uháněla, co mi síly stačily…“
Formální stránku překladu jsme probíraly s redaktorkou Jitkou Hanušovou (jsem mimochodem ráda za možnost spolupráce s redaktorem znalým zdrojového jazyka, což u menších jazyků nebývá vždy pravidlem!), ale byla jsem si od začátku jistá, že specifické formátování bude třeba zachovat. Nejde totiž o prvek, který by se ve finštině běžně vyskytoval, zatímco v češtině nikoliv; jedná se o specifikum autorky, přičemž forma posiluje obsah – podporuje celkovou metaforičnost knihy, v níž je výrazně personifikována nejen příroda, ale třeba i předměty. Jakmile překladatel (a následně i čtenář) přistoupí na toto fungování textu, napojí se na jazyk a začne ho v relevantních pasážích vnímat více metaforicky, má napůl vyhráno. A obraznými vyjádřeními román doslova kypí: „Otevřela jsem víčka, Harrietin bok, teplý a tvrdý, se dmul vedle mě, její vosí pas byl jako údolí.“ (44); „Naše vyvrácené kořeny trčely strnule vzhůru, nad hlavami se nám jako drak tyčila obří borovice se čtyřmi větvemi.“ (119–120); „A Stininy myšlenky umějí být dotěrné. Zvoní v jejích růžových porcelánových hrníčcích, vybublávají z hubice konvice na kávu, cvakají stříbrnými ramínky kleštiček na cukr.“ (35); „Sametový kabát na mně doutnal a funěl, jako bych si na vodítku vedla draka.“ (189); „Můj drak se zazmítal na provazu a zařval.“ (203); „Když tě zahlédli, mým ptáčkům jako by přeskočilo, začali štěbetat, poskakovat a poletovat kolem za divokého třepotání křídel.“ (66); „Následujícího rána jsem se neprobudila sama. Mí ptáčci už byli vzhůru a štěbetali na okenním parapetu.“ (47); „Já ale zachovala tvář. Ptáčci zůstali tiší a nehybní, aby si jich matka nevšimla.“ (53)
Zejména symbol ptáčka (pikkulintu) prorůstá celým románem a v překladu je nutné zachovat jeho kontinuitu. Autorka se k symbolu opakovaně vrací a používá ho k vyjádření hrdinčiných pocitů – obvykle jde o silně nabité emoce jako láska, vzrušení, naděje či strach –, jako předzvěst něčeho nového či konce dlouhé stagnace, třeba když malý ptáček naruší jednolitou zimní pustinu: „Vzpomínám si, že po zmrzlém sněhu cupital ptáček…“ (14); „Kráčel jsi po zmrzlém sněhu směrem ke mně stejně lehce jako ptáček.“ (17), ale také jako symbol něčeho mimořádně křehkého a drahocenného: „A vtom mi k nohám zničehonic spadl ptáček. Zmrzl uprostřed letu (…). Jeho padající tělíčko mělo tvar hvězdy, křídla jako cípy ostře čněla směrem ven…“ (7).
Na opačné straně pomyslné mince – válce a každodenním živoření – není poetického zhola nic. To musí reflektovat i jazyk v souvislosti s tím, jak hrdinčino rozjímání narušuje krušná realita – ať už jde o utrhané končetiny na frontě, kruté zacházení s vězni nebo obhroublé průpovídky měšťanů. Tehdy je důvod sáhnout po vulgarismech: „Důstojník hulákal jako pominutý a mlátil nahého vojáka prknem. Sylva to neměla v úmyslu říct nahlas, ale voják byl zjevně pokrytý výkaly. Vyváleli ho v hovnech.“ (159); „Tentýž plukovník vyprávěl, že vězni byli tak nadržení, že v táboře šoustali se sebou navzájem.“ (179); „Sousedé byli idioti, příbuzní sráči a mužovo příbuzenstvo, to byli teprve šílenci, jeden pomatenec vedle druhého!“ (123); „Žena v příliš velkém kabátě řekla: Doufám, že to každýho z těch parchantů rozcupuje na tisíc kusů.“ (31)
I sama Beata, často přemýšlivá a zasněná, je přímá a rázná – třeba ve chvílích, kdy si sobecky prosazuje svou nebo brání mladší sestru, zamilovanou do německého vojáka, před pohrdáním ostatních obyvatel města. To se odráží i v hovorovosti jazyka: „Agnes stála vedle ní a na tváři měla stín ve tvaru měsíčního srpku. Na co čumíš? zeptala jsem se jí a přišla k ní blíž. Nech toho vejrání.“ (188); „Dej se do šití, přikázala jsem vlastní matce. Jinak si to na sebe navlíknu tak, jak to je. (…) A ty víš, co si o nás pak budou povídat.“ (188); „Pryč z cesty a hned, rozkázala jsem. Koukejte zmizet. (…) a už jsem jim s židlí najela do holení. (…) babizny uhnuly, huby dokořán.“ (203)
Další překladatelskou zajímavost představují jazyky, jimiž se v knize reálně hovoří. Hanko je jedno z výrazně švédskojazyčných finských měst – i dnes má téměř polovina tamních obyvatel, takzvaných finských Švédů (finlandssvenskar), jako svou mateřštinu švédštinu, nikoliv finštinu. I Beatina rodina je převážně švédskojazyčná. Román je vzhledem k národnosti autorky psaný pochopitelně finsky; přítomnost švédštiny pak Kallio navozuje mimo jiné používáním „švédismů“, tedy pofinštěných výpůjček ze švédštiny. Ty lze v češtině celkem dobře nahradit germanismy: „Určitě by milerádi zaplatili, kdyby jim někdo odvezl vercajk do Tulliniemi, prohlásil.“ (94); „Máme arest? zeptala jsem se matky.“ (72); „Holka mě zkouší klofnout, řekl Boije.“ (74) Mým cílem přitom nebylo mermomocí vyrukovat s germanismem pokaždé, když autorka použila švédský výraz (někdy to ani nebylo vhodné); spíše jsem podobná slova nahodile „trousila“ po textu, abych navodila atmosféru originálu.
Zajímavé je i to, že Beata ani Ivan, přestože tvoří milenecký pár, nemluví jazykem toho druhého a za celý román si vymění jen několik slov. Jedno z nich, vyřčené při prvním setkání, je „chleba“: „Příští slovo už jsem ale rozeznala. Chljeba, řekl jsi. Aha, takže finské slovo pro chleba, leipä, pochází z ruštiny. To jsem ani nevěděla.“ (15) Vzpomínám si, že jsem v daném místě pojala jisté pochybnosti vzhledem k tomu, že Beata by měla mluvit primárně švédsky; v takovém případě by o chlebu nepřemýšlela jako o finském leipä, ale jako o švédském bröd, a korelace s ruštinou by tudíž nebyla na místě. Po konzultaci s autorkou nicméně vyšlo najevo, že mateřštinou hrdinčiny matky je finština (to však v Průsvitném srdci není přímo zmíněno) a Beata je bilingvní; vztah leipä–chljeba tedy funguje.
Barvitě dobrodružný byl i překlad rozličných slov a výrazů týkajících se přírody. Ta má pro severské národy odjakživa zásadní význam a v Průsvitném srdci je díky výrazné personifikaci v podstatě jednou z hlavních postav. Hanko navíc díky své geografické poloze představuje tak trochu unikát. Protože bývalo důležitým přístavem, rostou v něm květiny, které nikde jinde ve Finsku nenajdeme: jejich semena sem byla navezena v balastech lodí připlouvajících z ciziny. Románem se mihnou silenky, střemchy, hasivky, růže svraskalé a desítky dalších druhů. Zajímavá je třeba taková jetelinka, v originále ketunleipä (doslova „liščí chléb“). Standardní název zní „šťavel kyselý“, ale vzhledem k tomu, že finská verze sahá po nářečním výrazu, pro stejné řešení jsem se rozhodla i v překladu. Nabízely se varianty jako moravské „zaječí zelí“ (významově shodné s jinou finskou variantou jäniksenkaali), podhorácký „zaječí salát“ nebo slezský „zajičí ščudlek“, ale z poetického hlediska jsem skončila u hanácké (zaječí) „jetelinky“.
Působivé obrazy román nabízí i v popisech střídání ročního období: „Potom spící ledy procitly ze zimního spánku.“ (48) Finský originál používá výraz jäät käänsivät kylkeä, tedy doslova „ledy se přetočily na (druhý) bok“, což je očividná aluze na procitání hibernujícího medvěda – odtud překlad. Když už je řeč o zimě, nepřekvapí, že severněji situovaný národ bude mít ve svém slovníku širší plejádu výrazů například pro sníh. V knize často zmiňovaný kantolumi je i ve finštině zřídkavý výraz, slovník ho v podstatě neuvádí. Slovo nicméně dělá dojem „bytelného“ sněhu, který do jara neroztaje a člověk po něm může chodit, aniž by se propadal (odtud první část složeniny kanto, jež vznikla ze slovesa kantaa = nést). Převést podobný výraz do češtiny jednoslovně v podstatě nelze – v překladu používám možná ne tak elegantní, zato výstižné spojení „zmrzlý sníh“. A podobných případů by byla celá řada.
Průsvitné srdce se u čtenářů setkalo s pozitivním ohlasem. Mnozí docenili hloubku textu i barvitost jazyka, kterou se mi, doufám, podařilo zachovat i v české verzi. Moje práce neskončila s odevzdaným překladem; následovala intenzivní propagace románu v podobně rozhovorů s autorkou, recenzí, online diskusí. U překladů z malých jazyků je podobná péče obzvlášť potřeba, pokud se mají dostat do povědomí veřejnosti a nezapadnout. Těší mě, že si kniha své čtenáře evidentně našla, že s nimi zjevně zarezonovalo autorčino poselství – totiž že láska, ve všech představitelných významech toho slova, je jediným způsobem, jak bojovat proti „nelásce“, ať už je jejím důsledkem válka, nenávist, smrt, zoufalství nebo prázdnota. V hloubi duše rovněž doufám, že by si cestu do českých luhů a hájů mohla proklestit i další spisovatelčina kniha – mým favoritem je pozoruhodný román Yön kantaja (Nositelka noci, 2017), založený na skutečných událostech, jehož podstatná část se odehrává na konci devatenáctého století v prostorách ostrovního ženského blázince. Uvidíme, jakým směrem se věci budou ubírat; prozatím jsem vděčná za to, že jsem měla možnost českému čtenáři zprostředkovat další kvalitní počin ze současné finské literatury.
Martina Šímová
Martina Šímová (* 1989) vystudovala anglistiku-amerikanistiku a finštinu na Univerzitě Karlově a finský jazyk a kulturu na Helsinské univerzitě. Překládá především z angličtiny a finštiny, příležitostně z francouzštiny, zajímá se také o hispánský svět. Jejím nejoblíbenějším žánrem je magický realismus. Pokud zrovna nesedí za počítačem nebo neučí, tráví čas s batohem v přírodě nebo jinde na cestách, nejlépe v obklopení finského moře a jezer. V současné době prochází pětiletým psychoterapeutickým výcvikem v biosyntéze, zároveň se věnuje tzv. biblioterapii, tzn. terapeutickému využití literatury v praxi.