Andrea Popelová
Sirokai, Mátyás. Listráň.
Z maďarského originálu Lomboldal (2020) přeložil Robert Svoboda.
1. vydání. Ostrava: Protimluv, 2022. 71 stran.
Sbírka Mátyáse Sirokaie (* 1982) rezonuje s aktuálními tématy životního prostředí a vztahu člověka k němu. Na rozdíl od mnoha jiných autorů ale nepropadá tento maďarský básník zcela enviromentálnímu žalu; mezi pocity vyjadřovanými v jeho sbírce převažují radost, obdiv a blízkost. Už v úvodních větách čteme: „Stačí jeden strom, abychom byli u vytržení. / A co teprve les.“ (7) Básníkova pozornost se upírá k přítomnosti, okamžiku či detailu, který je soustředěně a úplně vnímán a prožíván, tak jako jeden každý krok provazochodce: „Provaz poslušně vklouznuvší pod chodidla neboli jedna ze strun přítomnosti, na níž každý pohyb patří danému okamžiku.“ (48)
Hlavní postavu i středobod Sirokaiovy knihy představuje strom. Nikoliv příroda či les, ale jednotlivé stromy, které jsou v textech jmenovány a popisovány. Nejedná se ovšem o popis, jak ho známe z atlasů či učebnic biologie, ani o zachycení atmosféry – spíš jako když charakterizujeme osobnost jednou výraznou vlastností, zajímavou podrobností či z nezvyklého úhlu. U takových textů si nelze nevzpomenout na různé způsoby, kterými zachycují stromy třeba výtvarníci Vladimír Kokolia nebo Petr Veselý.
Při pozorování stromů (a všeho ostatního) se autor pokouší opustit známý a konvenční, tj. antropocentrický pohled už tím, že se na ně i na okolní svět neustále dívá s hlavou zakloněnou nebo zavěšen nohama vzhůru. Tato změna perspektivy se stává zdrojem překvapení, radosti, úžasu, ale i uvědomění si, jak nesmírně složitou a mnohotvárnou povahu mají struktury, které pozorujeme.
Další motiv, který se objevuje hned na začátku sbírky, je „živost“ nejen ve smyslu organickém, ale i ve smyslu aktivní interakce s okolím („zvědavá půda“ – 8). Již od začátku má vztah ke stromům rozměr intimně fyzický až erotický („nával krve do klína“ – 8). Jakmile vstoupíme mezi stromy, hranice mezi námi a ostatní přírodou se smývají („spustím se na čtyři“ – 8). Tyto motivy přetrvávají v celé sbírce, postupně se k nim přidávají další, takže její stavba může připomenout postupně se rozvíjející hudební skladbu či rozvětvující se korunu stromu. Sirokai přírodu nepolidšťuje – naopak se snaží „popřírodnit“ člověka, neboť izolovanost jednotlivého lidského bytí, neúplnost výhradně verbální komunikace, jednosměrnost lidského života v čase i jednostranný, „jednohrotý“ pohled mu připadají nedostatečné.
Sbírka se dělí do pěti oddílů a ty potom do krátkých textů, které až na výjimky mají charakter básní v próze. Některé z nich – jsou vyznačeny kurzívou – nabývají obsahově i stylově podobu návodu k rostlinění. Tento novotvar označuje proces splynutí jedince – člověka – s organickou říší. Sirokai zde používá obratů typických pro návody (lze pozorovat, v důsledku – 9), odborného lexika (gravitační střed, vizualizace flóry a fauny… – 15), jmenného vyjadřování apod. Čtenář je neustále vyzýván, kontaktován (opakujme, probuďme…). Podstatou rostlinění není získávání nějakých nových schopnosti, ale spíš rozpomínání se na ty staré či jakési neustálé připomínání, vyvolávání organických struktur z hluboké paměti. Má vést ke stavu, kdy „přestaneme pociťovat živý svět jako něco, co existuje samostatně mimo nás, ale spíše nám bude připadat jako pokračování našich ploutví, tykadel a větví“ (15).
Základem či odrazovým můstkem autorova vztahu ke stromům je jeho záliba ve šplhání po kmenech, vyhlížení z korun, houpání se na větvích či slackliningu a mnoho textů tyto prožitky reflektuje. Lyrické já, které v básních prožívá, vystupuje (byť jeho cílem je odosobnění, splynutí) velmi zřetelně; kromě pochopitelné první osoby a jednoznačných konstatování (viděl jsem, slyšel jsem…) třeba i tím, že autor používá slova jako touha či bytí v jejich konkrétním, neobrazném a plném významu. Obrazy a představy působí velmi smyslově, zdůrazňuje se fyzický kontakt (pohladím, obejmu) a vzájemnost této intimity („Nejen já šplhám po stromech. Svým pomalým a trpělivým stylem lezou i ony po mně.“ – 26). Důležitá je i procesuálnost a postupnost budovaná jednak formou popisu, jednak pomocí dějových sloves v přítomném čase (šplhám, zaklesnu…). Ta se často nachází na začátku krátkých vět; zřetelná posloupnost dějů evokuje postupnost a pomalost výstupu i vertikální strukturu samotného stromu. Čtenář si uvědomuje, že strom vytváří strukturu nejen v prostoru, ale i v čase a že jeho větvení je zároveň projevem genetické paměti.
Ve třetí části se výrazně rozvíjí motiv prolínání, smazávání hranice mezi jedincem, stromem a organickou přírodou. Překvapivě se právě zde poprvé objevují zmínky o „nestromovém“ životě lyrického subjektu: žena, děti, byt… Tyto jeho dva světy jako by byly odděleny komunikační bariérou. Šplhá do větví, zatímco jeho žena leží dole na trávě, mluví o lásce a vyzývá / je vyzýván „řekni to jejich jazykem“ (33). Následuje text psaný fiktivním jazykem, natolik nepřipomínajícím nějakou řeč, že nebylo třeba jej hiršalovsky překládat z maďarštiny do češtiny. Jedná se o jazyk velmi zvukomalebný, zdůrazňující hlásky „f“ a „š“, s evidentní rytmickou a logickou stavbou („Šéa. É šéati. (…) še néa tulpa, še tulilpa.“ – 34).
Takto přichází další téma, téma komunikace. Zde se snad poprvé ocitá lyrický mluvčí v konfliktu. Snaha „udržet při životě jeden hlas“ (36) jde proti principu rostlinění: jedná se však o jediný hlas, kterým dokáže předávat své poselství. Lidská slova mohou znamenat i překážku porozumění („Prolomit se k sobě navzájem“; „Jako by byly zdi, jako by nebyly vystavěné jen ze slov“ – 38). Téma vzdávání se, odevzdávání se a ztráty se prolíná s motivy svobody, je zdůrazňovaná kontinuálnost a propojenost života, makrosvěta a mikrosvěta. Prostor, dosud převážně omezený korunou stromu a jeho nejbližším okolím, se stává složitějším. Objevují se nezvyklé prostorové představy („osa vcucne hloubku i výšku“ – 48), prostor se deformuje a hroutí, nebo naopak rozvíjí. K vyjádření všech těchto souvislostí nepotřebuje autor mnoho slov; i zde, kde se motivicky zahušťuje, působí text jednoduše a přehledně. Tím vzniká dojem zvláštní kombinace křehkosti a pevnosti.
Do předposlední části sbírky výrazně vstupuje hudba a rytmus a rozvíjí tak již dříve se objevující motivy zvuků či naslouchání. Nejedná se o prožitek melodie, ale rytmu, tempa, intenzity zvuku (zřejmě není náhodná souvislost, že autor je vystudovaný muzikant a hráč na perkuse). Tanec, stejně jako lezení po stromech, vyžaduje rovnováhu a koordinaci, meditační společný tanec vede k uvolnění a pocitu sounáležitosti. Lyrický mluvčí zde již není sám, objevuje se kolektiv „vyznavači rostlinné lásky“ (35). Příznačně právě po textech věnovaných rytmu a tanci následuje první báseň členěná do veršů.
Rytmus a hudebnost se v Sirokaiově sbírce objevují na mnoha úrovních. Již byla řeč o kompozici celé sbírky, jejíž motivické větvení připomíná hudební skladbu, i o rytmu vytvářeném řazením krátkých vět. Svébytný rytmický celek představují ty básně v próze, které na rozdíl od ostatních tvoří jediné souvětí, členěné do přibližně stejných úseků. Opakování slov a větných konstrukcí, aliterace a řetězení infinitivů kontrastují s litaničností textu nečleněného do veršů či odstavců a dávají jeho slovům zvláštní naléhavost.
V pátém oddílu sbírky jako by se nejprve zopakovala všechna témata předchozích částí: začíná stavěním se na hlavu, pokračují postřehy o stromech, často se jedná o útržky jakoby vytržené z kontextu – přece už víme, o čem je řeč. „Mnohohrotá pozornost“ subjektu dokáže svým myšlením obsáhnout stále širší prostor (kopce, město, mraky), hranice mezi vědomím jedince a přírody mizí a prostor sám se nakonec stává komunikací: rytmus, pulsování, větvení, vítr, barvy, vůně, křivky ptačího letu mají charakter znaku či signálu, v přírodě jako celku znamená jazyk a tvar jedno a totéž.
Těsně před závěrem sbírky mluví Sirokai o propojenosti nikoliv ve smyslu extáze, ale o propojení sdílených obav a nebezpečí; o vědomí naší závislosti na tom, co můžeme snadno zničit. Komunikaci sdíleným myšlením ilustruje text, ve kterém stromy reagují na lidskou představu sekery. Přesto vyznívá konec sbírky optimisticky. Dlouhá anaforická báseň oslavující jednotu s přírodou („když tady a teď, ale není v tom já“ – 67), končí bez závěru jakýmsi předáním štafety, jako by čtenář, poučen a získán, měl ve zpěvu pokračovat: „když se to píše samo / Když to pokračuje v tobě“ (68).
Na Sirokaiově básnickém jazyce pochopitelně nejdříve zaujmou novotvary. Samotný název sbírky je mnohoznačný; odkaz na listí i terénní vlnu se zrcadlí i v originálním názvu Lomboldal a překladateli Robertu Svobodovi se ho podařilo vystihnout. Od slova list odvozuje autor neologismy listohranice či listopoplach. Složeniny nejsou v češtině obvyklé, takže slova jako nebestřednost či mrakověže vzbudí pozornost. Z hlediska významu vyznívají dost jednoznačně, tedy podporují tendenci textu směřovat k jasným, zřetelným obrazům a představám; odkazem k „jinému“ jazyku zároveň napomáhají vytváření neantropocentrického pohledu. I splývání a prolínání jednotlivých složek a prostorů organického světa nachází své vyjádření v jazykové rovině. Často se vyskytuje synestézie, v básnických obrazech jako například „naskočil jsem na jednu z vln mručícího moře listí“ (22) se vzájemně dotýkají vzduch, voda, zvuky živých tvorů i stromy. Postupné ubývání slov v opakujících se větách zase v jedné z básní evokuje opadávání listí, až nakonec zbude prosté konstatování: „Není třeba, vždyť jsou stromy.“ (39)
Sirokaiův text má rozhodně schopnost do sebe čtenáře vtáhnout, ať už neobvyklou zálibou autorovou a z ní vyplývající perspektivou pohledu na svět, nebo pestrým, smyslově bohatým, ale přitom velmi úsporným a přehledným básnickým vyjádřením. Lze ho chápat jako pobídku k vlastní cestě do lesa i jako impuls k performativním rituálům. Nebo se můžeme jako autor zamýšlet nad tím, kde nacházíme útočiště: zda bychom chtěli opustit své jednotlivé bytí, abychom úplně splynuli s přírodou. „Zda bych patřil všem. Zdali bych mohl být, i dokud ještě stojím na dvou nohou, něčím stromem.“ (23)