Klára Soukupová
Galgut, Damon. Slib.
Z anglického originálu The Promise (2021) přeložil Jiří Hanuš.
1. vydání. Praha: Odeon, 2022. 287 stran.
Slib jihoafrického spisovatele Damona Galguta (* 1963), jenž za něj předloni získal Bookerovu cenu, je románem o truchlení, zklamání, paměti i nespravedlnosti. Příběh se koncentruje kolem rodinné farmy a událostí odehrávajících se během třiceti let. V perspektivě přelévající se mezi postavami, v tématu rozpadající se rodiny a láskyplně nenávistných vztahů mezi jejími členy, ale i v prostoru domu, na začátku zaplněného lidmi, postupně opouštěného, chátrajícího a prostoupeného jen světlem, upomíná Slib na román K majáku (1927, č. 1965) Virginie Woolf. Ostatně i samotný motiv závazku je v modernistickém textu obsažen; v Galgutově knize je slib reprezentován přáním umírající matky, které v závěru vyplní až nejmladší dcera Amor.
Otcův příslib – že černošská služka, která pečuje o domácnost a vychovávala všechny tři děti, dostane malý domek na okraji pozemku – zůstal tak dlouho nesplněn, protože se do jeho realizace nikomu nechtělo a všem kromě Amor připadal nepodstatný: „Měl jsem v plánu to zařídit. Opravdu. Ale… nevím, připletl se mi do toho život.“ (203) V pozadí tu stojí společensko-historická realita Jihoafrické republiky konce apartheidu a začátku „duhového národa“. Přestože rodina Swartových nepředstavuje privilegované vykořisťovatele, zastává s odvoláním na „tradici“ povětšinou latentně rasistické názory, jež jsou vypravěčem sebereflexivně vysmívány. Ne náhodou jsou tedy Antonovi do úst vkládány ironické aluze na Conradovo Srdce temnoty (1899, č. 1980): „Pobijte kouzelníky… Vyhlaďte všechny surovce…“ (265); „Sentimentální kecy staré semetriky. Ach, ta hrůza, ta hrůza.“ (215)
Všechny postavy románu svůj život promarnily, nedosáhly toho, co si v mládí vysnily a k čemu tehdy měly dobře našlápnuto, a umírají ve středním věku – různým způsobem, přesto pokaždé osamělí a nešťastní. Otec Manie je uštknut kobrou, když se pokouší překonat světový rekord pobytu v teráriu, aby potvrdil pevnost své křesťanské víry. Ve chvíli smrti v nemocnici je s ním pak jen muslimská sestra, která nad ním přečte verš z koránu. Otázka vyznání je ostatně v románu přítomna od začátku: matka se vrací k židovské víře svých předků, a trucovitě tak odmítne být pohřbena se svým mužem; dcera Astrid zemře těsně po zpovědi, na níž však od kněze nedostala rozhřešení; syn Anton si v závěti přeje prosté rozloučení, na obřadu ale promlouvá k pozůstalým o reinkarnaci a karmě jogínský guru, toho času milenec jeho ženy. Všechny tyto doklady ironie osudu jsou dokresleny postavou sebestředného reverenda Simmerse, jenž postupně slepne a z protřelého manipulátora se stává komickým starcem.
V postavě syna Antona nám Galgut předkládá intenzivní studii vnitřně bolavého cynického egoismu. Dcera Astrid představuje věčně nespokojenou snobskou paničku, která je ve své primitivnosti politováníhodná, avšak literárně působivá. Paradoxně nejplošší zůstává Amor, jež by jako centrální postava zápletky a jediná přeživší měla nést étos celého vyprávění. Její figura vykořeněné světoběžnice, izolované od zbytku světa a nectižádostivě pečující o potřebné, jako by byla variací na hrdinky Chmurdálie Joanny Bator (2010, č. 2020) nebo Běguny Olgy Tokarczuk (2007, č. 2008). Po smrti všech ostatních už nikdo nestojí v cestě splnění slibu, a román tak končí altruistickým happy endem, který vyznívá jako oslava osvobození se od majetku i předsudků, což však nekoresponduje s ironickým laděním celého vyprávění.
Amor ve své střídmosti odpovídajícím způsobem vstupuje do příběhu zřídka; nemá dokonce ani svou část románu, která by nesla její jméno, tak jako je tomu u ostatních postav („Máma“, „Táta“, „Astrid“, „Anton“). Tím však tato postava spojuje a zastřešuje celou rozpadající se rodinu. Části románu jsou nicméně propojeny na vícero rovinách. Vedle tragikomických rodinných setkání na pohřbech jsou to scény ohlašovaných úmrtí, která nejsou zpodobněna jako přímé setkání se smrtí, ale o nichž jsou postavy zpraveny pouze zprostředkovaně. Vzdálenost mezi členy rodiny se tak obrazně zvětšuje – Amor se o smrti matky dozvídá od ředitelky internátu, Anton informaci o smrti otce slyší přes telefon, zprávu o vraždě Astrid mu sdělují dva policisté a jeho úmrtí sestře Amor až do pohřbu nikdo neohlásí, protože na ni neseženou kontakt.
Pohřební epizody jsou (vedle obvyklých motivů rodinných hádek a nevraživostí) prodchnuty živočišností, jež do tématu náboženství a víry vnáší groteskní uzemnění. Galgut však nevolnost, porcování masa, sex, pot, nadýmání či menstruaci zbytečně akcentuje, jako by to v současné literatuře byla nějaká tabu, která je třeba náležitě „podojit“.
Román je také poměrně mnohomluvný, a působí proto trochu rozvlekle. Vývoj i charakter jednotlivých postav jsou od určitého momentu zřejmé, přesto autor přidává další dokreslující scény a ovíjí je myšlenkovým proudem, který vyjadřuje jejich nejistoty i strachy. V poslední třetině románu dokonce jako by převládla určitá vypravěčská nejistota – od rodiny Swartových se perspektiva odklání k ovdovělému Jakeovi, manželovi Astrid, kterého však čtenář „dostatečně nezná“ z předchozích částí, a proto ho jeho chování nemůže náležitě intenzivně zasáhnout. Jiná odbočka je věnována nesouvisející postavě bezdomovce, jehož epizoda celkový příběh nijak výrazně neobohacuje.
Galgut umí dovedně využívat různé literární postupy, vyprávění o tragickém osudu rodiny průběžně shazuje a díky tomu se vyhýbá nevhodnému patosu či sentimentu. Ty se však do knihy vkrádají v závěru právě oním gestem převedení domku na černošskou služku. Pojmenováním románu Slib je stržena pozornost na tuto událost a ona se tak stává v podstatě hlavní zápletkou, na jejíž rozuzlení má čtenář čekat. V jádru je však román především příběhem o rozpadu a úpadku jedné bílé jihoafrické rodiny. Nesplněný a odkládaný slib může být pochopitelně vykládán jako metafora nenaplněných očekávání celé země, ale tou by stejně tak mohl být rozlehlý, architektonicky nekoherentní a postupně vybydlovaný dům farmy. Příběh by držel pohromadě, i kdyby byl slib upozaděn na roveň jiným, méně jednoznačným motivům.