Kateřina Bártková
Onwuemezi, Vanessa. Temné končiny.
Z anglického originálu Dark Neigbourhood (2021) přeložil Roman Jakubčík.
1. vydání. Sezimovo Ústí: Incipit, 2022. 157 stran.
„Jsem skutečně posedlá jazykem a tím, jak ho prolomit, jak sobě i čtenářům zprostředkovat nový způsob vidění,“ uvedla v rozhovoru pro The London Magazine britská autorka Vanessa Onwuemezi. Její debutová sbírka povídek Temné končiny se v anglofonních médiích dočkala vřelého přijetí, vyzdvihovaná byla především právě specifická poetika a experimentující jazyk.
Celkem sedm povídek nespojuje čas, prostor ani vypravěčská perspektiva, nýbrž pocit, který při čtení vyvolávají – odtržení, dojem, že se ocitáme někde na hranici mezi realitou a fikcí. Susannah Goldsbrough v The Telegraph napsala: „Onwuemezi vytváří noční můry městských krajin, které pohlcují své postavy. Každý příběh v knize je jako okno v paneláku: osamělé čtverce světla ve tmě…“ Narativní výstavba textu je u Onwuemezi zastíněná jeho jazykovou složkou, která dotváří dojem jinakosti a nereálnosti. Děj samotný je pak skrytý za nánosem jazykových struktur, stává se nejasný, hrubý, podobně jako zrnitý obraz, ve kterém spíš než celek rozeznáváme jen jednotlivé pixely a nezřetelné obrysy. Syntax mnohdy působí zvláštně, nabourává tempo děje, ten se zpomaluje a zamlžuje. Onwuemezi ve výše zmíněném rozhovoru také říká:
Hodně mě ovlivnilo studium francouzštiny. (…) Díky francouzštině jsem přestala lpět na jedné formě jazyka a uvědomila si, že angličtina může být živější, když ji rozbijete. A přesně toho se snažím dosáhnout větnou konstrukcí. Chcete, aby zapůsobil konkrétní zážitek z dané věci, ne aby čtenářův intelekt obsah prostě přežvýkal; jinak řečeno, nechcete psát něco, co už v různých variacích čtenáři znají, něco prostě popisovat. Proto mám nutkání vypouštět slova, například „to“ nebo „ona“ ve funkci podmětu. Právě vynechávání mě přibližuje samotné podstatě toho, co chci sdělit, a působí ještě před tím, než se nad ním čtenář stačí zamyslet a analyzovat ho; navíc vynechávání dodává textu rytmus.
Rytmus a obraznost zaujímají v povídkách Vanessy Onwuemezi ústřední roli. Jazyk má v některých pasážích podobu formálního experimentu, v jiných se přelévá do volného toku myšlenek; Onwuemezi popisuje pachy, substance, tělní tekutiny a jazyku umožňuje se stát přímo haptickým nástrojem. Texty pracují s různými metodami přerušení toku textu, místo grafického znázornění tečky píše „(tečka)“, stejně tak se občas prodlužuje délka mezer. Význam celého sdělení mnohdy nesou jednotlivá slova, která tak přehlušují šum nutných syntaktických jednotek ve svém okolí. Řádky textu se zničehonic promění ve strofy. Autorka tak dociluje vytyčeného efektu: obsah sdělení se rozplývá v pocitu, který text vyvolává. Intuitivní orientace v ději selhává, mate nás hlas vypravěče, časová posloupnost, ale i repliky postav. Znovu a znovu se vynořuje pocit, že jsme v textu něco přehlédli, stále se ozývá vnitřní hlas, nutkání, které se snaží text pochopit, analyzovat. Dějová složka povídek se stává druhořadou, narativní linka se rozpíjí mezi různými perspektivami, časovými rovinami a celkovou atmosférou. Svět, který je budován prostřednictvím slov, je v Temných končinách viditelný jen v šeru.
České vydání sbírky doprovází ilustrace Terezy Lochmann, které zdařile vystihují náladu textů. Na černobílých vyobrazeních se mísí abstraktní silné tahy štětcem s jemnými liniemi, které dohromady působí nekonkrétně, iluzorně, ale při bližším pozorování z nich vystupují detaily z jednotlivých povídek, a text a ilustrace se tak navzájem skvěle doplňují. To, co nepřímo sugerují a posilují, je dojem chaosu, neuspořádanosti světa, ve kterém binární opozice dobro a zlo nestojí proti sobě, ale prolínají se, nebo dokonce ztrácí jakýkoli význam.
Smrt, hotely a horko. Tyto motivy, které se v Temných končinách stále znovu a znovu objevují, jsou navíc doprovázeny kovovou chutí krve. Absence skutečného domova, která se povídkami prolíná, je spojená s nebezpečím, brutalitou a rozpadem jakýchkoli ideálů. Titulní povídka, ze které pochází i následující ukázka, se odehrává v jakémsi apokalyptickém světě, jehož určujícími rysy jsou asfalt, posekané nebo ohořelé zbytky keřů a horko:
Procházím okolo haldy a snažím se vytrasovat své drahocennosti směněné za zeptání (tečka) Bez šance. Oko mi padne na rudou matrjošku, vypadá jako ta, která mi kdysi patřila.
Tenkrát na Uralu. Své dny jsem trávil v prostorách obřího hotelu, v přízemí měli kasino, zkusil jsem štěstí a prohrál. Jedna dlouhá chodba v barvě půlnoční modři střídala druhou. Dveře všechny stejně rudé, jen čísla zlatá. Na cestu do kantýny jsem se neptal, narazil jsem však na obchod se suvenýry, koupil si panenku a vyvedl ji do města. Do kaple. Kázání je dnes v ruštině, jako vždycky, před oltářem koleno na koleni, a do toho GG prohodí: „Jak se mám udělat, když se mi tam dole nevěnuješ,“ přiloží si prst na tvář a zakroutí jím, na sobě šaty z pytloviny, vlasy jako nízkou zelenou travičku. Skončím v přesvícené kantýně, mezi stěnami z tyrkysu nebo azuru, u fláku vepřového s osoleným vejcem, zdrcnutým bělmem jejích očí. (36–37)
Postavy žijí na jakýchsi haldách krámů, které sbírají a navzájem si vyměňují; čekají na další výrok „brány“ – zesilovače, ze něhož se ozývá neznámý lidský hlas, prorokující nicneříkající floskule. Navrstvený jazyk, ale i celková atmosféra může v mnohém připomínat Sestru (1994) Jáchyma Topola. Děj se rozpíná v toku myšlenek hlavního hrdiny, který se prodírá proti proudu času a ztrácí se ve vzpomínkách, touhách a snaze zprostředkovat události, o kterých vypráví. Ve světě, o němž referuje, se orientuje jen těžko. Postavy tápají, snaží se zorientovat, vydělat peníze a přežít. Protagonisty jsou lidé z městských vyloučených lokalit, sexuální pracovnice, přistěhovalci, nemajetní. Ať už je to gambler J., jenž se zamiloval se do sexuální pracovnice Uršuly, nebo Kuba, která se vzdá domova i vlastního jména, aby mohla pracovat jako pokojská v hotelu – svět se pro postavy stává nehostinnou pustinou a nekonečným blouděním.
Napříč sbírkou vytvořila Onwuemezi svět, který zdánlivě působí neznámě a zlovolně, při bližším pohledu však odkrývá cosi velmi znepokojivého z naší současnosti. Temné končiny se tak stávají bezútěšnou dystopií s vlastní mytologii, v níž se smrt a explicitní brutalita propojují se změnami klimatu, sociální nerovností a věkem kapitalismu.