Pavla Nejedlá
Přestože vítěze letošní Nobelovy ceny za literaturu už od začátku října známe, samotné slavnostní předávání medailí, diplomů a příslušných finančních částek ve velkém sále stockholmské Královské filharmonie probíhá jako každoročně až desátého prosince. Po devadesáti pěti letech putuje toto nejvýznamnější literární ocenění do Norska – přebírá ho Jon Fosse.
Širší i užší seznamy nominovaných podléhají sice padesátiletému utajení, ale Fosseho jméno se ve spojitosti s Nobelovou cenou v zasvěcených diskusích objevuje už minimálně od roku 2013, takže vyhlášení výsledků nebylo překvapením pro odbornou veřejnost ani pro autora samotného. Během těch deseti let měl dost času se na možný telefonát ze Švédské akademie připravit. Když letos telefon konečně zazvonil, Fosse zrovna řídil auto poblíž jednoho ze svých bydlišť – v západonorské obci Frekhaug. Hory, skalnaté pobřeží, fjordy… kdyby ještě bývalo pršelo, „norštější“ kulisy byste nenašli.
Ale nepršelo. Jen mořské vlny dorážely na břeh. Mořské vlny nezmiňuji náhodou. Tento motiv je ve Fosseho díle, nakolik jsem ho měla možnost studovat, zásadní. Strávila jsem na Severu nad jeho dramaty čtyři měsíce, které se mi zpětně slily v jednu nekonečně dlouhou polární noc, během níž jsem slunce neviděla vyjít snad ani jednou, zato jsem přečetla dvacet osm divadelních her psaných podmanivým hypnotickým stylem, s navracejícími se tématy, opakujícími se motivy; her bohatě zvukově instrumentalizovaných, připomínajících spíš nekonečnou báseň bez jediné tečky. Tečku jako grafický signál konce promluvy Fosse nemá v oblibě. Koncem věty u něj sdělení nekončí, koncem hry se téma nevyčerpá. Jako by manicky psal pořád jedno a totéž a nečinil přitom ani příliš velké rozdíly mezi prózou, poezií a dramatem, až si jeho divadelní hry vysloužily hybridní označení poetic prose drama. Čtenářský zážitek ze setkání s jeho psaním se často blíží hypnóze. Fosse by svůj styl nejspíš popsal jako hymnický, nepříliš vzdálený náboženskému vytržení (které ostatně možná sám prožil, když od tradičního norského protestantství konvertoval ke katolické víře). V jednom ze svých esejů Jon Fosse píše, že má-li být literatura silná, pak nás nemá učit žít, ale umírat.
V literárních textech zkoumá Fosse tenkou hranici mezi prázdnotou a významem. Jeho divadelní postavy často nemají žádné atributy, dokonce ani jméno. Na jevišti se tak potkává On s Ní, aby zkusili najít společný prostor, ve kterém budou moci existovat. Jejich snažení bývá od začátku vesměs marné, přesto se svými slovy pokoušejí zachytit něco, co je přesahuje. I to nakonec vyzdvihli členové Švédské akademie ve svém odůvodnění – ocenili spisovatele právě za to, že inovativním způsobem dává hlas tomu, co je nevyslovitelné. Láska, čas, ticho, smrt, odloučení a samota. A do toho nezměrné a všudypřítomné moře jako metafora původního stavu nebytí. Jazykem plným anafor, epifor, paralelismů, refrénů a aliterací, jejichž jednotícím principem je opakování, krouží jednotlivé postavy ve svých monologických promluvách cyklicky kolem elementárního problému: nakolik je člověk ve světě sám, a to i tehdy, když žije v páru. Norština disponuje pro tyto případy výstižným termínem tosomhet (to = dva), nenápaditě přeloženým do češtiny jako samota ve dvou. U Fosseho se na jevišti často potkávají osamělé postavy v různých časových plánech, vedle sebe tak může stát Starší a Mladá žena či Starší a Mladý muž a tato dvě vydání téže osoby spolu přes propast času klidně hovoří, čímž dávají vyniknout absurditě toho, jak je často nemožné komunikovat s těmi, s nimiž naopak časové plány přirozeně sdílíme.
Kdo chce číst Fosseho v češtině, má program na řadu temných zimních večerů. Reprezentativní překlady jeho próz i dramat existují, i když velká část jeho díla stále čeká na česká vydání. Dostupné texty doporučuji číst manicky a nechat se jimi zhypnotizovat. A v užaslém transu pak vyčkat do doby, kdy k nám (snad) doputují další, jeho monumentální prozaickou Septologii (2019–2021) nevyjímaje.