Překlad jako ekvivalent básnické transfuze

Rozhovor s Peterem Mackayem vedla a z angličtiny přeložila Petra Johana Poncarová

V rozhovoru mezi překladatelkou ze skotské gaelštiny Petrou Johanou Poncarovou a skotským básníkem a akademikem Peterem Mackayem se dozvíte o současné skotské gaelské poezii, výzvách, jimž čelí, i významu překladu pro její další rozvoj. Řeč přišla také na instituci národního barda, Mackayovy vlastní spisovatelské postupy nebo nezbytnost televizních debat o poezii v hlavním vysílacím čase.

Petra Johana Poncarová: Coby básník, překladatel, editor a akademik, který se zabývá skotskou i irskou literaturou, máš tu výhodu, že můžeš soudobou poezii v irštině a skotské gaelštině hodnotit hned z několika perspektiv. V čem se podle tebe liší současná básnická scéna obou zemí?

Peter Mackay: Básnická scéna v Irsku – a to jak v Irské republice, tak v Severním Irsku – je mnohem dynamičtější než ve Skotsku. Jednoduše tam mají všeho víc: víc básníků, víc cen, víc akcí, debat o poezii, recenzí. Tamní kultura se těší mnohem pevnějšímu zdraví, poezie je s životem v Irsku obecně mnohem úžeji propojena a tvoří jeho nedílnou součást. Téměř pokaždé, když jsem v Belfastu nasedl do taxíku a zmínil, že pracuji v Centru Seamuse Heaneyho pro poezii, nerozhostilo se trapné ticho, jak by se pravděpodobně stalo ve Skotsku, nýbrž přišla reakce typu „Aha, no moje teta, bratranec, dcera a tak dále taky píše básně. Neznáte je náhodou?“ Nejspíš tomu napomáhá i skutečnost, že několik irských básníků získalo Nobelovu cenu a že se irská poezie může opřít o uznání ve Spojených státech.

Ve Skotsku se o poezii mnohem méně mluví a diskutuje, vychází méně recenzí a esejů; mnohem méně lidí na básně nějakým základním způsobem vůbec reaguje. V den, kdy Irská republikánská armáda složila v roce 1994 zbraně, si deník Irish Times vyhradil místo na báseň Micheala Longleyho Ceasefire (Příměří). Těžko si přitom představit, že list Scotsman by v podobné situaci udělal totéž. To samé platí pro gaelskou poezii v obou zemích: v Irsku píše irsky mnohem více básníků a básnířek, existuje tam mnohem víc příležitostí poezii v irštině číst a číst i to, co se píše o ní, než je tomu ve skotské gaelštině. Na druhou stranu mám dojem, že ve Skotsku jsme historicky o něco vstřícnější k lidem, kteří se gaelštinu naučili v dospělosti a rozhodli se v ní psát – alespoň co jsem pochopil od své kamarádky, irské básnířky Ciary Ní É –, třebaže i v Irsku se v tomhle ohledu situace mění.

PJP: Zmínil jsi některé rozdíly mezi současnou poezií v irštině a skotské gaelštině co do autorů a jejich původu, početnosti a různorodosti básnické scény nebo úlohy, již poezie hraje ve veřejném životě. Když se zamyslíš nad tvorbou lidí, kteří v obou jazycích aktuálně tvoří, vidíš nějaké rozpoznatelné tematické a formální trendy? A co jsou podle tebe hlavní důvody, proč by tato poezie mohla být zajímavá pro lidi z jiných zemí, včetně Česka?

PM: Zúčastnil jsem se jednoho projektu zaměřeného na spolupráci a překlad, do nějž byla zapojená také Ciara Ní É a velšský básník Ifor ap Gwyn, a měl jsem možnost pozorovat jak nápadné rozdíly, tak až strašidelné podobnosti mezi jednotlivými jazyky a tím, čím se spisovatelé zabývají. Například vztahem mezi rodilými mluvčími a těmi, kdo se jazyk naučili, nebo otázkou, do jaké míry se v poezii zkoumá sexuální, genderová a rasová diverzita.

Mezi irštinou a skotskou gaelštinou existuje řada problematických míst a rozporů. Jedním z těch hlavních je, že mnoho lidí v Irsku, zejména v Irské republice, sice nedokáže irsky „mluvit“, ale pořád pasivně rozumějí nebo ovládají pár slov, cupla focal, což znamená, že irština je z větší části skutečným prostředkem komunikace spíše než jen zvukovou kulisou. A jedním z problémů, na které narážím, když čtu své básně ve Skotsku, je přesně toto vědomí, že mnoho lidí v obecenstvu nerozumí ani slovu z toho, co říkám. Všiml jsem si, že to ovlivňuje i to, jak píšu – mám tendenci propašovat do gaelštiny pár anglických slov nebo takových, které mají význam v obou jazycích, abych si obecenstvo naklonil na svou stranu, nebo dokonce použiju gaelštinu jako základ, k němuž následující anglická verze doplní pointu.

Co se týče formy, v obou zemích se najdou autoři tíhnoucí k odkrývání a obnovování starších básnických forem, například půvabně složitých středověkých rýmových schémat, avšak také ti, kteří se snaží vytvořit formy zcela nové – zvukovou poezii, konkrétní poezii, poezii vymazání. Doufám, že na české čtenáře zde čeká jak šok z rozpoznání něčeho známého, tak něco, co je vyhodí z konceptu. Básně by v sobě měly vždy mít něco zcizujícího, zejména pokud jsou provázány se způsobem psaní, například s metrickou strukturou, která v češtině neexistuje. Takže člověk se sice může nechat nalákat na slanou vůni Atlantiku v gaelských básních, ale pak se nechat chytit do složité sítě precizního řemesla.

PJP: Co představuje největší výzvy a problémy, jimž poezie ve skotské gaelštině v současné době čelí?

PM: Částečně jde o praktické záležitosti: nedostatek editorů a recenzentů, skutečnost, že o poezii a literatuře obecně se pravidelně nediskutuje v rozhlase a televizi, malý počet čtenářů, kteří v gaelštině zvládnou číst a skutečně v ní čtou, tlak na to, aby vznikaly překlady do angličtiny určené pro širší publikum. Existují však i výzvy spíše metafyzického rázu. Pokud se nějakém v jazyce nebo kultuře rozšíří pocit ohrožení, případně dojem, že je někdo umenšuje či tlačí do podřízené pozice, vzniká riziko, že taková kultura bude tíhnout k větší izolovanosti, konzervatismu, sebezahleděnosti nebo zkostnatělosti; že se z daného jazyka stane metajazyk, který slouží výhradně k tomu, že se v něm mluví jen o něm samém a o jeho kritickém stavu. Navzdory těmto výzvám je zásadní, aby poezie otvírala co nejvíce dveří, jimiž může vanout vítr z nejrůznějších směrů; aby byla vnímavá vůči nejrůznějším vlivům a aby si dovolila být vynalézavá, hravá a zábavná.

PJP: Jaký je tvůj postoj k překládání ze skotské gaelštiny do dalších jazyků? Jak překládáš svoje vlastní básně – a proč jejich některé anglické verze jsou záměrně klamavé a zavádějící? Děláš to pro zábavu, nebo z politických důvodů? Nebo je za tím obojí?

PM: Z gaelštiny i do gaelštiny překládám moc rád. Překlad vnímám jako ekvivalent básnické transfuze, která jazyk a literaturu oživuje a dává jim novou energii a sílu. Vždycky tu však jsou určitá „ale“. Nelze ignorovat skutečnost, že gaelština je obklopená angličtinou, že blízká přítomnost angličtiny je leckdy dusivá a gaelské básně mají jen málo prostoru, aby mohly dýchat samy o sobě ve svém vlastním ekosystému, než jsou přeloženy a anglické „verze“ se je vydají reprezentovat do širšího světa. Mezi překládáním do angličtiny a do jiných jazyků tím pádem existuje velký rozdíl; překlad do angličtiny je spíš cena, kterou gaelská poezie platí. Řekl bych, že právě to je do určité míry příčinou vzdálenosti mezi gaelštinou a angličtinou, když dojde na překlad mých vlastních básní: dílem je to zábava – proč je nenechat, aby si každá rostla po svém –, ale dílem je to také projev vzdoru, snaha vykolíkovat pro gaelštinu prostor a říct: „Trhněte si nohou.“

PJP: Jak funguje tvoje vlastní tvorba – stojí na začátku tvých básní fráze, obraz nebo určitá událost? A napadají tě hned jako celek, nebo vznikají postupně?

PM: Báseň skoro vždycky začíná tím, že mi něco leží v hlavě nebo mě to znervózňuje: slovo, které mě užírá a snaží se někam dostat; může to být i rytmus nebo obraz. Občas je to událost, u níž mám pocit, že by z ní mohla být báseň, ale v těchto případech většinou trvá nejdéle, než se zformují. Básnicky se mi vůbec nedaří reflektovat aktuální události ani z mého vlastního života, ani ze světa. Ale docela mi jde pozorovat podrobnosti týkající se věcí, které se udály před desítkami let, propracovaly se mi do podvědomí a kvasily tam tak dlouho, že se teď potřebují dostat ven. Pokud se snažím vynutit si něco aktuálnějšího, většinou to působí nuceně. A pak následují různé verze, rozebírání slov a zvuků – v gaelštině a pak po několika verzích často i v angličtině. A pokud mám zrovna štěstí, tak se od sebe oba jazyky oddělí a sledují svou vlastní cestu do docela jiných světů.

PJP: Součástí tohoto čísla je i tvoje báseň Piksla, kterou jsme zařadili v gaelském originále a v českém překladu. Do určitě míry se z ní stala tvoje erbovní báseň, která se často objevuje různých v antologiích. Jak tahle báseň vznikla a jaký k ní máš vztah? Máš ji ještě pořád rád?

PM: Piksla je báseň, která zjevně rezonuje s větším počtem lidí, než jsem očekával. Byla vybrána jako jeden z textů, které se ve Skotsku probírají ve škole, a poznámky pro učitele, jež ji doprovázejí, mě přiměly si ji přečíst v docela jiném světle a s hlubším porozuměním. Což je možná prostě nevyhnutelné, když člověk musí vymyslet, co říct o básni o dvanácti řádcích, a chystá o ní vyučovací hodinu.

Ta báseň je založená na víceméně nefiltrované osobní vzpomínce. Na základce jsem opravdu měl pikslu – byla to stará tabáková piksla –, ve které jsem si schovával svou vlastní sbírku slov, jejichž pravopis jsem se musel naučit. A právě tahle piksla, nebo vzpomínka na ni, se stala symbolem osobního vztahu k jazyku, zejména k jazyku, který člověk může mít uzamčený v sobě nebo který není přímočarou součástí jeho dospělé existence: že to může být pokladnice, již nelze snadno otevřít. Gaelština byla jedním z prvních jazyků, jimiž jsem mluvil, ale během školní docházky jsem částečně ztratil schopnost se v ní plynule vyjadřovat a od té doby se musím cíleně snažit si ji udržet, zatímco moje vyjadřování a vzdělání v angličtině se dál rozvíjely. Takže je to pořád osobní báseň, která pro mě hodně znamená, v neposlední řadě i proto, že ji pro mě do angličtiny přeložil Ciaran Carson, belfastský básník, který mě velmi podporoval, když jsem začínal psát, a který před několika lety náhle zemřel.

PJP: V říjnu 2022 tě Gaelská asociace jmenovala svým oficiálním bardem. Co pro tebe tato funkce znamená, jaká se s ní pojí očekávání a jaké máš v rámci této role plány?

PM: Je to obrovská pocta. V gaelsky mluvící komunitě existuje jen málo způsobů, jimiž se poezii dostává oficiálního uznání, a být jmenován do této funkce jednou z nejdůstojnějších gaelských institucí je krásný pocit, zejména s ohledem na to, že post oficiálního barda letos slaví sto let od svého ustanovení. Souvisí s tím i jeden rozmar osudu – bardem Gaelské asociace se ve dvacátých letech 20. století málem stal i můj praprastrýc. V té době šlo o soutěž, kde uchazeči předkládali jednu ze svých básní, a on skončil druhý. Vyhrála píseň, která se zpívá dodnes, takže to nejspíš dopadlo, jak mělo.

Očekávání spojená s tímto postem jsou velkorysá: asociace mě podporuje v tom, abych co nejvíc psal a účastnil se co největšího počtu veřejných vystoupení. Doufám, že v následujících měsících budu kromě psaní básní také vystupovat na čteních na ostrovech Lewis a Skye a v Donegalu. Chystám se rovněž do Prahy, kde jsem už jedno čtení absolvoval loni v listopadu.

PJP: Kteří gaelští spisovatelé a spisovatelky by si podle tebe zasloužili větší pozornost v Evropě? Koho bychom měli víc číst a překládat?

PM: V gaelštině píše řada skvělých básníků a básnířek, kteří vydali knihu, pamflet nebo jenom pár básní a zatím nebyli přeloženi do jiných jazyků a nemají velký okruh čtenářů. Například Deborah Moffatt nebo Dàibhidh Eyre, přičemž oba se gaelsky naučili v dospělosti. S prózou je to trochu složitější, protože překlady jsou ekonomicky náročnější. Tormod Caimbeul byl přeložen do češtiny, ale co vím, tak do žádného jiného jazyka. K dalším skvělým prozaikům patří povídkáři jako Iain Crichton Smith, Iain Moireach nebo Donnachadh MacGilliosa. Zmínil bych také divadelní hry Caimbeulovy dcery Catriony Lexy. Ale obávám se, že aby se řada z nich dočkala překladů do jiných jazyků, musely by napřed vzniknout anglické podstročníky…

PJP: Kdyby tě někdo vyzval, abys navrhl změny nebo nové iniciativy, které by skotské gaelské poezii pomohly získat větší prostor a větší odolnost proti mnohdy dusivé blízkosti angličtiny, co by to bylo?

PM: Jak už jsem říkal, potřebujeme víc čtenářů, víc spisovatelů, víc kritiků – víc všeho! –, abychom v gaelštině mohli vypěstovat literární a kritickou kulturu. Je skvělé, že před několika lety začal vycházet výhradně gaelský literární časopis Steall a že se gaelské literatuře ve všech žánrech dostává většího uznání než před deseti lety, co se týče cen, stipendií a příležitostí pro spisovatele účastnit se čtení a soustředění. Avšak v jistém ohledu gaelská poezie vzniká do značné míry ve vzduchoprázdnu: člověk jen málokdy narazí na onu vzácnost, jíž se říká čtenář, a je prakticky nemožné najít někoho, kdo by ti k básním ať už ve fázi vzniku, nebo po vydání poskytl kritický komentář. V podstatě tu neexistuje žádný ekosystém a dochází jen k velmi omezené diskusi. Pokud překlad obchází angličtinu, je velmi užitečný a má tendenci vést k univerzálnějším debatám o hodnotě literatury. A pokud jde o iniciativy? Zavedl bych školu pro kritiky! Když to říkám, zní to hrozně. Debaty a pořady o literatuře v rozhlase a televizi v hlavním vysílacím čase! Vážně to chceme? Pro začátek by stačilo, kdyby by si člověk mohl někde pravidelně a spolehlivě přečíst recenzi na sbírku gaelské poezie.

Zpět na číslo