Ladislav Nagy
Apokalyptický román Poslední člověk Mary Shelley, jenž v období celosvětové pandemie nabyl nečekaně na aktuálnosti, vyjde po téměř dvou stech letech od prvního vydání konečně česky. Jeho překladatel Ladislav Nagy nabízí v následujícím eseji biografický i literárněhistorický klíč k jeho čtení a pozastavuje se také nad skutečností, kolik titulů z anglicky psané klasické literatury máme stále nepřeložených.
Zkraje příštího roku vydá Academia můj překlad románu Poslední člověk (The Last Man, 1826) Mary W. Shelley (1797–1851). Nápad přeložit něco dalšího z díla této pozoruhodné autorky ve mně zrál dlouho, vlastně víc než deset let. Přišlo mi zvláštní – a nespravedlivé – že zůstává autorkou jediného díla, Frankensteina (1818, č. 1966), který vychází v nových překladech znovu, případně je připomínána jako správkyně pozůstalosti svého muže Percyho, v odborných kruzích pak ještě jako dcera významných rodičů, Williama Godwina a Mary Wollstonecraft.
Konečné rozhodnutí padlo rychle a trochu nečekaně. Na Facebooku jsem sdílel článek, tuším z Times Literary Supplement, právě o Posledním člověku s poznámkou, že v době koronavirové pandemie je tento román relevantnější než díla jejích slavnějších souputníků. Prakticky obratem se mi ozval ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, ať to tedy přeložím a že mi hned připraví smlouvu. Vyměnili jsme si asi tři zprávy a vše bylo dohodnuto. Už dříve jsme spolu mluvili o edici Europa, probírali tituly, které by se do této edice hodily – a Poslední člověk byl právě takovým.
Ta kniha má apokalyptické ladění, ale je úplně jiná než například slavná Byronova báseň Temnota (1816, č. 1853). V Byronově básni, inspirované proslulým „létem bez slunka“, kdy v důsledku popelu ze sopečné erupce prakticky nesvítilo slunce a Evropu postihla značná neúroda, je popisována apokalypsa kosmických rozměrů: hlad, rozvrácení společnosti, nakonec tma, konec, zánik všeho. Shelley – a to mě právě na románu fascinovalo – předkládá úplně jinou apokalyptickou vizi. Všechno zůstane, jak je: krásná příroda, nádherná umělecká díla, města… jen zmizí člověk. Krása přetrvá, ale nebude, kdo by ji mohl obdivovat. Romantici nepochybně byli silně inspirováni dílem irského myslitele George Berkeleyho (1685–1753), Mary Shelley však evidentně minimálně v tomto bodě nesouhlasí. Esse není percipi. To, co bylo vytvořeno, přetrvá, i když tvůrce bude dávno mrtev.
Když jsem se do románu poprvé začetl, věděl jsem toho o životě Mary Shelley jen velmi málo. Shodou okolností jsem tehdy psal doslov pro nový překlad Frankensteina (2021), který pořídil Martin Pokorný. Začetl jsem se do jejího životního osudu, přečetl vynikající životopisnou knihu Child of Light (Dítě světla, 1951), kterou o ní napsala nedostižná Muriel Spark. Asi někdy tehdy mi došla zvláštnost onoho osudu. Posledního člověka psala autorka, která ztratila téměř všechny své blízké. Ne snad že by byla úplně opuštěná (v tomto ohledu Muriel Spark možná trochu přehání), ale rozhodně byla bez těch nejbližších. Zemřeli, zradili ji, odcizili se.
Obraz nemoci, která vyhubí celé lidstvo, až zůstane poslední vypravěč zcela sám, se v kontextu jejího života jeví najednou úplně jinak. Jistě vycházela ze své životní zkušenosti: poznala jedny z nejpronikavějších duchů své doby… a přežila je. Musela se postarat o sebe, syna, svádět boje s rodinou zemřelého manžela, odrážet nejrůznější pomluvy, finančně podporovat otce, zároveň skoro potajmu připravovat edici Shelleyho básní. Když si to čtenář uvědomí, hned čte Posledního člověka jinak: jako osobní výpověď o samotě. Ale je v něm víc.
Vzhledem k okolnostem svého života měla zvláštní vztah k romantickému heroismu. Svého muže i lorda Byrona nepochybně obdivovala – zcela evidentně ale nesdílela jejich pojetí života. S jistou nadsázkou by snad bylo možné říci, že to je výpověď někoho, kdo je rád, že poznal autory, které považuje za nejlepší spisovatele své doby, ale zároveň je tak nějak rád, že dotyční jsou již jen vzpomínkou – k žití to prostě nebylo. Nabízí se tak jistý klíč k interpretaci. Posledního člověka psala v době, kdy jí asi bylo nejhůře. Lépe řečeno, začala psát, když překonala období paralyzující deprese po smrti manžela.
„Vprostřed všech tíživých okolností, které na mě doléhají, žádná se nezarývá tak hluboko jako selhání mých intelektuálních schopností; s ničím, co napíšu, nejsem spokojená,“ píše si do deníku a dospívá k rozhodnutí pustit se do psaní. „Poslední člověk! Ano, dokážu dobře popsat pocity oné osamělé bytosti, vždyť i já se cítím být posledním milovaného plémě, neboť všichni moji společníci propadli záhubě přede mnou,“ poznamenává si do deníku 14. května 1824. To přitom ještě neví, že následujícího dne ji dostihne zpráva o Byronově smrti – zemřel v Missolonghi 19. dubna. Zpětně to reflektuje: „Takže toto byla ona událost, která vrhla svůj stín na mé chmurné myšlenky – oné nesčetné konkláve, k níž náležejí bytosti, které jsem nejvíce milovala. Poznala jsem ho v jasných dnech mládí, kdy mě nesužovala starost ani strach – dávno předtím, než mi smrt dala pocítit vlastní smrtelnost a země byla jevištěm mých nadějí.“
Jasné dny mládí odešly, ale změnila se i doba a literární móda. Na jedné straně doznívalo období obrovského vzepětí romantické poezie. Na straně druhé nabýval na vážnosti a popularitě realistický román. Ten se vymezoval proti ostatním druhům prózy, zejména romancím, které chápal jako cosi nevážného, a na odiv stavěl svou „realističnost“. Kdysi tolik populární romance byla odsunuta do pozadí: Frankenstein byl vlastně jedním z posledních gotických románů. Poslední člověk tak vstupoval na scénu, kde pro něj vlastně nebylo místo. Tomu odpovídají i smíšené reakce médií: většina recenzí byla negativních, kritizovala téma, zpracování, zdůrazňovala, že kniha je hodná pozornosti maximálně tak osobností autorky.
I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se pro překlad románu rozhodl. Dílo Mary Shelley postupně prochází jistým přehodnocením a znovuobjevením. První vlaštovkou byla zmíněná Muriel Spark, která o autorce napsala životopisně-kritickou knihu už v padesátých letech. Dlouho se nic nedělo, ovšem poté v letech sedmdesátých a osmdesátých nastala skutečná renesance kritického zájmu. Navíc, zcela upřímně, celosvětová epidemie koronaviru dodala knize na aktuálnosti – jak bylo řečeno výše. Ne snad že by Mary Shelley byla nějaká vědma a předpovídala budoucí události. Zajímavý je nicméně popis dynamismu šíření epidemie a proměnlivé reakce na ni: od původního ignorování přes strach, rezignaci a vytěsnění až po naprostý rozpad lidské pospolitosti. Zároveň je tento popis v mnohém děsivější než jiné apokalyptické vize, například ta již zmíněná Byronova. A to právě v tom, že „poslední člověk“ má sice k dispozici vše, po čem normálně touží, avšak bez lidské společnosti se toto stává bezcenným.
Z překladatelského hlediska mě zajímal samozřejmě jazyk. Chtěl jsem si překladatelsky osahat, nakolik se bude lišit od Frankensteina. Ten je přece jen – při vší úctě k jeho kvalitám a geniálně vybranému tématu – spíše juvenilie. Výrazový posun je v textu jasný na první pohled. Stejně tak je zjevné, že text docela logicky odráží rostoucí sečtělost své autorky. Zajímavé jsou nicméně odkazy a reference. Vedle spisovatelů, k nimž romantici vzhlíželi téměř všichni, jako byl například Shakespeare, Mary Shelley hojně cituje svého muže, párkrát Williama Wordsworthe, nejčastěji však klasické autory, často v klasicistním překladu. To mi přišlo osobně neobyčejně zajímavé, neboť to potvrzuje něco, co lidé zabývající se literární historií sice dobře vědí, ale co není úplně předáváno v tradičním výkladu literárních dějin. Jmenovitě jde o to, že předěl mezi „klasicismem“ a „romantismem“ nebyl zdaleka tak patrný, jak by literárněhistorické škatulkování naznačovalo. Zejména tzv. druhá generace anglického romantismu, tedy Byron, Shelley a Keats, má svou poetikou mnohem blíže k velkým neoklasicistním autorům, jakými byli Alexander Pope nebo John Dryden. V úryvcích, které Mary Shelley cituje, jsem se proto rozhodl částečně variovat zavedenou praxi. Některé z citací jsem uváděl ve stávajících českých překladech, zejména z Antické knihovny Odeonu, jiné jsem překládal z anglických klasicistních překladů, což jsem v poznámkách zdůraznil.
Při „ošetření“ citací se ale vyskytl ještě jeden problém: jejich lokalizace. Pro tento účel (a pro účel sestavení poznámkového aparátu) jsem využil řady dostupných pramenů, předně dvě anotovaná vydání (která uvádím v poznámce překladatele na konci) a též prameny dostupné jinde: například webovou stránku, která se snaží zmapovat všechny sonety citované v díle. Těch je hodně, od Petrarky přes Shakespeara až po autorčiny současníky, leckdy cituje zpaměti… a často nepřesně.
Překlad její prózy kladl jeden zásadní problém. Jak udržet patos v rozumné míře: aby ho nebylo příliš, zároveň aby nedošlo ke znásilňování textu. Stejné to bylo i s „historickým“ rozměrem knihy. Kniha se odehrává v budoucnosti, nicméně je prokazatelně inspirována událostmi historickými, takže musí mít i jasný historický rozměr: i zde samozřejmě šlo o hledání jisté rovnováhy. Úplně příběh aktualizovat do moderní mluvy by mu jistě ubralo na působivosti – i tom patosu, který je její součástí.
Překážkou, bohužel nebo naštěstí neřešitelnou, byly jisté problémy textové povahy. Řečeno mírně, text v době svého vydání prošel asi jen velmi zběžnou redakcí. Důkladná redakce by možná někde vedla ke zkrácení, určitě k odstranění několika příběhových nekonzistencí. Možná by se nabízelo udělat pár editačních zásahů, text zkrátit, aby byl pro současného čtenáře přístupnější. Poslední člověk totiž ještě není psán stylem velkých románů viktoriánské éry. Ty byly z velké většiny určeny nejprve pro otištění v časopisech. Díky tomu byly narativně konstruovány tak, že každá kapitola byla samostatnou epizodou a fungovaly vlastně jako současné seriály. To Poslední člověk nemá. Vyžaduje čtenářovu soustředěnost – na druhé straně čtenáři situaci ulehčuje tím, že se točí kolem dvou základních motivů: narůstající samoty a vzpomínek na šťastnou minulost.
Při překládání tohoto románu jsem si ale uvědomil ještě jednu věc, a sice kolik toho z anglické a americké literatury přeloženo nemáme, třebaže v překladu jde už dlouho o naprosto dominantní jazykovou oblast. Díky temnému období, kdy nemohla vycházet moderní anglofonní literatura, máme přeložené klasiky, od Kateřiny Hilské máme nové překlady Jane Austen, Martin Pokorný přeložil znovu Robinsona Crusoea, Frankensteina a další, nicméně stále jsou zde nečekané mezery: v poezii od Wordsworthe, Shelleyho a Byrona až po Audena, v literatuře poválečné jakbysmet. Je to škoda… a zároveň možná nakladatelská i překladatelská příležitost. Pokud se mi podaří nakladatele přesvědčit, pár z těchto mezer bych se chtěl pokusit v budoucnu zaplnit.
Ladislav Nagy
Ladislav Nagy (* 1974) vystudoval anglistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2010 přednáší na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Od konce devadesátých let pravidelně publikuje a překládá. Je autorem řady doslovů k překladům z britské i americké literatury. Společně s Martinem Hilským se jako editor podílel na antologii doslovů Od slavíka k papouškovi: Proměny britské prózy (2002), sám pak publikoval sbírku esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný (2007) a dále také monografie In memoriam: Dějiny a paměť v současné britské próze (2015), Palimpsesty, heterotopie a krajiny (2016) a Od romance k románu a zase zpět (2019). Do češtiny přeložil několik desítek titulů: jak beletrii (Kazuo Ishiguro, Barry Unsworth, Jeffrey Eugenides, Robert Irwin, Steven Hall, Edith Templeton, Julian Barnes, James Robertson), tak teoretické práce (Harold Bloom, Umberto Eco, Hayden White). Za překlad prvních tří svazků pentalogie Patrick Melrose Edwarda St Aubyna získal v roce 2020 cenu Magnesia Litera.