Rozhovor s Dumitrem Crudem vedla a z rumunštiny přeložila Tereza Prymak
Básník a prozaik Dumitru Crudu vypráví, proč se nestal fotbalistou a jak se vyhnul vojně, protože nechtěl zešílet v Afghánistánu. Za těmito střípky z vlastního života se ukrývá místy anekdotická, ale spíše depresivní zkušenost jedince v zemi, která má smůlu na svého souseda. Rozhovor je doplněním k ukázkám z autorovy povídkové knihy, které taktéž přinášíme v tomto čísle.
Tereza Prymak: Zjevně máš načteno dost z literatury našich končin, spatřuješ mezi českou a moldavskou literaturou nějaké podobnosti?
Dumitru Crudu: Řekl bych, že pro spoustu spisovatelů z Moldavska jsou důležití především Hrabal a Kundera. Hodně z nich je jimi přímo ovlivněno a ani to nezastírají. Především se jedná o autory, kteří se prosadili po roce 1990, kdy mohli tyto dva české velikány objevit.
Kundera svým způsobem vnesl do literatury každodenní život lidí reprezentujících společnost. Nebyli to nutně prvořadí herci, ale spíše doktoři, intelektuální novináři a v konečném důsledku vždy dobrodruhové. Vytvořil druh hrdiny šibala, kterému se pořád něco děje, od erotických dobrodružství až po ta existenciální. Takový hrdina je svým způsobem v opozici vůči společnosti a historii. Působí jako frivolní, lehkovážný hédonista, a to i v době extrémně kruté k lidské existenci, například během komunizace Československa. A jen proto, že svůj život prožívá intenzivně, absolutně, stává se pro režim nepohodlným. Zhruba tohle se mi u Kundery moc líbilo. A to taky mělo velký vliv na moldavské spisovatele, kteří se prosadili po roce 1990, na Iuliana Ciocana, na mě, na Tatianu Țîbuleac a další.
Druhým modelem by mohl být Hrabal. Ten se k totalitní společnosti, ve které žijí jeho postavy, staví jinak – karikaturně, groteskně, našemu uzavřenému světu se vysmívá. Jeho postavy jsou taky dobrodruzi, ale často jen na území nějaké kavárny, baru nebo pivnice. Jejich dobrodružství jsou existenciální povahy. Hrabal též ovlivnil hodně soudobých spisovatelů. Třeba Alexandru Vakulovski ho řadí mezi své nejoblíbenější autory.
Domnívám se, že tohle jsou hlavní spojovací body s českou literaturou, v tomto smyslu jsme si velice blízcí. Pro rumunsky píšící autory z Moldavska je také velice důležitý humor, ironie. To jim svým způsobem pomáhá přežít v nelítostném světě, v němž jinak nedostaneš šanci existovat. Děje se to i Kunderovým postavám. I ony nakonec úspěšně překonají všechny kruté příhody, do kterých se kvůli humoru zapletou. Vybavuji si Kunderův Žert plný nevinných vtipů, které postavy pronášejí, a tragických následků, jež to přináší. Podobné vtipy vypráví i mnozí moldavští autoři.
Existuje ale i výjimečná česká poezie, hlavně ta současná. Poezie, v níž je kladen důraz na demytizaci, detabuizaci, boření klišé a osvobozování ducha od zažitých idejí. Tak píší i mnozí rumunští básníci z Moldavska.
TP: Zaznělo tu „rumunsky píšící autoři z Moldavska“, existují tedy i rusky píšící? Jaký je jejich poměr?
DC: Naprostá většina píše rumunsky. Existují i rusky píšící autoři, ale je jich málo a ti nejlepší se už z Moldavska dávno odstěhovali. Nejznámějším rusky píšícím spisovatelem je Vladimir Lorčenkov. Narodil se v Kišiněvě, ale emigroval do Kanady a předtím ještě objel Evropu v rámci různých stipendijních pobytů. Od besarabského světa se každopádně neodtrhl, vzal si ho s sebou a přenesl ho do svojí tvorby. Všechny romány, které po emigraci napsal, jsou o Moldavsku. I on je Hrabalem silně ovlivněn a tvoří v podobném, groteskním duchu. Pojímá moldavskou realitu s humorem a často ji karikuje. Je to ale jediný významný rusky píšící autor, kromě něj nikoho dalšího nemáme. Nevím proč, opravdu nemůžu přijít na vysvětlení, protože mluvčích ruštiny je hodně, ale z jejich řad v současné době žádný velký spisovatel nepovstal.
S rumunsky píšícími spisovateli to funguje jinak. Leckterým z nich vychází knihy v nakladatelstvích v Rumunsku. Vlastně by se dalo říct, že jsou součástí jediné rumunské literatury, která vzniká ve dvou sousedních zemích.
Ještě krátce zmíním gagauzské spisovatele, [1] aby si český čtenář mohl udělat o moldavské literatuře úplnější obrázek. Gagauzští spisovatelé jsou většinou básníci. Za dobu existence gagauzské literatury vznikl jediný román, vydaný před několika lety. Jinak vycházejí jenom básnické sbírky. A velká část autorů je bilingvní, vzdali se gagauzštiny [2] a píší buď rusky, nebo rumunsky.
TP: Kdy a jak ses ty sám rozhodl stát se spisovatelem?
DC: V dětství jsem měl několik snů, ale nejvýznamnějším z nich byl sen stát se fotbalistou. Vybrali mě, abych se za náš kraj zúčastnil důležité spartakiády, kam jezdili zástupci všech krajských týmů z Moldavska. Tréninky byly vyčerpávající. Měli jsme intenzivní měsíční soustředění. Bylo mi tehdy čtrnáct let a byl jsem přesvědčený, že jednou budu hrát za nějaký velký klub. Spal jsem místo polštáře s míčem pod hlavou. Ale měl jsem ještě jednu vášeň – čtení. Na soustředění jsem si vzal spoustu knížek. Byl jsem zapsaný do místní knihovny a vždycky po tréninku jsem tam zašel nabrat novou zásobu čtiva.
Pak jsem se jednoho dne během tréninku fyzicky i nervově zhroutil a ztratil jsem uprostřed hřiště vědomí. Když jsem se probral, nemohl jsem běhat, vyvíjet fyzickou aktivitu, nemohl jsem hrát jako dřív. Přes to všechno mě trenér nevzal k doktorovi, aby mě vyšetřil. Za dva nebo tři dny se mělo jet na spartakiádu a on mě donutil jít na hřiště nemoci navzdory, i když jsem vůbec nebyl ve formě. Po nocích jsem trpěl příšernou nespavostí a ráno jsem byl úplně vyždímaný. Jak jsem nemohl spát, přepadal mě strach ze smrti, bál jsem se, že se mi něco stalo. A tak jsem začal psát, abych tomu strachu unikl. Spartakiáda trvala asi dva týdny a já po celou dobu po nocích psal a přes den hrál. Trenér myslel, že jsem simulant, a nutil mě k výkonu. Psaní mi od toho strachu ze smrti pomáhalo, fotbal mi ho naopak zesiloval, bylo to nesnesitelné.
Po tomto zážitku se můj sen stát se fotbalistou definitivně zhroutil. Tak jsem se rozhodl stát se spisovatelem. V začátcích byla většina mých textů velice pochmurná, depresivní. Byly to spíš takové imitace a parafráze cizích textů, jediná osobní věc v nich byl onen strach ze smrti, ten byl opravdu můj.
Nedávno jsem se po čtyřiceti letech potkal se svojí profesorkou literatury a ona mi řekla, že mým největším charakterovým rysem je fanatismus. Že jsem byl vždycky fanatik – když jsem hrál fotbal, i když jsem se ho pak musel vzdát. Měl jsem dilema, moc rád jsem četl a psal, ale netušil jsem, co s tím. Nevěřil jsem, že se tím směrem může ubírat moje budoucnost. Tak jsem se za ní šel poradit, co mám dělat dál. Řekla mi, abych zkusil psát víc a pak jí to dával přečíst. To bylo někdy v sedmé třídě. Ona sama si tehdy prožívala vlastní velké drama, protože její nejmilovanější syn se utopil v Dněstru, přesně v době mého nešťastného soustředění. Snažila se tedy pomoct aspoň svému žákovi, když přišla o syna.
První literární pokusy napsané v průběhu toho soustředění jsem vyhodil z okna, když jsem se vracel vlakem domů. Podobně se ztratily i texty, které jsem psal pro profesorku. Vlastně jsem víckrát za život začínal znovu úplně od nuly. Když jsem studoval ve Tbilisi, psal jsem poezii i prózu. Jenže pak začala válka a z našich kolejí na kraji města se stala vojenská základna. No a všechny moje popsané sešity zůstaly v pokoji. Když jsem se tam později vrátil, už jsem je nenašel. Pak jsem jel do Brašova a tam jsem znovu musel začít od začátku. Tehdy jsem napsal dvě básnické sbírky a jeden román. Ten se jmenuje Un Englez la Chișinău (Angličan v Kišiněvě). Bydlel jsem v pronájmu a neměl jsem čím zaplatit. Tak jsem nechal rukopis majiteli jako zálohu. Odjel jsem domů do Moldavska sehnat peníze, a když jsem se vrátil, byt byl prodaný, majitel pryč a román nejspíš v popelnici. Zrodily se z něj ale všechny moje další romány a možná i já sám jako spisovatel. Když jsem byl v nultých letech požádán, abych román vydal, zkusil jsem ho napsat znova. Vyšel mi z toho ale jiný text. Pojmenoval jsem ho Măcel în Georgia (Masakr v Gruzii). Pak jsem to zkusil ještě jednou, protože se domnívám, že to byl můj nejlepší román. Tentokrát z toho vznikl Un American la Chișinău (Američan v Kišiněvě), ale ani ten se nepodobal ztracenému rukopisu. Rozdíly byly moc velké, ale i tak jsem ho vydal. Za pár let jsem to zkusil ještě jednou a vyšla z toho kniha Ziua de naștere a lui Mihai Mihailovici (Den, kdy se narodil Mihai Mihailovici). I ta je úplně jiná. Momentálně nemám v úmyslu se snažit znovu, ale kdo ví, třeba jednou…
TP: Píšeš poezii i prózu. Můžeš říct, který ze žánrů máš radši?
DC: Troufám si říct, že mám radši prózu. Moje první literární pokusy byly prozaické. Poezii jsem začal psát na univerzitě, protože to bylo v té době módní. Vznikala spousta literárních uskupení a existovalo opravdu hodně básníků. A nešlo jenom o to poezii psát, ale taky se scházet a vzájemně si tvorbu předčítat, analyzovat, dávat si zpětnou vazbu, u kávy, u vína… Bohéma a poezie šly ruku v ruce. Člověk nemohl být básníkem, aniž by byl bohémem. Vlastně jsem přešel od prózy k poezii, protože jsem taky začal žít bohémský život. V té době jsem měl narukovat do armády a to se mi nechtělo. Sovětský svaz tehdy válčil s Afghánistánem, hodně Moldavanů tam odjelo a někteří lidé z mého okolí včetně členů mé rodiny se odtamtud vrátili šílení, nebo se nevrátili vůbec. Bál jsem se, aby mě tam neposlali taky. Tak jsem začal utíkat a schovávat se před milicí a před agenty, kteří verbovali. Mezi lety 1985 a 1988, dokud jsem neodjel do Tbilisi, jsem neměl kde bydlet a potloukal jsem se, kde se dalo. Obvykle jsem někde v kavárně při čtení někoho přesvědčil, aby mě u sebe nechal přespat. Díky poezii pochopili, že nejsem jen tak nějaký bezdomovec. Pak jsem odjel, zapsal se na tbiliskou univerzitu a tam už mě agenti opravdu najít nemohli. Povedlo se mi nestát se sovětským vojákem, místo toho jsem se stal básníkem. Poezie se pro mě stala dobrodružstvím, hledáním místa na světě.
K próze jsem se vrátil prakticky náhodou. Když jsem studoval v Brašově, chodil jsem na kurz kreativního psaní. Po jeho absolvování jsem jel v létě do Moldavska a dostal jsem chuť napsat vlastní román. V Kišiněvě jsem se potkal s kamarády a tři dny a tři noci v kuse jsme vymetali všechny kavárny, bary a restaurace ve městě. Pak jsem sedl na vlak domů. Bylo mi příšerně špatně, myslel jsem, že umřu. Přiotrávil jsem se nějakým nekvalitním padělaným alkoholem. Když jsem se vrátil, nemohl jsem dělat nic jiného než být doma a psát, abych se zbavil kocoviny. Tehdy jsem napsal Angličana v Kišiněvě.
TP: Zajímalo by mě, jak funguje v Moldavsku knižní průmysl. Je to přece jen menší trh.
DC: V Moldavsku existovala v době rozpadu SSSR maximálně tři nakladatelství a všechna byla státní. Po jeho rozpadu nastala exploze a objevil se velký počet nových nakladatelství, ne všechna se ale na trhu udržela. Teď se dělí na panrumunská, která jsou elitní a exportní, a ta lokální, konzumní.
Druhá kategorie staví na autorech, v nich si může vydat knížku každý, kdo má peníze a chce se stát spisovatelem. Dost z toho těží.
Panrumunská nakladatelství jsou prestižnější. Autoři v nich za vydání neplatí, nejlepší rukopisy se pečlivě vybírají. Po vydání je šíří po Moldavsku i Rumunsku, mají přeshraniční distribuční síť. Jde o nakladatelství Cartier, Arc, Prut Internațional a Știință. Každý autor, který si váží sám sebe, by chtěl vydávat právě tam. Co se týče nákladů, u poezie to je tak 300 kusů, u prózy 600. Díky nim se proslavil nejeden moldavský spisovatel. V nakladatelství Cartier například vyšly dva romány Tatianě Țîbuleac. Z nich se rychle staly bestsellery, oba se musely dvacetkrát dotiskovat, celkem vyšlo přes dvacet tisíc exemplářů od každého a dotiskují se dál doteď. Tatiana Țîbuleac je nejprodávanější moldavskou autorkou prózy na rumunském území, je překládána do více než patnácti jazyků včetně češtiny a například ve Španělsku se prodává ještě lépe než v Moldavsku.
Já jsem většinu svých próz vydal v Rumunsku.
TP: Jsou v Moldavsku překladatelé, nebo se překlady přejímají z Rumunska?
DC: Třeba já překládám z ukrajinštiny, čímž se ji zároveň učím. Ale to spíš pro náš literární časopis Timpul. Od začátku války podporujeme Ukrajinu a v každém čísle máme ukrajinskou rubriku – rozhovory, ankety, poezii, prózu.
Jinak je většina překladatelů, kteří spolupracují s kišiněvskými nakladatelstvími, z Rumunska.
TP: Jak se v moldavské literatuře projevují traumata a kolektivní paměť?
DC: Já sám ve svojí poslední próze, a nejen v ní, pracuju s kolektivním i s individuálním traumatem. Vlastně na jejich základu stavím své prózy.
Naše kolektivní traumata jsou spojená se sovětskou okupací, která se v průběhu dějin několikrát opakovala. S ní souvisely i deportace, popravy místních rumunských intelektuálů, zavírání do vězení, případně posílání do gulagů na Sibiři. Sovětští úředníci nás zbavili inteligence, zavedli cenzuru, zničili naše tradice… A snažili se zavést nový jazyk – moldavštinu – a novou moldavskou kulturu. Za padesát let existence SSSR se ve škole učilo jenom o klasicích socialistického realismu. O autorech, kteří psali o Moldavanech to, že k Rumunsku nepatří, že jsou jiný národ, že mají vlastní kulturu a mluví vlastním jazykem. Chtěli stvořit nového, sovětského člověka. Moldavané se měli vzdát vlastní kultury a identity a stát se Rusy.
Další trauma je spojené s rusko-moldavskou válkou v roce 1992. Tehdy Rusko podporovalo separatistické hnutí na východě Moldavska, které mělo jasný cíl – zabránit připojení Moldavska k Rumunsku. Válka trvala oficiálně šest měsíců, ale neoficiálně několik let. Během té doby okupovali Bender a všechna ostatní města na východ od Dněstru a vytvořili tak enklávu s hlavním městem Tiraspolem. Ta existuje dodnes a podřizuje se přímo Kremlu. A má pořád ten stejný cíl.
Dalším traumatem je masivní emigrace po roce 1992. Rusko se rozhodlo destabilizovat moldavskou ekonomiku, což se mu povedlo. Zavíraly se podniky, mnoho lidí skončilo nezaměstnaných a muselo jezdit za prací do zahraničí. To vedlo i ke spoustě rozvodů a dalších rodinných problémů, sebevražd, depresí… Jednu dobu se mluvilo o kolektivní depresi. Krachovaly banky a peníze ztrácely hodnotu, takže spousta lidí přišla o všechny úspory.
A to jsem ještě nemluvil o hladomoru na konci čtyřicátých let.
Já sám jsem svoje romány skloubil s osobními traumaty.
TP: Závěrem bych se chtěla zeptat, jestli si myslíš, že současná válka v Ukrajině zanechá v moldavské literatuře nějaké stopy?
DC: Můj poslední román se jmenuje Ora cinci și șapte minute (Pět hodin a sedm minut), podle hodiny, kdy válka začala. Moje postavy jsou válkou ovlivněné, stejně jako skuteční lidé. I když se odehrává v Ukrajině, bereme ji jako naši vlastní. Nejenže nad našimi hlavami létají rakety a slyšíme výbuchy, ale válka zde má i ekonomické a další následky. Já třeba mám v Ukrajině příbuzné, a někteří z nich dokonce bojují na frontě. Žije tu hodně ukrajinských uprchlíků. Na Kišiněv sice nepadají bomby, ale člověk má pocit, že by se to každou chvíli mohlo stát.
Je to i naše válka, neděje se někde na Marsu. Jedna z mých postav odjíždí bojovat a v Ukrajině na frontě zemře. Její smrt znamená, že se nás to týká přímo.
Po válce budeme žít v úplně jiném světě. Válka ještě neskončila, čeká nás hodně krušná zima, Ukrajince i Moldavany. Mohlo by se totiž stát, že nás Rusové připraví o elektřinu, o topení a světlo. Jak bude vypadat svět na jaře po téhle strašlivé zimě… Bude to ten samý svět?
Východní Evropa, celá Evropa, celý svět by měly zůstat solidární s Ukrajinou. Hrozba obnovení ruského impéria je jinak velice silná. A případné vítězství Ruska by mohlo povzbudit další diktátory v jiných zemích. Obávám se, že vítězstvím Ruska by mohla začít třetí světová, nikdy nekončící válka.
Každý den, kdy můžeme Ukrajině vyjádřit solidaritu, je důležitý. Musíme zůstat semknutí, dokud nezvítězíme.
Nic nenapovídalo tomu, že válka v tomhle měřítku vypukne, stejně jako pandemie. A přesto k tomu došlo. Mám pocit, že v lidské existenci je něco iracionálního. A to iracionálno nám někdy přeroste přes hlavu a zničí všechno, co jsme celá desetiletí budovali.
Teď nastal čas přebudovat systém hodnot. Pokud Ukrajina zvítězí, bude potřeba rozšířit nový humanismus. Jen tak si budeme moct vyléčit rány, které nám současná doba zasazuje.
Poznámky:
1. Gagauzie je autonomní území nacházející se na jihu Moldavska. (Pozn. red.) [Zpět]
2. Turkický jazyk. (Pozn. red.) [Zpět]
Dumitru Crudu
Dumitru Crudu (* 1967) je moldavský básník, prozaik, dramatik a publicista. Studoval žurnalistiku v Kišiněvě, filologii v Tbilisi a Brašově a magisterský titul získal v sedmihradské Sibini. Pracoval v kišiněvské redakci Svobodné Evropy i v místním tisku. Od poloviny devadesátých let vydal několik básnických sbírek a je spoluautorem manifestu frakturismu, nového poetického směru, k němuž se později přihlásila celá řada moldavských a rumunských spisovatelů. Jako prozaik debutoval v roce 2008 románem Măcel în Georgia (Jatka v Gruzii), který překvapil svou syrovostí, o tři roky později pak vydal rámcovou sbírku povídek Oameni din Chișinău, která vyšla česky pod titulem Lidé z Kišiněva v překladu Jiřího Našince (2017). Za své básnické, prozaické i dramatické dílo dostal řadu ocenění, například za hru Alegerea lui Alexandru Sutto (Volba Alexandra Sutta) obdržel v roce 2003 cenu Rumunského divadelního svazu (UNITER). Vybrané ukázky pochází z povídkové knihy Salutări lui Troțki (A pozdravujte Trockého, 2016), za niž získal ocenění Rumunské akademie.
Tereza Prymak
Tereza Prymak (* 1992, Praha) vystudovala překladatelství a francouzskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Rumunštinu se začala učit jako koníček, ale stala se i jejím pracovním jazykem. Kromě časopiseckých či online vydání nejrůznějších povídek a fragmentů má na překladatelském kontě dvě divadelní hry z francouzštiny (Ty tvoje sny…; Vyhnání aneb Godot, jednání třetí), jednu z rumunštiny (Krokodýlek), jeden francouzský román (Noc ve znamení tygra, 2018) a jeden rumunský román v procesu vydání (Vojáci. Příběh z Ferentari, Adrian Schiop). Nejradši překládá žijící autory, a pokud možno se s nimi schází přímo v jejich prostředí, aby i překlady byly co nejautentičtější.