Rozhovor s Jindřichem Jůzlem vedla Olga Pavlova
Odeonská edice Knihovna klasiků má na svém kontě téměř šedesát titulů. Původním záměrem bylo vydávat časem prověřená díla v moderním překladu, ale doby se mění a do literárního panteonu dnes zapadají i tituly z 20. století jako K majáku Virginie Woolf nebo Satanův deník Leonida Andrejeva. O specifikách a plánech této edice jsme mluvili se šéfredaktorem Odeonu Jindřichem Jůzlem.
Olga Pavlova: Podle jakých kritérií určujete, který autor či autorka patří do Knihovny klasiků?
Jindřich Jůzl: Kdysi dávno jsme měli jinou klasickou edici, vycházely v ní staré překlady. Tak to mezi nakladateli chodilo, někteří v tom pokračují dosud. Potom jsme se rozhodli pro změnu. Libor Dvořák přišel s tím, že by přeložil Mistra a Markétku, nebo už ji tehdy měl pomalu přeloženou. Když jsme se potom rozhodli znovu vydat Paní Dallowayovou Virginie Woolf, Kateřina Hilská přišla s myšlenkou, že by ráda vytvořila nový překlad. Nápad se mi líbil a kniha vyšla. Pravděpodobně i díky filmu Hodiny, který vznikl na základě románu Michaela Cunninghama a představuje poctu Virginii Woolf, se Paní Dallowayové, takové těžké četby, prodalo asi patnáct tisíc kopií. Tehdy mi najednou došlo, že má smysl investovat do nových překladů klasiků, i kdyby šlo o padesáté vydání, ale v tomto překladu první.
OP: Jak konkrétně určujete, koho do edice zařadit? Vzniká budoucí seznam ve spolupráci s překladateli, editory, nebo zapojujete třeba i různé učitelské profesní organizace?
JJ: Nejčastěji tipy přicházejí od překladatelů, redaktorů nebo publicistů. Mám také svoji vlastní představu, kterou bych rád zrealizoval. Chci vydat ta nejznámější díla, protože si myslím, že to má největší smysl.
OP: Pokusil byste se mi svou představu přiblížit více?
JJ: Například o překladu Bílé velryby jsem snil tak deset let. Náročnost překladu a jeho rozsah byly tak veliké, že na tom Šimon Pellar pracoval asi pět let. Nechtěl žádnou smlouvu. Vždycky jsem mu volal na Vánoce a ptal se: „Tak co, kdy to budete mít?!“ Odpovídal: „Letos se mě na to ještě neptejte.“ Tak se to opakovalo několik let a smlouvu nám podepsal, až když to celý měl hotové. Podobné to bylo s překladem Robinsona Crusoea, na nějž jsem také myslel dlouhá léta.
OP: Většinou spolupracujete se zavedenými překladateli či překladatelkami. Z jakého důvodu se vyhýbáte mladší generaci?
JJ: Je pravda, že většinu překladů pořídili starší zkušenější překladatelé a překladatelky. Má to i své výjimky. Autorem několika překladů je Martin Pokorný.
OP: Ten však už také patří ke střední generaci.
JJ: Dobře, do podobné generace patří i Jakub Šedivý, kterého jsme oslovili s nabídkou překladu Satanova deníku Leonida Andrejeva a nyní bude znovu překládat slavný Zamjatinův román My. A ještě uvedu, že vynikající Petra Diestlerová přeložila Davida Copperfielda zhruba ve čtyřiceti. Mladší se zatím ke slovu nedostali.
OP: A mají šanci se k němu dostat?
JJ: Mají, ale trošku mi připadá, že se více hodí k modernější literatuře.
OP: Do experimentů se však pouští i zavedení překladatelé. Mluvím o překladu Vojny a míru Libora Dvořáka, ve kterém delší francouzské pasáže zůstaly mimo text a nahradil je český překlad s kurzivou.
JJ: Šlo o opravdu radikální krok. Taky jsem se nad ním zarazil, když Libor Dvořák oznamoval své řešení. Vysvětlil mi důvody a hlavně měl oporu v moderním britském vydání, kde postupovali stejně, i když je přítomnost francouzštiny v anglickém prostředí jistě intenzivnější než u nás. Kromě toho Libor Dvořák překládá poměrně rychle a díky tomu zvládne rozsáhlou knihu, kterou by někdo jiný překládal několik let anebo se do ní vůbec nepustil, za šest nebo osm měsíců.
OP: Jaký to je pocit, vytvářet nový kánon klasické překladové literatury?
JJ: Myslím, že se jedná o důležitý moment pro překladatele i pro čtenáře. Překladatel ví, že jde o zásadní dílo a že v dalších mnoha letech nový překlad pravděpodobně nevznikne. Ta odpovědnost leží na něm. Pro čtenáře vzniká skvělá situace, že si to a to dílo přečte v suverénním, moderním převodu.
OP: Kdo představuje cílového čtenáře edice?
JJ: Žádnou statistiku nevedeme, takže úplná čísla přesně nevím. Zaregistroval jsem, že zájemci se vyskytují hlavně mezi mladšími čtenáři. Možná to souvisí s tím, že nabízíme klasiku v moderním jazyce. Dnes už mnoha lidem vadí infinitivy na „-ti“ nebo přechodníky. Před dvěma roky v Euromedii pracovala jedna stážistka a ptal jsem se jí, co z naší produkce čte nejvíce. Čekal jsem, že zmíní Murakamiho nebo Palahniuka. Ale ona řekla, že čte Knihovnu klasiků, a dokonce vyjmenovala několik titulů. Velmi mne to překvapilo. Chválila překlady, obálky.
OP: Jak si tuto reakci vysvětlujete?
JJ: Knihy z edice mají pořád své kouzlo, tajemství, napětí. Dnes si můžete z překladů klasické literatury vybírat, ale pokud máte dát několik stovek za starý překlad, nebo o něco více za nový překlad, zvolíte tu druhou možnost.
OP: Vnímá podle vás mladší generace tituly edice jako sběratelský artikl?
JJ: Myslím si, že ano.
OP: Jakou budoucnost si pro edici představujete? Plánujete zůstat u knih, které vyšly před sto a více lety, nebo se plánujete posunout v čase do dvacátého století?
JJ: To je dost důležitá otázka. Když se podíváte na edici Penguin Classics, tak je tam ten okruh dost široký, objevují se autoři z 19. století, stejně jako Steinbeck, Kerouac nebo Greene. U nás to souviselo také s autorskými právy, původně jsme vydávali jen volná díla. Později jsme se dostali k autorům druhé poloviny 20. století. Vydali jsme Pasternakova Doktora Živaga nebo nově objevené dílo Nerozlučné Simone de Beauvoir. Specifická je Virginia Woolf. Tu jsme původně vydávali v samostatné edici, to se na ni ještě vztahovala autorská práva. Nyní některá díla vydáváme v klasice.
OP: Pokud se nepletu, Martin Pokorný vytvořil první překlady Virginie Woolf přibližně před pětadvaceti lety.
JJ: To bych ještě bral jako relativně nový překlad, zvlášť když byl znovu revidovaný.
OP: Dá se dnes na klasice vydělat?
JJ: Dlouhodobě ano, nebo ve většině případů ano.
OP: Dokázal byste říct, proč podobně koncipovaná edice Česká knižnice patří spíše mezi nevýdělečné projekty?
JJ: Česká knižnice představuje mimořádně záslužný projekt kritického vydání českého literárního kánonu. V příštích padesáti nebo sto letech zřejmě nikdo nic podobného znovu podnikat nebude. Knihovna klasiků nabízí naopak čtenářská vydání, kde ve většině případů nenajdete žádný doslov nebo poznámky. Když si ale překladatel myslí, že do titulu poznámkový aparát patří, výjimečně ho otiskneme. Navíc máme jinou prezentaci v knihkupectvích. Obávám se, že Českou knižnici většinou najdete někde úplně na posledním místě. Na naši edici sice nenarazíte úplně vepředu obchodu v pyramidách bestsellerů, ale někde relativně blízko k dosažení bude.
OP: Nelitujete toho, že vydáváte pouze čtenářské edice bez doslovů nebo aspoň kratších poznámek?
JJ: Hned na začátku jsme se rozhodli, že novinky ve Světové knihovně budou mít doslov, protože představují současnou literaturu a čtenář se potřebuje něčeho chytit. Texty v Knihovně klasiků ho mít nebudou, protože tam už je všechno jasné. Co chcete po sto čtyřiceti letech dodat k Bratrům Karamazovým? Mezi kritiky tohoto přístupu patří Josef Chuchma. Skoro pokaždé, když vyjde nový svazek, poznamená v recenzi, že kniha nemá žádný doslov, ani texty na záložkách, ani řádek o autorovi nebo o knize. Na přebalu nic neuvádíme kvůli papíru, na ten strukturovaný totiž nelze tisknout – respektive tisknout jde, ale text by nebyl nečitelný. A já si prostě myslím, že k takovým notoricky známým dílům není nutné přidávat doprovodné informace. Pokud někdo tu potřebu má, tak si okamžitě na internetu najde, co potřebuje.
OP: Takže společenské a kulturní zařazení díla necháváte na čtenářích.
JJ: Ano. Knihy se čas od času dočkají nějaké recenze, ale určitě k tomu nedochází tak často jako u novinek. Obecně máme radost, když si někdo všimne, že taková edice vychází.
OP: Na stole před sebou máte ediční plán – které tituly budete vydávat v nejbližších letech?
JJ: Popravdě řečeno se náš ediční plán zpomaluje a mám pocit, že nejdůležitější věci už vyšly. Teď by určitě spousta profesionálů z různých jazykových oblastí řekla, že to není pravda. V edici například nevyšel žádný překlad z italštiny nebo španělštiny. Dost možná ale zařadíme nějaké dílo z japonštiny. Čekám, s čím přijdou další překladatelé a překladatelky.
OP: Takže osud edice leží na překladatelích?
JJ: Do značné míry. Několik svazků máme naplánovaných. S několika překladateli jsem dohodnutý, že přijdou s vlastními návrhy, co by časem stálo za to vydat v novém překladu. Určitě tu edici nezavíráme, budeme pokračovat!
Jindřich Jůzl
Jindřich Jůzl (* 1969, Jablonec nad Nisou) vystudoval bohemistiku na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako zástupce šéfredaktora v nakladatelství Labyrint a stejnojmenné revui, v letech 1996–1999 působil v literární redakci Knižního klubu. Od roku 2000 pracuje jako šéfredaktor nakladatelství Odeon. V devadesátých letech publikoval literární recenze v různých periodikách.