Rozhovor s Jiřím Macháčkem a Janem Faberem vedla Olga Pavlova
Edice Překladová literatura ostravského nakladatelství Protimluv má na svém kontě již čtyřicet titulů. Soustředí se především na překlady z polštiny, slovinštiny či maďarštiny. S majitelem nakladatelství a stejnojmenného časopisu Jiřím Macháčkem a překladatelem z polštiny Janem Faberem jsme mluvili o falešné představě silného polského vlivu na Ostravu, o možných tematických překryvech v polské a české poezii a jejím dobrém a špatném překladu.
Olga Pavlova: Vydali jste v edici Překladová literatura nějakého autora, který se ani jednou neobjevil na stránkách časopisu Protimluv?
Jiří Macháček: Většinu autorů edice jsme publikovali zároveň i v revue Protimluv. Jen výjimečně se stalo, že někteří tvůrci vydaní knižně nezveřejnili své texty v časopise. Tak tomu bylo třeba v případě česko-německé antologie VERSschmuggel / Překladiště s básníky či básnířkami jako Steffen Popp, Birgit Kreipe, Léonce W. Lupette a Tom Bresemann. Na druhou stranu mnoho zahraničních autorů, kteří publikovali ukázky své tvorby v revue, u nás dosud nic nevydali knižně, a přitom to jsou zajímaví a pro českého čtenáře skutečně podnětní tvůrci. Jmenovat mohu z polské literatury například Edwarda Pasewicze, Jacka Podsiadła, Macieje Zarembu Bielawského, Mirosława Nahacze — konkrétně prózu Osiem cztery, jiné jeho tituly již česky vyšly — a mnohé další.
OP: Prvním titulem edice je antologie Mrtvé body polského básnického uskupení Na Divoko. Kolik autorů z této knihy se dočkalo samostatného vydání v nakladatelství?
JM: Z autorů zařazených do této antologie jsme publikovali v samostatné knižní podobě dva. Nejprve ryze intelektuální, básnicky i lidsky radikální a avantgardní verše Macieje Meleckého ve výboru nazvaném Prask, monumentální knize skládající se z vybraných textů většiny jeho vydaných sbírek. Dovoluji si tvrdit, že jde o opus magnum překladatele Jana Fabera. Druhým autorem byl pak básník Krzysztof Siwczyk, jemuž jsme nedávno vydali sbírku nazvanou Na protnutí artérií. Oba autoři představují výrazné básnické hlasy své generace.
OP: Mohl byste skupinu Na Divoko více představit?
JM: V této chvíli již ve svém dřívějším složení samozřejmě neexistuje, šlo především o volné uskupení básníků, kteří se narodili a působili ve Slezsku a jako básníci debutovali v devadesátých letech, přičemž se prosadili ve všech významných literárních časopisech. Nejvýraznějšími hlasy této skupiny byli autoři Bartłomiej Majzel, Maciej Melecki, Wojciech Kuczok, Grzegorz Olszański a Krzysztof Siwczyk. Lídrem skupiny byl a je Maciej Melecki, kterého kritika označuje jako „básníka všeobecné všednosti“. Samotná skupina pak dostávala nálepky jako „slezská škola poezie života“ nebo „elegický banalismus“. Podstatným aspektem jejich poetiky je vztah k newyorské škole, obliba autorů jako Frank O’Hara, John Ashbery či v neposlední řadě Ron Padgett, jehož verše známe třeba z filmu Patterson a který se osobně zúčastnil pražského uvedení českého překladu antologie Mrtvé body v Polském institutu v Praze v listopadu roku 2006 jako jeden z diváků v sále, přestože polštině ani češtině nerozuměl. Důležitou osobností pro skupinu byl také polský prokletý básník Rafał Wojaczek. Krzysztof Siwczyk tuto postavu dokonce ztvárnil ve filmu Wojaczek avantgardního režiséra Lecha Majewského.
OP: Jak velkou roli při výběru titulů hraje geografická poloha Ostravy?
JM: Blízkost Ostravy a polských hranic vyvolává představu užší spolupráce s Poláky. Pravda je to ale jen zčásti, vždyť něco jako „polskou“ kulturu v Ostravě samotné moc nepotkáte – nenajdete tam žádný polský obchod s tradičním polským zbožím, polskou hospodu, nějaký typický mleczny bar, kde byste si mohli dát pierogi… To spíš narazíte, obzvláště v Porubě, na řeckou tavernu a na zámečku zažijete tradiční řeckou hudbu a tance… Ale abych se vrátil k otázce. Od roku 2000 se pravidelně setkáváme s literáty z Polska na polské i české straně a přivítali jsme za tu dobu v Ostravě mnoho literárních tvůrců, kteří zde četli na ProtimluvFestu nebo pravidelných literárních čteních. Jmenoval bych třeba Jacka Podsiadła, Olgu Tokarczuk, Janusze Rudnického, Adama Zagajewského, samozřejmě členy skupiny Na Divoko a řadu dalších. Protimluv zase podnikl výlety do příhraničních měst jako Mikołow nebo Bielsko-Biała, ale také do Varšavy při příležitosti uvedení textů v časopise Tekstualia.
OP: V jakých motivech se polská poezie prolíná s českou a kde se rozchází?
Jan Faber: Na tuto otázku si netroufám odpovědět jen tak na první dobrou… Neznám ani českou, ani polskou poezii natolik dobře, abych si s čistým svědomím dovolil vynést tak závažný soud. Pokud bych se ale zbaběle uchýlil k zemanovskému zjednodušujícímu bonmotu, mohl bych říct, že jelikož je odjakživa svatou motivickou trojicí veškeré skutečné poezie láska, smrt a právě poezie sama, tematický překryv mezi polskou a českou poezií bych viděl právě zde. A pokud bych ve zkratkovitosti pokračoval, pak bych si dovolil tvrdit, že polská poezie je více angažovaná a často se vyjadřuje k tématům „dočasnějším“, než je výše uvedená triáda. Jinak bych si troufl říct, že vše, co můžeme nalézt v současné české poezii, má svůj „protějšek“ i v poezii polské – snad s výjimkou surrealismu, který chybí na straně polské, a angažované (ultra)katolické poezie, jež zase schází na straně české. Ale jak jsem naznačil v úvodu, nepovažuji se za znalce, a proto jde o tvrzení s ručením omezeným.
OP: V Překladové literatuře vydáváte převážně básně. Podle jakého kritéria volíte překladatele? Musí být překladatel poezie básníkem?
JM: Dovolím si to shrnout ve zkratce, která samozřejmě nebude vůbec úplná. Rozhoduje předně profesní stránka, tedy jazyk jeho překladu, zadruhé pak vztah k poezii a zatřetí si samozřejmě musíme vycházet vstříc i po lidské stránce. Vyzdvihl bych spolupráci s překladatelem Janem Faberem, Robertem Svobodou, ale také s básníkem Adinem Ljucou – jeho podstročniky z bosenštiny do češtiny jsou tak skvělé, že pak ve spolupráci s rodilým mluvčím vznikají fantastické překlady. Adin teď spolupracuje na připravovaném výboru Igora Klikovaće spolu s Dominikou Křesťanovou.
OP: Kromě polštiny jsou vašimi dalšími nejčastěji překládanými jazyky slovinština a maďarština. Jak těsné jsou vazby nakladatelství na tyto literatury?
JM: Pokud jde o slovinskou literaturu, již dlouho spolupracujeme s Lenkou Kuhar Daňhelovou, která pro nás až na jednu výjimku v podobě Alchymie srdečního pulsu Přimože Repara přeložila všechny ostatní slovinské básnické tituly. To, jak přeložila sbírku Maji Vidmar Jak se zamiluješ, mě stále udivuje. Ve výboru najdete přesné, ale přitom jazykově brilantní básnické texty. Ona sama je přitom básnířkou, vydali jsme jí již tři sbírky. Prozaické tituly překládá Aleš Kozár, například knihu Alojze Rebuly Nokturno pro Přímoří nebo teď naposledy Nekropoli Borise Pahora. Jsou to výjimečné prózy dvojjazyčně píšících slovinských autorů pocházejících z Terstu.
Na maďarskou literaturu se orientujeme již řadu let, spolupráce v této oblasti vlastně začala ve chvíli, kdy jsme vstoupili do projektu Časopis v časopise. Naši autoři byli publikováni v maďarských překladech v časopise Jelenkor z Pécse. My jsme pak na oplátku otiskovali ty jejich, takže jsme kvůli tomu navázali kontakty s českými hungaristy, v prvé řadě musím jmenovat Tomáše Vašuta, Roberta Svobodu, Martu Pató a Jiřího Zemana. Knižně jsme poté vydali mimo jiné poezii Istvána Vöröse, Gábora Gyukicse, Mátyáse Sirokaiho, ale i prózu Ference Barnáse a transgenderové autorky Tibor Noé Kiss či temnou novelu Naivní rostlina Bálinta Harcose.
OP: Jak se má a nemá překládat poezie?
JF: Jsou tací, kteří tvrdí, že by se poezie neměla překládat vůbec, protože prostě nelze dost dobře převést všechny vrstvy jazyka a jejich vzájemné vztahy obsažené v originálním zápise do jiného jazykového kódu. Když se k tomu přidá vrstva kulturně-historická, se všemi aluzemi a odkazy, které mnohdy nejsou samozřejmé ani rodilému mluvčímu jazyka originálu, je nasnadě, že produktem „překladu“ musí být text značně odlišný, a to jak sémanticky, tak gramaticky i stylisticky.
To však do jisté míry platí i pro překlad prózy. Mám například v knihovně dva prozaické tituly, které jsou v polštině naprosto geniální a strašně rád bych je přeložil, ale aktuálně mám pocit, že jsou vzhledem k jazykové kreativitě a „jinakosti“ autorova projevu do češtiny nepřevoditelné. Třeba to časem přehodnotím. Ale zpátky k poezii – často se stává, že verš volný je obtížněji převoditelný než verš vázaný. V básních rýmovaných musí překladatel mnohdy obětovat obsahovou přesnost na úkor formální věrnosti. Ve verši volném se zase nezřídka ukrývá mnohem více obsahu, než by se na první přečtení zdálo, a najít přesně ekvivalentní zřetězení řekněme sedmi lexikálních jednotek v cílovém jazyce je blízké vynálezu perpetuum mobile. Přesto se poezie překládá a ty překlady mají své čtenáře, kteří této převedené poezii mohou rozumět, a dokonce ji oceňují. Takže abych odpověděl na otázku: poezie se má překládat tak, aby čtenář překladu zřetelně uslyšel básnický hlas, kterým byl odvyprávěn originál.
OP: A jak se pozná špatný překlad básní?
JF: Špatný překlad je pak logicky takový, kde původní poetika zaniká a je zcela překryta a nahrazena přehnanou či naopak nedostatečnou invencí překladatele. Odhlédneme-li samozřejmě od očividných gramatických, syntaktických, lexikálních či stylistických nepochopení a přešlapů, kterých by se někdo, kdo si říká překladatel, a priori neměl dopouštět v míře větší než mizivé. A na závěr jeden bonmot, který zodpovídá obě předchozí otázky: dobrý překlad není vidět.
Jan Faber
Jan Faber (* 1977) vystudoval polský jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2011 pracuje jako překladatel Evropské komise v Lucemburku a překládá různé polské autory.
Jiří Macháček
Jiří Macháček (* 1970) vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, studoval také obor filosofie na Univerzitě Karlově, který ale nedokončil. Od roku 2002 působí jako nakladatel a šéfredaktor revue Protimluv.